Karel Marx
Espartero
Patří ke zvláštnostem všech revolucí, že právě ve chvíli, kdy se zdá, že se lid chystá podniknout velké činy a že zahájí novou epochu, podlehne najednou starým iluzím a odevzdá všechnu těžce vydobytou moc a všechen svůj vliv do rukou skutečných či domnělých představitelů lidového hnutí minulé epochy. Espartero je jedním z takových mužů minulosti, které si lid ve chvílích sociálních krizí obvykle naloží na záda a kteří se ho pak zuby nehty drží, jako onen zlomyslný stařík, jenž se zaklesl nohama kolem krku námořníkti Sindibádovi. Zeptejte se kteréhokoli Španěla z takzvané progresistické školy, v čem spočívá Esparterův politický význam, a jistě vám bez dlouhého rozmýšlení odpoví, že „Espartero je ztělesněním jednoty velké liberální strany. Espartero je populární, protože vyšel z lidu, a jeho popularita slouží výhradně prospěchu věci progresistů.“
Je sice pravda, že Espartero je synem řemeslníka a že to dotáhl až na španělského regenta, že přišel do armády jako prostý vojín a opustil ji jako polní maršál. Ale má-li představovat symbol jednoty velké liberální strany, pak snad jedině ve smyslu oné prostřednosti, v níž se neutralizují všechny krajnosti. A pokud jde o popularitu progresistů, lze bez nadsázky říci, že po ní bylo veta ve chvíli, kdy byla přenesena ze strany jakožto celku na tuto jedinou osobu.
Nejlepším důkazem toho, jak je Esparterův vzestup nejasný a výjimečný, je to, že jej dosud nikdo nedokázal přijatelně vysvětlit. Jeho přátelé se uchylují k povšechným alegoriím, kdežto jeho nepřátelé narážejí na jeden podivný rys v jeho soukromém životě a prohlašují, že je to prostě hazardní hráč, který má štěstí. Ale přátelé i nepřátelé jsou okamžitě v koncích, jakmile mají vysvětlit logickou souvislost mezi Esparterem samým a tím, jakou má pověst a jméno.
Esparterovy vojenské zásluhy jsou právě tak sporné, jako jsou nesporné jeho politické chyby. V jeho objemném životopise, který napsal seňor de Flórez[201], se široce a dlouze mluví o Esparterově vojenské zdatnosti a o jeho vojevůdcovských schopnostech, které prý prokázal v provinciích Charcas, La Paz, Arequipa, Potosí a Cochabamba, kde bojoval pod velením generála Morilla, který měl obnovit moc španělské koruny nad jihoamerickými státy. Ale jaký celkový dojem udělaly jeho hrdinské činy v Jižní Americe na vznětlivou mysl jeho krajanů, to nejlépe dosvědčuje přezdívka, kterou dostal: říkalo se mu „vůdce ayacuchismu“ a jeho přívržencům „ayacuchos“ — což je narážka na prohranou bitvu u Ayacucha, jíž Španělsko nadobro ztratilo Peru a celou Jižní Ameriku.[202] Ale ať už to bylo jakkoli, je to jistě divný hrdina, když dostal historickou přezdívku podle porážky, a ne podle vítězství. Za celých sedm let války proti karlistům se ani jednou nevyznamenal nějakým takovým odvážným úderem, jakými si jeho soupeř Narváez brzy získal pověst vojáka ocelových nervů. Espartero však bezesporu dovedl výborně využívat každého sebemenšího úspěchu; to, že se mu Marotovou zradou podařilo rozbít zbytky sil nápadníka trůnu, to ovšem byla čirá náhoda, a pokud jde o Cabrerovo povstání roku 1840, to byl jen opožděný pokus oživit zpráchnivělou mrtvolu karlismu.[203] I seňor de Marliani, jeden z Esparterových obdivovatelů a dějepisec novodobého Španělska, je nucen doznat, že tuto sedmiletou válku lze přirovnat jedině k rodovým záštím mezi malými galskými feudály v 10. století, v nichž také nebýval úspěch vždy výsledkem vojenského vítězství.[204] Další smůlu má Espartero zřejmě v tom, že to, co ze všech jeho hrdinských činů na Pyrenejském poloostrově udělalo na veřejnost největší dojem, nebyla sice přímo porážka, ale přece jen čin u hrdiny svobody velmi podivný. Espartero se totiž nejvíc proslavil bombardováním měst — Barcelony a Sevilly. Kdyby ho Španělé chtěli někdy namalovat jako boha Marta, píše jeden autor[205], pak by ho museli zobrazit jako „bořitele zdí“.
