Karel Marx
*Bankovní zákon z roku 1844 a peněžní krize v Anglii
Anglická banka zvýšila 5. tohoto měsíce minimální diskontní sazbu z 8 %‚ jak byla stanovena 19. října, na 9 %. Toto zvýšení, které nemá v dějinách banky obdobu od doby, kdy obnovila výplaty v hotovosti, není, jak předpokládáme, ještě konečné. Způsobil je odliv zlata a stříbra a pokles takzvané zásoby bankovek. Odliv zlata a stříbra probíhá dvěma protichůdnými směry: zlato plyne do naší země[a] v důsledku našeho bankrotu a stříbro uniká na Východ v důsledku poklesu vývozu do Číny a Indie a proto, že vláda poukazuje peníze přímo na účet Východoindické společnosti. Výměnou za stříbro, které Anglie na tyto účely potřebuje, musí posílat na evropský kontinent zlato.
Pokud jde o zásobu bankovek a její vliv na londýnský peněžní trh, musíme se stručně zmínit o bankovním zákonu sira Roberta Peela z roku 1844, který se týká nejen Anglie, ale i Spojených států a celého světového trhu. Sir Robert Peel, jehož podporoval bankéř Loyd, nyní lord Overstone, a ještě mnoho dalších vlivných osob, chtěl svým zákonem zavést jakýsi automatický princip pro oběh papírových peněz, podle něhož měl tento oběh své pohyby — rozpínání a smršťování — plně přizpůsobit zákonům oběhu jen kovového oběživa; jak tvrdil Robert Peel a jeho stoupenci, zabránilo by se tak napříště všem peněžním krizím. Anglická banka je rozdělena na dvě oddělení, emisní a bankovní — emisní oddělení je prostě výrobnou bankovek a bankovní oddělení je pak vlastní bankou. Emisní oddělení je podle zákona oprávněno vydávat bankovky do výše 14 miliónů liber št., tj. částky, o níž se předpokládá, že je nejnižší hranicí, pod niž skutečný peněžní oběh nikdy neklesne a která je kryta závazkem, jejž přejímá vůči bance britská vláda. Nad tuto částku 14 miliónů liber št. nesmí emisní oddělení vydat ani jedinou bankovku, která by nebyla kryta odpovídajícím množstvím zlata a stříbra v jeho sklepeních. Celá masa bankovek, takto omezená, se předává bankovnímu oddělení, které je dává do oběhu. Jestliže tedy zásoby zlata a stříbra ve sklepeních emisního oddělení činí 10 miliónů liber št., může toto oddělení vydat bankovky v částce 24 miliónů a předat je bankovnímu oddělení. Jestliže ve skutečnosti obíhá bankovek jen za 20 miliónů, tvoří zbývající 4 milióny zásobu bankovek v pokladně bankovního oddělení; ta je vlastně jedinou zárukou vkladů, které bankovnímu oddělení svěřují soukromé osoby a stát.
Předpokládejme nyní, že nastane odliv zlata a stříbra ze země, že z emisního oddělení banky postupně odplynou různá množství drahých kovů a odčerpá se například za 4 milióny zlata. Vtom případě se stáhne za 4 milióny bankovek; množství bankovek, které vydalo emisní oddělení, se bude potom přesně rovnat množství bankovek v oběhu a zásoba pohotových bankovek v pokladně bankovního oddělení naprosto zmizí. Bankovnímu oddělení tedy nezůstane ani vindra, aby uspokojilo požadavky svých vkladatelů, a tudíž bude muset oznámit, že je insolventní. To postihne jak její veřejné, tak i soukromé vklady a povede to k tomu, že se zastaví výplata čtvrtletních úroků splatných držitelům státních papírů. Tak může bankovní oddělení udělat bankrot, i když je ve sklepeních emisního oddělení ještě nahromaděno za 6 miliónů zlata a stříbra. A to není jen předpoklad. Zásoba bankovního oddělení klesla 30. října 1847 na 1 600 000 liber št., přičemž vklady činily 13 miliónů liber št. Kdyby byl tento všeobecný poplach trval ještě několik dní a kdyby ho vláda nebyla utišila svým finančním coup dʼétat[b], byla by se zásoba vyčerpala a bankovní oddělení by bylo muselo zastavit platby, ačkoli ve sklepeních emisního oddělení banky leželo dosud za víc než 6 miliónů liber št. zlata a stříbra.
