Karel Marx
*Proticírkevní hnutí. — Demonstrace v Hyde Parku
Londýn 25. června. Dějiny nás odedávna učí, že přežilé společenské síly, které ještě nominálně požívají všech atributů moci, vegetují dál, třebaže už dávno na prach zetlely důvody opravňující jejich existenci; a to proto, že mezi dědici — ještě než bylo vytištěno úmrtní oznámení a otevřena závěť — vypukly spory o to, kdo se ujme pozůstalosti. Tyto síly se před poslední smrtelnou křečí ještě jednou vzchopí, přecházejí z obrany do útoku, neustupují, ale chovají se vyzývavě a snaží se vyvozovat krajní závěry z premis, které jsou už nejen otřeseny, ale odsouzeny. Tak si teď počíná anglická oligarchie, tak si počíná církev, její blíženka. Dochází k nesčetným pokusům o reorganizaci uvnitř státní církve, vysoké i nízké, k pokusům vyrovnat se s disentery[200] a vytvořit tak proti světské mase národa kompaktní moc, vydávají se náboženská donucovací opatření, následující rychle jedno za druhým — zbožný hrabě Shaftesbury, dříve známý jako lord Ashley, konstatuje v Horní sněmovně div ne s pláčem, že jen v Anglii je pět miliónů lidí, kteří se odcizili nejen církvi, ale i křesťanství. „Compelle intrare“[a], odpovídá státní církev. Nechává lorda Ashleyho a podobné jinověrecké, sektářské a hysterické svatoušky, aby za ni tahali z ohně kaštany, na které má sama chuť.
Prvním náboženským donucovacím prostředkem byl výčepní zákon [Beer Bill], který nařizuje uzavření všech veřejných zábavních podniků v neděli, kromě doby od 6 do 10 hodin večer. Tento zákon byl propašován v prořídlé sněmovně ke konci zasedání, když si svatoušci napřed vykoupili podporu majitelů velkých londýnských pivnic tím, žc jim zaručili trvání patentního systému, to jest monopolu velkých kapitálů. Pak přišel návrh zákona o zákazu obchodování v neděli [Sunday Trading Bill], který byl teď potřetí čten v Dolní sněmovně a jehož jednotlivé články právě projednal společný výbor[201] obou sněmoven. Toto nové donucovací opatření může opět bezpečně počítat s hlasem velkého kapitálu, protože v neděli prodávají jen malí hokynáři a velké obchodní domy jsou velmi ochotny zbavit se nedělní konkurence malých krámků parlamentní cestou. V obou případech jde tedy o spiknutí církve s monopolem kapitálu, ale v obou případech jde o náboženské trestní zákony proti nižším třídám k uklidnění svědomí vznešených tříd. Výčepní zákon nepostihl aristokratické kluby, stejně jako návrh zákona o zákazu obchodování v neděli nepostihuje vznešená nedělní zaměstnání. Dělnická třída dostává výplatu až v sobotu večer; jen pro ni tedy existuje nedělní obchod. Jen ona si musí obstarávat své drobné nákupy v neděli. Jen proti ní je tedy namířen nový zákon. V 18. století říkala francouzská aristokracie: pro nás Voltaire, pro lid mše a desátky. V 19. století říká anglická aristokracie: pro nás farizejská fráze, pro lid křesťanská praxe. Klasičtí křesťanští světci umrtvovali své tělo pro duchovní spásu mas; dnešní vzdělaní světci umrtvují tělo mas pro svou duchovní spásu.
Tato aliance prostopášné, zchátralé a poživačné aristokracie s církví, opřená o špinavé zištné výpočty pivních magnátů a monopolizujících velkokramářů, vyvolala včera v Hyde Parku masovou demonstraci, jakou Londýn nezažil od smrti Jiřího IV., „prvního gentlemana Evropy“. Přihlíželi jsme této demonstraci od začátku do konce a myslíme si, že nepřeháníme, tvrdíme-li, že včera v Hyde Parku začala anglická revoluce. Poslední zprávy z Krymu do značné míry podnítily tuto „neparlamentní“, „mimoparlamentní“ a „protiparlamentní“ demonstraci.
