Karel Marx a Bedřich Engels
Lokální válka. —
Debata o správní reformě. —
Zpráva Roebuckova výboruLondýn 20. června. Lokální válka, kterou vyhlašuje Bonaparte v „Constitutionnelu“, je válka na Černém moři a jejím cílem je zničení domnělé ruské nadvlády na Černém moři — nadvlády, která ovšem na moři nikdy nebyla prokázána, a to ani proti Turkům. Jak vypadá situace v této chvíli? Celé pobřeží od Cařihradu až k Dunaji na jedné straně a celé čerkeské pobřeží až k Balaklavě a Jevpatoriji na druhé straně bylo Rusům vyrváno. Vzdorují už jen Kaffa a Sevastopol; Kaffa je však silně tísněna a Sevastopol má takovou polohu, že jakmile bude vážně ohrožen, nebude se moci udržet. To však není všechno. Spojenecké flotily brázdí vody vnitrozemského Azovského moře, jejich lehké lodě pronikají až k Taganrogu a napadají každé důležité místo. V rukou Rusů zůstal z celého pobřeží už jen pruh od Perekopu k Dunaji, to jest asi patnáctina toho, co jim na tomto pobřeží patřilo. Předpokládejme, že Kaffa a Sevastopol už také padly a že Krym je v rukou spojenců. Co potom? Rusko už prohlásilo, že neuzavře mír. Byl by to také nerozum. Znamenalo by to vzdát bitvu jen proto, že byl odražen předvoj, a to ve chvíli, kdy na bojiště přicházejí hlavní síly. Co mají spojenci dělat? Říká se nám, že mohou zničit Oděsu, Cherson, Nikolajev. Mohou jít ještě dál, vylodit velkou armádu u Oděsy, opevnit ji tak, aby odolala jakémukoli počtu Rusů, a pak jednat podle okolností. Mohou také vyslat vojsko na Kavkaz, potřít ruskou armádu v Gruzii a jiných zakavkazských državách (velí jí generál Muravjev) a odříznout Rusko od jeho jihoasijských držav. A neuzavře-li Rusko ani potom mír? Rusko nemůže uzavřít mír, dokud je nepřítel na jeho půdě. Již plných 150 let neuzavřelo mír, kterým by něco ztrácelo. Dokonce i Tylže mu přinesla územní zisk, a tento mír byl uzavřen, ještě než na ruskou půdu vstoupil jediný Francouz. Alexandr II., který se na trůně ještě ani neohřál, se nemůže odvážit udělat to, co by bylo nebezpečné i pro Mikuláše. Nemůže najednou odhodit tradici říše. Předpokládejme, že Krym je dobyt a spojenci tu mají posádku 50 000 mužů, že Rusové jsou vyhnáni z Kavkazu a ze všech svých držav na jihu, že spojenecká armáda drží Rusy v šachu na Kubáni a na Těreku, že Oděsa byla dobyta a proměněna v opevněný tábor s armádou 100 000 mužů, že spojenci zničili nebo obsadili Nikolajev, Cherson, Izmail — omezí se pak spojenci na to, že budou držet svá postavení a čekat, až se Rusové vysílí? Nemoci budou ničit jejich vojáky na Krymu a na Kavkaze rychleji, než je budou stačit nahrazovat. Jejich hlavní armáda u Oděsy by musela být zásobována loďstvem, neboť půda na sto mil kolem Oděsy nic nerodí. Jakmile by se spojenci odvážili překročit hranice tábora, znepokojovali by je Rusové a zejména kozáci. Donutit kozáky k bitvě by se nepodařilo. Měli by stále výhodu, že by mohli spojence lákat za sebou do nitra země. Na každý postup spojenců by odpověděli pomalým ústupem. Kromě toho nemůže velká armáda zůstat dlouho nečinně v opevněném táboře. Nemoci a postupný rozklad kázně a morálky by donutily spojence k rozhodnému kroku. Nejde tedy o to obsadit hlavní body pobřeží a vyčkávat, až Rusové uznají za nutné povolit. I z vojenského hlediska by to byla chyba. K ovládnutí pobřeží nestačí obsadit hlavní body. Jen vláda nad vnitrozemím zaručuje vládu nad pobřežím. Kdyby se spojenci usadili na jižním pobřeží Ruska, vznikly by tím okolnosti, které by donutily spojenecké síly k postupu do nitra země. Ale zde začínají těžkosti. Až k hranicím Podolské, Kyjevské, Poltavské a Charkovské gubernie je většinou neobdělaná step, velmi chudá na vodu, která neposkytuje nic než trávu, a dokonce ani tu ne, protože ji vypálí sluneční žár. Vyjdeme-li z toho, že Oděsa, Nikolajev a Cherson budou proměněny v operační základny, kde je objekt, proti němuž soustředí spojenci své úsilí? Může to být jen Moskva, která je však 700 mil vzdálená a na niž by muselo pochodovat 500 000 vojáků. To všechno však předpokládá nejen přísnou neutralitu, nýbrž přímou morální podporu ze strany Rakouska. A kde je tato podpora? Prusko a Rakousko prohlásily roku 1854, že postup Rusů na Balkán je casus belli[a]. Proč by za něj neprohlásily roku 1856 postup Francouzů na Moskvu nebo i na Charkov? Nesmíme ani na okamžik zapomínat, že každá armáda, která bude pochodovat od Černého moře do nitra Ruska, vystavuje svůj bok Rakousku právě tak jako ruská armáda, která proniká od Dunaje do Turecka, a vydává tak na danou vzdálenost své komunikační linie a svou operační základnu, to jest samu svou existenci, na milost Rakousku. A za takových okolností by se měly spojenecké armády pouštět do vnitrozemí ve ztřeštěné honičce za Rusy? Je to nesmysl, čirý nesmysl, ale nutný důsledek Bonapartova posledního plánu na „vedení lokální války“. Neúprosná dialektika vede k tomu, že „lokální válka“ překračuje ve všech bodech vytčené místní hranice a přerůstá ve „velkou“ válku, ale bez předpokladů, podmínek a prostředků velké války. Přesto je poslední Bonapartův „plán“ důležitý. Je přiznáním, že na jeviště musí vstoupit jiné síly, aby vedly válku proti Rusku, a že restaurované císařství si uvědomuje svou bezmocnost, která je odsuzuje k tomu, aby válku proti Rusku, jež může být vedena pouze v evropském měřítku, vedlo v měřítku lokálním. Přeměna napoleonské války proti Rusku v „lokální válku“ je vyvrcholením všech groteskních metamorfóz, které prodělaly „idées napoléoniennes“[b] v restaurovaném císařství.
