Karel Marx
Francouzská Crédit Mobilier
(Článek první)
Jak je vidět z úvodníku z 30. května, jsou londýnské „Times“[29] velice překvapeny objevem, že socialismus ve Francii nikdy nevymizel, ale že se na něj v posledních několika letech „spíše poněkud zapomnělo“. „Times“ při této příležitosti blahopřejí Anglii k tomu, že ji tento neduh netrápí a že je prosta třídního antagonismu, který je půdou, z níž ona jedovatá rostlina vyrůstá. Je to dost smělé tvrzení od vedoucího listu země, jejíž přední ekonom, pan Ricardo, uvádí své proslulé dílo o zásadách politické ekonomie[30] tezí, že tři základní třídy společnosti, to jest anglické společnosti, totiž pozemkoví vlastníci, kapitalisté a námezdní dělníci, jsou vůči sobě ve smrtelném a nesmiřitelném antagonismu, neboť renta stoupá a klesá nepřímo úměrně vzestupu a poklesu průmyslových zisků, a mzdy stoupají a klesají nepřímo úměrně ziskům. Jestliže podle anglických právníků je úhelným kamenem anglické ústavy — tohoto osmého divu světa — rovnováha těchto tří vzájemně soupeřících sil, pak podle pana Ricarda, o němž lze předpokládat, že o této věci ví trochu víc než „Times“, proniká nutně do celé struktury anglické společnosti smrtelný antagonismus mezi třemi třídami, které jsou hlavními činiteli výroby.
„Times“ sice pohrdavě ohrnují nos nad revolučním socialismem ve Francii, avšak chtě nechtě se dívají závistivě na císařský socialismus[a] ve Francii, který by rády postavily před Johna Bulla jako příklad hodný následování. Vždyť hlavní zástupce tohoto socialismu, Crédit mobilier[31], právě zaslala listu „Times“ „Zprávu správní rady na řádné valné hromadě akcionářů 23. dubna 1856 za předsednictví pana Péreira“ — oznámení na tři husté sloupce. Zde je zpráva, která vzbudila závistivý obdiv akcionářů listu „Times“ a připravila jeho redaktora o soudnost:
Pasíva ke dni 31. prosince 1855 fr Kapitál Společnosti 60 000 000,00 Saldo běžných účtů se od 31. prosince 1854 zvýšilo z 64 924 379 franků na 103 179 308,64 Úhrn směnek splatných věřitelům a úhrn různých účtů 864 414,81 Celkový rezervní kapitál 1 696 083,59 Celkový zisk realizovaný v roce 1855, po odečtení částky, která má být převedena do rezerv 26 827 901,32 ———————— Celkem 192 567 708,36
AktivaV majetku: 1. Renty 40 069 264,40 2. Obligace 32 844 600,20 3. Železniční a jině akcie 59 431 593,66 ———————— Celkem 132 345 458,26 Od toho nutno odečíst částky, které nebyly zaplaceny do 31. prosince loňského roku 31 166 718,62 ———————— Saldo aktiv 101 178 739,64 Termínované vklady v pokladničních bonech, prolongace, zápůjčky na akcie, dluhopisy atd. 84 425 390,09 Hodnota budov a zařízení 1 082 219,37 Peněžní hotovost v pokladně a u banky a dividendy, které měla banka dostat do 31. prosince loňského roku 5 981 359,26 ———————— Celková částka aktiv 192 567 708,36 Celková částka rent, akcií a obligací v majetku k 3 l.prosinci 1854 57 460 092,94 Získáno upisováním a nákupy během roku 1855 265 820 907,03 ———————— Celkem 323 280 999,97
Částka realizací
217 002 431,34K tomu suma cenných papírů, které zůstávají v majetku Společnosti 132 345 458,26 ———————— 349 347 889,60 Z toho vyplývá zisk ve výši 26 066 889,63 Zisk 26 miliónů z kapitálu 60 miliónů — tedy zisk 43 % — to jsou skutečné fascinující čísla. A co všechno dokázala tato obdivuhodná Mobilier se svým velkolepým kapitálem ve výši asi 12 miliónů dolarů! S šedesáti milióny franků kapitálu ve svém majetku upsala na francouzské půjčky nejprve 250 miliónů franků, a pak ještě dalších 375 miliónů. Získala podíl na hlavních francouzských dráhách; převzala vydání půjčky, kterou uzavřela společnost rakouských státních drah; podílela se na švýcarské Západní a Centrální dráze; zúčastnila se rozsáhlé akce, jejímž cílem bylo usplavnění toku Ebra od Zaragozy až po Středozemní moře; měla prsty ve sloučení pařížských omnibusových podniků a v ustavení Všeobecné námořní společnosti; svým zásahem dosáhla splynutí všech pařížských plynárenských společností v jediný podnik; darovala lidu, jak tvrdí, 500 000 franků tím, že mu prodávala obilí pod tržní cenou; rozhodovala svými půjčkami o míru a válce, stavěla nové železniční tratě a podporovala staré, zřizovala osvětlení ve městech, dávala podnět k zakládání továren a k obchodním spekulacím a konečně rozšířila svůj vliv i za hranice Francie tím, že plodonosná semena podobných podniků rozsela po celém evropském kontinentě.