Lord Robert Grosvenor, původce zákona o zákazu obchodování v neděli, odpověděl totiž na námitku, že tento zákon míří jen proti chudým, a ne proti bohatým třídám, takto:
„Aristokracie prý se hromadně zdržuje toho, aby o nedělích zaměstnávala své služebnictvo a své koně.“
Koncem minulého týdne jsme si na všech londýnských zdech mohli přečíst tento plakát, vytištěný velkými písmcny a vydaný chartisty:
„Nový zákon o nedělním klidu má skoncovat s čtením novin, holením, kouřením, jídlem a pitím a s veškerou potravou a oddechem, tělesným i duševním, jichž dosud užívá chudý lid. V neděli odpoledne se v Hyde Parku pod širým nebem koná shromáždění řemeslníků, dělníků a ‚nižších stavů‘ hlavniho města, aby se přesvědčili, jak pobožně aristokracie světí den sváteční a jak úzkostlivě dbá, aby v tento den nezaměstnávala své služebnictvo a koně. Viz řeč lorda Roberta Grosvenora. Shromáždění se svolává na 3. hodinu na pravý břeh Serpentine (jezírko v Hyde Parku), směrem ke Kensington garden. Přijďte a přiveďte své ženy a rodiny, ať se poučí na příkladu ‚lepších lidí‘!“
Je třeba si uvědomit, že čím je pro Pařížany Longchamps, tím je pro anglickou haute volée[b] cesta v Hyde Parku podél Serpentine — místem, kde odpoledne, zejména v neděli, vznešený svět v celé své parádě předvádí své skvostné kočáry a své čistokrevné koně provázen zástupy lokajů. Z citovaného plakátu vidíme, jak boj proti kněžourstvu nabývá stejného charakteru jako každý vážný boj v Anglii — charakteru třídního boje chudých proti bohatým, lidu proti aristokracii, „nižších“ vrstev proti „lepším lidem“.
O 3. hodině se na udaném místě, na pravém břehu Serpentine, na rozlehlých lukách Hyde Parku shromáždilo na 50 000 lidí; jejich počet postupně vzrůstal, neboť sem přicházeli lidé i z levého břehu, a dosáhl přinejmenším 200 000. Bylo vidět menší hloučky zatlačované z místa na místo. Hustě rozestavení policisté se zřejmě snažili nedopřát svolavatelům schůze to, co žádal Archimédes, aby mohl vyvrátit svět ze stěžejí, totiž pevný bod. Nakonec zaujal jeden větší houf bojovou pozici a chartista Bligh vystoupil jako předseda na malou vyvýšeninu uprostřed shluku. Jen začal mluvit, už mu policejní inspektor Banks, v čele čtyřiceti policistů mávajících obušky, oznámil, že park je královský soukromý majetek a že tu není dovoleno pořádat schůze. Po stručné výměně názorů, ve které se Bligh pokoušel dokázat, že parky jsou majetkem veřejnosti, načež Banks odpověděl, že má řádný rozkaz ho zatknout, setrvá-li na svém záměru, zvolal Bligh za nepopsatelného řevu okolního davu:
„Policie Jejího Veličenstva prohlašuje, že Hyde Park je královský majetek a že Její Veličenstvo nechce propůjčit své pozemky lidu ke konání schůze. Přeložme tedy schůzi na Oxfordské náměstí!“
S ironickými výkřiky „God save the Queen!“[c] se houf dal do pohybu a valil se na Oxfordské náměstí. Mezitím se však člen chartistického výkonného výboru[202] Finlen rozběhl k opodál stojícímu stromu, masy za ním a v mžiku ho obklopily tak pevně a hustě, že se policie ani nepokusila k němu prodrat.
