Karel Marx
Birminghamská konference. — Dánské následnictví. — Čtyři záruky[231]
I II
Napsal K. Marx 27. a 28. července 1855
Otišišno v „Neue Oder-Zeitung“,
čís. 349 a 351 z 30. a 31. července 1855
a v „New-York Daily Tribune“,
čís. 4464 z 10. srpna 1855Podle textu
v „Neue Oder-Zeitung“,
srovnaného s textem
v „New-York Daily Tribune“
Přeloženo z němčiny
I
Londýn 27. červenec. Jako protiváha „Sdružení pro správní reformu“ vytvořilo se v Londýně „Sdružení pro státní reformu“[232] Získalo do výboru Ernesta Jonese a několik jiných chartistických vůdců. Na veřejném mítinku, který se konal předevčírem, vyhlásilo za svůj hlavní cíl reformu parlamentu na základě všeobecného volebního práva.
Birminghamská konference skončila 23. července. V Birminghamu se sešli delegáti z Huddersfieldu, Newcastle-upon-Tyne, Londýna, Halifaxu, Sheffieldu, Leedsu, Derby, Bradfordu, Nottinghamu a Birminghamu, aby vynesli svůj rozsudek nad zahraniční politikou vládnoucí třídy a jejích představitclů ve vládě a v parlamentě. Chartisté, jak poznamenává „Birmingham Daily Press“,
„se už po léta neúčastní žádného chystaného hnutí, ale tentokrát učinili výjimku. Připojili se k němu se zápalem, neboť cítí, že nesleduje žádné zájmy, které by jim byly nepřátelské nebo cizí, že vůbec nesleduje třídní zájmy.“
Podnět k této pozoruhodné konferenci dal bezesporu Urquhartův pobyt v továrních obvodech a Urquhart se také zúčastnil všech jejích zasedání. Pro nedostatek času jsme nemohli vyhovět pozvání na konferenci, a proto můžeme teprve nyní, kdyjsme dostali tištěnou zprávu o jejím jednání, uvést výňatky z některých zajímavých dokumentů[233]. Prodejný londýnský tisk o konferenci buď mlčí, nebo překrucuje fakta. Mezi hrabětem Malmesburym a tajemníkem výboru zvoleného na konferenci došlo k této výměně dopisů :[a]
„Pane! Bylo mi ctí obdržet Vaše pozvání k účasti na birminghamské konferenci. Nemohu je bohužel přijmout. Přesto však spěchám, abych Vám sdělil žádané údaje o dánské smlouvě z 8. května 1852. Špatně chápete cíle této smlouvy. Není pravda, že ‚smlouva zajišťuje Rusku následnictví trůnu v Dánsku a Šlesviku-Holštýnu‘. Rusku se nedostalo ani pro přítomnost, ani pro budoucnost žádného práva, které by nemělo již před uzavřením smlouvy. V přítomné době žijí čtyři mužští dědicové dánské koruny. Smlouva stanoví, že vysoké smluvní strany, to jest Rakousko, Prusko, Rusko, Anglie, Francie a Švédsko, se v případě úmrtí všech dědiců zavazují vzít v úvahu každý návrh, který předloží dánský král, aby bylo zajištěno následnictví na základě integrity dánského království. Kdyby k této vzdálené eventualitě skutečně došlo, sešly by se smluvní strany, aby otázku dánského následnictví upravily, a přenechávám už Vašemu soudu, zda by pět mocností, které 8. května podepsaly s Ruskem smlouvu, bylo v takovém případě ochotno dovolit mu, aby jako hlava holštýnsko-gottorpského domu anektovalo celé dánské království k ruským državám.“
Tolik lord Malmesbury. Tajemník konference odpovídá na tento dopis takto:
