Karel Marx
Tradiční anglická politika
Názory o zahraniční politice anglických whigů jsou vesměs velmi nesprávné; soudí se, že byli vždy zapřisáhlými nepřáteli Ruska. Dějiny dokazují pravý opak. V „Deníku a korespondenci Jamese Harrise, prvního hraběte Malmesburyho“, který byl několik let jak za whigovské, tak i za toryovské vlády, anglickým velvyslancem u petrohradského dvora, a v „Pamětech a korespondenci Charlese Jamese Foxe“[305], které vydal lord John Russell, najdeme ohromující odhalení whigovské politiky. Tuto politiku inspiroval a začal provádět Fox, který je dodnes politickým veleknězem whigů a jehož whigové ctí stejně jako Turci Mohameda. Abychom pochopili, jak se mohlo stát, že Anglie přímo nadbíhala Rusku, připomeňme si krátce události, které předcházely Foxův vstup do vlády.
Z deníku hraběte Malmesburyho vidíme, jaký horlivý a netrpělivý diplomatický nátlak vykonávala Anglie na Rusko ve válce amerických států za nezávislost.[306] Anglická vláda instruovala svého velvyslance, aby stůj co stůj uzavřel s Ruskem útočné a obranné spojenectví. Carevnina odpověď byla zpočátku vyhýbavá. Už samo slovo „útočné“ vyvolávalo v Kateřině odpor; a bylo také nutné nejdříve vyčkat, jak se budou události vyvíjet. Nakonec anglický diplomat postřehl, že okolky pramení z přání Ruska, aby Anglie podporovala jeho politiku vůči Turecku. A Harris doporučil své vládě, aby uspokojila ruskou chuť, chce-li si zajistit ruskou pomoc proti americkým koloniím.
Následujícího roku předkládá sir James Harris již umírněnější návrhy; nežádá spojenectví. Anglii by uspokojil ruský protest, který by se opíral o námořní síly a držel v šachu Francii a Španělsko. Carevna na to odpovídá, že pro takové opatření nevidí žádné důvody. Velvyslanec s podlízavým lichocením namítá:
„Tak by mohl mluvit ruský vládce sedmnáctého století, ale od té doby se Rusko stalo vedoucí evropskou mocností a evropské zájmy jsou i jeho zájmy. Kdyby Petr Veliký viděl, jak je ruské loďstvo spojeno s loďstvem anglickým, přiznal by, že už není první mezi ruskými vladaři,“ atd. v tomto duchu.
Imperátorka tuto lichotku přijala, ale velvyslancovy návrhy odmítla. Dva měsíce nato, 5. listopadu 1779, král Jiří vlastnoručně napsal své „lady sestře“, carevně, dopis ve staromódní francouzštině. Již netrval na formálním protestu, ale spokojil by se s pouhou demonstrací síly.
„Postačí, když s objeví,“ psal král, „část imperátorského loďstva, a bude obnoven a upevněn mír v Evropě; spolek vytvořený proti Anglii se okamžitě rozpadne.“
Stalo se už někdy, že by některá přední velmoc tak poníženě prosila o pomoc?
Ale všechna úlisná slova Angličanů se minula účinkem a v roce 1780 byla vyhlášena ozbrojená neutralita. Anglie tuto hořkou pilulku pokorně spolkla. Aby zmírnila její hořkost, anglická vláda již dříve prohlásila, že britské křižníky nemají ruské obchodní lodě zastavovat či bránit jim v plavbě. Tak se tehdy Anglie bez donucení vzdala práva na prohlídku cizích lodí. Krátce nato britský diplomat ujistil petrohradskou vládu, že britské válečné lodě nebudou carevniny poddané obtěžovat při jejich obchodních plavbách; a v roce 1781 sir James Harris ocenil jako zásluhu, že anglická admiralita shovívavě přehlíží, jak ruské lodě často dovážejí nepřátelům Anglie lodní zásoby, a že kdykoli byly tyto lodě omylem zadrženy nebo zastaveny, admiralita za to zaplatila štědrou náhradu. Britská vláda použila všech svodů, aby Rusko přiměla zříci se neutrality. Tak lord Stormont píše velvyslanci v Petrohradě:
„Neexistuje něco cenného, čím by se dala podnítit carevnina ctižádost, nějaký výhodný ústupek jejímu loďstvu a obchodu, který by ji mohl pohnout, aby nám pomohla proti našim vzbouřeným koloniím?“
Harris odpovídá, že takovým vnadidlem by mohlo být postoupení ostrova Menorca. V roce 1781 byl ostrov Menorca Kateřině nabídnut, ale ta nabídku nepřijala.
V březnu 1782 vstoupil do vlády Fox a ruskému velvyslanci v Londýně bylo okamžitě oznámeno, že Anglie je ochotna jednat s Holandskem, jemuž předchozí vláda vyhlásila válku na základě smlouvy z roku 1674[307], kterou se přiznávala svoboda plavby a obchodu, a že ihned uzavře příměří. Fox instruuje Harrise, aby tento krok vyložil jako důkaz vážnosti, kterou chce král projevit imperátorčiným přáním a názorům. Ale Fox šel ještě dál. Na jednom ze zasedání kabinetu se králi doporučuje, aby oznámil ruskému velvyslanci, který měl rezidenci nedaleko královského paláce, že Jeho Veličenstvo si přeje poznat imperátorčiny názory, navázat co nejdůvěrnější vztahy s petrohradským dvorem a učinit prohlášení o neutralitě základem dohody mezi oběma zeměmi.
