Karel Marx
*Rozruch v Itálii. — Události ve Španělsku. —
Postoj německých států. — Angličtí soudci
Londýn, v pátek 14. července 1854
Sir Charley[a] se ve vší tichosti vrátil z Kronštadtu beze ztrát na mrtvých a raněných kromě několika statečných námořníků sklácených cholerou. Aby se udržela dobrá nálada veřejnosti, opakuje se nyní stejná fraška před Sevastopolem: před Oděsou už bylo spatřeno padesát lodí spojenecké flotily, které prý plují „s přímým kursem“ k tomuto přístavu.
Naloďování francouzských vojsk v Calais stanovené na dnešek bylo odloženo na 20. t. m. prý proto, že se čeká, jak se budou vyvíjet události ve Španělsku.
Generál Budberg přinutil obyvatelstvo podunajských knížectví, aby zaslalo caru Mikulášovi poděkování za to, že obsadil jejich zemi a ochránil je před „surovými a barbarskými Turky“. „Eufrat“, který vyplul 5. července z Cařihradu a 13. přibyl do Marseille, přináší důležitou zprávu, že Rusové vůbec nevyklidili Dobrudžu a že „slavný“ Rešid (čti: wretched[č]) paša se znovu ujal úřadu ministra zahraničních věcí.
Z Krakova přišla zpráva z 8. července, že kníže Paskevič přijel na zámek Gomel na svém litevském panství a že už se nezúčastní nynějšího tažení. K tomu se dodává, že byl odstraněn nejen on sám nýbrž že se upustilo i od jeho strategického plánu; bude to asi, pravda, protože ruské vojsko, které už začínalo ustupovat do Moldavska, dostalo rozkaz znovu postupovat vpřed. Velí mu kníže Gorčakov, který prý soustřeďuje značné síly před Bukureští. Ruské síly jsou tedy v této chvíli rozloženy takto: pravé křídlo na horní Jalomitse se opírá svým nejzazším koncem o Transylvanské Alpy, kde drží s pomocí dvaceti čtyř těžkých děl Tömöšský průsmyk; střed zaujímá prostor od Focšani k Bukurešti; levé křídlo pod velením Liděrsovým stojí u Braily; a krajní levé křídlo pod velením Ušakovovým je v Dobrudži.
Podle posledních zpráv z válčiště překročilo značně velké turecké vojsko (40 000 mužů, z toho 12 000 spojeneckých vojáků) Dunaj a obsadilo Giurgiu. Francouzské noviny píší, že několik lodí vyčleněných ze spojenecké flotily bombardovalo ruské stavby u Sulinského hrdla a zničilo je; tuto zprávu je ovšem třeba brát se stejnou rezervou jako báchorky o druhém bombardování a zničení Bomarsundu v Baltském moři. Operace maršála Saint-Arnauda na Východě zřejmč vyvolaly v Tuileriích určité obavy; dvůr se obává, že by mohly nabýt příliš velkých rozměrů. Francouzská vláda prý pro jistotu vyslala zvláštního inspektora — samozřejmě finančního, ktcrý má držet na uzdě jeho přílišnou horlivost (son excès de zèle).
V Itálii se vlády i národa zmocnil zvláštní neklid. Generál La Marmora, piemontský ministr války, vydal rozkaz, aby byly zřízeny vojenské tábory v Savojsku v Saint Maurice, v Alessandrii a dokonce i na ostrově Sardinii. Do zbraně bylo povoláno velké množství vojáků, kteří byli dosud na neurčitou dobu na dovolené. Zároveň byly doplněny zásoby v pevnostech Alessandria a Casale. Na druhé straně maršál Radecký rovněž vydal rozkaz zřídit vojenský tábor mezi Veronou a Voltou, kde se přes 20 000 vojáků denně cvičí v metodách malé války (petite guerre). V Codognu, Casale, Pusterlarzu a některých jiných lombardských městech došlo k nepokojům vyvolaným drahotou potravin. Na dvě stě lidí bylo zatčeno a dopraveno do Mantovy. Podle dopisů z Neapole bylo tam i na Sicílii zatčeno mnoho lidí a na Sicílii byl uvězněn i syn hraběte Caraffy. Král Bomba[c] učinil mimořádná opatření k vyzbrojení země na souši i na moři. Rozkázal pro všechny případy vyhlásit bojovou pohotovost v pevnosti Gaetě. Prohlásil, že v celé Evropě zuří mor, a nařídil přísnou karanténu pro všechny lodi, které sem přijíždějí. Všechna plavidla z Portugalska, Glasgowa a ze Sardinského království musí projít desetidenní karanténou; lodi z Toskánska a římského státu sedmidenní karanténou. Podobná omezení byla uvalena skoro na všechny ostatní země, takže svobodný vstup nějaké lodi do přístavu je vzácnou výjimkou. Dopisy ze zahraničí, které přicházejí suchozemskou cestou, jsou podrobeny všem bezpečnostním opatřením, která sc zachovávají při nebezpečí morové nákazy. Spojení s papežským státem se udržuje přes Monte Cassino a Soru a přes Abruzzy, ale podél celých hranic má být zřízen sanitní kordón.
