Karel Marx
*Podrobnosti o madridském povstání. —
Rakousko-pruské požadavky. —
Nová rakouská půjčka. — Valašsko
Londýn, v pátek 7. července 1854
Zprávy, které dostáváme o vojenském povstání v Madridu, jsou nadále velmi útržkovité a navzájem si odporují. Všechny telegrafické zprávy z Madridu jsou samozřejmě z vládních pramenů a jsou právě tak nespolehlivé jako zprávy uveřejněné v listu „Gaceta“[169]. Mohu vám tedy zatím podat jen přehled skrovného materiálu, který mám po ruce.
Čtenáři si jistě vzpomenou, že OʼDonnell byl mezi těmi generály, které královna v únoru vypověděla; odmítl tehdy uposlechnout, ukryl se v Madridu a ze svého úkrytu vedl tajnou korespondenci s madridskou posádkou, hlavně s generálem Dulcem, generálním inspektorem jezdectva. Vláda věděla, že se OʼDonnell skrývá v Madridu, a 27. června v noci byli ministr války generál Blaser a generálkapitán[a] Nové Kastilie generál Lara varováni, že se chystá povstání pod vedením generála Dulceho. Ale nebylo podniknuto nic, aby se povstání zabránilo nebo aby bylo v zárodku potlačeno. A tak generál Dulce 28. června pod záminkou přehlídky bez obtíží shromáždil asi 2000 jízdních vojáků a provázen OʼDonnellem vytáhl s nimi z města s úmyslem unést královnu, která tehdy dlela v Escorialu. Plán se však nezdařil a královna přijela 29. června v doprovodu ministerského předsedy hraběte San Luise do Madridu a provedla tu přehlídku. Povstalci se zatím zmocnili okolí hlavního města. Připojil se k nim plukovník Echagüe a 400 mužů princova pluku, kteří s sebou vzali plukovní pokladnu s 1 000 000 franků. Kolona složená ze sedmi praporů pěchoty, jednoho jezdeckého pluku, jednoho oddílu jízdního četnictva a dvou dělostřeleckých baterií opustila pod velením generála Lary 29. června večer Madrid, aby se utkala s povstalci, kteří se usadili ve Ventas del Espiritu Santo a ve vsi Vicalvaro. O bitvě, kterou tam 30. června obě armády svedly, jsme dostali tři zprávy — jednu oficiální, kterou podal generál Lara ministru války a která byla uveřejněna v „Gacetě“, druhou, která byla uveřejněna v „Messager de Bayonne“, a třetí od madridského zpravodajc listu „Indépendance belge“, který byl očitým svědkem bitvy. O první zprávě, kterou lze ostatně najít ve všech londýnských novinách, není mnoho co říci, generál Lara v ní píše, že napadl povstalce, potom zase, že povstalci napadli jeho, že na jednom místě získal zajatce, jinde zase, že je ztratil, že dobyl vítězství a vrátil se do Madridu, a nakonec, že povstalci ovládli pole, on je však pokryl mrtvolami „nepřítele“, přičemž prý sám měl pouze třicet raněných.
