Karel Marx
Různé zprávy
Londýn 26. června. Na včerejším zasedání Dolní sněmovny povstal pan Otway s otázkou:
„Hodlá lord Palmerston učinit nějaká opatření, jimiž by přiměl lorda Grosvenora, aby vzal zpět svůj Sunday Trading Bill[a]?“ (Projevy všeobecného souhlasu.)
Lord Palmerston odpověděl:
„Slyšel-li můj vznešený přítel“ (Grosvenor) „tyto projevy všeobecného souhlasu, bude se, myslím, jistě podle nich řídit.“ (Projevy souhlasu.)
Jak je vidět, masová demonstrace v Hyde Parku nahnala Dolní sněmovně strach. Nechává návrh zákona propadnout a dělá bonne mine mauvais jeu[b]. „Times“ nazývají nedělní scénu v Hyde Parku „velikým aktem spravedlivé odplaty“, návrh zákona pak produktem „třídního zákonodárství“, „opatřením organizovaného pokrytectví“ a dělají si legraci z „parlamentní teologie“.
Pokud jde o masakr u Hangö, oznámil první lord admirality sir Charles Wood, že dostal nové zprávy od admirála Dundase. Podle nich bylo ruskou palbou usmrceno pět námořníků a finský kapitán, zraněni a zajati byli čtyři námořníci a dva Finové, nezraněni byli zajati tři důstojníci, čtyři námořníci a dva Finové. Admirál Dundas poslal guvernérovi v Helsingforsu dopis, v němž vylíčil fakta a co nejenergičtěji protestoval proti hanebnému činu — ostřelování člunu s bílou vlajkou. Dostal odpověď, v níž guvernér čin omlouvá a do určité míry ospravedlňuje. Vysvětluje, že důstojníci a vojáci vypověděli, že bílou vlajku neviděli. Byli rozhořčeni, protože v různých jiných případech vyvěšovaly prý lodi ruskou vlajku; kromě toho se prý v novinách psalo, že někde jinde použily anglické lodi bílé vlajky, aby mohly měřit mořskou hloubku. Celé ospravedlnění se tedy omezuje na krátkozrakost ruských vojáků a důstojníků. V každém případě je známkou civilizace, že ruští vojáci čtou noviny a jsou „rozhořčeni“ novinovými zprávami.
Sdružení pro správní reformu oznámilo, že svolává na zítřek do Drury Lane další veřejnou schůzi. Tak jako dříve bude to i nyní veřejná schůze s pozvánkami a předem stanovenými řečníky. Pontský Pilát se ptal: Co je pravda? Palmerston se ptal: Co je zásluha? Správní reformátoři odpověděli: Zásluha je to, co člověk ročně vydělá.[c] A podle toho provedli naši reformátoři změny ve své vnitřní organizaci. Dříve se museli členové generálního výboru — i když se ve skutečnosti zvolili sami — podrobit naoko volbě, při níž hlasovali všichni členové Sdružení. Nyní se stává členem generálního výboru automaticky každý, kdo platí ročně nejméně padesát liber št. na příspěvcích. Dříve se myslelo, že stanovení příspěvků ve výši deseti guinejí a jedné guineje stačí, aby ochránilo „hnutí“ před pronikáním plebejských živlů. Dnes už nejsou desetiguineoví pánové dost „úctyhodní“ a jednoguineové osoby se pak vůbec považují za „mob“[d]. Na plakátech s oznámením schůze se říká doslova:
„Přístup pouze na vstupenky, které se vydávají členům Sdružení. Ti, kdo platí příspěvky 50 liber št. a více, jsou členy generálního výboru, ti, kdo platí 10 guinejí a 1 guineu, jsou členy Sdružení.“
Práva členů uvnitř Sdružení se tedy řídí podle guineového žebříčku. Bez ostychu se proklamuje otevřená, ničím nezahalená vláda guinejí. Reformátoři ze City vyžvanili své tajemství. Takoví jsou to agitátoři! A nadto jim v poslední době štěstí nepřeje. Drummond je v parlamentě otevřeně obvinil ze „systematické nemravnosti“ a z „korupce“. A jaké ukázky čistoty jejich třídy se jako na povel objevovaly jedna za druhou! Nejprve přináší „Lancet“ (lékařský časopis) důkazy, že falšování a otravování všeho zboží a potravin se nikterak neomezuje jen na maloobchodníky, ale že se jím pravidelně zabývá i velkoobchod. Pak vyšlo najevo, že „úctyhodné“ firmy ze City daly do oběhu falešné dock warrants[e]. A nakonec přichází velký podvodný bankrot soukromé banky pánů Strahana, sira Johna Paula a Batese, spojený s přímou krádeží deponovaných cenných papírů. Tento případ naučil aristokracii smekat před „správním“ talentem pánů ze City, protože banka „spravovala“ především aristokratické guineje. Je postižen Palmerston, je postižen markýz Clanricarde, a admirál Napier ztratil téměř celé své jmění. Také církev přišla o mnoho pozemských statků, neboť pánové Strahan, Paul a Bates slynuli neobyčejnou svatostí, předsedali občas v Exeter Hallu schůzím za „obrácení pohanů“, patřili k hlavním podpůrcům společnosti „pro šíření bible“ a seděli v představenstvu „Spolku pro nápravu zločinců“. Jejich víra jim opatřila kredit. Byla to oblíbená banka duchovního panstva a soukromých nadací. Ale jejich „správní“ talent neušetřil ničeho, ani peněz vdov a sirotků, ani drobných úspor námořníků. Proč je nepřipustit ke správě „státních peněz“, po níž teď natahují ruce?
