Karel Marx
Tisk a vojenský systém
Londýn 3. ledna.
„Ruský car se prý nabídl,“ sděluje dopisovatel „Times“ z tábora u Sevastopolu, „že všechno, co zbude z naší armády do začátku května ještě naživu, dopraví zpátky do Anglie na jediné válečné lodi.“
Potom následuje barvité líčení úmrtnosti, nouze, nepořádku, rozkladu, které vládnou v anglickém táboře. Tento stav je téměř jediným tématem dnešních úvodníků londýnských deníků.
„Britská armáda,“ píší „Times“, „není vůbec armáda ve vojenském smyslu slova. Je to masa statečných mužů, nic víc než pouhá masa, a dokonce ani to ne, pokud jí velí takoví lidé, kteří by jí neměli velet, a tak je připravena o svou přirozenou bojeschopnost... Velení britské armády před Sevastopolem existuje jen podle jména, a co víc — významní důstojníci tvrdí, že by armádě právě tak dobře mohli velet poddůstojníci jako ti, kteří dělají, jako by jí veleli. Chápeme, že je trapné hodit přes palubu poctivé a čestné lidi, kteří jsou obtíženi lety a vysloužili si mnoho poct.“
Avšak à la guerre comme à la guerre[a].
„Měla-li kdy nějaká vláda možnost sáhnout k takovému tvrdému opatření, pak je to nynější vláda.“
Proč?
„Poněvadž se tak tvrdošíjně zdráhala vyhlásit válku.“ Proto „má všechny trumfy ve svých rukou a není povinna brát ohled na osoby“.
Dobře, lve, jsi řval![316] Ježto nynější vláda vede válku s Ruskem proti své vůli, nelze připisovat chyby ve vedení války jí samé, nýbrž pouze velícímu generálovi, a veřejnost si musí uvědomit, že vláda nepřekáží lordu Raglanovi, nýbrž že lord Raglan překáží vládě.
Zatímco „Times“ napadají lorda Raglana, aby kryly vládu, napadá „Morning Chronicle“, orgán peelovců, „Times“ domněle proto, aby hájil lorda Raglana, ve skutečnosti však proto, aby s tím, že „Times“ přiznávají vládě nevinu, vděčně souhlasil, využil toho a zároveň odvedl pozornost zdánlivou šarvátkou mezi dvěma vládními listy.
„Sklíčenost, která se v posledních dnech zmocnila veřejnosti,“ píše rozšafná „Chronicle“, „je nutno připsat — i když to neradi říkáme — jedině vlivu ‚Times‘. Fakta se zamlžují, nezdary se zveličují, zasloužená pověst našich generálů se zlehčuje, nerespektuje se příslovečná velkomyslnost Britů vůči nepřítomným, a to všechno jen pro senzaci, pro efekt! Zejména na hlavu polního maršála Raglana se mezitím soustředila nenávistná jedovatost těchto útoků... Žalostný stav, ve kterém je krymská armáda od začátku prosince, ačkoliv poslední zprávy znějí už zase nadějněji, je nutno přičíst na vrub především strašné bouři ze 14. listopadu.“
A vláda je tak velkomyslná, že nedává bouři ze 14. listopadu za vinu lordu Raglanovi. Čili všechno je jen honba listu „Times“ za efektem.
Dostáváme se nyní k té části londýnského tisku, která představuje jisté zvláštní zájmy uvnitř vlády, k „Daily News“, které jsou od nějaké doby tajným orgánem Palmerstonovým, a k „Mornig Post“, která je už po léta jeho orgánem oficiálním.