Poslední pošta, očekávaná z Madridu přes Bordeaux, do včerejšího večera ještě do Paříže nedošla. Královské oddíly prý dále pronásledují povstalce, už prý je dostihly a chystají se je rozdrtit. Ze začátku se říkalo, že povstalci utíkají k Estremaduře a chtějí se dostat k portugalským hranicím. Nyní se opět dovídáme, že jsou na cestě do Andalusie, což by spíš nasvědčovalo tomu, že tak rychle nehodlají opustit svou vlast. Podle soukromých dopisů se k povstalcům přidal generál Serrano s 300 jezdci; naproti tornu „Gaceta“ tvrdí, že k nim přeběhl jen on sám. V Madridě se proslýchá, že králův pluk (del Rey) přešel na stranu povstalců. Dopisovatel „Morning Chronicle“ dodává, že se k nim ještě přidalo dvě stě důstojníků různých druhů zbraní, několik rot z pluků, které jsou posádkou v Toledu, a dva prapory dobrovolníků z Madridu. „Gaceta“ oznamuje, že divize, která dostala rozkaz pronásledovat povstalce, vyrazila z Madridu 5. července večer a skládá se ze tří brigád pěchoty, jedné brigády jezdectva, dvou dělostřeleckých baterií, jedné zákopnické roty a skupiny pracovníků vojenské administrativy. Divizi zpočátku velel generál Vistahermosa, který však byl druhý den vystřídán ministrem války generálem Blaserem. Královským dekretem ze 7. července byl po dobu nepřítomnosti generála Blasera pověřen řízením ministerstva války generál San Román. „Gaceta“ sděluje, že zmíněná divize dorazila do Tembleque a postupuje údolím Guadiany směrem na Ciudad Real. Téhož dne uveřejnil Blaser provolání k vojákům a poddůstojníkům povstalecké armády, ve kterém je vyzývá, aby se vrátili pod své prapory, a slibuje jim královniným jménem, že nebudou potrestáni. V „Messager de Bayonne“ čteme:
„Podle posledních zpráv, které jsme dostali, postupuje generál OʼDonnell směrem na Valdepeñas. Předvoj královské armády byl soustředěn v prostoru Tembleque. Generál OʼDonnell využívá volného času k výcviku své malé armády, skládající se z 2000 jezdců, 6 děl a 800 pěšáků.“
Provolání OʼDonnella a Dulceho se navzájem liší. První se dovolává ústavy z roku 1837[176] a druhé starého kastilského práva vzbouřit se proti monarchům, kteří porušili přísahu složenou při korunovaci. Novým rysem je formování republikánských gerilových oddílů ve Valencii. Ze zprávy ze 6. července vyplývá, že proti vládě povstalo několik měst a vesnic, mezi jinými Alcira, Játiva a Carlet. Do Carlctu vstoupil v čele ozbrojeného oddílu plukovník ve výslužbě Orozco, zabavil všechny střelné zbraně a zvláštním provoláním vyzval obyvatelstvo, aby se připojilo k hnutí. K potlačení povstání ve Valencii vyslala vláda oddíly jezdectva, pěchoty a občanské gardy.