Když byla roku 1840 Kristýna donucena vzdát se regentství a uprchnout ze Španělska, uzurpoval Espartero proti vůli velké části progresistů nejvyšší moc, jakou umožňuje parlamentní režim. Obklopil se jakousi kamarilou a hrál si na vojenského diktátora, ale přitom ve skutečnosti v ničem nevynikal nad průměrného konstitučního krále. Choval se blahosklonně spíš k moderadům[206] než ke starým progresistům, kteří byli až na několik výjimek vyhnáni z úřadů. Nepřátele si neusmířil, ale zato si postupně odcizil přátele. Neměl odvahu rozetnout pouta parlamentního režimu, ale přitom se ani nedokázal s tímto režimem vyrovnat, využívat ho či proměnit jej v nástroj svých záměrů. Za tři roky jeho diktatury se podařilo krok za krokem úplně zlomit revolučního ducha nekonečnými kompromisy, a neshody ve straně progresistů se tak vystupňovaly, že se moderadům podařilo pouhým pučem strhnout znovu všechnu moc na sebe. Espartero ztratil všechnu svou autoritu natolik, že se proti němu paktoval s Kristýnou a Narváezem dokonce i jeho vlastní vyslanec v Paříži; sám byl přitom tak bezmocný, že ani nedokázal čelit jejich ubohým intrikám nebo drobným úskokům Ludvíka Filipa. Natolik si neuvědomoval své postavení, že si neuváženě stavěl hlavu proti veřejnému mínění v době, kdy už jen čekalo na záminku, aby ho mohlo zničit.
V květnu 1843, kdy už jeho popularita dávno vybledla, držel v úřadech Linaga, Zurbana a ostatní členy své vojenské kamarily, ačkoli se dlouho veřejně volalo po jejich propuštění; rozpustil Lopezovu vládu, která měla silnou většinu v poslanecké sněmovně, a tvrdošíjně odmítal udělit amnestii moderadům ve vyhnanství, kterou všichni — parlament, lid, ba i sama armáda — jednomyslně žádali. Již z tohoto požadavku bylo jasně vidět, jak se jeho správa už všem znechutila. A tu náhle otřásla celým Pyrenejským poloostrovem od jednoho konce na druhý smršť pronunciamient proti „tyranovi Esparterovi“. Co do rychlosti, jakou se šířilo, dá se toto hnutí srovnat jedině s hnutím, které probíhá nyní. Moderadové a progresisté se spojili k společnému cíli: zbavit se regenta. Krize zastihla Espartera znenadání — na osudnou hodinu nebyl vůbec připraven.
Narváez, provázený OʼDonnellem, Conchou a Pezuelou, přistál s hrstkou vojáků ve Valencii. Narváez a jeho lidé ovšem od počátku projevovali rychlost a ráznost, rozvážnou odvahu a energickou rozhodnost, kdežto u Espartera se ve všem jevilo bezradné váhání, zhoubné odkládání, apatická nerozhodnost, netečná slabost. Zatímco Narváez zanechal obléhání Teruelu a vtáhl do Aragonie, Espartero odjel z Madridu a trávil celé týdny v Albacete v nepochopitelné nečinnosti. Když Narváez získal na svou stranu Seoanovy a Zurbanovy oddíly u Torrejónu a táhl na Madrid, spojil se konečně Espartero s Van Halenem, aby provedl zbytečné a tak pobuřující bombardování Sevilly. Potom ustupoval od jedné pozice k druhé a na každém kroku ztrácel další a další vojáky, až nakonec dorazil k moři. Když nasedal v Cádizu na loď, rozloučilo se toto město, poslední, kde si ještě uchoval stoupence, se svým hrdinou tím, že se ho také zřeklo. Jeden Angličan, který tuto katastrofu prožíval ve Španělsku, živě popisuje Esparterův „klouzavý ústup“ ze slávy:
„Nebyl to strašný a náhlý pád po čestné bitvě, ale pomalý a pozvolný sestup vůbec bez boje, od Madridu k Ciudad Realu, od Ciudad Realu k Albacetě, od Albacety ke Cordobě, od Cordoby k Seville, od Sevilly k Puerto de Santa Mana a odtud na širé moře. Klesal postupně od zbožňování k nadšení, od nadšení k oddanosti, od oddanosti k vážnosti, od vážnosti k lhostejnosti, od lhostejnosti k pohrdání, od pohrdání k nenávisti, až ho nenávist zahnala do moře.“
