Vývoj války

Karel Marx a Bedřich Engels

Vývoj války

Slunce od Slavkova zapadlo v blátě. Na oslavu 2. prosince^{^[308]} měla být před Sevastopolem svedena velká bitva; tak se důvěrně oznamovalo a věřilo v Paříži, ale ze zprávy generála Canroberta z 3. prosince vyplývá, že „lilo jako z konve, cesty byly přerušeny, zákopy se naplnily vodou a obléhací operace, stejně jako všechny ostatní práce, musely být odloženy“.

Na řece Černé měli zatím Rusové převahu v ofenzívě a spojenci v defenzívě; pod hradbami Sevastopolu tomu bylo obráceně. Jinými slovy, na řece Černé byli Rusové dost silní, aby ovládali pole, což spojenci nedokázali, i když byli s to držet své postavení, kdežto u Sevastopolu byli spojenci dost silní, aby prováděli obléhání, ale měli proti sobě početně skoro stejně silnou posádku, takže obléhací operace sice nebyly zastaveny, ale pokračovaly téměř bez viditelného výsledku. Zdá se však, že se poměr sil co nejdříve změní a že spojenci budou brzy dost silní, aby zatlačili Rusy od řeky Černé. V tom případě mají Rusové po ztrátě svého postavení nad Inkermanem na vybranou dvojí. Buď mohou spojence obejít a zřídit opevněný tábor u Severní pevnosti, anebo mohou s jádrem své armády ustoupit do vnitrozemí, kam se za nimi spojenci nemohou daleko pustit. Spojenci asi sotva shromáždí do února dost sil, aby mohli obklíčit severní tábor nebo sledovat ustupující armádu o mnoho dál než k Bachčisaraji. Těžko by mohli svést druhou bitvu s armádou, která by se zakopala někde kolem Simferopolu. V obou případech budou muset couvnout zpátky na řeku Černou, a tak se tato hra se střídavým postupem a ústupem bude asi hrát přes celou zimu, pokud ovšem Sevastopol nepodlehne zteči z jižní strany. Ale protože zprávy o obléhání, které přivezl „Atlantic“, jsou velmi sporé, nemůžeme o tom říci víc, než že je to málo pravděpodobné. Je nám ovšem známo, že podle zprávy ze 7. prosince, otištěné v pařížském „Moniteuru“ a převzaté londýnskými listy, spojenecké armády náhle získaly převahu a pouhé dva dny po záplavě „město téměř úplně obklíčily“. Jenže tato podezřelá zpráva byla zjevně vyrobena proto, aby napravila zklamání nad nesplněným proroctvím o 2. prosinci.

Nedávno jsme přinesli přehled o celkovém počtu a rozmístění ruské armády.^{^[a]} Upozorňovali jsme tehdy na to, že z tohoto téměř tři čtvrtě miliónu vojáků byla až dosud nasazena v bojových operacích stěží třetina a že valná většina zbývajících dvou třetin má za úkol nahánět strach Rakousku. Přestože byly na Krym poslány posily, situace se od té doby příliš nezměnila, neboť 4., Dannenbergův sbor, který měl vyprostit Sevastopol, byl stažen z dunajské armády, kde byl předtím doplněn. Jediná podstatná změna v postavení velké ruské západní armády, jak bychom mohli nazvat sbor asi o 300 000 mužích soustředěný na rakouských hranicích, je v tom, že se její levé křídlo nepatrně protáhlo směrem k Besarábii a střednímu toku Dněstru; v tomto postavení má možnost, bude-li to třeba, přijmout zbytky dunajské armády v případě, že budou muset ustoupit z Besarábie. Velká západní armáda kromě toho možná vyčlenila několik divizí pro Krym a nevelké posily pro dunajskou armádu, ale vcelku je její síla neztenčena; příchod 3. gardové divize z Revelu a nějakých dalších záloh zřejmě tentó úbytek vyrovnal.

Zato dunajskou armádu je možno považovat za úplně rozloženou; změnila se v pouhý demonstrační sbor, umístěný v Besarábii proto, aby co možná nejdéle udržoval zdání ruské okupace. Když odešel Liprandi a potom Dannenberg, přišla tato armáda o celý 4. sbor (10., 11. a 12. divize); odečteme-li od zbývajících pěti divizí (tj. 7., 8., 9., 14. a 15.) jednotky nezbytné pro obsazení pobřeží a posádky pevností od Bendery a Izmailu po Cherson a Nikolajev a uvážíme-li ohromné ztráty za dvou dunajských tažení, zjistíme, že těchto pět divizí nemůže postavit pro polní operace víc než 15 000 mužů. Divize jsou totiž rozmístěny poblíž pobřeží, a ruská obrana, tak silná v nitru pevniny, je všude na pobřeží velmi chabá. Musí střežit mnoho pevností a skladů před útokem nepřátelského loďstva, a tak je vysvětlitelné, že z 30 000 nebo 35 000 mužů, z nichž se skládá těchto pět divizí, nelze použít v poli ani poloviny.