„Indépendance belge“ přináší zcela novou verzi ruské nóty Rakousku a Prusku[177]. Podle těchto novin, které lze pokládat za soukromý moniteur zbylých ruských diplomatů v Bruselu, nebyla ruská nóta adresována přímo rakouskému kabinetu, nýbrž knížeti Gorčakovovi, který odevzdal její opis panu de Buolovi a vyjádřil přitom naději, že když Rakousko žádalo, aby Rusové vyklidili podunajská knížectví, mělo pouze na mysli navrhnout příměří, protože zajisté nemohlo být jeho přáním vystavit ustupující ruskou armádu útoku spojeneckých vojsk. Rakousko tudíž nemohlo zamýšlet nic jiného než zastavení nepřátelství. Turci, Angličané a Francouzi by se podle toho měli zdržet jakéhokoli postupu vpřed a jakýchkoli nových nepřátelských akcí proti Rusku. Pokud jde o evakuaci podunajských knížectví ruskými vojsky, zdůrazňuje nóta, že je nezbytně nutné, aby si Rusko v těchto provinciích udrželo určité strategické body, dokud nebude uzavřen mír, protože jinak by se octlo v příliš nevýhodném postavení vůči spojeneckým armádám. Na druhé straně nóta popírá, že by Rusko zamýšlelo zmíněnou strategickou okupací ohrožovat Rakousko. Vycházejíc z těchto předpokladů, vyjadřuje nóta ochotu Ruska přistoupit na nová mírová jednání na tomto základě: celistvost osmanské říše, kterou ruská vláda nikdy nemínila porušit; rovnost mezi křesťanskými a muslimskými poddanými Porty, jak se o ní mluví v protokolu z 9. dubna; a konečně revize smluv o úžinách. Nóta připouští společný protektorát mocností nad křesťany v Turecku; ale pokud jde o ruský protektorát nad pravoslavnými křesťany, „Indépendance“ přiznává, že v nótě je několik nejasných vět, které se dají různě vykládat. Kníže Gorčakov, jak píše list, mluvil ještě ústupnějším tónem než nóta sama. Jeho depeše zřejmě není posledním slovem Ruska; je asi zmocněn jít ještě dál, je-li naděje, že by to Rakousku umožnilo zahájit nová jednání. Avšak 9. července vídeňský kabinet ještě nedošel k žádnému rozhodnutí.
„Nesmíme nyní,“ píše „Indépendance“, lépe řečeno baron Brunnov, „zavírat oči před tím, že at už jsou záměry v Petrohradě jakékoli, jediný incident, jakákoli válečná akce, například útok na Kronštadt nebo, což je pravděpodobnější, útok na Sevastopol, nebo třeba i okupace Alandských ostrovů anglo-francouzskými vojsky, by nutně tyto záměry pozměnila a posílila by stranu, která je proti jakýmkoli ústupkům.“
Prusko je v každém případě s touto ruskou nótou spokojeno a pokládá ji za určitý přechod k obnovení jednání a prostředek k tomu, jak zabránit Rakušanům, aby vstoupili do Valašska. I „Moniteur“ přiznává, že námitky, které vznesli Prusové proti vstupu Rakušanů do Valašska, vyvolaly nové váhání vídeňského dvora. Na druhé straně svatouškovský „Morning Chronicle“ píše, že
„v Berlíně se tvrdí, že podmínečný závazek, který na sebe vzal pruský dvůr, chránit rakouské území před nepřátelským vpádem, mu dává právo protestovat proti jakékoli nové provokaci Ruska.“
Kromě toho je známo, že smlouva mezi Rakouskem a Pruskem[178] byla sestavena právě tak, aby umožňovala oběma mocnostem zadržet vojenské operace, dokud nenabudou přesvědčení, že vojenská opatření zamýšlená druhou stranou jsou nutná. Proto Rakousko sice může projevovat ochotu postupovat společně se západními mocnostmi, ale najednou třeba v důsledku pruského protestu shledá, že od toho musí upustit. Pokud jde o mne, jsem přesvědčen, že všechny tyto eventuality byly už dávno připraveny třemi severními mocnostmi společně a že i nové potíže, které vyvstávají před Rakouskem, mají pouze dodat rakouské okupaci Valašska zdání hrdinného boje proti Rusku. S malou válkou naoko na způsob rakousko-pruské války z roku 1850 se v této dohodě počítá možná proto, že by konec konců jen přispěla k tomu, aby rakouský hlas měl větší váhu při uzavírání míru. Je třeba si všimnout, že „Oesterreichische Correspondenz“[179] výslovně prohlašuje, že Rakousko souhlasí s politikou západních mocností ve všech bodech kromě bodu o eventuálním porušení nynějších hranic Ruska.
