Bedřich Engels
Německo a panslavismus[134]
I
Z důvěrných pramenů se dovídáme, že nynější ruský car zaslal některým dvorům depeši, v níž se mezi jiným říká:
„V okamžiku, kdy se Rakousko neodvolatelně spojí se Západem nebo spáchá nějaký nepřátelský čin proti Rusku, postaví se Alexandr II. sdm do čela panslavistického hnutí a svůj nynější titul cara všech Rusů změní v titul cara všech Slovanů(?).“
Je-li toto Alexandrovo prohlášení autentické, je to první otevřené slovo od začátku války. Je to první krok k tomu, aby válka dostala evropský charakter, zastíraný dosud všemožnými záminkami a zástěrkami, protokoly a smlouvami, paragrafy z Vattela a citáty z Puffendorfa. Otázka nezávislosti, ba přímo existence Turecka je tím zatlačena do pozadí. Nejde už o to, kdo bude vládnout v Cařihradě, nýbrž o to, kdo ovládne celou Evropu. Slovanstvo, již dávno rozdělené vnitřními sváry, zatlačené Němci na východ, zčásti podmaněné Němci, Turky a Maďary, po roce 1815 opět nenápadně sjednocující své větve postupným růstem panslavismu, prohlašuje teď poprvé svou jednotu, a vyhlašuje tím válku na život a na smrt římsko-keltským a německým kmenům, které dosud vládly v Evropě. Panslavismus není jen hnutí za národní nezávislost; je to hnutí, které se snaží zlikvidovat to, co vytvořily tisícileté dějiny; které nemůže dojít k cíli, nevymaže-li z mapy Evropy Turecko, Uhry a polovinu Německa, a ani kdyby tohoto výsledku dosáhlo, nemůže zajistit svou budoucnost jinak než tím, že si podmaní Evropu. Panslavismus se nyní změnil z vyznání víry v politický program, který se opírá o 800 000 bodáků. Dává Evropě na vybranou: buď bude podmaněna Slovany, nebo musí jednou provždy zničit centrum jejich ofenzívní síly — Rusko.
Dále bychom si měli ujasnit, nakolik je panslavismem v té podobě, jakou mu dalo Rusko, zasaženo Rakousko. Ze 70 miliónů Slovanů, kteří žijí na východ od Českého lesa a Korutanských Alp, je asi 15 miliónů pod rakouským žezlem, včetně představitelů téměř všech odrůd slovanského jazyka. Český kmen (6 miliónů) je plně pod rakouskou nadvládou; polský představují asi 3 milióny Haličanů; ruský 3 milióny Malorusů (Rusínů) v Haliči a v severovýchodních Uhrách — je to jediný ruský kmen, který žije za hranicemi ruského impéria; jihoslovanský kmen představují asi 3 milióny Slovinců (Korutanců a Chorvatů) a Srbů s roztroušenými tu Bulhary. Rakouští Slované se tak dělí na dvě kategorie: jednu skupinu tvoří trosky národností, jejichž vlastní dějiny patří minulosti a jejichž nynější historický vývoj je závislý na vývoji národů rasově a jazykově odlišných. Aby bylo jejich žalostné národní postavení dovršeno, nemají tyto ubohé trosky bývalé velikosti ani žádnou národní organizaci uvnitř Rakouska, naopak, jsou roztroušeny po různých provinciích. Slovinci, ačkoli je jich sotva půldruhého miliónu, jsou rozptýlcni po různých provinciích Kraňska, Korutan, Štýrska, Chorvatska a jihozápadních Uher. Češi, ačkoli nejpočetnější kmen mezi rakouskými Slovany, jsou usídleni zčásti v Čechách, zčásti na Moravě a zčásti (slovenská větev) v severozápadních Uhrách. Proto tyto národnosti, i když žijí výhradně na území Rakouska, nejsou vůbec uznávány za různé konstituované národy. Jsou považovány za přívěsky buď německého, nebo maďarského národa, a ve skutečnosti také nic jiného nejsou. Druhou kategorii rakouských Slovanů tvoří úlomky různých kmenů, které se v průběhu dějin oddělily od základní masy svého národa a jejichž těžiště leží proto mimo Rakousko. Tak rakouští Poláci přirozeně tíhnou k ruskému Polsku, Rusíni k jiným maloruským provinciím spojeným s Ruskem a Srbové k tureckému Srbsku. Je samozřejmé, že každý z těchto úlomků oddělených od svých národností tíhne ke svému přirozenému centru, a je to tím patrnější, čím víc se mezi nimi šíří civilizace a tudíž i potřeba historické činnosti národa. V obou případech jsou rakouští Slované jen disiecta membra[a], které usilují o opětné spojení, buď mezi sebou navzájem, nebo s hlavní částí své zvláštní národnosti. To je příčina, proč panslavismus není ruský, nýbrž rakouský vynález. Aby zajistily restauraci každé jednotlivé národnosti, začínají různé slovanské kmeny v Rakousku pracovat pro spojení všech slovanských kmenů v Evropě. Rusko, silné samo o sobě, Polsko, vědomé si nezdolné houževnatosti svého národního života a k tomu otevřeně nepřátelské vůči slovanskému Rusku — ani jeden z obou těchto národů nebyl ovšem povolán k tomu, aby vynalezl panslavismus. Srbové a Bulhaři v Turecku byli však příliš barbarští, aby se chopili takové myšlenky; Bulhaři se klidně podrobili Turkům a Srbové byli plně zaneprázdněni bojem za vlastní nezávislost.
