Bedřich Engels
Zprávy z Krymu
Dnešní číslo našeho listu je plné otřesných zpráv o krvavých bitvách na Krymu, dočteme se tu dokonce, že byl dobyt Sevastopol, zničeny jeho hlavní tvrze a velká část ruského loďstva, že kníže Menšikov úplně kapituloval a zbytky jeho poražených a víc než zdecimovaných sil byly zajaty. Jsou-li tyto zprávy zcela pravdivé, pak za posledních čtyřicet let nezažil svět tak obrovské krveprolití, ani válečnou událost s tak dalekosáhlými následky pro budoucnost. Pokud jde o pravdivost těchto zpráv, můžeme si učinit určitý obraz, oddělíme-li svědomitě oficiální a zaručené zprávy od těch, které pocházejí z pochybných a nejistých pramenů.
A tu musíme informace rozdělit do dvou skupin: do jedné patří zprávy o bitvě na Almě, k níž došlo 20. září, a do druhé ty, které oznamují přímo dobytí Sevastopolu. Podle depeší lorda Raglana a maršála Saint-Arnauda zaútočily spojenecké armády 20. září na ruský opevněný tábor na výšinách jižně od řeky Almy a donutily Rusy k ústupu. Britové se zmocnili dvou děl. Francouzi se ve svém hlášení nezmiňují o žádné válečné kořisti. Francouzi ztratili asi 1400 mužů; Britové přibližně stejný počet. Ruské síly byly odhadovány na 45 000 až 50 000 mužů; jejich ztráty činí 4000 až 6000 mužů. Tato hlášení jsou zřejmě psána pod čerstvým dojmem právě dobytého vítězství. Zpráva o 50 000 Rusů na Almě velmi příkře odporuje dřívějším zprávám, podle kterých bylo na celém Krymu všeho všudy nanejvýš 45 000 mužů. Dvě děla dobytá v opevněném táboře, bráněném „množstvím těžkého dělostřelectva“, jsou zcela bezvýznamnou kořistí, uvážíme-li, že zachránit děla z polních opevnění dobytých nepřítelem je téměř nemožné. Ještě výmluvnější je mlčení maršála Saint-Arnauda o tom, zda také Francouzi ukořistili nějaká děla.
Dejme tornu, že Menšikov skutečně soustředil v opevněném táboře na Almě 45 000 až 50 000 mužů. Co to dokazuje? Buďto měl daleko víc vojska, než se čekalo, když mohl nasadit v otevřeném poli tak velké síly; anebo je Sevastopol opevněn ze souše tak chabě, že nemohl tuto pevnost držet, leda by porazil spojence v otevřeném poli; anebo konečně udělal strašnou chybu, že připustil bitvu v poli a přivodil demoralizaci svého vojska, která nutně následuje po rozhodné porážce.
Podle dřívějších zpráv nebylo v ruském táboře na Almě víc než 10 000 mužů. Mohli ovšem dostat posily, ale Rusové by byli měli co dělat, aby zvýšili počet vojska třeba jen na 25 000 nebo 30 000 mužů. Anebo jestliže měli 50 000 vojáků nedaleko od Almy, čili 15 mil od místa vylodění, jak si máme vysvětlit, že neudeřili na spojence hned, když se vyloďovali?
Krajinu mezi Starou tvrzí, kde se spojenci vylodili, a Sevastopolem přetínají tři vodní toky s hlubokými roklemi, vesměs vhodná vojenská postavení. Nejblíže k Sevastopolu je řeka Černá, která ústí do východního cípu Sevastopolské zátoky. Zatímco Severní pevnost chrání severní břeh zátoky, tato říčka nebo spíše její hluboké údolí tvoří jakýsi přírodní příkop východně od města. Je to tedy přirozeně poslední důležité postavení pro obranu. Další řeka, Kača, teče od východu k západu několik mil na sever od Severní pevnosti a ještě asi 12 mil severněji teče Alma. Možná, že toto postavení má nějaké taktické přednosti, které se nedají na takovou dálku posoudit, ale sotva lze předpokládat, že by si Rusové pro pravidelnou bitvu, která mohla rozhodnout o osudu Sevastopolu, vybrali ze tří obranných linií právě tu první a nejvzdálenější. Nebylo tu ovšem jádro spojeneckého jezdectva, a to možná povzbudilo Rusy, aby poslali do zákopů u Almy silné sbory, neboť jejich dočasná převaha v této zbrani je zajišťovala před bočními manévry nepřátelského jezdectva. Popudem k tomu bylo asi vědomí, že jakmile budou uzavřeni v Sevastopolu, nebudou už moci této zbraně využít.