Rozpuštění dunajské armády je velmi vhodný krok stejně jako většina velkých strategických opatření Rusů (hrubé chyby totiž zpravidla začínají až při jejich provádění). Od té doby, kdy Angličané a Francouzi uvázli až po uši na Krymu, nestojí proti Rusům na Dunaji žádný nepřítel. Armáda Ömera paši má po ztrátách ze dvou tažení, které nikdy nebyly nahrazeny, stěží 40 000 mužů a je vinou západní diplomacie natolik rozložena, že by sotva stačila obklíčit Izmail, ale vůbec už by nebyla schopna vyčlenit sbor, který by kryl obléhání nebo odrazil Rusy v poli. Kromě toho útok na Besarábii, který by byl ještě před několika měsíci měl jako diverze mohutný účinek, ztratil nyní jakýkoli vojenský smysl, a proto se teď armáda Ömera paši přesunuje na Krym. Jediná síla, která může nyní ohrozit Rusy z jihozápadu, je tedy rakouská armáda v síle asi 270 000 mužů, která obsadila Halič, Sedmihradsko a Moldavsko. Tuto armádu je především nutno držet v šachu. Neboť kdyby Rakousko vypovědělo Rusku nepřátelství, museli by Rusové opustit Besarábii a celou oblast až k Bugu a museli by vést operace buď z útočné základny — z polských pevností — nebo z obranné základny v oblasti Kyjeva a Dněpru. V obou případech by dunajská armáda byla odříznuta a musela by si najít základnu někde v jižních stepích, což není právě snadné v krajině, která uživí spousty koní a ovcí, ale velmi málo lidí. Na druhé straně, kdyby se Rakousko postavilo na stranu Ruska nebo namířilo své neutrální bodáky proti Alpám a na Rýn, mohla by polská armáda buď vtáhnout do Německa jako záloha Rakušanů, když by předtím poslala silný sbor k Dunaji, nebo by se na Dunaj vrhla celá masa Rakušanů a riskovali by pochod na Cařihrad. V obou případech by samostatná armáda na Dunaji, silnější než demonstrační sbor, byla zbytečná.

O účasti Rakouska v této válce se dá samozřejmě mluvit jen hypoteticky. Ukazuje se, že halasně vytrubovaná spojenecká smlouva, kterou prý Rakousko uzavřelo s Francií a Anglií 2. prosince, je jen návnada pro anglický parlament, jak jsme varovali své čtenáře hned, když byla smlouva ohlášena.

V královnině trůnní řeči se o smlouvě říká:

„S uspokojením vám oznamuji, že jsem společně s francouzským císařem uzavřela s rakouským císařem smlouvu, od níž očekávám, že přinese závažné výhody pro společnou věc“

Ovšem Aberdeen, na silné naléhání lorda Derbyho, byl nucen doplnit prohlášení takto:

„Navrhujeme pouze, aby sněmovna vzala s uspokojením na vědomí, že Její Veličenstvo uzavřelo smlouvu, od níž královna“ (totiž starý Aberdeen) „očekává závažné výhody.“

To je celé jeho vysvětlení. V Dolní sněmovně donutil pan Disraeli lorda Johna Russella jít ještě o krok dál a otevřeně přiznat, že vychvalovaná dohoda o spojenectví nznamená vlastně ani dohodu, ani spojenectví. Doznal, že smlouva nezavazuje Rakousko vůbec k ničemu, zatímco západní mocnosti nutí k útočnému a obrannému spolku s Rakouskem, kdyby Rakousko uznalo za vhodné vyhlásit válku Rusku, a mimoto je zavazuje navrhnout Rusku nejpozději do konce roku mírové podmínky na základě známých čtyř bodů. Rakousko by tedy konec konců mohlo vyklouznout ze spolku, „aniž by se dopustilo věrolomnosti“, kdyby „na poslední chvíli“ prohlásilo, že nesouhlasí s výkladem, který dávají čtyřem bodům západní mocnosti. Výklad slavné smlouvy z 2. prosince, který podal lord John Russell, měl za následek, že v Londýně i v Paříži okamžitě klesly kursy cenných papírů.