„Vážený lorde! Birminghamská konference mě pověřila, abych Vám poděkoval za informaci o dánské smlouvě. Dovídáme se z ní, že v případě smrti čtyř pravoplatných dědiců jsou Anglie a Rusko povinny zasáhnout do vztahů mezi dánským králem na jedné straně a jednotlivými státy — Dánskem, Šlesvikem a Holštýnem na straně druhé. Nechápeme, co nás opravňuje k takovému zasahování, a jsme přesvědčeni, že by se mělo využít nynější války s Ruskem k tomu, abychom upustili od tak nemorálního a nezákonného jednání. Naznačujete nám, že zárukou proti připuštění Ruska k následnictví je podle Vašeho mínění už samo složení šesti mocností. Velmi rádi bychom se od Vašeho lordstva dověděli, komu by se postoupilo celé království, ne-li Rusku? Nehodlala-li Anglie uznat Rusko za univerzálního dědice, proč tedy nestanovila jako podmínku smlouvy, že se Rusko musí zříci nároků na Holštýn-Gottorp? Protože Vaše lordstvo podepsalo zmíněnou smlouvu, můžeme předpokládat, že na tyto otázky buď vůbec nelze odpovědět, nebo že Vy na ně můžete odpovědět lépe než kdokoli jiný. Jsem proto pověřen požádat Vaše lordstvo, abyste odpověděl na tyto otázky a odstranil tím zdroj velkého neklidu.“
Zde ovšem korespondence končí, ačkoli vznešené lordstvo mohlo vysvětlit, že jeho účast na celé věci je čistě formální. Palmerston podepsal již dříve s baronem Brunnovem protokol, který stanovil články a zásady pozdější smlouvy.[b]
Konference zřídila řadu výborů, které měly prozkoumat různé otázky a podat o nich zprávu. Nejdůležitější je bezesporu memoár výboru o čtyřech bodech, z něhož uvádíme charakteristická místa:
„Při zkoumání charakteru čtyř bodů jako základu pro uzavření míru všímal si Váš výbor toho, jaký byl jejich vývoj na vídeňské konferenci; jak se každý návrh směřující k takovému vývoji setkával s podporou nebo s odporem příslušných mocností, kdy a jak formulovaly francouzská a anglická vláda tyto čtyři body poprvé; jaký je jejich původní pramen a jak jsou tyto body v souladu s přiznaným cílem války — s nezávislostí a integritou osmanské říše. Původní pramen čtyř bodů nacházíme v tomto následujícím návrhu podaném v depeši. hraběte Nesselroda z 29. června 1854 a nazvaném ‚Zabezpečení práv křesťanů v Turecku‘: ‚Vycházejíce z myšlenky, že občanská práva, jež mají být zaručena všem křesťanským poddaným Porty, jsou neoddělitelná od jejich náboženských práv, prohlásili jsme již, že kdyby Porta tato práva uznala, byly by tím carovy požadavky vůči Portě splněny, sporná otázka by odpadla a Jeho Veličenstvo by bylo ochotno zúčastnit se evropské záruky těchto výsad.‘
Tento návrh, návrh na stálé vměšování ne jedné, nýbrž pěti mocností do vnitřních záležitostí Turecka, přijaly Anglie a Francie ve formě čtvrtého bodu a Drouyn de Lhuys jej ve své odpovědi hraběti Nesselrodovi z 22. července 1854 formuloval tak, že ‚žádná mocnost si nemá osobovat právo vykonávat nějaký oíiciální protektorát nad poddanými Porty, ať jsou jakéhokoli náboženského vyznání, ale Francie, Rakousko, Velká Británie, Prusko a Rusko mají společně usilovat, aby osmanská vláda z vlastní iniciativy potvrdila a respektovala náboženská privilegia různých křesťanských obcí, a usměrňovat šlechetné záměry Jeho Veličerutva sultána k dobru příslušníků různých náboženství, aniž by tím byla jakkoli dotčena důstojnost a nezávislost jeho koruny‘.
