Karel Marx a Bedřich Engels
Předehra u lorda Palmerstona. — Průběh posledních událostí na Krymu[165]
Londýn 24. května. Jakmile bylo patrno, že Disraeliho návrh rozpoutá v Dolní sněmovně opravdový boj mezi Ins a Outs[a], Palmerston zatroubil na poplach a několik hodin před zahájením zasedání povolal do svého úředního sídla na Downing Street vládní svitu spolu s peelovci, manchesterskou školou a takzvanými „nezávislými“. Přišlo 202 členů parlamentu, mezi nimi i pan Layard, který nebyl s to odolat volání vládní Sirény. Palmerston si počínal vychytrale, kál se, litoval, konejšil a přemlouval. S úsměvem přijal školometské výtky pánů Brighta, Lowa a Layarda. S „rozčilenými“ nechal jednat lorda Roberta Grosvenora a sira Jamese Grahama. Jakmile viděl, že spolu se svými věrnými má ve svém úředním sídle shromážděny i nespokojence, byl si jimi jist. Byli rozladěni, ale potřebovali se usmířit. O výsledku zasedání Dolní sněmovny bylo tedy předem rozhodnuto; zbývalo už jen sehrát parlamentní komedii před veřejností. Ostří bylo otupeno. Tuto komedii stručně vylíčíme, až bude sehráno její poslední dějství.
S příchodem teplého a vlhkého počasí se opět projevily nemoci, které jsou na Krymu v jarních a letních měsících obvyklé. Ve spojeneckém táboře se opět vyskytla cholera a zimnice, sice ještě ne ve velkém měřítku, ale přece jen je to dostatečná výstraha pro budoucnost. Miazma, které šíří spousta rozkládajících se mrtvol, pohřbených po celém Chersonésu jen několik palců pod zemí, koná své dílo. Přitom morální stav obléhací armády není zdaleka uspokojivý. Když vojáci přestáli těžkosti a nebezpečí bezpříkladného zimního tažení, podařilo se s příchodem jara a po stále opakovaných slibech, že obléhání bude rychle a slavně ukončeno, udržet u nich jakýsi pořádek a bojovou háladu; den za dnem však ubíhal, aniž spojenecká vojska nějak postoupila, zatímco Rusové postoupili ze svých linií vpřed a v prostoru, o který obě strany bojují, vystavěli reduty. Zuávové začali být neukáznění, a proto byli 23. února vehnáni do řeže na hoře Sapun. U spojeneckých generálů se potom začala projevovat větší pohyblivost — nelze to nazvat činností; ale nesledovali důsledně žádný přesný cíl ani určitý plán. Duch vzpoury ve francouzských řadách byl opět utlumen jednak opětovnými ruskými výpady, které francouzské vojáky poněkud zaměstnávaly, jednak zahájením druhého bombardování, které však mělo být tentokrát určitě, teatrálně zakončeno rozhodující ztečí! Následovalo žalostné fiasko. Pak přišly zdlouhavé, obtížné ženijní operace, chudé na takové úspěchy, jaké povzbuzují bojovnost vojáků. Brzy se nasytili nočních bojů v zákopech, kde po stovkách padali, aniž byl patrný nějaký pokrok. Opět žádali, aby byl zahájen útok, a Canrobert byl nucen znovu slibovat, i když věděl, že své sliby nemůže splnit. Před novými projevy vzpoury jej zachránil Pélissier nočním útokem 1. května. Proslýchá se, že tento útok podnikl proti Canrobertovu rozkazu, který došel ve chvíli, když vojsko už vyrazilo. Tento úspěšný útok prý opět pozvedl náladu vojáků. Mezitím dorazily piemontské zálohy; Chersonés se plnil vojskem. Vojáci soudili, že po příchodu těchto posil budou moci zahájit bezprostřední akce. Něco se muselo podniknout. Bylo rozhodnuto vyslat výpravu do Kerče a výprava skutečně odplula. Ale dříve než dosáhla kerčské rejdy, došla depeše z Paříže a přiměla Canroberta, aby výpravu odvolal. Raglan s tím přirozeně souhlasil. Brown a Lyons, velitelé britských pozemních a námořních sil za této výpravy, snažně prosili své francouzské kolegy, aby město bylo vzato útokem bez ohledu na rozkaz k návratu. Marně. Výprava se musela vrátit. Rozhořčení vojsk tentokrát už nebylo možno zvládnout. Dokonce i Angličané