II
Panslavismus měl zpočátku čistě literární formu. Jeho vynálezci byli Čech Dobrovský, zakladatel vědecké filologie slovanských dialektů, a Kollár, slovenský básník z uherských Karpat. U Dobrovského to bylo nadšení vědeckého objevitele, u Kollára brzy převládly politické ideje. Panslavismus se tehdy ještě spokojoval s elegiemi a hlavními tématy jeho poezie byly velikost v minulosti, potupa, neštěstí a cizí útlak v přítomnosti. „Bože, což už nikdo není na zemi, kdo by Slávům spravedlivost činil?“[b] Sny o panslavistické říši, která by diktovala Evropě zákony, byly tehdy ještě velmi nesmělé. Období nářků však brzy minulo a s ním i volání po pouhé „spravedlivosti pro Slávy“.
Historické bádání o politickém, literárním a jazykovém vývoji Slovanů dělalo v Rakousku ohromné pokroky. Jazykovědci Šafařík, Kopitar a Miklošič a dějepisec Palacký se postavili do čela, následováni spoustou dalších s menším nebo vůbec žádným vědeckým nadáním, jako byli Hanka, Gaj a jiní. Slavné epochy českých a srbských dějin byly líčeny v zářivých barvách na rozdíl od ponižující a skličující přítomnosti těchto národností; a právě tak jako v ostatních částech Německa byla pod pláštíkem „filosofie“ kritizována politika a teologie, používali panslavisté v Rakousku, před očima Metternichovýma, filologie, aby hlásali učení o slovanské jednotě a vytvořili politickou stranu, jejímž zjevným cílem bylo dosáhnout převratu v poměrech všech národností v Rakousku a přeměnit je dokonce ve velkou slovanskou říši.
Zmatek jazyků, který vládne na východ od Čech a Korutan až k Černému moři, je vskutku úžasný. Proces odnárodňování Slovanů sousedících s Německem, pomalý, ale ustavičný postup Němců, vpád Maďarů, který rozdělil severní a jižní Slovany kompaktní masou sedmimiliónové finské rasy, Turci, Tataři a Valaši, kteří se vklínili mezi slovanské kmeny, to všechno způsobilo jazykový babylón. Od vesnice k vesnici, takřka od usedlosti k usedlosti se jazyk mění. Jen v Čechách jsou z 5 miliónů obyvatel 2 milióny Němců vedle 3 miliónů Slovanů, které mimoto Němci obklopují ze tří stran. Totéž platí i o slovanských kmenech v Rakousku. To, oč usilují panslavisté, totiž vrátit veškeré původně slovanské území Slovanům a Rakousko, kromě Tyrol a Lombardie, přeměnit ve slovanskou říši, by znamenalo vyhlásit historický vývoj posledního tisíciletí za neplatný, odkrojit třetinu Německa a celé Uhry, a Vídeň a Budapešť přeměnit ve slovanská města — postup, s nímž by Němci a Maďaři, kterým tyto oblasti patří, asi zrovna nesympatizovali. K tomu je rozdíl mezi slovanskými dialekty tak velký, že se jimi, až na několik výjimek, lidé navzájem nedomluví. Komickým způsobem to bylo dokázáno na Slovanském sjezdu v Praze roku 1848[135], kde se po různých marných pokusech najít jazyk, kterému by všichni rozuměli, muselo nakonec mluvit jazykem, který panslavisté nejvíc nenávidí — německy.
Vidíme tedy, že rakouskému panslavismu chyběly základní předpoklady úspěchu: masa a jednota. Masa proto, že panslavistická strana, omezená na část vzdělaných tříd, neměla žádný vliv na lid, a tudíž ani sílu, aby kladla odpor rakouské vládě a zároveň německé a maďarské národnosti, jimž vypověděla boj. Jednota proto, že jeho princip jednoty byl čistě ideální, takže při prvním pokusu ztroskotal na různosti jazyků. Dokud zůstával panslavismus čistě rakouským hnutím, nebyl příliš nebezpečný, ale velmi brzy se pro něj našlo centrum jednoty a masa, které potřeboval.