V debatě o správní reformě, která byla dnes večer opět zahájena, poskytl pozměňovací návrh předložený jménem toryů Bulwerem vládě příležitost, aby porazila „správní reformátory“ většinou 7 hlasů proti 1. Celá debata měla maloúřednický charakter a ani na chvíli se nad něj nepovznesla. Podrobnosti o nadržování a strýčkování, úvahy o „nejlepší zkoušce“, hromování o zneuznaných zásluhách — to všechno bylo malé a malicherné. Jako bychom poslouchali stížnost podlesního k veleslavnému vládnímu kolcgiu. Také Aberdeen byl in petto[c] pro reformu byrokracie, ujišťoval Gladstone. Také Derby, ujišťoval Disraeli. Moje vláda neméně, ujišťoval Palmerston. Pánové ze City se tedy nemusí namáhat, aby zreformovali, povznesli a zreorganizovali naše úřady. Jen se neračte obtěžovat!
Ve svých dřívějších agitačních hnutích anglická buržoazie překvapovala vládnoucí kastu a strhávala na svou stranu masy jako chór, protože ve svém programu šla daleko za svůj skutečný cíl. Ale tentokrát se její program neodvažuje vytyčit ani skutečný cil. Ujišťujete nás jeden za druhým, že nechcete pád aristokracie, že chcete jen spolu s námi přátelsky vyspravit vládní mašinérii! Very well![d] Přátelství za přátelství! Zreformujeme správu za vás — přirozeně v jejích tradičních hranicích. Jak sami tvrdíte, „správní reforma“ není jablkem sváru mezi třídami. Jde jen o „věc“, o „dobře míněné“ reformy. Jako první důkaz vašich dobrých úmyslů žádáme, abyste podrobnosti přenechali nám, a jde přece jen o podrobnosti. Sami nejlépe víme, kam až můžeme jít, abychom neohrozili svou třídu, aby se správní reforma nestala nedopatřením jablkem sváru mezi třídami a neztratila svůj lidumilný charakter. Reformátorská buržoazie musí tomuto ironickému jazyku aristokratické bonhomie přikyvovat, protože sama mluví k masám falešným jazykem. Aristokracie, vláda i opozicc, whigové i toryové nebyli ani na okamžik na omylu, pokud jde o to, jaký je poměr hlasatelů správní reformy k masám. Věděli, že agitace ztroskotala, ještě než se mohla představit v parlamentě. A jak by se také mohli mýlit? Ačkoli Sdružení pro správní reformu připustilo na svou schůzi v Drury Lane jen vybrané obccenstvo, ačkoli posluchačstvo prošlo dvojím až trojím sítem, byl strach z toho, že někdo podá demokratický návrh nebo jen pronese neschválenou řeč, tak veliký, že předseda při zahájení schůze prohlásil, že posluchačstvo je tu jen proto, aby „vyslechlo proslovy řečníků ohlášených v programu“, že se nebude hlasovat o žádných „návrzích“, že „proto nemohou být podávány žádné pozměňovací návrhy“ a že „nelze rozšířit listinu přihlášených řečníků“. Taková agitace vskutku nemůže otrlé anglické oligarchii imponovat a donutit ji k ústupkům.
Zpráva Roebuckova výboru, přečtená předevčírem v Dolní sněmovně, halí své pointy do záplavy neurčitých a nic neříkajících slov. Obsahuje stydlivě formulovanou důtku jednotlivým resortům, jako zbrojní správě, intendantuře, zdravotnické službě atd. Odsuzuje Palmerstona za to, jak spravoval milici, a celou koaliční vládu za nerozvážnou lehkomyslnost, s níž podnikla sevastopolskou výpravu. Protože se výbor při výslechu svědků všemožně snažil, aby se nedopátral vlastních příčin obrovských neúspěchů, byl pochopitelně nucen balancovat i ve své zprávě mezi zcela všeobecným káráním politických vůdců a zbytečně podrobným očerňováním jejich správních nástrojů. Vcelku splnil výbor svůj úkol: posloužil jako pojistný ventil pro přetlak veřejných vášní.
Denní tisk spouští rozhořčený pokřik proti „zákeřné vraždě“ spáchané Rusy u Hangö. Ale „Mornirig Chronicle“ přiznává, že Angličané zneužívají lodí s bílou vlajkou k měření mořské hloubky a k vyslídění ruských postavení například u Sevastopolu a Oděsy.
Napsali K. Marx a B. Engels 20. června 1855
Otištěno v „Neue Oder-Zeitung“,
čís. 287 z 23. června 1855Podle textu novin
Přeloženo z němčiny
__________________________________
Poznámky:
a — důvod k válce. (Pozn. red.)
b — „napoleonské ideje“. (Pozn. red.)
c — v skrytu duše. (Pozn. red.)
d Velmi dobře! (Pozn. red.)