„Messager de Bayonne“ líčí události takto:
„30. června ve 4 hodiny ráno vyrazil generál Quesada v čele dvou brigád z Madridu, aby zaútočil na povstalecké oddíly. Srážka byla krátká, generál Quesada byl energicky odražen. Generál Blaser, ministr války, soustředil celou madridskou posádku“ — skládající se mimochodem ze 7000 až 8000 vojáků — „a provedl s ní v sedm hodin večer výpad. Okamžitě se rozpoutal boj, který trval téměř bez přestávky až do pozdního večera. Pěchota ohrožená početným povstaleckým jezdectvem se zformovala do čtverců. Plukovník Garrigò v čele několika eskadron napadl jeden z těchto čtverců tak prudce, že jej rozrazil, byl však přivítán palbou maskované baterie o pěti dělech, jejichž kartáče jeho eskadrony rozprášily. Plukovník Garrigò upadl do rukou královniných vojáků, ale generál OʼDonnell, neztráceje ani minutu, znovu shromáždil své eskadrony a vrhl se s takovou prudkostí na pěchotu, že prorazil její řady, osvobodil plukovníka Garriga a ukořistil pět děl. Po tomto úderu se královnino vojsko stáhlo do Madridu, kam dorazilo v 8 hodin večer. Jeden z jeho generálů, Mensina, byl lehce raněn. Krvavá srážka si vyžádala na obou stranách mnoho mrtvých a raněných.“
Dostáváme se nyní ke zprávě v listu „Indépendance“ datované 1. července v Madridu, která se zdá nejvěrohodnější:
„Ventas del Espiritu Santo a Vicalvaro se staly dějištěm krvavé srážky, v níž byly královniny oddíly odraženy směrem na Fonda de la Alegria. Tři čtverce, které se postupně vytvořily na různých místech, se dobrovolně rozešly na rozkaz ministra války. Čtvrtý čtverec byl vytvořen za Retirem. Deset eskadron povstalců, jimž osobně veleli generálové OʼDonnell a Dulce, jej napadlo ze středu (?)‚ zatímco gerilové oddíly z boku (!).“ (Těžko vědět, co zpravodaj rozumí středem (!) a bokem (!) čtverce.) „Povstalci dvakrát zaútočili zblízka na dělostřelectvo, ale byli zahnáni kartáčovou palbou. Zřejmě jim šlo o to zmocnit se děl rozestavených v rozích čtverce. Mezitím nadešla noc, a tak se vládní síly po sledech stáhly k Alcarské bráně, kde byla jedna jezdecká eskadrona, která zůstala věrná, znenadání přepadena oddílem povstaleckých hulánů, kteří se skrývali za Plaza del Toro. Ve zmatku, který vznikl tímto nečekaným útokem, se povstalci zmocnili čtyř děl, která zůstala vzadu. Ztráty byly na obou stranách přibližně stejné. Povstalecké jezdectvo silně utrpělo kartáčovou palbou, zato jejich huláni téměř rozprášili pluk ‚de la Reyna Gobernadora‘[b] a jízdní četnictvo. Podle posledních zpráv dostali povstalci posily z Toleda a Valladolidu. Kolují dokonce pověsti, že ve Vallécas je dnes očekáván generál Narváez a že ho uvítají generálové Dulce, OʼDonnell, Ros de Olano a Armero. U Atochské brány byly vykopány zákopy. Zástupy zvědavců se valí na nádraží, odkud prý je vidět přední stráže generála OʼDonnella. Všechny madridské brány jsou však přísně střeženy...
3 hodiny odpoledne téhož dne. Značné síly povstalců obsadily městečko Vallécas, tři anglické míle od Madridu. Vláda očekávala dnes vojsko z provincií, hlavně prapor del Rey[c]. Můžeme-li věřit posledním zprávám, připojil se tento útvar už k povstalcům.
4 hodiny odpoledne. V této chvíli se skoro celá posádka Madridu vydává na pochod směrem na Vallécas proti povstalcům, kteří projevují velkou sebedůvěru. Obchody jsou zavřeny. Stráže u Retira a u všech vládních budov byly spěšně ozbrojeny. Právě jsem se dověděl, že včera se k povstalcům přidalo několik rot posádky. Madridské posádce velí generál Campuzano, o němž se mylně tvrdilo, že přeběhl k povstalcům, generál Vistahermosa a ministr války Blaser. Posily na pomoc vládě dosud nepřišly; ale 4. řadový pluk a 1. jezdecký pluk prý už vyrazily z Valladolidu a táhnou spěšně k Madridu. Totéž se tvrdí o posádce Burgosu, které velí generál Turon. A konečně i generál Rivero vyrazil se značnými silami ze Zaragozy. Vzhledem k tomu se dá čekat, že ještě dojde k dalším krvavým střetnutím.“
Do 6. července nedošly z Madridu žádné noviny ani dopisy. Jen „Moniteur“ otiskl tuto lakonickou depeši s datem Madrid 4. července:
„V Madridu i v provinciích vládne nadále klid.“
Podle jedné soukromé zprávy jsou povstalci v Aranjuezu. Skončí-li bitva, kterou zpravodaj „Indépendance“ předpověděl na 1. července, vítězstvím vládních, nebude nedostatek ani dopisů, ani novin, ani hlášení. Přestože byl v Madridu vyhlášen stav obležení, listy „Clamor Público“, „Nación“, „Diario“, „Espaňa“ a „Época“ znovu vyšly, aniž o tom byla předem uvědomena vláda, která se o této neblahé skutečnosti dověděla teprve od svých finančních úřadů. Mezi osobami zatčenými v Madridu se uvádějí bankéři Antonio Guillermo Moreno a José Manuel Collado. Byl rovněž vydán zatykač na Sijoru Sevillana markýze de Fuentes de Duero, blízkého přítele maršála Narváeze. Pánové Mon a Pidal jsou pod dohledem.