Crédit mobilier je tedy jedním z nejpozoruhodnějších ekonomických zjevů naší epochy, který je třeba důkladně prozkoumat. Jinak bychom ani nemohli zhodnotit vyhlídky francouzského císařství, ani pochopit symptomy všeobecného sociálního otřesu, které lze pozorovat v celé Evropě. Prozkoumáme nejdříve to, co správní rada nazývá svými teoretickými zásadami, a pak se přesvědčíme, jak se tyto zásady provádějí v praxi. Ze zprávy se dovídáme, že tyto zásady byly zatím uskutečněny jen zčásti, v budoucnosti však mají být daleko víc rozšířeny.
Zásady této společnosti jsou vyloženy v jejích stanovách a v řadě zpráv o činnosti předložených akcionářům, zejména v první z těchto zpráv. Podle preambule ke stanovám,
„vzhledem k důležitým službám, které by mohly být poskytovány zřízením společnosti, jejímž cílem je podporovat rozvoj veřejných prací a konvertovat různé cenné papíry rozličných podniků tím, že budou sloučeny v jeden společný fond, jsou zakladatelé Crédit mobilier odhodláni uskutečnit plán tak užitečný, a proto se spojili, aby položili základy anonymní společnosti pod názvem Všeobecná společnost Crédit mobilier“.
Naši čtenáři si jistě vzpomenou, že Francouzi pod slovy „anonymní společnost“ chápou akciovou společnost s omezeným ručením akcionářů a že utvoření takové společnosti je závislé na výsadě, kterou podle svého uvážení uděluje vláda.
Crédit mobilier si tedy stanoví tyto cíle: za prvé, „podporovat rozvoj veřejných prací“ — to znamená učinit průmysl a veřejné práce plně závislými na blahovůli Crédit mobilier a tím i na osobní blahovůli Bonapartově, na jehož slůvku závisí sama existence této společnosti. Správní rada neopomněla naznačit, jakým způsobem má v úmyslu rozšířit patronát svůj i svého císařského stvořitele na veškerý francouzský průmysl. Různě průmyslové podniky, patřící akciovým společnostem, jsou představovány různými cennými papíry — akciemi, obligacemi, bony, dluhopisy atd. Tyto různé cenné papíry jsou samozřejmě na peněžním trhu různě ceněny podle toho, jaký do nich byl vložen kapitál, jaké zisky přinášejí a jak na ně působí poptávka a nabídka, a podle jiných ekonomických podmínek.
A co tedy zamýšlí Crédit mobilier? Chtěla by všechny tyto cenné papíry, vydané různými akciovými společnostmi, nahradit jedinýni. druhem akcií, které by vydala Crédit mobilier sama. Ale jak toho může dosáhnout? Tím, že za své vlastní akcie nebo jiné cenné papíry skoupí akcie různých průmyslových podniků. Skoupit všechny bony, akcie, dluhopisy atd. — zkrátka všechny cenné papíry nějakého podniku — znamená však takový podnik koupit. Tím Crédit mobilier přiznává, že se sama chce stát majitelkou a Napoleona Malého[32] že chce učinit vrchním ředitelem veškerého francouzského průmyslu. A tomu říkáme císařský socialismus.
K uskutečnění tohoto programu jsou samozřejmě nezbytné finanční operace; když pan Isaac Péreire rýsuje činnost Crédit mobilie; je si samozřejmě vědom, že se pohybuje na vratké půdě, a musí proto této společnosti ukládat určitá omezení, jež považuje za čistě náhodná a jež mají s rozvojem společnosti zmizet. Kapitál společnosti je stanoven na 60 miliónů franků a je rozdělen na 120 000 akcií po 500 francích. Operace společnosti, jak jsou vymezeny ve stanovách, se dají rozdělit do tří skupin; za prvě, operace na podporu průmyslu; za druhé, emise cenných papírů společnosti, které mají nahradit nebo sjednotit cenné papíry různých průmyslových podniků; za třetí, normální bankovní operace se státními papíry, obchodními směnkami atd.