Jak se tedy mohl Espartero nyní znovu stát spasitelem země a „mečem revoluce“, jak je nazýván? Tento fakt by byl naprosto nepochopitelný, nebýt deseti let reakce, jež Španělsko prožilo za surové diktatury Narváezovy a pod tíživým jhem královniných milců, kteří Espartera vystřídali. Dlouhá období kruté reakce jsou neobyčejně vhodná k tomu, aby znovu přiváděla ke cti veličiny mající za sebou revoluční nezdar. Čím živější je představivost lidu — a kde pracuje fantazie živěji než na jihu Evropy? — tím silnější sklony má lid stavět proti živému ztělesnění despotismu živé ztělesnění revoluce. A protože takové živé ztělesnění nelze vykouzlit jen tak z ničeho, lid obyčejně křísí nebožtíky svých dřívějších hnutí. Což se sám Narváez nestal málem populárním na účet Sartoria? Espartero, který 29. července vtáhl triumfálně do Madridu, to nebyl živý člověk, to byl přízrak, jméno, vzpomínka.
V zájmu spravedlnosti je třeba podotknout, že Espartero byl vždy konstitučním monarchistou a nikdy ze sebe nic jiného nedělal; všechny pochybnosti, které snad mohly v této věci vzniknout, muselo rozptýlit nadšené přijetí, kterého se mu v době, kdy žil ve vyhnanství, dostalo ve Windsorském zámku a u vládnoucích tříd Anglie. Když přijel do Londýna, celá aristokracie v čele s vévodou z Wellingtonu a lordem Palmerstonem se hrnula na jeho sídlo. Aberdeen, který byl tehdy ministrem zahraničních věcí, mu poslal pozvání k audienci u královny. Londýnský starosta a členové městské rady mu připravili lukulské pohoštění v Mansion House[207] a když se rozneslo, že si tento španělský Cincinnatus krátí volné chvíle zahradničením, kdejaký botanický, zahradnický či zemědělský spolek ho honem jmenoval svým čestným členem. Stal se prostě lvem britské metropole. Koncem roku 1847 byla španělským emigrantům udělena amnestie a královna Isabela zvláštním dekretem jmenovala Espartera senátorem. Nemohl ovšem odjet z Anglie, dokud ho královna Viktorie nepozvala i s jeho vévodkyní na večeři, a při té příležitosti jim ještě prokázala mimořádnou čest, že jim nabídla, aby přenocovali ve Windsorském zámku. Celou tuto umělou svatozář kolem jeho osoby je ovšem podle našeho mínění třeba do jisté míry přičíst na vrub tomu, že Espartero byl a je dosud pokládán za představitele britských zájmů ve Španělsku. Stejně nesporné je i to, žc demonstrace na počest Espartera byla do jisté míry demonstrací proti Ludvíku Filipovi.
Když se Espartero vrátil do Španělska, přicházela deputace za deputací, gratulace za gratulací a město Barcelona k němu vypravilo zvláštního posla, aby se omluvilo za nevhodné chování v roce 1843. Ale bylo o Esparterovi něco slyšet po celé to osudné období od ledna 1848 až do posledních událostí? Pozvedl alespoň jednou svůj hlas v době, kdy kolem poníženého Španělska vládlo mrtvé ticho? Je znám třeba jediný akt vlasteneckého protestu z jeho strany? Stáhl se ve vší tichosti na své statky v Logroñu, pěstoval si tam zelí a kytičky a čekal, až přijde jeho doba. Dokonce nepřišel ani sám k revoluci, počkal, až revoluce přijde za ním. Dokázal víc než Mohamed. Počkal, až hora přijde k němu, a hora přišla. Je ovšem třeba zmínit se o jedné výjimce. Když vypukla únorová revoluce[a] a po ní zemětřesení, které zachvátilo celou Evropu, postaral se o to, aby seňor de Príncipe a několik dalších jeho přátel vydali brožuru s názvem „Espartero, jeho minulost, přítomnost a budoucnost“[208], která měla Španělsku připomenout, že v jeho středu dosud žije muž minulosti, přítomnosti a budoucnosti. Když pak brzy nato revoluční vlna ve Francii opadla, muž minulosti, přítomnosti a budoucnosti znovu upadl v zapomenutí.
