K. Marx a B. Engels
Russellova demise. — O událostech na Krymu[210]
Londýn 14. července. Ve své předposlední zprávě[a] jsme psali o demisi lorda Johna Russella, ať už dobrovolné nebo vynucené, jako o fait accompli[b]. Došlo k ní včera odpoledne a je to syntetická demise, dobrovolná a vynucená zároveň. Palmerston totiž dohnal část whigů, která nejvíc lační po místech, pod Bouverieho vedením ke vzpouře na kolenou. Prohlásili, že kdyby lord John neodstoupil, budou nuceni hlasovat pro Bulwerův návrh. Tomu nebylo možno odolat. Věrolomná whigovská luza neměla dost na tomto velečinu a sbírala v kuloárech Dolní sněmovny podpisy na petici Palmerstonovi, aby přiměl královnu přijmout demisi, kterou Russell již podal. Tyto podlé manévry dávají Russellovi v každém případě jedno zadostučinění — že vytvořil stranu ke svému obrazu.
Rezignace muže, který, jak říká Urquhart, „drží ruce obyčejně za zády, aby sám sobě dodal morální opory“, by sotva měla vliv na trvání kabinetu, kdyby se většina Dolní sněmovny dychtivě nechápala každé záminky, která jim dovoluje oddálit hrozbu rozpuštění. A rozpuštění sněmovny je nerozlučně spjato s přijetím Bulwerova návrhu. Kdyby se Palmerston přes vyslovení nedůvěry udržel, musel by sněmovnu rozpustit; kdyby ho vystřídal Derby, musel by ji rovněž rozpustit. Jak se zdá, je sněmovna sotva ochotna obětovat se na oltáři vlasti.
Sir George Grey vytvořil komisi pro vyšetření surovostí policie. Je složena z nejvyšších soudců měst Londýna, Liverpoolu a Manchesteru a začne zasedat příští úterý.
Platí-li v obchodě, že čas jsou peníze, pak ve válce platí, že čas je vítězství. Nechat si ujít příznivý okamžik, kdy je možno vrhnout proti nepříteli přesilu, je největší chyba, jaká se může ve válce stát. A je to dvojnásobná chyba, nedojde-li k ní při defenzívě, kdy se následky zanedbání dají opět napravit, ale při ofenzívě, v invazní válce, kdy taková nepozornost může způsobit ztrátu armády. To jsou všechno známé věci, o kterých každý praporčík ví, že se samy sebou rozumějí. A přece se proti žádnému pravidlu strategie a taktiky tak často nehřeší, a zdá se, že generál Pélissier, tento divoký muž činu, „maršál vpřed“ krymské armády, je povolán, aby se stal názorným příkladem tohoto samozřejmého zanedbávání samozřejmých věcí.
Cesta do Sevastopolu vede přes Inkerman k Severní straně pevnosti. Pélissier a jeho štáb to vědí lépe než kdokoli jiný. Má-li však spojenecká armáda dobýt Severní stranu, musí nasadit do pole své hlavní síly, musí porazit Rusy, obklíčit Severní stranu a vyčlenit sbor, který by udržel ruskou polní armádu v patřičné vzdálenosti. Příznivá chvíle k tomu nastala, když přibyl sardinský sbor a Turci Ömera paši. Spojenci byli tehdy podstatně silnější než Rusové. Ale nic takového se nestalo. Podnikla se výprava na Kerč a k Azovskému moři a dělal se jeden pokus o zteč za druhým. Polní operace se omezovaly na průzkumy a na rozšíření tábora až ke vstupu do Bajdarské doliny. Nyní se konečně prozrazuje domnělý důvod této nečinnosti: nedostává se prý dopravních prostředků a po patnáctiměsíčním tažení jsou prý spojenci přikováni k moři, ke Kamyši a Balaklavě stejně jako dříve! To je vskutku výborné. Krym není pustý ostrůvek někde na severní točně. Je to kraj, jehož potravinové zdroje se jistě mohou vyčerpat, který je však stále s to poskytovat spoustu krmiva, tažného dobytka a povozů, jen je třeba mít trochu obratnosti a odvahy a vzít si je. Bojácné a lenivé pohyby dopředu a dozadu v okruhu několika anglických mil kolem řeky Černé nejsou ovšem vhodný prostředek, jak se jich zmocnit. Ale i když dokonce zcela pomineme krymské velbloudy, poníky a arby[c], zbývá hojnost dopravních prostředků na evropském a asijském pobřeží Černého moře — pro parníky to znamená dva dny plavby. Proč se nerekvírují pro potřeby spojenců? Rusové jim poskytli několik opravdu názorných lekcí, jak se to má dělat. 