Karel Marx
Obchod hodnostmi. — Zprávy z Austrálie
Londýn 3. března. Jak známo, byl předevčírem na zasedání Dolní sněmovny zamítnut návrh lorda Goderiche, aby poddůstojníci mohli být povyšováni až do hodnosti kapitána. Palmerston uvedl proti tomuto návrhu staré dilema: Dílčí reforma je nemožná, protože jeden článek starého systému podmiňuje druhý. Jednotlivá praktická reforma je tedy nemožná, protože není možná teoreticky. Reforma celého systému je nemožná, protože by to nebyla reforma, nýbrž revoluce. Teoretická reforma je tedy nemožná, protože není možná prakticky. Nynější Dolní sněmovna — sněmovna, která se řídí zásadou „principiis obsta“[a] — se přirozeně dala ráda přesvědčit, správněji řečeno, nebylo třeba ji přesvědčovat, neboť vynesla rozsudek před zahájením procesu.
Palmerston přitom poznamenal, žc systém prodeje důstojnických hodností je velmi starého data, a v tom měl pravdu. Již dříve jsme upozornili, že vznikl v době „slavné“ revoluce z roku 1688, současně se zavedením státních dluhů, bankovek a nastolením holandské dynastie. Již v zákonu o vzpourách z roku 1694[85] se poukazuje na nutnost zabránit
„velkému zlořádu, jakým je prodávání a kupování důstojnických hodností v královské armádě“, a nařizuje se, aby „každý důstojník s patentem“ (jen poddůstojníci neměli patenty) „přísahal, že si svůj patent nekoupil“.
Toto omezení se však nikdy neuskutečnilo; naopak, v roce 1702 sir N. Wright, lord strážce tajné pečeti [Lord Keeper] učinil opačné rozhodnutí. Dne 1. května 1711 byl tento systém výslovně uznán v jednom nařízení královny Anny, kde se říkalo,
„že žádný důstojnický patent nemá být prodán bez královského svolení a žádný důstojník nesmí prodat svůj patent, dokud neodsloužil 20 let nebo se nestal neschopným služby“ atd.
Od tohoto oficiálního uznání obchodu vojenskými patenty byl už jen krůček k oficiálnímu řízení tržních cen patentů. Poprvé byly tyto tržní ceny stanoveny v letech 17l9—1720. Ceny důstojnických patentů byly znovu upraveny v letech 1766, 1772, 1773, 1783 a konečně v roce 1821, kdy byly stanoveny nynější ceny. Již v roce 1766 uveřejnil ministr války Barrington dopis, v němž se říkalo:
„Obchod s důstojnickýnhi patenty často způsobuje, že lidé, kteří vstoupili do armády s největší láskou k službě, kteří se při každé příležitosti vyznamenávali, zůstávají po celý život v nejnižší hodnosti, protože jsou chudí. Tito zasloužilí důstojníci zakoušejí často kruté ponížení, že jsou podřízeni mladým hochům z bohatých rodin, kteří vstoupili do služby mnohem později a kterým jejich jmění umožňuje, aby se bavili mimo pluk, zatímco druzí, kteří jsou stále v kasárnách, si zvykli vykonávat povinnosti těchto pánů i své vlastní.“
Je pravda, že anglické obecné právo považuje za nezákonné dávat za nějaký veřejný úřad dar nebo „odměnu za zprostředkování“, právě tak jako řády státní církve stíhají klatbou svatokupectví[86]. Ale historický vývoj je právě v tom, že ani zákon neurčuje praxi, ani praxe neodstraňuje zákon, který je s ní v rozporu.
Poslední zprávy z Austrálie dokreslují obraz všeobecné stísněnosti, neklidu a nejistoty. Musíme rozlišovat mezi vzpourou v Ballaratu (nedaleko Melbourne) a všeobecným revolučním hnutím v provincii Victoria. První je v této chvíli už asi potlačena; druhé může být potlačeno jen tak, že se vyhoví všem požadavkům. První je pouze symptom, náhodný výbuch druhého. Pokud jde o vzpouru v Ballaratu, jsou fakta stručně takováto: Jakýsi Bentley, majitel hotelu „Heuréka“ u nalezišť zlata v Ballaratu, měl různé konflikty se zlatokopy. Když v jeho hotelu došlo k vraždě, nenávist k němu ještě vzrostla. Při vyšetřování vedeném ohledávačem mrtvol byl Bentley propuštěn jako nevinný. Ale 10 z 12 přísežných svědků, kteří byli přítomni při ohledání mrtvoly zavražděného, uveřejnilo protest proti stranickosti coronera (ohledávače mrtvol), který se snažil ututlat výpovědi svědků nepříznivé pro zatčeného. Na všeobecnou žádost obyvatelstva bylo provedeno druhé vyšetřování. Přestože jej svědecké výpovědi stavěly do velmi podezřelého světla, byl Bentley znovu propuštěn. Mezitím se zjistilo, že jeden ze soudců vložil do jeho hotelu peníze. Četné dřívější i pozdější stížnosti svědčí o pochybném charakteru vládních úředníků ballaratského obvodu. V den, kdy byl Bentley podruhé propuštěn, uspořádali zlatokopové hrozivou demonstraci, zapálili jeho hotel a pak se rozešli. Na rozkaz sira Charlese Hothama, generálního guvernéra provincie Victoria, byli tři původci demonstrace zatčeni. 27. listopadu žádala deputace zlatokopů, aby zatčení byli propuštěni na svobodu. Hotham tuto žádost odmítl. Zlatokopové nato uspořádali obrovský mítink. Guvernér vyslal z Melbourne policii a vojsko. Došlo ke srážce, v níž bylo několik lidí zabito. Podle posledních zpráv — kolem 1. prosince — pozvedli zlatokopové prapor nezávislosti.