Čím podrobněji zkoumáme porážku Rusů na Almě, tím víc ztrácí na svém taktickém významu. Rusové se neradi opevňují za otevřenými valy. Mají-Ii čas a zamýšlejí-li klást tuhý odpor, dávají všude přednost uzavřeným čtvercovým redutám. Z takových redut je ovšem nemožné zachránit dělostřelectvo, jakmile nepřítel už provádí zteč. Ale i u toho druhu opevnění, kterému se technicky říká lunety a který má otevřené hrdlo[a], je stejně pramalá naděje na záchranu dělostřelectva, když už nepřítel útočí. Vždyť kdyby se děla stáhla v okamžiku, kdy nepřítel nastupuje na zteč, připravila by se obrana sama o svou zbraň, a když už je překročen příkop, kdo by pak za nepřátelské palby zblízka vytlačoval děla z ložiště nebo plošiny, kdo by připřahoval kolesny a vyvážel děla?
„Děla v zákopech je nutno považovat za ztracená, jakmile se zákopy samy už nedají udržet; jediná věc, která se dá udělat, je prodat je co nejdráž,“ říká generál Dufour ve své učebnici polního opevňování.
Už sám fakt, že Rusové ztratili jen dvě děla, dokazuje, že tábor nebyl hájen do krajnosti a že ve skutečnosti byl dobyt možná jen jeden nebo dva zákopy bodákovým útokem. Ostatní zřejmě nebyly bráněny bojem na bodáky, ale byly podle všeho opuštěny dřív, než útočící kolony dosáhly příkopu. Ústup Rusů byl podle všeho spořádaný; chránilo je zřejmě jezdectvo a měli tu výhodu, že jednotky spojeneckého jezdectva se nemohly dostat dost rychle přes Almu a roklinu. Právě to, že zachránili téměř celé své dělostřelectvo, je dostatečný důkaz, že přerušili bitvu dřív, než mohl nějaký silný úder způsobit zmatek v jejich řadách.
To je vše, co víme o vítězství na kopcích jižně od Almy. V Anglii bylo toto vítězství ohlášeno 1. října hřměním děl a hlaholem zvonů a v sobotu 30. září v 10 hodin večer je za zvuku fanfár vyhlásil londýnský starosta v budově londýnské burzy; v divadlech bylo odměněno potleskem a londýnské „Times“ je označily za předem daný výsledek děkovných modliteb arcibiskupa z Cantcrbury. Dopisovatelé poznamenávají, že maršál Saint-Arnaud nebyl s to nasednout na koně. Dějepisci uvádějí totéž o Napoleonovi za bitvy u Waterloo. Možná že vítězství u Almy bylo výsledkem stejných okolností jako porážka u Waterloo.
A nyní ke skupině ještě senzačnějších zpráv o dobytí Sevastopolu. První zpráva o tom došla do Londýna telegraficky z Bukurešti a je datována 28. září. Tvrdí se v ní, že Sevastopol padl spojencům do rukou po kombinovaném námořním a pozemním útoku. Zpráva prý pochází přímo z francouzského parníku odeslaného s touto zvěstí ze Sevastopolu do Cařihradu; tento parník se prý setkal s jiným francouzským parníkem, který byl na cestě do Varny. Jestliže, jak se tvrdí, byla pevnost dobyta 25. září, mohla se zpráva o tom dostat do Varny v noci z 26. na 27. září, a do Bukurešti mohla být doručena 28. září v poledne, neboť vzdálenost mezi Varnou a Bukureští je něco přes 100 mil a kurýři na ni zpravidla potřebují 24 hodin. O tuto zprávu se opírá Bonapartovo provolání k boulogneskému táboru, které uvádíme na jiném místě. Ukazuje se však, že až do 30. září žádný kurýr do Bukurešti nepřijel. Druhá zpráva o pádu Sevastopolu, která je pravděpodobná aspoň po zeměpisné stránce, je datována v Bukurešti až toho dne, kdy Bonaparte učinil své prohlášení. Tuto telegrafickou depeši, kterou dostala rakouská vláda 1. října v 6 hodin večer a kterou odevzdal 3. října listu „Times“ turecký vyslanec v Londýně, uveřejnil téhož dne „Moniteur“ s poznámkou, že
„tuto zprávu doručil francouzské vládě pan Buol, který uložil panu Hübnerovi, aby jménem rakouského císaře blahopřál francouzskému císaři k slavnému úspěchu, jehož dosáhly francouzské zbraně na Krymu“.