Posuzujeme-li postoj Rakouska, je důležité všimnout si protestu srbské vlády proti rakouské okupaci, který byl nyní předložen Dolní sněmovně na interpelaci z 22. června.[180] Tento protest byl adresován srbskou vládou Vysoké Portě. Začíná konstatováním, „podle toho, zda se Rakousku zdálo, že se srbská vláda přiklání víc k Rusku nebo Turecku, měnil se i tón Rakouska vůči Srbsku a Rakousko Srbsku neustále slibovalo pomoc na ochranu hranic knížectví proti jakékoh nepřátelské agresi“. Nato byly na srbských hranicích soustředěny značné vojenské síly. Srbská vláda se dotázala „přímo vídeňského kabinetu a nepřímo Vysoké Porty, jaký cíl a význam mají tyto rakouské vojenské přesuny“. Rakousko dalo vyhýbavou odpověď, kdežto Porta a představitelé západních mocností v Cařihradě prohlásili, že jim není nic známo o cíli rakouské demonstrace, a dokonce se zdálo, že sdílejí obavy a pochybnosti srbské vlády. „Bělehradský paša nedostal žádné instrukce, či spíše měl jen staré instrukce, podle nichž měl považovat jakoukoli vojenskou intervenci Rakouska v Srbsku za nepřátelský akt namířený proti osmanské říši, který je třeba co nejenergičtěji odrazit.“ Rakousko, jak se zdálo, se v té době stále víc přiklánělo na stranu západních mocností, a tak jeho představitelé v Bělehradě vydávali uklidňující prohlášení o jeho úmyslech. Zároveň vídeňský kabinet informoval srbskou vládu, že vojenská opatření, o něž jde, nejsou nijak nepřátelsky namířena proti Srbsku; Rakousko má pouze v úmyslu chránit své hranice; a nezasáhne v Srbsku, leda v tom případě, že by ruské vojsko vstoupilo na srbské území, nebo že by tam vypukla vzpoura proti zákonné moci; i v tomto případě by tudíž zasáhlo jako přítel a aby podpořilo vládu a zákonnou moc. Ujištění Rakouska však srbskou vládu neuklidnilo. Viděla, že Rakousko si na jedné straně osobuje úlohu rozhodčího, a na druhé straně jedná na vlastní pěst a přitom předstírá, že chce společně se západními mocnostmi pomáhat osmanské říši. Konečně srbská vláda podezírala Rakousko, že má v úmyslu vyprovokovat právě ty nepokoje, jimž se naoko tak horlivě snažilo zabránit. Poněvadž vojenské přípravy Rakouska nabývaly den ze dne hrozivější podoby, srbská vláda spolu s Izzetem pašou energicky zakročila ve Vídni a v Cařihradě, aby zmařila jakékoli kombinace, které by Rakousku umožnily rozhodovat o současných osudech Srbska. Proto byl také Aziz paša poslán nejprve do Vídně a nyní je v Cařihradě. Zároveň byla v dohodě s tureckým zástupcem učiněna všechna opatření na obranu země. Rakousko uvádí dva důvody, jež by vedly k jeho zákroku v Srbsku: 1. vpád Rusů a 2. vypuknutí povstání v Srbsku. První je absurdní, protože válka probíhá příliš daleko od Srbska, a kdyby se Rusové nakrásně pokusili vpadnout do Srbska, srbské a turecké vojsko by plně stačilo, aby je zahnalo. A kdyby bylo zapotřebí pomoci, Srbsko by si rozhodně vybralo někoho jiného než Rakousko.