Bylo by předčasné pronášet soudy o celkovém charakteru tohoto povstání. Ale lze říci, že zřejmě není dílem progresistické strany[170], protože generál San Miguel, představitel této strany ve vojenských kruzích, si klidně žije dál v Madridu. Podle všech zpráv se zdá, že duší spiknutí je spíše Narváez, že v něm má prsty i královna Kristýna, jejíž vliv dík oblíbenci královny regentky hraběti San Luisovi v poslední době značně upadl.
Není snad země, kromě Turecka, o níž se tak málo ví a o níž jsou v Evropě tak zkreslené představy jako právě o Španělsku. Nesčetná místní pronunciamienta a vojenské vzpoury naučily Evropu dívat se na Španělsko jako na císařský Řím z doby pretoriánů. To je právě tak chybné jako povrchní úsudky o Turecku, že život tohoto národa upadá, protože oficiální dějiny této země v posledním století tvoří jenom palácové revoluce a janičárské vzpoury. Tyto omyly vyplývají prostě z toho, že historikové, místo aby hledali zdroje životních sil těchto národů v provinciální a místní organizaci, používají jako pramene dvorních almanachů. Přeměny, k nimž dochází v oblasti, kterou obvykle nazýváme státem, se tak málo dotýkají španělského lidu, že tuto omezenou oblast zcela klidně přenechával nestálým vášním a malicherným pletichám dvorních milců, generálů, dobrodruhů a hrstky takzvaných státníků, a dosud měl jen málo důvodů litovat této své lhostejnosti. Moderní dějiny Španělska jsou takové, že by si zasloužily zcela jiné zhodnocení, než jakého se jim dostávalo dosud, a já použiji příležitosti a budu se touto otázkou zabývat v některém ze svých příštích příspěvků. Teď bych chtěl poznamenat jen to, že by nepřekvapilo, kdyby z pouhé vojenské vzpoury vzniklo na Pyrenejském poloostrově všeobecné povstání, protože posledním finančním dekretům vlády[171] se podařilo udělat z výběrčích daní velmi účinné propagátory revoluce.
Na kterou stranu se nahnou válečné vážky, určuje v dané chvíli Rakousko. Jeho vojska nevstoupila dosud do Valašska jedině proto, že Rakousko čeká na odpověď ruského cara. Gorčakov, jak hlásí telegrafická zpráva, už přijel do Vídně a přivezl s sebou nepříznivou odpověď. Rakousko-pruská výzva odeslaná 3. června byla poprvé uveřejněna v „Kölnische Zeitung“[172]. Hlavní body rakouské výzvy jsou tyto:
„Imperátor Ruska jistě ve své moudrosti vše zváží a uzná, proč rakouský císař přikládá takový význam tomu, aby ruská armáda zastavila svůj postup za Dunaj a aby získal od ruského cara pozitivní údaje o lhůtě, doufejme, že ne příliš dlouhé, kdy skončí okupace podunajských knížectví. Car Mikuláš, o tom nepochybujeme, si přeje mír; proto jistě uvažuje o prostředcích, jak skoncovat se stavem, který se stává den ze dne větším zdrojem vnitřního neklidu pro Rakousko a Německo. Pevně věříme, že nebude chtít donutit císaře Františka Josefa, aby sám zvolil prostředky k ochraně vlastních zájmů, tak silně ohrožených současnou situací, tím že by donekonečna prodlužoval tuto okupaci, či tím, že by vyklizení těchto zemí spojoval s podmínkami, které by pro nás byly nepřijatelné.“
Pruská nóta, která má podepřít rakouskou „výzvu“,[173] končí takto:
„Král doufá, že car bude souhlasit s tím, aby sporná otázka byla postavena na základ připouštějící praktické východisko, aby se tak usnadnilo uspokojivé řešení na základě vymezení přesných hranic akcí obou stran. Náš vznešený panovník tudíž doufá, že nynější krok bude přijat ruským carem ve stejném duchu, v jakém byl učiněn, a že odpověď, kterou my a vídeňský kabinet očekáváme se zájmem odpovídajícím jeho závažnosti, bude takového rázu, že umožní králi uchránit se bolestné nutnosti, kterou by mu jinak diktovala povinnost a jeho závazky.“
Vrchní velitel východní armády Hess hodlá rozbít svůj hlavní stan v Černovicích. Vídeňské noviny „Soldatenfreund“ uveřejňují tento životopis generála Hesse:
„Polní zbrojmistr von Hess se narodil ve Vídni roku 1788, roku 1805 vstoupil do Gyulayova pluku jako praporčík, koncem roku 1815 se stal důstojníkem štábu, roku 1822 byl jmenován podplukovníkem a poslán jako vojenský intendant do Turína. Roku 1829 byl povýšen na plukovníka, roku 1831 byl ustanoven ubytovatelem mobilního sboru v horní Itálii. Roku 1842 získal hodnost polního podmaršálka, roku 1848 pak byl náčelníkem štábu Radeckého armády. Jemu je třeba připsat vypracování plánu pochodu na Mantovu, Curtatone a Vicenzu roku 1848, stejně jako plán krátké kampaně z roku 1849, jež skončila bitvou u Novary.“
Pokud jde o neskrývaný úmysl Rakouska obsadit Valašsko, uvedu, co říkají rakouské noviny samy.
„Frankfurter Postzeitung“, orgán rakouského vyslance u spolkového sněmu, poznamenává:
„Rakousko je svou zeměpisnou polohou nuceno co nejúčinněji usilovat o obnovení míru tím, že obsazením podunajských knížectví fakticky od sebe oddělí válčící strany a postaví se na nejdůležitějším místě mezi ně. Ustoupí-li Rusové za Prut, Turci a jejich spojenci pak nebudou moci přejít Dunaj. Uvážíme-li dále, že obě strany získaly jednu zkušenost a vzdaly se jedné iluze“ (Rusové iluze o své vojenské převaze, námořní mocnosti iluze o všemohoucnosti svých flotil), „je jasné, že za nynější situace je obnovení mírových jednání téměř nezbytné.“
List „Lloyd“ pak poznamenává:
„Sporné území, tj. podunajská knížectví, by byla svěřena pod ochranu neutrální mocnosti. Turecká armáda by potom nemohla zaujmout postavení na březích Prutu. Ozbrojený prostředník by stál mezi vojsky západních mocností a vojsky Ruska a zabránil by konfliktu v podunajských knížectvích. To by fakticky znamenalo příměří na nejdůležitějším válčišti. Jestliže ještě skutečně existuje možnost míru, toto opatření jej přibližuje. Ani v Petrohradě, ani nikde jinde nemůže být pochybností o tom, že Rakousko se rozhodlo obsadit knížectví s cílem zajistit mír a že je to zároveň poslední krok, kterým je možno zabránit všeobecné válce.“
Poslední a nejzajímavější článek o této věci nacházíme v „Spenersche Zeitung“[174] vydávaných v Berlíně:
„Potvrzuje se, že vyslanci čtyř velmocí uspořádají ve Vídni novou konferenci, předně, aby se seznámili s konvencí uzavřenou mezi Rakouskem a Portou a aby potvrdili, že neodporuje dřívějším protokolům konference; za druhé, aby dospěli k vzájemné dohodě o tom, jakým způsobem mají být pozměněny zásady stanovené vídeňským protokolem z 9. dubna, aby se mohly stát pozitivním východiskem k dalším předběžným opatřením nikoli k vedení války, nýbrž k obnovení míru.“
Rakousko mezitím využilo této příležitosti a vypracovalo návrh na novou půjčku, jejíž úředně oznámené podmínky jsou:
„1. Výše půjčky se prozatím stanoví na 350 až 500 miliónů zlatých. Dosáhnou-li úpisy této částky, budou platby uskutečněny během tří, čtyř nebo pěti let podle velikosti úpisů.