Espartero se narodil v Granátule v La Manchi, a podobně jako jeho slavný rodák[b] měl i on svou utkvělou myšlenku — ústavu, a svou Dulcineu z Tobosy — královnu Isabelu. 8. ledna 1848, po návratu z anglického exilu do Madridu, byl přijat královnou a rozloučil se s ní těmito slovy:
„Prosím Vaše Veličenstvo, aby mě povolalo, kdykoli bude potřebovat rámě, které by je bránilo, či srdce, které by je milovalo.“
Její Veličenstvo nyní zavolalo a bludný rytíř přichází, tiší vlnobití revoluce, ochromuje předstíraným klidem sílu mas, dovoluje Kristýně, San Luisovi a ostatním, aby se schovali v královském zámku, a veřejně vyhlašuje nezlomnou víru ve slova nevinné Isabely.
Je známo, že tato velice důvěryhodná královna, která prý se i rysy obličeje rok od roku nápadněji podobá Ferdinandovi VII. neblahé paměti, byla prohlášena plnoletou 15. listopadu 1843. 21. listopadu toho roku jí bylo teprve třináct let. Olozaga, kterého Lopez jmenoval na tři měsíce jejím poručníkem, sestavil vládu, která byla trnem v oku kamarile a kortesům, zvoleným krátce předtím pod dojmem prvních Narváezových úspěchů. Olozaga chtěl kortesy rozpustit a získal k tomu účelu královský dekret s královniným podpisem, ale zatím bez data vyhlášení. Převzal tento dekret z královniných rukou 28. listopadu večer. 29. listopadu večer s ní měl další rozmluvu; sotva se od ní vrátil, přišel za ním domů jeden ze státních podtajemníků, oznámil mu, že je sesazen, a žádal, aby mu Olozaga vrátil dekret, který byla královna nucena podepsat. Jenže Olozaga, povoláním advokát, byl příliš mazaný, aby takto sedl na lep. Vrátil listinu teprve příští den a mezitím ji ukázal přinejmenším stovce poslanců, aby se přesvědčili, že je podepsán královniným obvyklým, zcela normálním písmem. Gonzáles Bravo, který byl jmenován novým ministerským předsedou, vyzval 13. prosince předsedy sněmoven, čelné madridské osobnosti, Narváeze, markýze de la Santa Cruz a další, aby se dostavili ke královně, že panovnice chce učinit prohlášení o tom, co se odehrálo mezi ní a Olozagou 28. listopadu večer. Nevinná malá královnička je zavedla do komnaty, kde přijala Olozagu, a velmi živě, ale trochu přehnaně sehrála pro jejich poučení malou komedii. Takhle Olozaga zastrčil závoru na dveřích, takhle ji chytil za šaty, takhle ji přinutil sednout, takhle jí vedl ruku, takhle ji přiměl podepsat dekret, zkrátka a dobře, takhle znásilnil její královskou důstojnost. Během této scény Gonzáles Bravo zapisoval královniny výroky a přítomné osoby si mohly prohlédnout zmíněný dekret, jakým rozmazaným a roztřeseným písmem je podepsán. A tak měl být Olozaga na základě královnina slavnostního prohlášení souzen pro zločin laesae majestatis[c], tj. buď roztrhán na kusy čtyřmi koňmi, nebo v nejlepším případě doživotně vypovězen na Filipíny. Ale jak víme, Olozaga se prozřetelně pojistil. Následovala sedmnáctidenní rozprava v kortescch, která vyvolala ještě větší senzaci než pověstný proces s anglickou královnou Karolínou[209]. Olozaga při své obhajobě v kortesech řekl mimo jiné:
„Tvrdí-li někdo, že slovu královny se má věřit bez jakýchkoli pochybností, já na to říkám: Ne! Jde o obžalobu nebo ne? Jde-li o obžalobu, pak je královnino slovo právě tak svědeckou výpovědí jako každé jiné, a proti této výpovědi stavím já svoji.“
Když kortesy zvážily slova obou stran, byla výpovědi Olozagově přiznána větší váha než slovům královniným. Nato Olozaga uprchl do Portugalska, aby unikl najatým vrahům, kteří ho měli zabít. Takové bylo Isabelino první entrechat[d] na španělském politickém jevišti a první důkaz její čestnosti. A této malé královničce má nyní podle Esparterovy výzvy věnovat lid svou důvěru a jí nabízí po jedenácti letech školy skandálů[e] své „ochranné rámě“a své „milující srdce“ „meč revoluce“.[210]
Napsal K. Marx 4. srpna 1854
Otištěno jako úvodník v „New-York Daily Tribune“,
čís. 4161 z 19. srpna 1854Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny
__________________________________
Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a — roku 1848. (Pozn. red.)