mluvili zcela jednoznačně; nálada francouzských vojsk neměla daleko ke vzpouře. Canrobertovi tedy nezbývalo nic jiného než se vzdát velení armády, v níž ztratil všechen vliv a kterou už nemohl zvládnout. Jediný možný nástupce byl Pélissier, neboť vojáci, kteří už měli dost generálů narychlo vypěstovaných ve sklenících bonapartismu, znovu a znovu žádali vojevůdce ze staré africké školy. Pélissier má důvěru vojáků, ale přejímá vrchní velení za těžkých okolností. Musí jednat, a to rychle. Protože útok podniknout nelze, nezbývá nic jiného než vytáhnout proti Rusům do pole, a to ne cestou, kterou jsme popsali dříve, kde by celá armáda musela pochodovat po jediné silnici, kterou navíc Rusové ještě silně opevnili, nýbrž tak, že armáda bude rozdělena a bude postupovat po četných úzkých horských stezkách a pěšinách, dostupných většinou jen ovcím a pastýřům, po nichž bude moci objít ruské postavení z boků. Ale zde nastává potíž. Francouzi nemají víc dopravních prostředků než asi pro 30 000 mužů a na velmi krátkou vzdálenost od pobřeží. Stačí, aby Angličané přesunuli jen jednu divizi ne dále než k Čorguni na řece Černé, a také jejich dopravní prostředky budou vyčerpány. Při takovém nedostatku dopravních prostředků si lze těžko představit, že budou moci vytáhnout do pole, v případě úspěchu obklíčit Severní stranu, pronásledovat nepřítele do Bachčisaraje a spojit se s Ömerem pašou. Tím spíše, že Rusové se jako obvykle postarají, aby za sebou nechali jen spoušť, takže spojenci mohou dostat povozy, koně, velbloudy atd. jen tehdy, jestliže způsobí Rusům úplnou porážku. Uvidíme, jak se Pélissier s těmito těžkostmi vypořádá.
Již dříve jsme v souvislosti s Pélissierovým jmenováním poukázali na některé podivné okolnosti.[b] Ale je třeba si všimnout ještě jedné věci. Když válka začala, bylo vrchní velení svěřeno bonapartistickému generálovi par excellence[c] Saint-Arnaudovi. Prokázal svému císaři službu tím, že hned zemřel. Potom nebyl jmenován žádný přední bonapartista, ani Magnan, ani Castellane, ani Roguet či Baraguay dʼHilliers. Obrátili se na Canroberta, na člověka ne tak silného ani ne starého bonapartistického zabarvení, ale s většími africkými zkušenostmi. Nyní, kdy se velení opět mění, jsou bonapartisté du lendemain[d] stejně vyloučeni jako bonapartisté de la veille[e] a místo velitele dostává obyčejný africký generál, který nemá nějak vyhraněné politické zabarvení, ale který má za sebou dlouhá léta služby a je v armádě známý. Nepovede tato sestupná linie nutně k Changarnierovi ‚ Lamoricièrovi nebo Cavaignacovi, tj. mimo bonapartismus?
„Jsme v situaci, kdy nejsme s to ani uzavřít mír, ani vést válku!‘ — poznamenal před nčkolika dny jeden francouzský státník, který stojí a padá s císařským rcžimem. Správnost jeho slov dokazuje každý počin restaurovaného císařství, včetně jmenování Pélissiera.
__________________________________
Napsali K. Marx a B. Engels 24. května 1855
Otištěno v „Neue Oder-Zeitung“,
čís. 243 z 29. května 1855
a jako úvodník
v „New-York Daily Tribune“,
čís. 4414 z 12. června 1855Podle textu
v „Neue Oder-Zeitung“,
srovnaného s textem
v „New-York Daily Tribune“
Přeloženo z němčiny
__________________________________
Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a — vládou a opozicí. (Pozn. red.)
c — v pravém slova smyslu. (Pozn. red.)
d — zítřejší bonapartisté. (Pozn. red.)
e — včerejší bonapartisté. (Pozn. red.)
165 Část tohoto článku pojednávající o posledních událostech na Krymu (až k odstavci, v němž se líčí, za jakých okolností byl Pélissier jmenován vrchním velitelem) je překlad Engelsova článku „Nový francouzský velitel“ („The new French Commander“), který vyšel v „New-York Daily Tribune“ jako úvodník 12. června 1855.