Přijetí tohoto čtvrtého bodu by znamenalo konec nezávislosti osmanské říše, té nezávislosti, jejíž obrana se prohlašuje za cíl války; avšak nezákonnost tohoto bodu spočívá v tom, že Francie a Anglie přistoupily na tuto navrhovanou kapitulaci bez souhlasu Turecka a že přes jeho odpor trvaly na tom, aby tento bod byl projednán na vídeňské konferenci. Řečeno slovy Sidneyho Herberta: ‚Věc je komplikována tím, ze jsme se dohodli s naším nepřítelem, ne však s naším spojencem.‘
I kdyby nás Rusko ve válce porazilo a musili bychom žádat o mír, neměli bychom právo podat takový návrh jménem třetí mocnosti. Jestliže Anglie a Francie nechtěly postupovat proti právu, pak měly nejdříve otevřeně přejít na stranu Ruska a vypovědět válku Turecku. Jako čtvrtý bod znamená kapitulaci nezávislosti Turecka, tak první bod znamená kapitulaci jeho integrity; a stejně jako u bodu čtvrtého dochází i zde ke kapitulaci bez svolení zainteresované strany, neboť zmocněný zástupce Turecka výslovně prohlásil, že s takovou změnou prvního bodu nesouhlasí.
Za ujištěním, že Moldavsko, Valašsko a Srbsko mají i nadále zůstat pod tureckou svrchovaností, se podle našeho názoru skrývá jejich odtržení od Turecka. Věta: ‚Nad těmito provinciemi nemá být napříště vykonáván žádný výlučný protektorát‘ je rozvedena v pěti článcích, v nichž se pěti mocnostem dostává stejného postavení s Portou, postavení společných vládců. Svůj konečný výraz dostává pak v návrhu Francie a Anglie, podaném na šestém zasedání vídeňské konference, aby bylo Valašsko a Moldavsko spojeno v jediný stát a do jeho čela postaven dědičný vládce vybraný z některé evropské panovnické rodiny. Ale hanebnost toho, že se Anglie zřekla jak svých přiznaných cílů, tak i práv našeho spojence, Turecka, je o to větší, že se to stalo v době, kdy ruská armáda musela vyklidit turecké území, aniž ozbrojené síly Anglie a Francie poskytly Turecku sebemenší pomoc. Protože ke kapitulaci integrity a nezávislosti osmanské říše došlo ještě před expedicí do Sevastopolu, vyplývá z toho, že tato expedice byla podniknuta s cílem kapitulaci si vynutit, vnutit ji Turecku tím, že se vyčerpají jeho zdroje, a Anglii tím, že se jí dostane zdání vítězství nad Ruskem.“
II
Londýn 28. července. O druhém bodu se říká v birminghamském dokumentu toto:
„Druhým bodem byla svobodná plavba po Dunaji. Svobodná plavba po Dunaji byla přerušena, když roku 1829 drinopolský mír uložil Turecku, aby odstoupilo dunajskou deltu Rusku. Toto odstoupení dunajské delty odporovalo londýnské smlouvě z 6. července 1827, která zakazuje Rusku získávat turecká území. Tím, že Anglie zprvu k tomuto nezákonnému územnímu zisku mlčela a potom jej podporovala a uznala, neustále porušovala mezinárodní právo. Dělala to pod záminkou, že chce udržet mír; nyní, kdy je s Ruskem ve válečném stavu, tato záminka samozřejmě odpadá. Postoupení dunajské delty Turecku je jedním z hlavních požadavků v každé skutečné válce Anglie proti Rusku. Avšak v anglických návrzích Rusku není o dunajské deltě ani zmínky. Anglie tak učinila z této otázky prostředek, jak urazit Rakousko, které má po Turecku na svobodné plavbě po Dunaji největší zájem. Na čtvrtém zasedání vídeňské konference 21. března 1855 navrhl baron Prokesch, rakouský zmocněnec, aby Rusko uznalo dunajskou deltu za neutrální. Ruský zmocněnec odpověděl, že ‚nedá souhlas k žádné dohodě, jež by se podobala nepřímému vyvlastnění‘. Lord John Russell nepodpořil velmi umírněný rakouský návrh a 23. března bylo rozhodnuto, že dunajská delta bude i nadále patřit Rusku. Když tedy Russell ustoupil v tomto bodě zcela Rusku, píše 12. dubna lordu Clarendonovi: ‚Hrabě Buol mi řekl, že netrval na neutralitě ostrovů v dunajské deltě, protože si byl jist, že by Rusko v takovém případě konferenci rozbilo.‘ 16. dubna telegrafuje lord John Russell lordu Clarendonovi, že ‚Rakousko nehodlá podporovat žádný požadavek na odstoupení území‘. Nejdříve tedy nepodporuje Rakousko v jeho polovičatém požadavku neutrality dunajské delty, potom si ověří, že Rakousko nebude podporovat požadavek celý, to jest postoupení delty Turecku — tento požadavek odpadl sám sebou, když lord John 23. března ustoupil Rusku —‚ a nyní navrhuje lordu Clarendonovi ‚požadovat, aby byly Turecku vráceny ostrovy v dunajské deltě, jež byly drinopolskou smlouvou postoupeny Rusku‘.