„Srbský národ chová k Rakousku tak hlubokou nedůvěru, ne-li nenávist, že vstup rakouského vojska do Srbska by každý Srb okamžitě pokládal za takové ohrožení a za takové neštěstí, že by udělal všechno, aby rakouské vojsko bylo ze země vyhnáno, a celý národ by se se vší energií postavil na odpor proti tomuto nepříteli, v němž vždy viděl zosobněnou chamtivost a egoistickou politiku, kterou Rakousko sledovalo v Srbsku pod záminkou, že je chrání.“
Pokud jde o vnitřní nepokoje, hrozí jen jako důsledek rakouské intervence. Vůči Portě bude Srbsko vždy loajální.
„Srbská vláda nežádá nic jiného, než aby jí Vysoká Porta i v budoucnu prokazovala touž důvěru jako dosud a aby Srbsko nebylo vydáno všanc rakouské okupaci, což by bylo začátkem nesmírných běd. Za této podmínky srbská vláda plně odpovídá za zachování veřejného klidu a pořádku v Srbsku.“
Tento protest Srbska zároveň jasně ukazuje, s jakým nadšením očekává valašský lid vstup Rakušanů do Valašska.
Neutrální či lépe řečeno nepřátelský postoj malých států vůči Anglii nemůže překvapit nikoho, kdo sledoval její dosavadní válečné akce proti Rusku, marodérské expedice anglické flotily v Baltském moři a opatření, která učinila, aby jednotky u Varny nebyly schopny žádné bojové činnosti: vždyť dokonce i polni nemocnice britských vojsk v Turecku byly vypraveny teprve teď ze Southamptonu na lodi „Himálaj“. Švédsko proto prohlásilo s konečnou platností, že je rozhodnuto zůstat neutrální a nezúčastnit se žádných akcí společně se západními mocnostmi; naproti tomu Dánsko a Holandsko, jakožto členové Německého spolku[181], se pouze připojily k rakouskému prohlášení z 24. května s výslovnou výhradou, že tím rozumějí naprostou neutralitu a úsilí o obnovení míru.
Smírčí soudce z Bow Street pan Jardine dostal k projednání případ, který vzbudil v Londýně nesrovnatelně větší rozruch než Bonapartova řeč v Boulogni či slavný ústup Charleyův z Kronštadtu. Jakýsi Němec jménem dr. Peithmann byl po čtyřech dnech věznění postaven před soud jako člověk duševně chorý, který nemůže být ponechán na svobodě. Pan Reynolds, státní zástupce, žádal, aby veřejnost a tisk byly vyloučeny a přelíčení bylo konáno přísně tajně v soukromé pracovně pana soudce. Pan Otway, poslanec a přítel obviněného, rozhořčeně protestoval proti pokusu vyloučit ho z účasti na projednávání případu, načež mu nakonec bylo dovoleno zůstat. Rovněž právnímu zástupci panu Lewisovi, který žádal, aby se mohl účastnit přelíčení jako obhájce obžalovaného, bylo vyhověno. Pan Lewis se dotázal, proč byl pan Peithmann po celé čtyři dny zavřen v cele pro zločince, aniž byl dříve vyslcchnut. Pan Jardine na to odpověděl, že mu byla předložena vysvědčení o duševní chorobě obžalovaného podepsaná dvěma lékaři, takže byl nucen dát ho dopravit do ústavu pro choromyslné. Pan Lewis navrhl, že předloží soudu zcela opačná vysvědčení, ale pan Jardine nechtěl ani slyšet o návrzích na odročení přelíčení a prohlásil, že pro něj jsou směrodatná vysvědčení, která mu byla předložena. Nato pan Lewis prohlásil, že se odvolá k vyšší instanci, kde bude případ projednán nestranně a budou vyslechnuty obě strany. A nyní že poradí svému klientovi, aby neodpovídal na otázky soudu. Pan Otway protestoval proti tomu, že proces je veden ex parte[d], a prohlásil, že celou záležitost předloží Dolní sněmovně a zdůrazní zejména to, že pan Peithmann byl předem vzat do vazby a umístěn v ústavu pro choromyslné. Obviněný byl odvezen do Colney Hatch[e].