2. Emisní kurs byl stanoven na 95 v bankovkách.
3. Úroky mají být pětiprocentní a mají se vyplácet v kovových penězích.
4. Upis nemá mít ráz nucené půjčky; císařská vláda totiž hodlá prostřednictvím svých úřadů ve všech provinciích apelovat na vlastenectví svých poddaných.
5. Půjčky bude použito na zaplacení státního dluhu bance ve výši 80 miliónů s cílem ozdravit kurs bankovek. Zbytek“ (je velmi důvtipné nazývat zbytkem čtyři pětiny celkové sumy) „bude sloužit jako zdroj, z něhož se bude doplňovat rozpočet v nejbližších letech.“
„Lloyd“ ovšem tvrdí, že tato velkolepá finanční operace, která se nyní plánuje (jakoby poprvé), jednou provždy skoncuje s nynějším znehodnoccním rakouské měny. Čtenáři si jistě vzpomenou, ža tato záminka se uvádí skoro při každé rakouské půjčce od začátku tohoto století. Ale v této velkolepé operaci jsou přece jen některé body, které čtenáři možná přehlédli, protože v uvedeném prohlášení se o nich úzkostlivě mlčí. Včerejší večerní „Globe“ k tomu píše:
„Tato půjčka bude celonárodní, tj. každý poplatník bude vyzván upsat částku úměrnou daním, které platí. Zprvu se bude používat určitého morálního nátlaku, pak se přejde k přímému donucování. Proto se toto opatření fakticky rovná jednorázovému zvýšení daní se slibem, že tato mimořádná částka bude poplatníkům vrácena.“
Je zajímavé, jak se celá tato operace svou motivací i způsobem uskutečňování podobá posledním španělským dekretům, které se teď stávají předehrou k revoluci.
Ve svém posledním článku[d] jsem vás upozorňoval na práva a postavení valašského lidu; vyvracel jsem tím tvrzení, že diplomatické spory vznikly z porušení těchto práv. V pařížském listu „Siècle“[175] právě vyšla zpráva pana Barba Bibesca, prefekta z Mehendintsi v Malém Valašsku, adresovaná ministru zahraničních věcí Porty; konečně se tu ozval hlas na obranu lidu podunajských knížectví, k jejichž osudu se „ochránci civilizace“ chovají s tak hanebnou lhostejností. Zpráva začíná konstatováním, že
„Rusové, aby se pomstili za pasívní odpor zcela bezbranného lidu, napáchali při odchodu z Malého Valašska hrůzné ukrutnosti a zanechávali za sebou zmar a zkázu. Odvlekli pokladny, pečeti a archívy místní správy i kostelní náčiní. Před odchodem zporáželi dobytek, který tu ještě zbyl po nesčetných rekvizicích, ale nevzali jej s sebou, nýbrž nechali jej hnít, jen proto, aby ukázali lidu svou krutost a nenávist.“
Ke zprávám o tom, že se Rakušané chystají vtáhnout do Valašska, pan Bibescu poznamenává, že „každá cizí armáda je břemenem pro zemi, kterou obsazuje, i když přichází s dobrými úmysly“. Říká, že Valašsko nepotřebuje Rakušany; je samo schopné postavit 50 000 vycvičených a disciplinovaných bojovníků. V každém ze sedmnácti valašských krajů je nyní na 3000 četníků, lesních, hajných a bývalých vojáků, kteří potřebují jen zbraně a povel, aby se vrhli na Rusy. Končí těmito slovy:
„Potřebujeme jen zbraně; nemáte-li jich dost ve svých zbrojnicích, je jich spousta v nesčetných továrnách ve Francii, Anglii a Belgii, a my jsme ochotni za ně zaplatit. Zbraně a opět zbraně, Vaše Excelence, a do tří měsíců nebude v podunajských knížectvích ani jeden Rus a Vysoká Porta zde bude mít k dispozici 100 000 Rumunů, toužících právě tak vroucně jako Osmané pronásledovat a ztrestat svého společného úhlavního nepřítele.“
Chudák prefekt z Mehendintsi nechápe, že Rakousko obsazuje Valašsko právě proto, aby se Valachům nedostaly do rukou zbraně a oni nemohli společně s Osmany pronásledovat a ztrestat Rusy.