V třetím bodě se říká, že smluvní strany mají revidovat smlouvu z července 1841 v zájmu evropské rovnováhy a ve smyslu omezení moci Ruska na Černém moři! Kdyby byl tento bod míněn doopravdy, pak by zněl takto: Za prvé omezení ruské moci; za druhé obnovení práv Turecka v Dardanelách a na Bosporu. K obnovení sultánova práva na výhradní kontrolu nad úžinami nebylo zapotřebí žádné zvláštní dohody. Toto právo se mu vrací tím, že válka ruší fakticky smlouvy, jež mu je dočasně odňaly. Toto prosté hledisko nebylo na vídeňské konferenci ani nadhozeno.
O omezení ruské moci poznamenává hrabě Buol ve svém dopise z 20. května 1855 plným právem toto: ‚Podle našeho názoru by spojenci měli zaměřit své společné úsilí k takovému omezení politické moci Ruska, aby mu bylo znemožněno, nebo alespoň co nejvíc znesnadněno zneužití jeho materiálních zdrojů. Zmenšení stavu ruského loďstva na Černém moři, ba ani jeho úplné zničení by samo o sobě nestačilo připravit Rusko o výhody, které mu proti Turecku skýtá jeho geografická poloha.‘
Ze všech manévrů, jimiž se anglická vláda snažila oklamat parlament, selhal pouze jediný — návrh na omezení námořní moci Ruska na Černém moři. Kdyby válka opravdu sledovala cíle, jež byly proklamovány, pak by hned na jejím začátku byla zaručena územní celistvost osmanské říše a mírové podmínky by pak zněly: 1) postoupení dunajské delty Turecku, jemuž ještě de iure patří, 2) závazek Ruska, že zaplatí válečné výdaje.“
Po několika dalších připomínkách končí dokument těmito slovy:
„Váš výbor nemyslí, že všichni členové kabinetu si plně uvědomovali svou vinu. Nemůže však přehlédnout výjimečnou úlohu čtyř zahraničních ministrů, Clarendona, Russella, Aberdeena, a především Palmerstona, muže, který zajistil uznání drinopolského míru, splácí Rusku dokonce i v době války dávno neplatný dluh a navrhl nebo schválil hünkjariskeleskou, dardanelskou a balta-limanskou smlouvu, jakož i dánský protokol z roku 1850; jeho věrolomnost vůči Polsku, Sicílii a Lombardii, stejně jako jeho zrada na Francii, Persii, Španělsku a Dánsku ho usvědčují jako zavilého nepřítele nejen Turecka, nýbrž všech evropských národů. Ovládá všechny členy anglické vlády; učinil z nich nejprve spoluviníky svých zločinů, které neuměli prohlédnout, a potom si je bezohledně osedlal. Jenom trest, který anglický zákon stanoví za vlastizradu, může zbavit lid spiklenců, kteří jej zrazovali cizí mocnosti.“
__________________________________
Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a V Marxově článku uveřejněném v „New-York Daily Tribune“ je místo dosavadního textu text tohoto znění:
„Bylo by velkou chybou soudit o hnutí v Anglii podle zpráv londýnského tisku. Vezměme například nedávnou birminghamskou konferenci. Většina londýnských novin se o ní ani nezmínila a ostatní jen suše zaznamenaly, že se konala. Jaká to však byla konference? Byl to veřejný sjezd delegátů z Birminghamu, Londýna, Huddersfeldu, Newcastlu, Halifaxu, Sheffieldu, Leedsu, Derby, Bradfordu, Nottinghamu ajiných míst, který se sešel proto, aby vzal projednávání nejdůležitější otázky dne, zahraniční politiky Anglie, z rukou neschopného a hroutícího se parlamentu.