„Náš správní systém,“ píší „Daily News“, „je právě tak neměnný, jako by náležel Médům a Peršanům. Stačí nějaká nepředvídaná krize, a ihned selhává. Ale i za situace, kdy dochází k největším obětem na životech a majetku, se zřídkakdy změní tak, aby byl s to podobným katastrofám v budoucnu čelit... To platí i o vojenské správě. Jaké naděje se vyrojily, když byl nedávno jmenován ministr války! Ale situace se od té doby nezměn1a, ani co by se za nehet vešlo. Máme za to dávat vinu vévodovi z Newcastlu, anebo bychom měli spíš provést reformu tohoto ochromujícího systému, jenž svěřuje státní funkce do rukou aristokracie, která svým vlivem všechno umrtvuje? — Ať jsou zásluhy vévody z Ncwcastlu sebevětší, není to přece jen onen oficiální Herkules, který by dokázal vypořádat se s celým systémem. Ale anglický lid bude trvat na tom, aby bylo provedeno, co Newcastle není schopen udělat.“
„Daily News“ jsou ve své vládní roli ještě nováčkem. Kromě toho musí počítat se svým měšťáckým čtenářstvem. Přesto je na první pohled vidět, co je pointou článku — že je zapotřebí „oficiálního Herkula“. A kdo je tento oficiální Herkules? A kde ho vzít? „Morning Post“ na to odpovídá:
„Začínat útoky na lorda Raglana znamená jistě začínat z nesprávného konce. Lord Raglan je povýšen nad útoky ‚Times‘... Ale nedostatky v činnosti vlády uvnitř země nelze popírat... Vezměte například vojenskou správu. Má být nadále řízena v duchu a po vzoru posledních devíti měsíců?... Uvažte, že armáda v zahraničí je zcela závislá na správě doma... Jak je potom nesmírně důležité, aby v čele tohoto resortu stál vůdčí duch a také tak působil... Prý tomu brání starý systém. Ale vůdčí duch by byl už dávno na vlastní odpovědnost tento systém rozbil... Celé tajemství je v tom, že hlava nynější vlády brzdí všechny snahy jednotlivých resortů jako olověné závaží. Mdlý tep aberdeenovského pulsu přechází do všech údů správy a udává tón celému systému... Přetvořte celý tento systém a dejte mu opravdovou, silnou hlavu.“
Jinými slovy: udělejte ministerským předsedou Palmerstona. On je ten oficiální Herkules, o němž sní „Daily News“ — týž Palmerston, kterého lord Melbourne jmenoval roku 1830 na návrh ruské kněžny Livenové ministrem zahraničí; který v afghánské válce[317] obětoval britskou armádu tak záhadným způsobem, že mu sir Robert Peel na veřejném zasedání parlamentu hrozil „odhaleními“, nepřestane-li ho dráždit svým holedbáním; týž Palmerston, který uměl řídit útočný spolek proti Rusku, navržený roku 1839 Francií a zdánlivě už uskutečněný, tak obratně, že se jednoho krásného rána roku 1840 proměnil v anglo-ruský spolek proti Francii[318]. Ačkoli je Palmerston nejvlivnější člen nynější vlády a ve všech parlamentních kruzích vystupuje a musí vystupovat jako její harcovník, v tisku neustále vynakládá celé své diplomatické umění, aby vzbudil dojem, že mezi ním a Aberdeenem je napjatý poměr, a zachránil tak při eventuálním ztroskotání koalice svou popularitu. Tím se zároveň zdržuje opozice od rozhodných kroků a udržuje se v planém napětí nad vnitřními neshodami ve vládě. Tak např. toryovský „Morning Herald“ sedá dnes už posté na lep, prohlašuje rozpad koalice za hotovou věc a široce se rozhovořuje o Palmerstonově a Russellově vlasteneckém rozhořčení proti Aberdeenovi, Newcastlovi a Gladstonovi. Ad vocem[b] Gladstona budiž ještě připomenuto, že Gladstone, jak vyplývá z úvodníku dnešní „Chronicle“ o francouzské půjčce, se nehodlá uchýlit k půjčkám, nýbrž že je rozhodnut financovat válku přímým zdaněním, tedy nejnepopulárnější, nejtíživější a nejnehospodárnější formou.
Napsal K. Marx 3. ledna 1855
Otištěno v „Neue Oder-Zeitung“,
čís. 9 z 6. ledna 1855Podle textu novin
Přeloženo z němčiny
__________________________________
Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a — válka je válka. (Pozn. red.)
b Co se týče. (Pozn. red.)
316 Shakespeare, „Sen noci svatojánské“, 5. jednání, 1. scéna.
318 Míní se tu londýnská konvence z 15. července 1840 o pomoci tureckému sultánovi proti egyptskému vládci Muhammadu Alímu (viz poznámku [53]), kterou podepsaly Anglie, Rusko, Rakousko a Prusko. Konvence byla uzavřena bez účasti Francie, která podporovala Muhammada Alího. Poněvadž hrozilo nebezpečí, že se vytvoří protifrancouzská koalice, musela Francie od podpory egyptského vládce upustit.