Operace první kategorie, jejichž cílem je vytvořit patronát Společnosti nad průmyslem, jsou vyjmenovány v článku 5 stanov, který zní:
„Získávat upisováním nebo kupovat státní papíry, akcie nebo obligace různých průmyslových podniků nebo úvěrních ústavů, vytvořených jako anonymní společnosti, zejména drah, průplavů, dolů a jiných veřejných podniků, které již jsou zřízeny nebo které se mají zřídit. Vypisovat nejrůznější půjčky, převádět je a realizovat, jakož i financovat všechny podniky souvisící s veřejnými pracemi.“
Vidíme, že tento článek jde už dál, než se žádá v preambuli, neboť zde se chce, aby se Crédit mobilier stala nejen majitelem velkých průmyslových podniků, ale zároveň i otrokem státní pokladny a despotou obchodního úvěru.
Operace druhé kategorie, týkající se nahrazení cenných papírů všech ostatních průmyslových podniků cennými papíry Crédit mobilier, znamenají:
„Vydávat vlastní obligace společnosti v částkách rovnajících se částkám nutným na upisování půjček a na nákup průmyslových cenných papírů.“
Článek 7 a 8 stanoví limity a charakter obligací, které má společnost právo vydávat. Tyto obligace nebo bony
„mohou dosáhnout částky rovnající se desetinásobku kapitálu. Jejich celková částka musí být vždy plně kryta státními papíry, akciemi a obligacemi, které má společnost v držení. Nemohou být splatné dříve než po čtyřicetipětidenní výpovědní lhůtě. Celková výše částek došlých na běžný účet a obligací vydaných na dobu kratší jednoho roku nesmí převyšovat dvojnásobek splaceného akciového kapitálu.“
Konečně třetí kategorie zahrnuje operace spojené s oběhem obchodních hodnot. „Společnost přijímá vklady k výplatě na požádání.“ Má právo „prodávat všechny druhy státních papírů, úvěrových dokladů, akcií a obligací, které má v držení, platit jimi půjčky a vyměňovat je za jiné hodnoty“. Půjčuje dále na „státní papíry, akcie a obligace, a na tyto různé hodnoty otvírá běžné účty“. Nabízí anonymním společnostem všechny služby, které obvykle poskytují soukromé banky, to jest přijímá všechny platby na účet těchto společností, vyplácí jejich dividendy, úroky atd. Přijímá do úschovy cenné papíry těchto podniků, avšak při operacích týkajících se obchodních hodnot, směnek, varantů atd. „je výslovně stanoveno, že společnost nesmí tajně prodávat nebo nakupovat, aby dosáhla ážia“.
Napsal K. Marx kolem 6. června 1856
Otištěno v „The People’s Paper“,
čís. 214 ze 7. června 1856
podpis: K. M.
a v „New-York Daily Tribune“,
čis. 4735 z 21. června 1856Podle textu
v „New-York Daily Tribune“
srovnaného s textem
v „The People’s Paper“
Přeloženo z angličtiny
__________________________________
Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)
29 „The Times“ [„Doba“] — největší anglický konzervativní deník; vychází v Londýně od roku 1785.
30 Marx se odvolává na knihu Davida Ricarda „On the Principles of Political Economy, and Taxation“ [„Zásady politické ekonomie a zdanění“]. První vydání vyšlo v Londýně roku 1817.
31 Crédit mobilier (plný název Société générale du crédit mobilier) — velká francouzská akciová banka, kterou založili bratří Péreirové a která byla uzákoněna dekretem z 18. listopadu 1852. Hlavním cílem Crédit mobilier bylo zprostředkování úvěrů a zakládání průmyslových a jiných podniků. Banka se široce podílela na stavbě železnic ve Francii, Rakousku, Uhrách, Švýcarsku, Španělsku a Rusku. Hlavním zdrojem příjmů Crédit mobilier byla burzovní spekulace s cennými papíry akciových společností, které založila. Za prostředky, které získala vydáváním svých vlastních akcií garantovaných cennými papíry jiných podniků, které měla, skupovala Crédit mobilier akcie různých společností garantované hodnotou jejich vlastnictví. Tímto způsobem jeden a týž reálný majetek vyvolával v život fiktivní kapitál v dvojí formě: ve formě akcií daného podniku a ve formě akcií Crédit mobilier, která tento podnik financovala a skupovala jeho akcie. Banka byla úzce spjata s vládou Napoleona III. a byla pod jeho ochranou. Roku 1867 udělala úpadek a roku 1871 byla likvidována. To, že se v padesátých letech 19. století objevila Crédit mobilier jako finanční podnik nového typu, bylo umožněno specifickými zvláštnostmi období reakce, které ze vyznačovalo neuvěřitelnou rozbujelostí burzovní lichvy a spekulace. Podle vzoru francouzské Crédit mobilier se zakládaly podobné instituce v řadě dalších středoevropských zemí.
32 Napoleon Malý — přezdívka Ludvíka Bonaparta, kterou mu dal Victor Hugo v řeči pronesené na zasedání francouzského Zákonodárného shromáždění roku 1851; tato přezdívka se dostala do široké veřejnosti po vydání Hugovy brožury „Napoleon Malý“ („Napoléon le Petit“), uveřejněné roku 1852.