3., 4. a 5. armádní sbor spolu s různými záložními divizemi byly dopraveny na Krym v době, kdy si spojenci nevěděli rady, jak dostat proviant z Balaklavy do zákopů. Vojsko bylo zčásti převezeno na vozech přes step a zdá se, že mělo značný nedostatek potravin. Vždyť území kolem Perekopu je v půlkruhu 200 mil jen řídce osídleno. Ale byly uloženy kontribuce na zdroje vzdálenějších provincií, a je zajisté těžší poslat Rusům na Krym vozy z Jekatěrinoslavi, Poltavy, Charkova atd. než obstarat pro spojence na Krymu dopravní prostředky z Anatólie a Rumelie. V každém případě byla pod záminkou nedostatku dopravních prostředků zmeškána příležitost dobýt Krym až po Simferopol. Teď je jiná situace. Rusové vytvořili pro Krym záložní armádu mezi Oděsou a Chersoncm. Sílu této armády můžeme vypočítat jen podle toho, jaké síly byly vyděleny ze západní armády: je to celý druhý armádní sbor a 2 divize granátníků. To je dohromady 5 divizí pěchoty (82 praporů), 1 divize jezdectva (32 eskadron) a 80 děl. K tomu přistupují pěší a jezdecké zálohy. Započítáme-li všechny ztráty za pochodu, můžeme tedy odhadnout sílu armády soustředěné mezi Oděsou a Perekopem a určené pro Krym přibližně na 70 000—80 000 mužů. Předvoje jejích kolon patrně už prošly Perekopem, a spojenci to pocítí ještě před koncem července.
A co mohou postavit proti těmto posilám spojenci? Jejich řady opět řídnou cholerou a horečkami, a to neméně než různými pokusy o zteč. Britské posily docházejí pomalu — ve skutečnosti vyplouvá jen velmi málo pluků. Ukázalo se, že 13 000 mužů, kteří nedávno podle našich zpráv[d] vypluli, jsou pouhá vládní kachna. Francouzská. vláda pak prohlašuje, že nehodlá posílat čerstvé divize, nýbrž jen části náhradních jednotek, aby vyplnila mezery způsobené na bojišti. Dorazí-li tyto posily včas, nepostačí asi ani k tomu, aby zvýšily stav spojenecké armády na počet, který měla v červnu, tj. na 200 000 mužů včetně Turků a Sardinců. Pravděpodobně jej nezvýší na víc než 180 000 mužů, proti nimž bude stát začátkem srpna nejméně 200 000 Rusů v dobrých postaveních, ovládajících území v týlu spojenců a držících jako předmostí Jižní stranu Sevastopolu. Kdyby spojenecká armáda byla za těchto okolností opět vtěsnána na úzkou planinu za Černou, proměnila by se planina při takové obrovské mase lidí nutně ve hřbitov.
Ještě je čas opanovat pole. Nejlepší okamžik byl už sice promarněn, ale přesto by smělý postup ještě dnes zajistil spojenecké armádě větší životní prostor. Nezdá se však, že by hodlali této příležitosti využít.
K Pélissierovu ospravedlnění lze konečně uvést, že veřejné mínění jak zde, tak i v Paříži hledá a nachází vysvětlení všech nezdarů druhého krymského tažení v zasahování Ludvíka Bonaparta, tohoto generála z dálky.
Napsali K. Marx a B. Engels 14. července 1855
Otištěno v „Neue Oder-Zeitung“,
čís. 327 ze 17. července 1855
a jako úvodník v „New-York Daily Tribune“,
čís. 4452 z 27. července 1855Podle textu
v „Neue Oder-Zeitung“,
srovnaného s textem
v „New-York Daily Tribune“
Přeloženo z němčiny
__________________________________
Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)b — hotové věci. (Pozn. red.)
c — dvoukolové těžké vozy na Krymu a na Kavkaze. (Pozn. čes. red.)
210 Druhá část tohoto článku, týkající se událostí na Krymu, je variantou Engelsova článku „Velká chyba na Krymu“ („The great Crimean blunder“), uveřejněného jako úvodník v „New-York Daily Tribune“ 27. července 1855. V článku pro „Neue Oder-Zeitung“ vypustil Marx některé podrobnosti.