Je tedy na první pohled patrné, že odliv zlata a stříbra a pokles zásoby bankovek na sebe navzájem působí. Odčerpá-li se zlato a stříbro ze sklepení emisního oddělení, vyvolá to přímo pokles zásoby bankovního oddělení a ředitelé Anglické banky z obavy, aby bankovní oddělení nebylo dohnáno k insolventnosti, utáhnou šroub a zvýší diskontní sazbu. Jenže zvýšeni diskontní sazby přiměje část vkladatelů k tomu, aby si vyzvedli své vklady z bankovního oddělení a půjčili je na vysoký úrok, který právě v té době platí, přičemž stálý pokles zásoby znepokojí další vkladatele a přiměje je k tomu, aby si rovněž vyzvedli své vklady z bankovního oddělení. A tak tedy opatření, ke kterým se přikročilo, aby se zásoba udržela, naopak vedou k tomu, že se tato zásoba vyčerpá. Čtenář z tohoto výkladu pochopi, s jakou úzkostlivostí se v Anglii sleduje pokles bankovní zásoby, a jak vážnou chybu obsahuje finanční komentář jednoho z posledních čísel londýnských „Times“, v němž se říká:
„Tato bouře rozhýbala staré odpůrce zákona o Anglické bance a nikdo si nemůže být ničím jistý. Jedním z jejich oblíbených způsobů, jak vyvolávají paniku, je to, že poukazují na nízký stav zásoby nepoužitých bankovek, jako kdyby banka, vyčerpá-li se tato zásoba, musela vůbec přestat eskontont.“ (Podle nyní platného zákona by to banka musela v případě bankrotu udělat.) „Ve skutečnosti by však banka mohla i za těchto okolností eskontovat dál ve stejně velkém měřítku jako jindy, neboť rimesy jí každodenně přinášejí, ovšem v průměru, takovou částku, jaká je obvykle zapotřebí na výplaty. Banka by nemohla zvětšit rozsah operací, ale nikdo nepředpokládá, že to na ní někdo bude žádat, když se ve všech odvětvích obchody omezily. Vláda tudíž nemá nejmenší důvod k nějakým opatřením.“
Vtip tohoto argumentu je v tom, že se v něm záměrně neberou v úvahu vkladatelé. Není třeba zvlášť hluboce přemýšlet, abychom pochopili, že vyhlásilo-li jednou bankovní oddělení vůči svým věřitelům bankrot, nemohlo by poskytovat svým dlužníkům půjčky eskontováním nebo zápůjčkami. Zkrátka, ten vychvalovaný bankovní zákon sira Roberta Peela se v normálních dobách vůbec nijak neuplatňuje; v těžkých dobách ještě zvyšuje peněžní paniku, která vznikla z obchodní krize, další peněžní panikou, kterou vytváří sám zákon; právě v okamžiku, kdy by podle svých zásad měl tento zákon projevit svůj blahodárný vliv, musí vláda zasáhnout a pozastavit jeho platnost. V normálních dobách skutečný oběh nikdy nepohltí maximum bankovek, které může banka podle zákona vydat. Dostatečně to dokazuje skutečnost, že v takových obdobích má bankovní oddělení ve svých pokladnách stálou zásobu bankovek. Tuto pravdu si můžete ověřit, srovnáte-li zprávy Anglické banky od roku 1847 do roku 1857, nebo dokonce srovnáte-li množství bankovek, které skutečně obíhaly od roku 1819 do roku 1847, s množstvím, které by bylo mohlo obíhat podle zákonem stanoveného maxima. V těžkých dobách, jako v roce 1847 a letos, se v důsledku svévolného a absolutního rozdělení Anglické banky na dvě oddělení uměle zvyšují účinky odlivu zlata a stříbra, růst úroků se uměle zrychluje a bance hrozí insolvence ne proto, že je skutečně insolventní, nýbrž proto, že je domněle insolventní jedno z jejích oddělení.