Krátce nato Fox odstoupil. Jeho nástupce lord Grantham potvrdil, že poměrně příznivý postoj Petrohradu k Londýnu je plodem Foxovy politiky; a když Fox znovu vstoupil do vlády, razil myšlenku, že spojenectví se severními mocnostmi je a i v budoucnu musí být politikou každého osvíceného Angličana. V jednom svém dopise Fox připomíná Harrisovi, že přátelství petrohradského dvora má pro Velkou Británii prvořadý význam, a tvrdí, že nejvznešenějším cílem jeho první krátké vlády bylo dokázat imperátorce, jak upřímně si anglická vláda přeje řídit se jejími radami a získat její důvěru. Fox usiloval ze všech sil o spojenectví s Ruskem. Doporučoval králi, aby imperátorce napsal a požádal ji, aby anglickým záležitostem věnovala svou blahosklonnou pozornost.
V roce 1791 Fox, který byl tehdy v opozici, řekl v parlamentě, že
„je poněkud nezvyklé, když se v britské sněmovně mluví o rostoucí síle Ruska jako o něčem, co vyvolává obavy. Před dvaceti lety Anglie přivedla ruské lodi do Středozemního moře. On“ (Fox) „radil králi, aby nebránil připojení Krymu k Rusku. Anglie podporovala Rusko v jeho plánu založit vlastní velikost na rozvalinách Turecka. Bylo by pošetilé závidět Rusku, že zvětšilo svou moc v Černém moři.“
V téže rozpravě Burke, tehdy whig, poznamenal:
„Je poněkud nezvyklé považovat tureckou říši za součást evropské rovnováhy.“
A tyto názory opakoval Burke, jehož všechny strany v Anglii považují za vzor britského státníka, stále důrazněji a stále častěji až do konce své politické kariéry; po něm je převzal velký vůdce whigů, který se tehdy dostal do čela této strany.
Za své vlády v letech 1831 a 1832 lord Grey využil rozpravy o zahraniční politice a vyslovil přesvědčení, že by bylo ku prospěchu samého Turecka a přispělo by ke štěstí Evropy, kdyby Turecko splynulo s ruským impériem. A bylo tehdy Rusko méně barbarské, než jak je líčeno dnes? Bylo tam tehdy méně onoho ohavného despotismu, který dnešní whigové malují v tak strašných barvách? A přece, nejenže s lísavou ponížeností toužili po spojenectví s ním, ale angličtí liberální státníci Rusko přímo povzbuzovali, aby provedlo své úmysly, pro něž je nyní tak ostře napadáno.
Napsal K. Marx kolem 28. prosince 1855
Otištěno jako úvodník
v „New-York Daily Tribune“,
čís. 4597 z 12. ledna 1856Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny
__________________________________
Poznámky:
305 „Dianies and Correspondence of James Harris, first Earl of Malmesbury, containing an Account of his Missions at the Courts of Madrid, Frederick the Great, Cathenine the Second, and at the Hague ; and of his special Missions to Berlin, Brunswick, and the French Republic“ [„Deníky a korespondence Jamese Harrise, prvního hraběte Malmesburyho, obsahující zprávy o jeho misích u madridského dvora, u dvora Bedřicha Velikého, Kateřiny II. a v Haagu, a také o jeho zvláštních misích v Berlíně, Brunšviku a ve Francouzské republice“], druhé vydání, Londýn 1845, díl I, str. 166, 217, 218, 228, 299, 454, 510, 515.
O Foxových pamětech a korespondenci viz poznámku [12].
306 Jde o válku za nezávislost (1775—1783) anglických kolonií v Severní Americe, která vedla k vytvoření Spojených států amerických. Postoj evropských mocností v této válce byl určován jejich koloniálním a obchodním soupeřením s Anglií. Francie a Španělsko vstoupily do války proti Anglii, aby oslabily její moc, a později začala válka s Holandskem. Rusko, jehož pomoci se anglická vláda všemožně domáhala, vyhlásilo v roce 1780 zásadu ozbrojené ochrany pro obchodní lodi neutrálních zemí, které obchodovaly s nepřáteli Anglie. Politika ozbrojené neutrality, kterou podporovala řada zemí (Holandsko, Dánsko, Rakousko aj.), ovlivnila výsledek války. Brzy po rozhodující porážce anglických vojsk v roce 1781 byla Anglie nucena uzavřít mír (mírová smlouva byla definitivně podepsána v roce 1783 ve Versailles) a uznat nezávislost svých bývalých kolonií.
307 Anglie vyhlásila válku Holandsku v prosinci roku 1780 pod záminkou, že Holandsko porušilo westminsterskou mírovou smlouvu z roku 1674, kterou skončila anglo-holandská válka z let 1672—1674. Anglie se přitom odvolávala na tajný článek smlouvy z roku 1674, podle něhož se obě strany zavázaly neposkytovat pomoc mocnostem nepřátelským vůči jedné ze stran, a zamlčovala jiný článek smlouvy, který zaručoval svobodu plavby a obchodu.
Když v roce 1780 vyhlašovala anglická vláda válku Holandsku, jež obchodovalo s Francií, Španělskem a severoamerickými koloniemi, které byly ve válečném stavu s Anglií, doufala, že naruší holandský obchod a zmocní se holandských kolonií. Ve válce z let 1780—l 784 Anglie zvítězila. Podle smlouvy, která byla uzavřena v květnu 1784 v Paříži, muselo Holandsko postoupit Anglii přístav Nágpattanam (na jihu Přední Indie) a poskytnout jí svobodu plavby ve vodách holandské Východní Indie.