Již toto vylíčení, převzaté v podstatě z jednoho vládního listu, nemluví nijak ve prospěch anglických soudců a vládních úředníků. Svědčí o všeobecné nedůvěře vůči nim. Revoluční hnutí v provincii Victoria se točí v podstatě kolem dvou hlavních sporných otázek. Zlatokopové žádají, aby byly zrušeny patenty na těžbu zlata, tj. aby byla zrušena daň uvalená přímo na práci; za druhé žádají, aby byl zrušen majetkový census pro členy poslanecké sněmovny, aby tak sami získali kontrolu nad daněmi a zákonodárstvím. Vidíme, že to jsou v podstatě podobné motivy jako ty, které vedly k vyhlášení nezávislosti Spojených států, jen s tím rozdílem, že odpor proti monopolistům, spojeným s koloniální byrokracií, vychází v Austrálii od dělníků. V „Melbourne Argus“ Čteme na jedné straně o velkých shromážděních pro reformy a na druhé straně o velkých vojenských přípravách vlády. Mezi jiným se tam říká:
„Na jednom shromáždění bylo za účasti 4000 osob řijato usnesení, že poplatky z patentů jsou velkým břemenem a nespravedlivým zdaněním svobodné práce, a proto se účastníci shromáždění zavazují, že je okamžitě zruší tím, že všechny patenty spálí. Kdyby byl někdo zatčen proto, že nemá patent, bude jej lid spojenými silami hájit a bránit.“
30. listopadu se v Ballaratu objevili komisaři Reed a Johnson v doprovodu jezdectva a policie, a s tasenými šavlemi a nasazenými bodáky žádali zlatokopy, aby předložili patenty. Zlatokopové, většinou také ozbrojení, uspořádali tábor lidu a rozhodli se, že se budou do posledního dechu bránit proti vybírání nenáviděné daně. Odmítli předložit své patenty; prohlásili, že je spálili. Byl jim přečten zákon o vzbouřeních[87], a skutečné vzbouření začalo.
K charakteristice společného řádění monopolistů hospodařících v místních zákonodárných sborech a spojené s nimi koloniální byrokracie postačí uvést, že v roce 1854 činily vládní výdaje v provincii Victoria 3 564 258 liber št., přičemž schodek činil 1 085 896 liber št., tedy víc než třetinu všech příjmů. A vzhledem k nynější krizi a všeobecnému bankrotu žádá sir Charles Hotham na rok 1855 částku 4 801 292 liber št.! Victoria má sotva 300 000 obyvatel a z uvedené částky je 1 860 830 liber št., tedy 6 liber št. na hlavu, určeno na veřejné práce, tj. na stavbu silnic, doků, nábřeží, kasáren, vládních budov, celnic, botanických zahrad, státních stájí atd. Podle tohoto měřítka — 6 liber št. na hlavu — by muselo obyvatelstvo Velké Británie platit ročně jen na veřejné práce 168 000 000 liber št., tj. třikrát větší daně, než jaké platí nyní. Je pochopitelné, že se pracující obyvatelstvo bouří proti takovému přemrštěnému zdanění. Lze si také snadno představit, jak asi byrokraté a monopolisté společně vydělávají na tak rozsáhlých veřejných pracích podnikaných na cizí účet.
Napsal K. Marx 3. března 1855
Otištěno v „Neue Oder-Zeitung“,
čís. 111 ze 7. března 1855Podle textu novin
Přeloženo z němčiny
__________________________________
Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a — „braň zlu v zárodku“. (Pozn. red.)
85 Zákon o vzpourách (Mutiny Act) — zákon, který anglický parlament každoročně schvaloval v letech 1689 až 1881; tento zákon opravňoval korunu vydržovat si určitý počet stálého vojska a válečného námořnictva, zavádět vojenské předpisy a řády v armádě i námořnictvu, stanovit příslušnost vojenských soudů a systém trestů za účast ve vzpourách, neuposlechnutí rozkazů, porušení kázně apod. První z těchto zákonů byl vydán, protože v anglické armádě vznikly nepokoje
86 Svatokupectví (simonie) — systém prodeje a koupě církevních hodností ve středověku, proti němuž už od 12. století bojovali stoupenci církevní reformy.
87 Zákon o vzbouřeních (Riot Act) — zákon, který vydal roku 1714 Jiří I. a podle něhož při jakémkoli nezákonném buřičském shromáždění dvanácti nebo více osob byl každý soudce, šerif, starosta nebo jiný králem jmenovaný úředník povinen přečíst tuto výzvu: „Náš svrchovaný pán a král nabádá všechny shromážděné osoby a poroučí jim, aby se neprodleně rozešly a pokojně se odebraly do svých domovů nebo ke svému řádnému zaměstnání, jinak budou potrestány podle zákona vydaného v prvním roce vlády krále Jiřího k zamezeni vzbouřeneckých a buřičských shromáždění. Bože, chraň krále!“