b — Don Quijote de la Mancha. (Pozn. red.)
c — urážky Veličenstva. (Pozn. red.)
d — baletní krok. (Pozn. red.)
e Narážka na známou Sheridanovu komedii „School for Scandal“ („škola skandálů“ — v češtině známá pod názvem „škola pomluv“). (Pozn. red.)
201 „Espartero. Historia de Su vida Militar y Politica y de los grandes Sucesos contemporáneos“ [„Espartero. Dějiny jeho vojenské a politické činnosti a velkých úspěchů dosažených v současné době“]; čtyřdílná práce španělského buržoazně liberálního historika José Segunda Flóreze, která vyšla v Madridu roku 1843. Marx používal druhého vydání tohoto díla, jehož 1. a 2. díl vyšly roku 1844 a 3. a 4. roku 1845.
202 K bitvě na planině Ayacucho (v Peru) — jedné z největších srážek ve válce za nezávislost španělských kolonií v Americe (1810—1826) — došlo 9. prosince 1824. V této bitvě kolumbijské a peruánské vojsko skoro úplně rozprášilo španělskou armádu. Důsledkem bylo vytvoření nezávislé republiky Bolívie a zajištění nezávislosti Jižní Ameriky.
203 31. srpna 1839 podepsali ve Vergaře vrchní velitel karlistů generál Marot a velitel královských vojsk Espartero dohodu, kterou skončila občanská válka ve Španělsku. Karlistické vojenské jednotky byly rozpuštěny a don Carlos emigroval 14. září 1839 do Francie. Když se karlistický generál Cabrera v červenci 1840 pokusil pokračovat v boji, byli karlisté na hlavu poraženi.
204 Marx má zřejmě na mysli Marlianiho knihu „Historia politica de la España moderna“ [„Politické dějiny moderního Španělska“], která vyšla v Barceloně roku 1840.
205 Marx cituje anonymně vydanou Hughesovu knihu „Revelations of Spain in 1845. By an English resident“ [„Pravda o Španělsku v roce 1845. Od Angličana, trvale žijícího v této zemi“], Londýn 1845, díl 1, str. 14. Dále Marx cituje ze str. 15—16 téže knihy.
206 Moderados — „umírnění“, strana stoupenců konstituční monarchie; zastupovala zájmy velké buržoazie a liberální šlechty a vznikla na počátku buržoazní revoluce z let 1820—1823. Ve čtyřicátých až padesátých letech byl jedním z vůdců strany generál Narváez, organizátor kontrarevoluční vojenské vzpoury z roku 1843 (viz poznámku [187]), později faktický diktátor Španělska. Za čtvrté buržoazní revoluce (z let 1854—1856) byli moderados proti jakýmkoli buržoazním reformám a postupovali společně s nejreakčnějšími silami.
207 Mansion House — úřední sídlo londýnského starosty.
208 M. A. Príncipe, R. Giron, R. Satorres a A. Ribot, „Espartero: su pasado, su presente, su porvenir“, Madrid 1848.
209 Míní se tu proces z roku 1820 o rozvodu anglického krále Jiřího IV. s královnou Karolínou, obviněnou z manželské nevěry.
210 V „New-York Daily Tribune“ následovala věta doplněná redakcí: „Naši čtenáři mohou sami posoudit, zda španělská revoluce může mít nějaké užitečné výsledky, nebo ne.“ O tom, že tuto větu doplnila redakce, píše Marx Engelsovi v dopise z 10. listopadu 1854.