Národní hnutí tureckých Srbů na začátku tohoto století[136] obrátilo brzy pozornost ruské vlády na to, že v Turecku žije na 7 miliónů Slovanů, jejichž jazyk se ze všech slovanských dialektů nejvíc podobá ruskému a jejichž náboženství a bohoslužebný jazyk — staroslověnský neboli církevně slovanský — jsou úplně stejné jako u Rusů. Právě mezi těmito Srby a Bulhary zahájilo Rusko poprvé panslavistickou agitaci, opírajíc se o své postavení hlavy a ochránce řecké církve. Když panslavistické hnutí zapustilo v Rakousku poněkud kořeny, rozšířilo Rusko velmi brzy síť svých agentur na území svého spojence. Tam, kde narazilo na římskokatolické Slovany, upustilo od náboženské stránky otázky a vystupovalo jen jako gravitační centrum všech Slovanů, jako jádro, kolem něhož se mají obrozené slovanské kmeny krystalizovat v silný jednotný národ, který je povolán vytvořit velikou slovanskou říši od Labe až po Čínu a od Jadranu až po Ledové moře. Zde tedy byla nalezena chybějící jednota a masa! Panslavismus padl ihned do léčky. Vynesl tak sám nad sebou rozsudek. Aby znovu dokázali existenci domnělých národností, prohlásili panslavisté, že jsou ochotni obětovat svou osmisetletou faktickou účast na civilizaci rusko-mongolskému barbarství. Což to nebyl přirozený výsledek hnutí, které začalo rozhodnou reakcí proti vývoji evropské civilizace a chtělo zadržet chod světových dějin?
Metternich v době své největší moci postřehl nebezpečí a prohlédl ruské intriky. Potlačil hnutí všemi prostředky, které měl k dispozici. Všechny jeho prostředky lze však vyjádřit jedním slovem — represe. Jediný vhodný prostředek — svobodný rozvoj německého a maďarského ducha, který by snadno zaplašil slovanské strašidlo, se nehodil do systému jeho malé politiky. Proto po Metternichově pádu v roce 1848 vypuklo slovanské hnutí silněji než kdy jindy a zasáhlo širší vrstvy obyvatelstva než předtím. Ale zde se ihned projevil jeho veskrze reakční charakter. Zatímco německé a maďarské hnutí v Rakousku bylo rozhodně progresívní, zachránili právě Slované starý systém před zničením a umožnili Radeckému táhnout na Mincio a Windischgrätzovi dobýt Vídeň. Aby byla závislost Rakouska na Slovanech dovršena, musela v roce 1849 velká slovanská rezerva, ruská armáda, vtáhnout do Uher[137] a nadiktovat tam mír.
Ale jestliže se panslavistické hnutí svým příklonem k Rusku samo odsoudilo, pak i Rakousko jasně přiznalo, že není životaschopné, když přijalo tuto slovanskou pomoc — ba dokonce si ji vyžádalo — proti jediným třem národům na svém území, které mají a dokazují historickou životnost: proti Němcům, Italům a Maďarům. Od roku 1848 tížil Rakousko ustavičně tento dluh vůči panslavismu a vědomí tohoto dluhu bylo hlavní pružinou rakouské politiky.
První, co Rakousko učinilo, bylo, že zasáhlo proti Slovanům na svém vlastním území, a to bylo možné jen při alespoň částečně progresívní politice. Výsady všech provincií byly zrušeny, na místo federativní správy nastoupila správa centralizovaná a místo různých národností měla být uznávána jedině umělá, rakouská národnost. Ačkoli tyto novoty byly namířeny částečně také proti německému, italskému a maďarskému živlu, přece jen se nejvíce dotýkaly méně kompaktních slovanských kmenů a dávaly německému živlu značnou převahu. Byla-li tím vnitřní závislost na Slovanech odstraněna, trvala závislost na Rusku a bylo nutné alespoň na čas a do určité míry tuto přímou a ponižující závislost zlomit. To byla skutečná příčina nerozhodné sice, ale aspoň otevřeně proklamované protiruské politiky Rakouska ve východní otázce. Naproti tomu panslavismus nezmizel; je hluboce dotčen, rozezlen, mlčí a od intervence v Uhrách pohlíží na ruského cara jako na svého předurčeného mesiáše. Není naším úkolem zkoumat, zda v případě, že by Rusko otevřeně vystoupilo jako hlava panslavismu, může Rakousko odpovědět ústupky vůči Uhrám a Polsku, aniž tím ohrozí svou existenci. Jisté je tolik: teď to už není jen Rusko, ale panslavistické spiknutí, které hrozí založit svou říši na troskách Evropy. Sjednocení všech Slovanů donutí brzy svou nepopiratelnou silou, kterou má a které může nabýt, stranu, která proti němu stojí, aby vystoupila zcela jiným způsobem než dosud. Nemluvili jsme zde ani o Polácích, kteří jsou ke své cti panslavismu většinou velmi nepřátelští, ani o domněle demokratické a socialistické formě panslavismu, která se od prostého, poctivého ruského panslavismu liší jen svou frazeologií a pokrytectvím. Právě tak jsme nemluvili o německé spekulaci[138], která ve své nehorázné nevědomosti natolik klesla, že se stala nástrojem ruského spiknutí. K těmto a jiným otázkám souvisícím s panslavismem se ještě podrobně vrátíme.