Uvedeme tu prohlášení pana Percivala, otištěné dnes v listu „Morning Advertiser“. Pan Percival je lékař, který nedávno dostal pana Peithmanna z Bedlamu[f].
„Dr. Peithmann, německý profesor, který studoval v Bonnu, Berlíně a Halle, je synem hannoverského důstojníka, který bojoval za Jiřího III. a zemřel v jeho službách, a nevlastním synem barona Ripperty, pruského zemského rady. Přišel do Anglie asi před třiceti lety. Brzy poznal ubohý systém výuky na našich internátních středních a vyšších školách a odešel do Oxfordu a Cambridge, kde na toto téma přednášel. Roku 1835 byl doporučcn markýzi Normanbymu a pod jeho záštitou odjel do Irska. Protože lady Normanbyová již měla vychovatele pro lorda Mulgrava, doporučila dr. Peithmanna jednomu irskému šlechtici, jehož dva syny pak vychovával. Za sedm měsíců se ukázalo, že nejstarší syn se zamiloval do saského děvčete, které v rodině sloužilo, a že je přivedl do jiného stavu. Matka mladého muže se obrátila na dr. Peithmanna, aby jí pomohl dopravit děvče zpět do Německa, ale doktor to odmítl. Odešel z této rodiny a pořádal veřejné přednášky v Dublinu; v březnu 1836 za ním přijela zoufalá dívka, která mezitím porodila dítě na statku zmíněného šlechtice, a sdělila dr. Peithmannovi, že si zamýšlí vzít advokáta a žalovat šlechtického synka pro svedení, a že by potřebovala v této věci svědectví dr. Peithmanna. Dr. Peithmann se rozhodl obrátit se na plukovníka Phippse, správce jmění markýze Normanbyho, který byl v úzkém styku s touto šlechtickou rodinou. Dr. Peithmann několikrát navštívil tohoto Phippse, Normanbyova bratra a nynějšího sekretáře prince Alberta, ale ten mu nedal žádnou odpověď, ani ho nepřijal. Nakonec byl předvolán k smírčímu soudci v Dublině panu Studdertovi, který ho na základě svědectví téhož Phippse bez jakýchkoli důkazů o rušení veřejného pořádku poslal v květnu 1836 do ústavu pro choromyslné. V době, kdy byl lord Normanby místokrálem v Irsku, byl dr. Peithmann na základě dobrozdání jakéhosi dr. Lyttona, který nepovažoval dr. Peithmanna za duševně chorého, převezen do nemocnice Deana Swifta. Za devět měsíců byl propuštěn z nemocnice na zákrok děkana chrámu Sv. Patricka dr. Dawsona, na jehož doporučení uspořádal sérii přednášek v dublinské královské společnosti a dostal zaměstnání v rodině lorda Fortescua. Když přijel do Anglie princ Albert, dr. Peithmann se u něho ucházel o místo knihovníka a žádal, aby mu bylo dovoleno provést školskou reformu. Po dlouhém rozhovoru, který měl dr. Peithmann s vévodou Sussexem, nařídil vévoda svému knihovníkovi, aby poskytl dr. Peithmannovi volný přístup do jeho knihovny. Později se dr. Peithmann obrátil na prince Alberta s písemnou žádostí a přiložil k ní své diplomy a jedenáct svazků svých spisů. Princ na žádost neodpověděl, a tak se dr. Peithmann nakonec odhodlal požádat, aby mu byla poskytnuta audience nebo aby mu byly vráceny dokumenty. Přibližně v té době mladý Oxford vystřelil na královnu a z Německa přijela žena, s kterou měl princ důvěrné styky za svého pobytu v Bonnu, kde studoval u téhož profesora jako Peithmann. Dvůr byl tehdy nervózní a naléhání dr. Peithmanna vzbudilo podezření. Bylo o tom všem podáno hlášení ministru vnitra, témuž markýzi Normanbymu, na kterého si dr. Peithmann stěžoval za to, že ho dal neprávem držet v blázinci v Dublině; a jednoho rána v červnu 1840 přišel za doktorem do jeho bytu ve Whitehallu policista v civilu a odvedl ho. Lord Normanby poslal pro svého bratra, plukovníka Phippse, a na základě jeho svědectví úřadující smírčí soudce nařídil, aby byl doktor odvezen do Bedlamu, kde zůstal zavřen čtrnáct let. Choval se tam vždy vzorně; nikdy nemusel být izolován a také nedostával žádné léky. Věnoval se zlepšování péče o nemocné a organizoval zaměstnání pro ty, kdo byli schopni se učit. Když byl propuštěn, obrátil se na radu svých přátel s peticí na královnu a minulou sobotu, v domnění, že se nyní už může zcela svobodně pohybovat, aniž ho kdo může zadržet, zašel do královské kaple v Buckinghamském paláci, kde se účastnil bohoslužeb, aby na sebe upoutal královninu pozornost. Tam byl znovu zatčen.“
Vaši čtenáři poznají z tohoto příkladu, jak je nebezpečné ve svobodné Anglii vzbudit nervozitu u dvora a být zasvěcen do rodinných skandálů počestné anglické aristokracie.