Před rokem koalice tvrdila, že připustila sinopský masakr proto, aby dosáhla spojenectví s německými mocnostmi. Nyní tvrdí, že zdánlivá smlouva s jednou z těchto mocností je rovnocennou náhradou za to, že bylo ztraceno ne turecké loďstvo, ale britská armáda. Poslední čísla německých novin dokonce ujišťují, že zahájení britského parlamentu dalo signál k tomu, aby se znovu vynořil přízrak vídeňské konference, která je připravena pustit opět v chod svou těžkopádnou mašinérii.

Avšak Rakousko podle lorda Johna Russella prohlašuje, že bude možná vtaženo do války s Ruskem, a postavení, které zaujala ruská armáda na rakouských hranicích, této možnosti nasvědčuje; předpokládejme tedy na okamžik, že se Rakousko a ostatní Německo, dokonce i Prusko, hodlají připojit k západním mocnostem. Jak dalece by bylo Rusko připraveno na takovou eventualitu?

I když kontinentální síly vržené roku 1812 proti Rusku byly daleko slabší než ty, které možná uvidí na svých hranicích v dubnu nebo květnu, i když tehdy byla Anglie jeho spojencem, a ne nepřítelem, může se Rusko utěšovat úvahou, že čím početnější jsou armády, které pronikají do jeho nitra, tím větší je naděje na jejich rychlé zničení, a že na druhé straně má nyní samo ve zbrani třikrát tolik vojska, než mělo tehdy.

Tím nechceme tvrdit, že je „svatá Rus“ nedobytná. Naopak, domníváme se, že se s ní co do vojenských zdrojů může měřit samo Rakousko bez spojenců, a v případě, že se Rakousko a Prusko spojí, jsou naprosto schopny, bereme-li v úvahu pouze vojenské vyhlídky, přinutit Rusko k potupnému míru. Každých čtyřicet miliónů lidí, soustředěných na území velkém jako vlastní Německo, je sto úspěšně se utkat s šedesáti milióny ruských poddaných rozptýlených po celé zemi. Strategii útoku na Rusko od západu naprosto jasně vytyčil Napoleon, a kdyby jej okolnosti nikoli strategické povahy nebyly donutily odchýlit se od jeho plánu, byla by bývala svrchovanost a celistvost Ruska roku 1812 vážně ohrožena. Jeho plánem bylo postoupit na Dvinu a Dněpr, zřídit tu obranné postavení, vybavené jak opevněními, tak i sklady a komunikacemi, dobýt ruské pevnosti na Dvině, a odložit pochod na Moskvu na jaro 1813. Až koncem sezóny ho politické důvody, pokřik jeho důstojníků proti přezimování v Litvě a jeho slepá víra v neporazitelnost přiměly vzdát se tohoto plánu. Pochodoval na Moskvu, a výsledek je znám. Katastrofu nesmírně zhoršila špatná správa francouzské intendantury a nedostatek teplého oblečení pro vojáky. Kdyby bylo bývalo o tyto věci lépe postaráno, byl by se Napoleon na svém ústupu octl u Vilna v čele armády dvojnásob silné, než byla armáda, kterou mohlo proti němu postavit Rusko. Jeho omyly jsou jasné a žádný z nich není sám o sobě nenapravitelný. Skutečnost, že Napoleon pronikl až k Moskvě, stejně jako pochod Karla XII. k Poltavě, dokazuje, že země není nepřístupná, i když přístup do ní je obtížný; a pokud jde o otázku, jak se udrží vítězná armáda v nitru země, záleží všechno na délce operační linie, na vzdálenosti a bezpečnosti základen. Posuzujeme-li dlouhé operační linie podle toho, jak mohou škodit aktivitě armády, pak se Napoleonova operační linie od Rýna k Jílovému [Preussisch-Eylau] a Friedlandu zhruba rovná operační linii od Brestu Litevského (za předpokladu, že by polské pevnosti byly dobyty v prvním roce války) do Moskvy. A to při tomto předpokladu nebereme v úvahu okolnost, že by se bezprostřední operační základna měla posunout k Vitebsku, Mogilevu a Smolensku, protože bez této přípravné akce by pochod na Moskvu byl nesporně hazardní.

