Karel Marx
Anglo-americký konflikt. — Situace ve Francii[315]
Londýn, v pátek 8. února 1856
Zdá se, že s výjimkou prodejných pánů z vládního tisku nikdo v Anglii příliš nevěří, že anglo-americký konflikt je vážnou záležitostí.[316] Někteří lidé jej pokládají za trik, který má odvrátit pozornost od mírových jednání. Jiní tvrdí, že až Palmerston odstoupí, bude naléhat, aby obě strany odvolaly velvyslance, jako to udělal Pitt před uzavřením amienského míru[317], a že se vrátí, až bude znovu zapotřebí ryze anglického ministra. Vzhledem ke způsobu, jak je spor veden, dívají se někteří velmi prozíraví lidé na celou záležitost jako na pouhý presidentův[a] volební úskok. Demokratický tisk v tom vidí zákulisní hru Bonaparta, jemuž působí radost, že na obou stranách Atlantského oceánu může podněcovat bratrovražednou válku mezi Anglosasy. Ale každý je pevně přesvědčen, že ani v nejmenším nehrozí vojenský konflikt, i když je oficiální řeč sebeostřejší. Zjistili jsme, že tento názor zastává také francouzský vládní list „Constitutionnel“, který svého pána nabízí Novému i Starému světu jako pacifikátora.
Hlavní okolnost, kterou nesmíme při hodnocení této záležitosti ztrácet ze zřetele, je téměř naprostý rozpad entente cordiale[b] mezi Anglií a Francií, což anglický tisk víceméně otevřeně přiznává. Vezměme například londýnský list „Times“, který nedávno označoval Bonaparta za mnohem většího muže, než byl pravý Napoleon, a navrhoval, aby byli vyhnáni všichni zlomyslní lidé, kteří tuto víru nevyznávají. Nyní v jednom svém úvodníku vyslovuje názor, že jedinou překážkou míru je právě to, že si jej Bonaparte příliš přeje. V dalším článku list naznačuje, že „vyvolený nástroj prozřetelnosti“ je konec konců jen pis aller[c], které francouzská společnost zvolila, „protože se nenašel jediný člověk, jemuž by národ mohl věnovat svou důvěru a úctu“. Ve třetím článku list napadá celý Bonapartův štáb generálů, ministrů, úředníků atd. jako pestrou sebranku burzovních šejdířů. Provinční anglický tisk píše dokonce ještě otevřeněji. Na druhé straně si všimněte, jak se změnil tón francouzských listů, jak odporně pochlebují a lichotí Rusku, což zvlášť kontrastuje s jejich zdrželivou antipatií vůči Anglii. Dále si všimněte, jak přímo troufale hrozí všeobecná kontinentální koalice, pro niž se vyslovují rakouské, belgické a pruské listy. A konečně vezměte ruský tisk, který se svým kázáním o míru okázale obrací jen k Francii, a o Anglii se vůbec nezmiňuje.
„Na obloze se objevila duha míru,“ píše „Severní včela“, „a radostně ji vítají všichni přátelé civilizace... Ve dvou letech války se čtyřmi mocnostmi ruský národ přesvědčivě dokázal svou velikost a šlechetnost a získal si úctu svých nepřátel. Pokud jde o Francii, lze s určitostí tvrdit, že francouzský národ miluje Rusy a váží si jich, obdivuje se jejich odvaze a sebezapření a využívá každé příležitosti, aby jim vyjádřil své sympatie, jako tomu bylo za krátkých příměří na Krymu a také když ruští zajatci procházeli Francií. Rusové zase zacházeli s francouzskými zajatci jako se svými bratry.“[318]
Bruselský list „Le Nord“ přímo píše, že Bonaparte od samého začátku byl pro rakouské prostřednictví a zamýšlel vzdát se anglického spojenectví při první příležitosti.
Protože spojenectví s Francií se může každou chvíli změnit v rozkol, je jasné, že Anglie, která je stále ještě ve válečném stavu s Ruskem, nehodlá válčit s Amerikou, a proto nynějšímu nedorozumění mezi vládami obou zemí nelze přikládat větší význam, než jak jsme již o něm mluvili.