„Daily News“, které jsou par excellence[f] orgánem reformátorů ze City, volají žalostně:
„Mezi námi se nyní vyskytují příznaky, jež dokazují, že je na čase ukázat na případ naprosto nemorálního jednání mezi průmyslovými třídami.“
Bankrot pánů Strahana a spol. vyvolal přirozeně „run“[g] veřejnosti na pokladny soukromých bank v City, pokládaných dosud za mnohem úctyhodnější než banky akciové. Velcí soukromí bankéři jsou už nuceni „veřejně se vybízet“ k vzájemné periodické kontrole stavu cenných papírů, které jsou u nich deponovány, a rovněž zvát své zákazníky prostřednictvím „Times“, aby si osobně přišli prohlédnout hodnoty, které svěřili bance. Ještě jedna okolnost přišla pánům reformátorům ze City velmi nevhod : Jak známo, jeden z jejich králů, Rothschild, stojí jako jejich zástupce před prahem Dolní sněmovny, ale do samé svatyně není vpuštěn, protože on nechce složit „přísahu pravého křesťana“[203] a lord John Russell, jeho kolega, nechce „realizovat“ návrh zákona o židech. A tu včera povstal Duncombe. Přišel na to, že podle parlamentního zákona z roku 1782 ztrácí své místo v Dolní sněmovně každý poslanec, který po svém zvolení uzavřel se státem nějakou smlouvu o dodávkách, a že Rothschild půjčil státu nedávno 16 miliónů liber št. Duncombe oznámil, že zítra večer podá návrh na vypsání nových voleb v City. A to ještě není všechno. Hned po Duncombovi vystoupil Malins a ohlásil podobný návrh proti Lindsaymu, jehož sir Charles Wood v debatě o reformě veřejně obvinil, že uzavřel s vládou smlouvu o dodávkách lodí, přestože byl a je členem parlamentu. Tento incident není důležitý jen tím, že kompromituje takové osoby jako magnáta ze City a reformního magnáta ze City! Je důležitý proto, že připomene veřejnosti, že hlavní oporou Pitta, Perccvala a Liverpoola, kteří zákon z roku 1782 ignorovali, byli v parlamentu i mimo něj právě vysocí hodnostáři ze City, kontrahenti půjček a vládních dodávek. Tato finanční aristokracie — tehdy zkorumpovanější než za Ludvíka Filipa — byla duší protijakobínské války. Zatímco trhala zlatá jablka Hesperidek, kázala na pověstných schůzích v City národu, že
„musí obětovat peníze i krev, aby zachránil požehnaný pokoj našeho svatého náboženství před svatokrádežnými Francouzi a sebe sama před temným zoufalstvím ateismu“.
V nejnevhodnější dobu se tedy národu připomíná, že City, která se dnes bouří proti oligarchii, byla skleníkem, v němž táž oligarchie vyrostla a vyhnala své nejbujnější květy.
Napsal K. Marx 26. června 1855
Otištěno v „Neue Oder-Zeitung“,
čís. 297 z 29. června 1855Podle textu novin
Přeloženo z němčiny
__________________________________
Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a — návrh zákona o zákazu obchodování v neděli. (Pozn. red.)
b — nedává na sobě znát svou nelibost. (Pozn. red.)
c Slovní hříčka: „Verdienst“ znamená „zásluha“ a též „příjem“, „výdělek . (Pozn. red.)
d — luzu. (Pozn. red.)
e — skladní listy. (Pozn. red.)
f — v pravém smyslu slova. (Pozn. red.)
g — „nápor“. (Pozn. red.)
203 Viz poznámku [34].