Sir Charles Napier se podle cockneyských[e] novin prý pokouší vylákat carské admirály z Kronštadtu, aby opustili ochranu žulových hradeb, za kterými se prý „třesou“ před anglo-francouzskou flotilou. Ale pročpak angličtí námořníci nevyjdou ze svých dřevěných hradeb a nebojují s Rusy v jejich živlu, to jest na souši? Podotýkáme jen, že přes chvástání Angličanů Rusové vyšli ze Sevastopolu a „poškodili“ parník „Furious“.
Baraguay dʼHilliers byl jmenován velitelem divize, která má být odeslána do Baltského moře a jejíž odjezd je stanoven na 14. července. Anglie má zajistit přepravu 6000 mužů. Stejné množství vojska s jednou polní baterií bude naloděno na francouzské lodi. Připočteme-li k tomu námořní pěchotu pod velením plukovníka Fiérona, bude mít celá baltská divize 13 000 až 14 000 vojáků. Zároveň ještě neskončilo v Marseille naloďování vojsk určených pro Černé moře; proces odzbrojování Francie zřejmě ještě nedosáhl žádoucího stupně „bezpečnosti“.
Napsal K. Marx 7. července 1854
Otištěno v „New-York Daily Tribune“,
čís. 4136 z 21. července 1854
Podpis: K a r e l M a r xPodle textu novin
Přeloženo z angličtiny
__________________________________
Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a — generálkapitán (capitán general) byl ve Španělsku nejvyšší vojenský velitel provincie v hodnosti polního maršála. (Pozn. čes. red.)
b — královny regentky. (Pozn. čes. red.)
c — králův. (Pozn. čes. red.)
e — londýnských; podle „cockney“ — londýnský dialekt, též přezdívka pro Londýňany. (Pozn. red.)
169 „Gaceta“ — zkratka názvu španělského listu „Gaceta de Madrid“ [„Madridské noviny“], založeného roku 1661; byl to oficiální orgán vlády.
170 Buržoazně liberální strana progresistů se vytvořila v třicátých letech 19. století; progresisté se opírali o střední a malou buržoazii ve městech, o inteligenci a část důstojnictva. Jejich hlavním požadavkem byla monarchie s omezenou královskou mocí. Roku 1854, na začátku buržoazní revoluce (1854 až 1856), se progresisté v čele s Esparterem dostali k moci. Za revoluce se progresisté poděsili rozvoje masového lidového hnutí a přistoupili na kompromis s kontrarevolucí, a tak připravili cestu k nastolení reakčního režimu ve Španělsku.
171 Jde o dekret španělské vlády (z května 1854) o placení pozemkové a průmyslové daně šest měsíců předem.
172 „Kölnische Zeitung“ [„Kolínské noviny“] — německý deník, který pod tímto názvem vycházel v Kolíně nad Rýnem od roku 1802; za revoluce 1848—1849 a v době reakce, která po ní následovala, se v něm odrážela zbabělá a zrádcovská politika pruské liberální buržoazie; vedl úporný boj proti „Neue Rheinische Zeitung“.
173 Jde o depeši pruského ministerského předsedy a ministra zahraničních věcí Manteuffela pruskému vyslanci v Petrohradě baronu Wertlerovi z 12. června 1854.
174 „Spenersche Zeitung“ [„Spenerovy noviny“] — tak byl podle jména svého vydavatele nazýván list „Berlinische Nachrichten von Staats- und gelehrten Sachen“ [„Berlínské zprávy o záležitostech státu a vědy“], který vycházel v Berlíně od roku 1740 do roku 1874. List zastával konstitučně monarchistický směr.
175 „Le Siècle“ [„Století“] — deník, který vycházel v Paříži v letech 1836 až 1939. Ve čtyřicátých letech 19. století byl mluvčím názorů té části maloburžoazie, která se omezovala na požadavek umírněných reforem. V padesátých letech to byl list umírněných republikánů.