„Šest dní v týdnu otročíme, a parlament nás chce oloupit i o ten kousek svobody v neděli. Ne na svůj, ale na náš účet by se tihle oligarchové a kapitalisté, spřažení s licoměrnými flanďáky, chtěli vykoupit z toho, jak nesvědomitě dali vraždit na Krymu děti našeho lidu.“
Opustili jsme tuto skupinu a došli jsme k jiné, uprostřed níž řečník, ležící jak dlouhý tak široký na zemi, řečnil z této horizontální polohy. Náhle zazněly ze všech stran výkřiky: „Na cestu, ke kočárům!“ Zatím už začaly na ekvipáže a jezdce pršet urážky a nadávky. Policisté, kteří dostávali neustále posily z města, vytlačovali chodce z jízdní dráhy. Jejich zásluhou se po obou stranách vytvořil hustý špalír od Apsley House k Rotten Row vzhůru podél Serpentine až po Kensington Garden, přes čtvrt hodiny cesty. Publikum se skládalo asi ze dvou třetin z dělníků a z jedné třetiny z příslušníků střední třídy, vesměs se ženami a dětmi. Herci proti své vůli, elegantní páni a dámy, „neurození a urození“ ve vysokých parádních kočárech s premovanými lokaji vpředu i vzadu, postarší páni rozjaření douškem portského, na koních a bez doprovodu, ti všichni se tentokrát nepromenovali. Běželi v pravém slova smyslu uličkou. Za chvíli se na ně z obou stran sesypal babylón všech možných posměšků, úštěpků a nadávek, na něž žádná řeč není tak bohatá jako angličtina. A protože to byl koncert improvizovaný, nebylo hudebních nástrojů. Sbor se proto musel omezit na své vlastní orgány a na vokální hudbu. A byl to věru ďábelský koncert — chrochtání, syčení, pištění, řehtání, kňučení, bručení, vřeštění, ječení, sténání, hýkání, kvičení a skřehotání! Hudba, ze které by se člověk zbláznil a která by pohnula i kamenem. A do toho se mísily projevy pravého staroanglického humoru a výbuchy dlouho potlačovaného hněvu, který teď vzkypěl. „Go to the church!“ („Běžte do kostela!“) byl jediný artikulovaný zvuk, který se dal rozeznat. Nějaká lady chlácholivě vystrčila z kočáru ortodoxně svázanou prayer book (modlitební knížku). „Give it to read to your horses!“ („Dejte to přečíst svým kobylám!“) zahřměla jí v odpověď tisícihlasá ozvěna. Když se koně vylekali a začali se plašit, vzpínat a vyhazovat a ohrožovali tak životy svých elegantních břemen, ozvaly se úsměšky tím hlasitěji, výhružněji, rozhořčeněji. Urození lordové a vznešené ladies, mezi jinými též hraběnka Granvillová, manželka ministra a předsedy tajné rady, museli vystoupit a obtěžovat se pěšky. A když projížděli špalírem starší gentlemani, jejichž oděv, zejména širák, hlásal obzvláštní nároky na dokonalost ve víře, zlost se jako na povel měnila v neutuchající chechtot. Jednomu z těchto gentlemanů došla trpělivost. Udělal neslušný posunek jako Mefisto, vyplázl na nepřítele jazyk. „He is a wordcatcher, a parliamcntary man! He fights with his own weapons!“ („Hele, mluvka, parlamentník! Bojuje vlastními zbraněmi!“) zaznělo z jedné strany cesty. „He is a Saint, he is psalm singing!“ („Je to světec, zpívá žalmy!“) zahřměla replika z druhé strany.
Mezitím oznámil londýnský telegraf všem policejním stanicím, že v Hyde Parku hrozí vzbouření, a odvelel je na bojiště. A tak v krátkých intervalech jeden policejní oddíl za druhým pochodoval špalírem od Apsley House až po Kensington Garden, a všude je vítali lidovým popěvkem:
Where are gone the geese?
Ask the police!
(Kam zmizely ty husy?