Napsal B. Engels kolem 17. dubna 1855
Otištěno v „Neue Oder-Zeitung“,
čís. 185 a 189 z 21. a 24. dubna 1855
Podle textu novin
Přeloženo z němčiny
__________________________________
Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a — rozptýlené údy. (Pozn. red.)
b Parafráze veršů z Kollárovy „Slávy dcery“. (Pozn. řes. red.)
134 Tyto články napsal Engels na Marxovu žádost, aby byly současně otištěny v „Neue Oder-Zeitung“ a „New-York Daily Tribune“. Jak je patrno z druhého článku v „Neue Oder-Zeitung“ a z Marxova dopisu Elsnerovi ze 17. dubna 1855, hodlal Engels pokračovat v kritice panslavistických teorií. Odhalení reakční podstaty těchto teorií přikládali Marx a Engels velký význam. Další Engelsovy články na toto téma se však v novinách neobjevily.
V „New-York Daily Tribune“ vyšly Engelsovy články o panslavismu 5. a 7. května 1855 pod záhlavím „Boj v Evropě“ („The European Struggle“) a „Achillova pata Rakouska“ („Austriaʼs Weakness“), byly tu však otištěny v překroucené formě; do druhého článku vsunula redakce „Tribune“ celý odstavec, v němž jsou vychvalovány panslavistické myšlenky jednoho ze spolupracovníků listu, Adama Gurowského.
135 Slovanský sjezd se sešel 2. června 1848 v Praze; na sjezdu se projevil boj dvou směrů v národním hnutí slovanských národů utlačovaných habsburskou monarchií. Pravicový, umírněně liberální směr, k němuž se hlásili vedoucí činitelé sjezdu (Palacký, Šafařík), se snažil vyřešit národnostní otázku zachováním a upevněním habsburské moliarchie. Levicový, demokratický směr (Sabina, Frič, Libelt aj.) proti tomuto názoru rozhodně vystupoval a usiloval o společný postup s revolučně demokratickým hnutím v Německu a v Uhrách. Někteří delegáti sjezdu, kteří se hlásili k radikálnímu křídlu a aktivně se účastnili pražského povstání v červnu 1848, byli krutě pronásledováni. Představitelé umírněně liberálního křídla, kteří zůstali v Praze, vyhlásili 16. června, že se sjezd odkládá na neurčito.
136 Srbské povstání z roku 1804 bylo velmi důležitým mezníkem v dějinách stoletého národně osvobozeneckého boje srbského národa proti nadvládě tureckých feudálů. Bezprostředním podnětem k povstání byl masakr srbského obyvatelstva, spáchaný tureckými janičáry. V únoru 1804 povstaly k boji proti tureckým okupantům široké masy srbského lidu, vedené představitelem venkovské buržoazie, bývalým hajdukem Djordjem Petrovičem (Karadjordje, tj. Černý Jiří). Srbskému hnutí značně pomohly úspěšné akce ruské armády na Balkáně za rusko-turecké války z let 1806—1812. Za této války si Srbové, jimž se podařilo vyhnat turecké okupanty, vytvořili v roce 1811 vlastní státní správu. Podle bukurešťské smlouvy z roku 1812 mělo Turecko poskytnout Srbsku autonomii v záležitostech vnitřní správy. Sultán však využil vpádu Napoleonovy armády do Ruska a porušil smlouvu; roku 1813 vyslal do Srbska trestní výpravu a znovu tam na čas nastolil svou vládu. Po dalším vítězném povstání Srbů v roce 1815 a s diplomatickou pomocí Ruska bylo však turecké jařmo svrženo a po rusko-turecké válce z let 1828-1829 bylo Turecko donuceno uznat zvláštním sultánovým fermanem z roku 1830 autonomii (faktickou nezávislost) Srbska.
137 Jde o účast carského Ruska při potlačení revoluce v Uhrách v roce 1849.
138 Engels má na mysli německého idealistického filosofa Bruna Bauera, který v řadě svých brožur, jako „Rusko a germánství“ (1853), „Rusko a Anglie“ (1854) aj., rozvíjel v podstatě panslavistické ideje.