Karel Marx
Hume
Londýn 24. února. V Humovi ztratila Dolní sněmovna svého veterána. Jeho dlouhý parlamentní život je přesným barometrem buržoazně radikální strany, která dosáhla svého zenitu roku 1831. V prvním období reformované sněmovny[74] je jakýmsi parlamentním Warwickem čili „tvůrcem poslanců“. O osm let později vystupuje spolu s Danielem OʼConnellem a Feargusem OʼConnorem jako jeden z autorů Lidové charty[75], která je ještě dnes politickým programem chartistů a v podstatě obsahuje jen požadavek všeobecného volebního práva a podmínky, za nichž by mohlo být v Anglii uskutečněno.
Když došlo brzy nato k roztržce mezi dčlníky a buržoazními agitátory, stál Hume na straně druhých. Za Russellovy vlády sestavil „malou chartu“[76], která se stala programem takzvaných „parlamentních a finančních reformátorů“[77]. Místo šesti bodů Lidové charty obsahuje tři body a místo „všeobecného“ volebního práva žádá volební právo jen víceméně „rozšířené“. Konečně roku 1852 vyhlásil Hume nový program, v němž se zříká i své „malé charty“ a trvá už jen na jednom bodu — na volbě kuličkami (tajném hlasování). Jinak byl Hume klasickým představitelem takzvané „nezávislé“ opozice, kterou Cobbett trefně a přesně charakterizoval jako „pojistný ventil“ starého systému. Ke konci svého života se jeho zvyk předkládat parlamentu návrhy a potom je v poslední chvíli na pokyn ministrů zase odvolávat stal skutečnou mánií. Jeho koketování s „hospodařením státními prostředky“ se stalo příslovečným. Všichni ministři mu dovolovali napadat a zkracovat drobné položky, aby tím snadněji prosadili ve sněmovně položky velké.
Napsal K. Marx 24. února 1855
Otištěno v „Neue Oder-Zeitung“,
čís. 98 z 28. února 1855Podle textu novin
Přeloženo z němčiny
__________________________________
Poznámky:
74 Tím se myslí Dolní sněmovna po přijetí zákona o reformě; tento zákon schválila Dolní sněmovna v roce 1831 a Sněmovna s konečnou platností potvrdila v červnu 1832. Reforma měla odstranit politický monopol pozemkové a finanční aristokracie, neboť otevřela přístup do parlamentu představitelům průmyslové buržoazie. Proletariát a maloburžoazie, které byly hlavní silou v boji za reformu, byly liberální buržoazií oklamány a volební právo nedostaly.
75 Lidová charta — listina obsahující požadavky chartistů, byla uveřejněna 8. května 1838 jako návrh zákona, který měl být předložen parlamentu; měla šest bodů: všeobecné volební právo (pro muže od 21 let), každoroční volby do parlamentu, tajné hlasování, vyrovnání volebních obvodů, zrušení majetkového censu pro kandidáty do parlamentu, plat pro poslance. Význam lidové charty Marx osvětluje i v jiných článcích v tomto svazku (viz „Schůze v London Tavern“, „Hnutí za reformu“ a „... — Lidová charta“).
76 Malá charta — tak byl pojmenován návrh zákona o volební reformě, který vůdce buržoazních radikálů Hume v letech 1848—l851 několikrát předložil anglickému parlamentu jako protiváhu chartistické Lidové charty. Humův návrh zákona předpokládal volební právo pro všechny, kteří vlastní dům nebo část domu (Household Suffrage), volby do parlamentu každé tři roky a tajné hlasování. Stal se programem Národního sdružení pro parlamentní a finanční reformu.
77 Tím se myslí stoupenci Národního sdružení pro parlamentní a finanční reformu, které založili buržoazní radikálové v roce 1849 k agitaci za Humovu Malou chartu a daňovou reformu. Když stavěli svůj program proti požadavkům chartistů, počítali s tím, že při poklesu politické aktivity dělnické třídy po neúspěšné demonstraci chartistů z 10. dubna 1848 rozštěpí chartistické hnutí a rozšíří svůj vliv na dělnické masy. Agitace buržoazních radikálů, kterou podporovali Cobden, Bright a také reformistické živly chartistů v čele s OʼConnorem, neměla úspěch. Většina chartistů zůstala i v padesátých letech věrna Lidové chartě. V roce 1855 se Národní sdružení pro parlamentní a finanční reformu rozpadlo.