V Evropě samé není mír nijak zajištěn. Pokud jde o podmínky, které spojenci předložili Rusku, skutečnost, že je Rusko přijalo, lze sotva považovat za nějaký jeho ústupek. Postoupení záhadného pruhu území v Besarábii, vymezeného jakýmsi tajemným řetězem hor, které nelze na žádné mapě nalézt, je víc než vyváženo zatvrzelým mlčením o tom, že Rusové dobyli Kars, a je podezřelé, že jeden petrohradský list se o něm po této události zmiňuje jako o ruské provincii. Rusko zatím využívá výhod příměří a jiných okolností, které souvisí s vývojem událostí, a není vyloučeno, že nyní, když mělo čas soustředit své síly na všech rozhodujících bodech, bude chtít ve válce pokračovat. Velkou zárukou míru je však to, že Bonaparte jej musí uzavřít za každou cenu. Na jedné straně se mu na další vedení války nedostávají prostředky a na druhé straně vzrůstá nutnost opakovat krymskou výpravu, jak to řekl Montalembert o výpravě římské, „v samé Francii“[319].
Krátce předtím, než Rusko přijalo předběžné mírové podmínky, se v Paříži všeobecně říkalo, že Bonaparte zamýšlí vypsat nucenou pújčku, která se měla upisovat podle výše přímých daní. Že má prázdnou pokladnu, o tom jasně svědčí situace jeho armády na Krymu. Dopisovatelé se již nějaký čas zmiňují o tom, že Pélissierova vojska jsou v žalostném stavu. Jeden britský poddůstojník poslal listu „Birmingham Journal“ dopis, datovaný v Sevastopolu 5. ledna, V němž otevřeně píše:
„Dnes bylo celý den pěkné počasí. Kolem 3. hodiny začal vanout prudký severák, silně mrzlo, takže jsme se brzy museli upnout do plášťů. Naši vojáci zimou netrpí, ale ubohých Francouzů je nám líto. Věčně nosí ze Sevastopolu topivo. Jsou špatně oblečeni a myslím, že jsou i hůř živeni než my. Každou chvíli některý z nich přijde pro suchar. Naši vojáci je litují a jsou k nim velmi laskaví. Naše stráže mají rozkaz nepouštět je do tábora, neboť někteří z nich měli ve zvyku prodávat koňak, a několik našich vojáků se opilo. Ale ubohým Francouzům se tu a tam podaří strážným proklouznout a dostat se k bono Inglis[d]. Naši vojáci ovšem vědí, co potřebují, a tak Francouzi nikdy neodcházejí s prázdnou. Ti ubozí chlapci nemají ani rukavice. Oproti létu dostali navíc jen jediný kus oděvu, a to kapuci na plášť, a pár obyčejných kamaší z hrubého plátna, které sahají ke kolenům a kolem kolen se ovazují několika řemínky. Ponožky nenosí a boty většinou kdysi mívali. Jsou opravdu obrazem bídy a uvědomují si to, zvlášť když vidí britské vojáky v teplých tuleních čapkách, tvídových pláštích s kožešinou, s širokými vlněnými šálami kolem krku a pasu a v pěkných pevných botách z hověziny, které jim sahají až ke kolenům.“
Stav Napoleonových financí tedy musí být dost špatný, když svou armádu, která pro něho znamená všechno, nechá v takových podmínkách. Jak je tato armáda spravována, můžeme zároveň posoudit z toho, že dva roky války už stály víc než všechna tažení jeho strýce od roku 1800 do roku 1815 dohromady. Dokonce i bonapartističtí generálové, kteří se vrátili z Krymu, prý znechuceně vykládali, jak se firma Morny a spol. nestoudně obohacuje na úkor armády. O těchto protestech jeden polooficiální list píše:
„Bude-li uzavřen mír, obrátí císař všechnu svou pozornost na hnance, zejména na některé zlořády, které jsou vždy průvodním zjevem velkých spekulačních transakcí, jako například určité hromadění neslučitelných úřadů a určité, poněkud příliš rychle nabyté majetky.“
Mezi universitními studenty, v dělnické třídě, v části buržoazie, a co je pro Bonaparta nejhorší, v armádě, se zatím začínají projevovat příznaky revoluce.