Polda to vědět musí!)narážejícím na známou krádež husí, kterou nedávno spáchal jakýsi policista v Clarkenwellu. Tři hodiny trvalo toto divadlo. Jen anglické plíce jsou schopny podobného siláckého výkonu. Při demonstraci se z různých skupin ozývalo: „To je teprve začátek!“ „To je první krok!“ „Nenávidíme je!“ atd. Zatímco z tváří dělníků bylo možno vyčíst hněv, na tvářích příslušníků středních tříd jsme ještě nikdy neviděli tolik blažených a spokojených úsměvů. Krátce před koncem demonstrace zesílila. Ze špalíru hrozili na kočáry holemi a nekonečná změť zvuků vyústila ve výkřiky: „You rascals!“ („Vy darebáci !“) Horliví chartisté a chartistky se tři hodiny prodírali davem a rozdávali letáky, na nichž velkými písmeny stálo:
„Reorganizace chartismu! V úterý 26. června koná se v literární a vědecké společnosti Friar Street, Doctorsʼ Commons, veliká veřejná schůze, na které budou voleni delegáti na konferenci pro reorganizaci chartismu v hlavním městě. Vstup zdarma.“
Dnešní londýnský tisk se většinou spokojuje jen stručnou zprávou o události v Hyde Parku. Ještě se tím nezabýval žádný úvodník, s výjimkou listu lorda Palmcrstona „Morning Post“. V úvodníku se říká:
„V Hyde Parku se odehrálo navýsost ostudné a nebezpečné divadlo, zřejmé porušení zákona a slušnosti — protizákonné zasahování fyzické síly do svobodného jednání zákonodárné moci. Scéna se nesmí příští neděli opakovat, jak bylo zamýšleno.“
Zároveň však tento úvodník za jedině „odpovědného“ původce této nepřístojnosti a „spravedlivého rozhořčení lidu“ prohlašuje „fanatického“ lorda Grosvenora. Jako by parlament neschválil návrh lorda Grosvenora na třech zasedáních! Nebo snad zapůsobil i lord Grosvenor „fyzickou silou na svobodné jednání zákonodárné moci“?
Napsal K. Marx 25. června 1855
Otištěno v „Neue Oder-Zeitung“,
čís. 295 z 28. června 1855Podle textu novin
Přeloženo z němčiny
__________________________________
Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a „Donuť vstoupiti“... (výraz z evangelia). (Pozn. red.)
b — vznešený svět, smetánku. (Pozn. red.)
c „Bože, chraň královnu!“ (Pozn. red.)
200 Vysoká církev (High Church) — směr v anglikánské církvi, který měl přívržence hlavně mezi aristokracií; zachovávala starobylé okázalé obřady a zdůrazňovala svůj původ z katolictví.
Nízká církev (Low Church) — jiný směr v anglikánské církvi; byla rozšířena hlavně mezi buržoazií a nižším duchovenstvem, na rozdíl od vysoké církve kladla hlavní důraz na hlásání buržoazně křesťanské morálky.
Disenteři, též disidenti (jinověrci) — přívrženci náboženských sekt a směrů, které neuznávaly některá dogmata oficiální anglikánské církve.
201 Podle jednacího řádu platného v anglickém parlamentu se plénum Dolní sněmovny při projednávání některých důležitých otázek prohlásí za výbor (Committee of the whole House); funkce předsedy (Chairman of Committees) se na takovém zasedání ujímá předseda rozpočtové komise nebo jeho zástupce; nejsou-li přítomni, řídí takovéto zasedání některý člen parlamentu, kterého vybere speaker (předseda) Dolní sněmovny.
202 Tím se myslí výkonný výbor Národního chartistického sdružení, založeného v červenci 1840 v Londýně. Toto Sdružení bylo první masovou dělnickou stranou v dějinách dělnického hnutí a mělo v letech rozmachu chartismu na 40 000 členů. V činnosti Sdružení se projevovala ideová a taktická nejednotnost jeho členů a maloburžoazní ideologie většiny chartistických vůdců. Na počátku padesátých let, po porážce chartistů v roce 1848, se pokrokoví představitelé revolučního chartismu, kteří měli blízko k vědeckému komunismu, především Ernest Jones, snažili přebudovat chartistické hnutí na socialitickém základě. To se odrazilo v programu schváleném na chartistickém sjezdu v dubnu 1851. Roku 1855, když v Anglii propukla v širokých vrstvách nespokojenost s politikou vládnoucí oligarchie, podnikli revoluční chartisté nový pokus obrodit masové hnutí za Lidovou chartu (viz poznámku [75]) a znovu vytyčili heslo reorganizace chartismu a organizačního upevnění Chartistického sdružení. V létě 1855 se konaly volby do řady místních chartistických výborů a v srpnu byly provedeny volby do výkonného výboru Národního chartistického sdružení, do něhož byli zvoleni Ernest Jones, Robinson a Finlen.
V druhé polovině padesátých let zesílily oportunistické tendence v anglickém dělnickém hnutí, které byly podmíněny monopolním postavením Anglie na světovém trhu a korumpováním špiček dělnické třídy buržoazií; to vedlo k úpadku chartistického hnutí a k faktickému zastavení činnosti Národního chartistického sdružení.