Mimochodem podotýkám, že celá zpráva je založena na ústním sdělení kurýra, který byl poslán z Cařihradu za Ömerem pašou, a když ho nenašel v Bukurešti, odjel za ním do Silistry, kde měl tehdy Ömer paša svůj stan. Podle tvrzení tohoto kurýra byl Sevastopol dobyt, 18 000 Rusů zabito a 22 000 zajato. Konstantinova tvrz byla zničena, ostatní pevnůstky s 200 děly dobyty, šest ruských válečných lodí potopeno; kníže Menšikov, který se stáhl se zbytkem eskadry do horního konce zátoky, prohlásil, že raději vyhodí lodi do povětří, než aby přistoupil na bezpodmínečnou kapitulaci. Spojenci prý mu dali šest hodin na rozmyšlenou. V Cařihradě má být po deset dní slavnostní iluminace.
Po tom, co jsme zjistili o ruských opevněních na Alandských ostrovech, a po úspěchu spojenců na Almě dala se kapitulace Sevastopolu během nějakých čtrnácti dnů čekat se značnou pravděpodobností. Ale kdo může věřit, že by armáda o 50 000 mužích, která šťastně zachránila téměř celé své dělostřelectvo z prohrané bitvy, armáda, které velí nejodvážnější důstojník, jaký sc dosud v tomto tažení objevil na ruské straně, kdo může věřit, že by taková armáda složila zbraně po prvním útoku na město? Nicméně v této válce se už událo tolik nepravděpodobného a mimořádného, že se musíme připravit na to, že „nevyjdeme z překvapení“, stejně jako Napoleon, když roku 1807 dostával Sébastianiho depeše z Cařihradu. Spojenci po celou tu dobu, co vedli válku, dělali všechno, aby sklidili porážku, jaké tu ještě nebylo. Proč by se osudu nezlíbilo vnutit jirn neslýchaný triumf? Dějiny se nikdy neobejdou bez zrnka ironie, a možná, že se jim zachtělo předvést světu zajímavou podívanou, jak bude v nějaké skromné věži na Bosporu ubytován onen starý rnoskalský Rodomonte[289], který sotva před rokem opouštěl hlavní město „umírajícího muže“ s pyšnou výhrůžkou, že pohltí jeho říši. Jak trpký trest by to byl pro pyšného a arogantního Menšikova, který rozdmýchal a začal tuto válku, kdyby se měl vrátit do Cařihradu jako zajatec!
Mluvil-li kurýr pravdu, dá se historie krymského tažení stručně shrnout takto: 14. a 16. září se armáda vylodila u Staré tvrze, aniž narazila na odpor; 19. se dala na pochod; 20. zvítězila v bitvě na Almě a 25. dobyla Sevastopol.
Příští pravidelný parník z Liverpoolu, „Africa“, pluje přímo do New Yorku, bez zastávky v Halifaxu. Připluje sotva dřív než v pátek a do té doby není naděje, že bychom získali naprostou jistotu v této nanejvýš zajímavé otázce. Do té doby bude asi nejlepší prostě se spolehnout na to, co vyprávěl onen turecký kurýr; doufejme, že ti, kdo to udělají, se nebudou tak blamovat, jako se to právě v této věci stalo našemu příteli Ludvíku Bonapartovi v Boulogni. Jak se naši čtenáři mohou dočíst v jiné části tohoto listu[290], tento císařský gentleman oznámil onu zprávu jednoho dne při přehlídce velmi melodramatickým způsobem, stručně a jasně: Sébastopol est prise[b]. Připadal si přitom asi jako opravdový Napoleon, ohlašující svým vojskům velké vítězství. Jenže synovec má smůlu, protože jeho strýc nikdy nepotřeboval vítězství ohlašovat: vybojoval své bitvy sám, a jeho vojáci, kteří viděli nepřítele utíkat, nepotřebovali, aby jim to někdo potvrzoval. Ale ještě větší smůla byla v tom, že novinu, kterou Ludvík Bonaparte nevydržel neohlásit, musel večer uvést na pravou míru boulogneský podprefekt, který vyvěsil vyhlášku, že došla zpráva o dobytí Sevastopolu, ale že nelze zaručit, zda je pravdivá. A tak císaře všech Francouzů opravil jeho podprefekt v Boulogni! Nápadné je také to, že zpráva o této velké události není potvrzena ani v posledním čísle oficiálního listu francouzské vlády z 3. října. Přesto se to ještě může potvrdit, a tak s napětím čekáme na přesné zprávy.
Napsal B. Engels 2. října 1854
Otištěno jako úvodník
v „New-York Daily Tribune“,
čís. 4211 ze 17. října 1854Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny
__________________________________
Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a — východ obrácený k týlu (gorge). (Pozn. red.)
b — Sevastopol je dobyt. (Pozn. red.)
289 Rodomonte — vůdce Saracénů v Ariostově eposu „Zuřivý Roland“; vyznačoval se vychloubačnými řečmi.
290 V témž čísle listu byla uveřejněna zpráva o projevu, který měl Napoleon III. k vojákům. Tento odstavec ukazuje, jak redakce „New-York Daily Tribune“ zasahovala do Engelsových článků.