Rusko je bezesporu řídce osídleno; nesmíme však zapomínat, že centrální provincie — srdce ruského národa a jádro jeho síly — jsou zhruba stejně lidnaté jako střední Evropa. V Polsku, to je v pěti guberniích, které tvoří ruské Království polské, je lidnatost v průměru asi stejná. Nejlidnatější oblasti Ruska — Moskevská, Tulská, Rjazaňská, Nižegorodská, Kalužská, Jaroslavská, Smolenská a jiné gubernie — jsou skutečným srdcem Velké Rusi a tvoří kompaktní celek; na jihu na ně navazují stejně hustě osídlené maloruské provincie — Kyjevská, Poltavská, Černigovská, Voroněžská a další. Celkem je takových provincií neboli gubernií 29; hustota obyvatelstva je v nich poloviční než v Německu. Pouze ve východních a severních provinciích a v jižních stepích je osídlení velmi řídké; zčásti také v bývalých polských provinciích na západě — Minské, Mogilevské a Grodenské —‚ protože tu jsou rozsáhlé bažiny mezi (polským) Bugem a Dněstrem. Ale postupující armáda, která by měla v týlu úrodné roviny Polska, Volyně a Podolí a před sebou jako své válčiště obilnice středního Ruska, se nemusí bát o svou výživu, zajistí-li si aspoň trochu obratně zásobování a naučí-li se od Rusů samých používat místních dopravních prostředků. Neboť aby ustupující armáda zničila všechny zdroje, jak se to stalo roku 1812, to je možné jen podél jedné operační linie a v její bezprostřední blízkosti; a kdyby si byl Napoleon při svém spěšném postupu od Smolenska sám nesvázal ruce velmi krátkou lhůtou, ve které chtěl ukončit tažení, byl by kolem sebe našel spoustu zdrojů. Ale protože spěchal, mohl opatřovat potraviny a krmivo jen v nejbližším okolí své pochodové osy, a jeho pícovníci se tehdy zřejmě báli pronikat daleko do rozlehlých jehličnatých lesů oddělujících jednotlivé vesnice. Armáda, která je s to vyčlenit silné jezdecké skupiny, aby se zmocnila potravin a potřebného množství kár a vozů od místního obyvatelstva, se může snadno zásobit vším nezbytným proviantem a pící; a není příliš pravděpodobné, že by Moskva shořela podruhé. Ale ani v tom případě by se nedalo zabránit ústupu do Smolenska, kde by armáda našla svou dobře připravenou operační základnu, zásobenou vším potřebným.

Ale je nutno řešit nejen vojenské otázky. Taková válka musí být dovršena také politickými akcemi. Možná že kdyby Německo vyhlásilo Rusku válku, bylo by to pro Rusko signálem, aby samo obnovilo Polsko. Mikuláš by se určitě nerozloučil s litevskými a ostatními západoruskými provinciemi; ale z Polského království, Haliče, Poznaňska a možná i ze Západních a Východních Prus by se dalo vytvořit slušně velké království. Těžko lze říci, zda by takové vzkříšení Polska bylo trvalé. Ale jedno je jisté: skoncovalo by se vším tím jalovým nadšením pro Polsko, které posledních čtyřicet let staví na odiv kdekdo, kdo si říká liberál nebo pokrokář. Pak by se Rusko určitě obrátilo na Uhry; a kdyby se snad Maďaři zdráhali, nezapomeňme, že dvě třetiny obyvatelstva Uher tvoří Slované, kteří se dívají na Maďary jako na panovačnou a vetřeleckou aristokracii. Na druhé straně Rakousko by v takovém případě neváhalo obnovit starou uherskou konstituci, aby tak vymazalo Uhry z mapy revoluční Evropy.

To dostatečně ukazuje, jak široké a vojensky a politicky důležité perspektivy by se otevřely tím, že by Rakousko přistoupilo k západní alianci a že by se objevila možnost války celé Evropy proti Rusku. Předpokládáme-li opak, můžeme čekat, že na jaře možná uvidíme půldruhého miliónu vojáků sešikovaných proti západním mocnostem a rakousko-pruskou armádu pochodující k francouzským hranicím. A pak se řízení války jejím nynějším vůdcům určitě vymkne z rukou.

Napsali K. Marx a B. Engels
14.— 15. prosince 1854
Otištěno jako úvodník v „New- York Daily Tribune“,
čís. 4276 z 1. ledna 1855

Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny

__________________________________

Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a Viz zde. (Pozn. red.)

308 Dne 2. prosince 1854 uplynuly 3 roky od státního převratu Ludvíka Bonaparta a dva roky ode dne, kdy byl prohlášen císařem. Ludvík Bonaparte spojil tyto události s výročím prohlášení Napoleona Bonaparta francouzským císařem (2. prosince 1804) a s výročím bitvy u Slavkova (2. prosince 1805).