O záležitosti s École polytechnique[320] jsme se dozvěděli, že Bonaparte, i když byl značně podrážděn tím, že 29. prosince, když vůči armádě hrál roli římského senátu (podobně jako si vůči svému senátu rád hraje na římského imperátora), studenti zarytě mlčeli, zpočátku uvažoval o tom, že se školou uzavře kompromis. Studentům bylo dáno na srozuměnou, že císař je ochoten školu ponechat, jestliže studenti při první příležitosti, které se jim dostane, projeví sympatie dynastii. Delegace studentů na to odpověděla, že studenti nejenže nebudou volat „Vive lʼEmpereur!“[e], ale že každého ze svých druhů, který by tato slova pronesl, vyloučí ze školy. Po této odpovědi bylo rozhodnuto anarchistickou školu zavřít. Polovina studcntů, kteří byli určeni pro vojenskou službu, bude převedena do Vincennes, kde bude vytvořena obyčejná dělostřelecká škola. Druhá polovina studentů, kteří byli určeni pro státní službu, bude zařazena do École normale[321]. Budova školy bude přeměněna v kasárny. Tak skončila oblíbená instituce Napoleona Velikého.
Mazaská věznice je plná studentů pařížské university a jiných mladých lidí, kteří na pohřbu sochaře Davida provolávali „Vive la liberté!“[f]. Bonaparta zvlášť znepokojovala jedna okolnost souvisící s demonstrací proti Nisardovi. Když policie provedla mezi studenty zatýkání, protože vypískali Nisarda, který prohlašoval Tiberia za zachránce římské společnosti, ostatní studenti, kteří zůstali na svobodě, šli v průvodu přes celou Paříž k Nisardovu domu v ulici Courcelles a žádali jej, aby vymohl propuštění jejich druhů. Téměř současně dorazil na místo oddíl řadového vojska, který byl poslán proti studentům. Studenti uvítali vojsko voláním „Vive la ligne !“[g]. Vojáci se ihned postavili do pohovu a odmítli proti studentům zakročit. Aby se zabránilo dalšímu sbratřování, byli vojáci okamžitě odvoláni a namísto nich byli posláni sergents de ville[h]. Studenti se pak v průvodu odebrali do Odéonu, obsadili přízemí, bez přestání zpívali „Sire de Franc-Boisy“[i] a provolávali ty nejurážlivější verše přímo do uší Bonapartovi a Eugenii, kteří seděli ve své lóži.
Bonapartistický tisk přiznává, že počet zatčených v jednotlivých departementech dosahuje 5000 lidí; jiní uvádějí číslo 15 000, které je pravděpodobně správné. Spiknutí dělníků[322] bylo, jak se nyní ukazuje, rozvětveno v armádě. Musela být rozpuštěna poddůstojnická škola v La Flèche a vyměněny všechny posádky ve střední Francii. Aby byl potlačen tento nebezpečný duch v armádě, Bonaparte sáhl k nejnebezpečnějšímu experimentu z doby restaurace a vytvořil v armádě celý systém špiclů. Tato nová čestná legie způsobila, že mezi maršálem Magnanem a několika vyššími důstojníky, kteří soudili, že to vojákům nebude po chuti, došlo k ostrým hádkám.
Hnutí pařížského dělnictva se jako vždy před kritickými událostmi vyznačuje svými quod libet[j], z nichž nejoblíbenější je tento:
„Voilá quʼil part, voilá quʼil part
Le petit marchand de moutarde,
Voilá quʼil part pour son pays
Avec tous ses outils“ etc.[k]Policie tento šanson zakázala, takže není pochyb, kdo je tím kramářem s hořčicí míněn.
Jaké vážnosti se těší bonapartistické instituce, o tom svědčí anekdota, kterou otiskl list „Nord“. Někteří senátoři bez váhání schválili postup pana Drouyna de Lhuys, který odstoupil z místa senátora, ale pečlivě se střežili jej následovat. Když se Mornyho otázali, zda některý ze senátorů také odstoupí, odpověděl, že má všechny důvody věřit v opak. „Ale jaké máte důvody?“ zeptal se účastník rozmluvy. „Mám třicet tisíc velmi vážných důvodů, frank za kus,“ suše odvětil Morny.
Lze uvést ještě jednu okolnost, která má za současného postavení francouzského lidu nesmírný význam. Nemluvím o burzovních spekulantech, pro něž válka a mír jsou stejně výhodné. Poprvé v dějinách se masy francouzského lidu zachovaly lhostejně ke své dávné vášni — „la gloire“[l]. Tento osudný plod revoluce z roku 1848 naprosto jasně dokazuje, že doba největší slávy bonapartismu už minula.