Napsal K. Marx 14. července 1854
Otištěno v „New-York Daily Tribune“,
čís. 4142 z 28. července 1854
Podpis: K a r e l M a r xPodle textu novin
Přeloženo z angličtiny
__________________________________
Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a — tj. admirál Charles Napier. (Pozn. red.)
b Slovní hříčka: „wretched“ — nebožák, zní v anglické výslovnosti podobně jako vlastní jméno Rešid. (Pozn. red.)
c — přezdívka Ferdinanda II., který v lednu 1848 potlačil revoluci v Mesině bombardováním města. (Pozn. red.)
d — zaujatě. (Pozn. red.)
e — ústav pro choromyslné. (Pozn. red.)
f — ústav pro choromyslné v Londýně. (Pozn. red.)
176 18. června 1837, za španělské buržoazní revoluce z let 1834 až 1843, byla přijata nová ústava, která byla kompromisem mezi částí buržoazních liberálů a liberální šlechty. Ústava z roku 1837 přiznávala kortesům právo samostatně se svolávat, ale zároveň zachovávala králi právo veta a právo kortesy rozpouštět. Volební census do Dolní sněmovny byl snížen, poslanci do ní byli voleni přímým hlasováním; senát byl jmenován králem podle seznamu navrhovaného zvláštními volebními sbory. Státním náboženstvím bylo ve Španělsku podle ústavy náboženství katolické. Ústava z roku 1837 platila do roku 1845.
177 Tím se míní depeše hraběte Nesselroda ruskému zástupci ve Vídni knížeti Gorčakovovi z 29. (17.) června 1854; depeše je odpovědí ruské vlády na kategorický požadavek Rakouska, aby Rusko evakuovalo podunajská knížectví, která měla být podle dohody Rakouska s Tureckem ze 14. června 1854 okupována rakouským vojskem. Marx zde použil informací o této depeši v listu „Indépendance belge“ z 12. července 1854, neboť tehdy ještě nebyla celá depeše uveřejněna.
178 Jde tu o smlouvu mezi Rakouskem a Pruskem z 20. dubna 1854. Podrobný rozbor této smlouvy je v Marxově článku „Řecké povstání. — Polská emigrace. — Rakousko-pruská smlouva. — Dokumenty o vyzbrojování Ruska“ (viz zde).
179 „Oesterreichische Correspondenz“ [„Rakouská korespondence“] — polooficiální litografovaný orgán rakouské vlády; pod tímto názvem vycházel v letech 1850—1863 ve Vídni.
180 Jde tu o „Memorandum srbské vlády Vysoké Portě o okupaci tohoto knížectví rakouskými vojsky“ ze 17. (5.) dubna 1854. O memorandu se jednalo v Dolní sněmovně 20. června 1854 a písemná interpelace s požadavkem, aby tento dokument byl uveřejněn, byla podána 22. června 1854.
181 Německý spolek byl vytvořen podle usnesení vídeňského kongresu roku 1815. Vstoupila do něho spolu s německými státy vévodství Holštýn, patřící dánské koruně, a velkovévodství Lucemburk, patřící králi nizozemskému. Dánský král jakožto vévoda holštýnský a nizozemský král jakožto velkovévoda lucemburský byli členy spolkového sněmu Německého spolku.