A tak když skutečnou finanční tíseň, která stála už mnoho obětí, ještě zvýší umělá panika, tlak veřejnosti na vládu tak zesílí, že vláda zákon pozastaví přesně v době, kterou měl pomoci překonat a v níž se vůbec může nějak účinně projevit. Přední londýnští bankéři se odebrali 23. října 1847 na Downing Street a žádali o pomoc, tj. aby vláda pozastavila platnost Peelova zákona. Lord John Russell a sir Charles Wood proto poslali guvernérovi Anglické banky a jeho zástupci dopis, v němž jim doporučili zvýšit emisi bankovek, a tak překročit zákonem stanovené maximum oběživa. Vzali přitom na sebe odpovědnost za porušení zákona z roku 1844 a prohlásili, že jakmile se sejde parlament, jsou ochotni předložit mu osnovu o beztrestnosti těch, kdo se provinili porušením bankovního zákona. Tentokrát se znovu sehraje stejná fraška, až dospěje situace tak daleko jako v týdnu, který končil 23. října 1847, kdy to vypadalo, že se zastaví všechny obchody a všechny platby. Peelův zákon má tedy jedinou výhodu v tom, že všichni obyvatelé jsou plně závislí na aristokratické vládě, na rozmaru nějakého neodpovědného individua, jako je například Palmerston. Proto má vláda zákon z roku 1844 zvlášť v oblibě; dává totiž ministrům takovou možnost ovlivňovat soukromý majetek, jakou dosud nikdy neměli.
Peelovým zákonem jsme se tak podrobně zabývali proto, že v současné době se jeho vliv projevuje v naší zemi[c], a také proto, že jeho platnost bude v Anglii pravděpodobně pozastavena; je-li však v moci britské vlády zbavit britskou veřejnost potíží, do nichž ji vláda sama přivedla, nebylo by nic nesprávnějšího než předpokládat, že jevy, jichž budeme na londýnském peněžním trhu svědky — vzrůst a pokles peněžní paniky — budou skutečným ukazatelem intenzity krize, kterou budou muset britské obchodní kruhy prodělat. Vláda nemůže této krizi nijak čelit.
Když k anglickým břehům došly první zprávy o krizi v Americe, vytvořili angličtí ekonomové teorii, která si může činit nárok ne-li na genialitu, tedy alespoň na originalitu. Prohlásili, že anglický obchod je zdravý, ale běda! jeho zákaznici, zejména Yankeeové, zdraví nejsou. Zdravý stav obchodu, v němž je zdravá jen jedna strana, to je myšlenka zcela hodná britského ekonoma. Nahlédněte do poslední půlroční zprávy britského ministerstva obchodu za rok 1857 a uvidíte, že z celkového britského vývozu výrobků a průmyslového zboží připadá 30 % na Spojené státy, 11 % na Východní Indii a 10 % na Austrálii. Zatímco americký trh je na dlouhou dobu uzavřen, indický trh, za poslední dva roky přesycený, je do značné míry odříznut povstaleckými nepokoji a australský je tak přeplněn, že britské zboží všeho druhu se nyní prodává laciněji v Adelaide, Sydney a Melbourne než v Londýně, Manchesteru či Glasgowě. Celkově zdravý stav britských průmyslníků, kteří vyhlásili bankrot proto, že je jejich zákazníci náhle nechali na holičkách, je možno ukázat na dvou příkladech. Na schůzi věřitelů jednoho glasgowského majitele tiskárny kartounu se ukázalo, že jeho dluhy činí celkem 116 000 liber št., zatímco jeho aktiva nedosahovala ani skromné částky 7 000 liber št. Jeden glasgowský přepravce zase mohl vykázat proti 11 800 liber št. pasív jen 789 liber št. aktiv. To jsou však jen jednotlivé případy; důležitější je, že situace v britském průmyslu je tak napjatá, že při zúžení zahraničních trhů musí skončit všeobecným krachem, po němž bude následovat otřes společenského a politického života ve Velké Británii. Americká krize z let 1837 až 1839 způsobila, že britský vývoz klesl z 12 425 601 liber št. v roce 1836 na 4 695 225 liber št. v roce 1837, v roce 1838 na 7 585 760 liber št. a v roce 1842 na 3 562 000 liber št. Podobné ochromení už začíná v Anglii i teď. Není pochyb, že než bude krize překonána, bude mít ještě velmi významné důsledky.
Napsal K. Marx 6. listopadu 1857
Otištěno jako úvodník
v „New-York Daily Tribune“,
čis. 5176 z 21. listopadu 1857Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny
__________________________________
Poznámky:
a — tj. do Spojených států. (Pozn. red.)
b — doslova: státním převratem; zde: převratem, pučem. (Pozn. red.)
c — tj. ve Spojených státech. (Pozn. red.)