Napsal K. Marx 8. února 1856
Otištěno v „New-York Daily Tribune“,
čís. 4634 z 25. února 1856Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny
__________________________________
Poznámky:
a — tj. Franklina Pierse, presidenta Spojených států amerických. (Pozn. red.)
b — srdečné dohody. (Pozn. red.)
c — východiskem z nouze. (Pozn. red.)
d — k dobrým Angličanům. (Pozn. red.)
e — „Ať žije císař!“ (Pozn. red.)
f — „Ať žije svoboda!“ (Pozn. red.)
g — „Ať žijí vojáci!“ (Pozn. red.)
h — policisté. (Pozn. red.)
i — „Pán z Franc-Boisy“; francouzský kuplet, velmi rozšířený kolem roku 1855. (Pozn. red.)
j — doslova (latinsky): co se líbí; zde žertovné, z různých melodií a textů sestavené popěvky. (Pozn. red.)
k —
„Kampak jede, kampak, kam,
veze s sebou celý krám,
jede domů silnicí
kramář se svou hořčicí“ atd.l — „slávě“. (Pozn. red.)
315 V druhé části uvedeného článku použil Marx Engelsova dopisu ze 7. února 1856 o situaci ve Francii.
316 Konflikt mezi Anglií a Spojenými státy americkými, který byl odrazem jejich boje o moc ve Střední Americe, vznikl koncem roku 1855. Tento boj se projevil v ostrých rozporech při výkladu Clayton-Bulwerovy smlouvy z roku 1850, jíž se Anglie a Spojené státy zavázaly, že zaručí neutralitu projektovaného mezioceánského kanálu v Nicaragui, neokupují a nepodrobí si Nicaraguu, Mosquitské pobřeží a další území Střední Ameriky. Anglie si však bez ohledu na smlouvu dále podržela Mosquitské pobřeží a další území, jichž dobyla ve čtyřicátých letech, USA ve snaze upevnit svůj vliv v této oblasti podpořily amerického dobrodruha Walkera, který v roce 1855 uchvátil moc v Nicaragui. K zostření vztahů mezi Anglií a USA přispěl také pokus Anglie verbovat na území USA žoldnéře pro anglickou armádu na Krymu. Vlády obou zemí se vzájemně obviňovaly z porušení smlouvy z roku 1850, vznášely protesty, vyhrožovaly přerušením diplomatických styků; Anglie vyslala v říjnu roku 1855 k americkým břehům své lodi. K válečnému střetnutí však nedošlo; konflikt byl urovnán v říjnu roku 1856 uzavřením smlouvy, podle níž bylo neutralizováno Mosquitské pobřeží i přilehlá mořská pásma.
317 Amienská mírová smlouva, která byla uzavřena 27. března roku 1802 mezi Francií a jejími spojenci Španělskem a Batavskou republikou (Holandskem) na straně jedné a Anglií na straně druhé, dovršila rozpad druhé protifrancouzské koalice. Smlouva zajistila jen krátkou přestávku ve válečných akcích, neboť v roce 1803 válka mezi Anglií a Francií vzplanula s novou silou.
318 Citát, který Marx uvádí, byl vzat z článku otištěného v „Severní včele“ 14. ledna 1856.
„Severnaja pčela“ [„Severní včela“], ruský politický a literární list, který vycházel v Petrohradě od roku 1825 do roku 1864 (do roku 1860 za redakce Bulgarina a Greče); byl to oficiální orgán carské vlády.
319 Na zasedání Zákonodárného shromáždění 22. května 1850 vyzval Montalembert francouzskou vládu, aby proti revolučním a demokratickým silám v zemi podnikla stejnou vojenskou výpravu jako v roce 1849 proti římské republice (o výpravě proti římské republiee viz poznámku [178]).
320 Při slavnostním uvítání francouzských vojsk, vracejících se z Krymu, v Paříži 29. prosince 1855 odmítli studenti École polytechnique (vysoká škola polytechnická) vítat vojska a císaře, což vyvolalo proti nim represálie vlády.
Ve svém pozdravném projevu k vojskům se Ludvík Bonaparte přirovnal k římskému senátu, který obvykle v plném složení vítal vítězné legie u bran Říma.
321 École normale supérieure — vysoká pedagogická škola v Paříži.
322 Koncem srpna roku 1855 se pokusilo několik set dělníků ve městě Angers (v západní Francii) podnítit povstání, jehož cílem mělo být ustavení francouzské republiky; pokus se nezdařil. Vůdci povstavších dělníků byli ve spojení s tajným republikánským spolkem „Marianna“, který byl založen v roce 1850. V souvislosti s nepokoji došlo koncem roku 1855 a počátkem roku 1856 k četným zatýkáním a soudním procesům.