Podnět ke vzniku hnutí dala bezesporu shromáždění ve všech továrních obvodech, na nichž mluvil pan Urquhart, a význačným rysem konference, jež se právě. konala v Birminghamu, byla harmonická spolupráce představitelů buržoazie a dělnické třídy. Konference se rozdělila na různé výbory, jež měly podat zprávu o nejdůležitějších otázkách anglické zahraniční politiky. Získal jsem podrobnou zprávu o průběhu jednání i s příslušnými dokumenty. Seznámím teď čtenáře ‚Tribune‘ s nejcharakterističtějšími z nich, je to především výměna dopisů mezi tajemníkem konference a lordem Malmesburym, ministrem zahraničních věcí ve vládě lorda Derbyho, která se týká smlouvy o dánském následnictví z 8. května 1852. Lord Malmesbury píše:...“ (Pozn. red.)
b V „New-York Daily Tribune“ je místo hořejšího odstavce tento text:
„Tím korespondence končí — lord Malmesbury v ní nehodlal pokračovat. To, že Jeho lordstvo nebylo s to na tyto otázky odpovědět, lze do jisté míry ospravedlnit — vznešený lord shledal, že všechny body týkající se dánského následnictví byly tak dobře vyřešeny protokolem lorda Palmerstona z 8. července 1850, že mu opravdu nezbylo už nic jiného než připojit svůj podpis.“ (Pozn. red.)
231 Anglická varianta Marxova článku (zařazená do prvního ruského vydání Spisů K. Marxe a B. Engelse) byla otištěna v „New-York Daily Tribune“ 10. října 1855 pod názvem „Poslední birminghamská konference“ („The late Birmingham Conference“).
232 Sdružení pro státní reformu založili v červenci l855 představitelé levého radikálního křídla buržoazní opozice. Na rozdíl od Sdružení pro správní reformu (viz poznámku [141]) žádali parlamentní reformu na základě všeobecného volebního práva. Buržoazní radikálové, kteří stáli v čele Sdružení pro státní reformu, usilovali o dohodu s chartisty a počítali s tím, že podřídí dělnické hnutí svému ideovému a politickému vlivu. Chartističtí předáci Ernest Jones, Finlen a jiní vstoupili zpočátku do výkonného výboru tohoto Sdružení; většina chartistů však postřehla, jak je toto organizační podřízení Národního chartistického sdružení buržoazním radikálům nebezpečné, vystoupila proti účasti v buržoazní organizaci a pod jejím tlakem pak Jones a jiní zvýkonného výboru odešli. Jonesova kolísavost, která se projevila v tom, že nepochopil, jak nebezpečné je ztratit samostatnou proletářskou linii, později způsobila, že opustil revoluční zásady chartismu.
233 V tomto článku použil Marx dvou zpráv ze zasedání birminghamské konference v červenci 1855: „Birmingham Conference. Report of Committee on the Proposed Bases of Pacification known as ‚The Four Pointʻ“ [„Birminghamská konference. Zpráva výboru o navržených podkladech pro mírové jednání, známých jako ‚čtyři bodyʻ“], Londýn 1855.
„Birmingham Conference. Report of Committee on the Danish Treaty“ [„Birminghamská konference. Zpráva výboru o dánské smlouvě“], Londýn 1855.