Bedřich Engels
Válka na Dunaji[167]
Asi před osmdesáti lety, když vítězné armády Kateřiny II. odtrhávaly od Turecka jednu provincii za druhou, předtím, než bylo z těchto provincií vytvořeno to, co se dnes nazývá jižní Rusko, napsal básník Děržavin v jednom z výlevů lyrického nadšení, jimiž opěvoval ne-li ctnosti, tedy aspoň slávu této carevny a osudem předurčenou velikost její říše, pozoruhodné dvojverší, které ještě dnes v jádru vystihuje nadutost a sebevědomí carské politiky:
„Nač tobě svazky? — Ó Rusi!
Vykroč, a celý svět je tvůj.“[a]Možná, že by to platilo i dnes, jen kdyby Rusové mohli vykročit, ale v tom jim brání velmi vážná překážka. Proto jsou aspoň prozatím nuceni dobytí světa ještě odložit. Ale zvlášť trpké sousto pro pýchu Rusů je to, že se jim nepodařilo vrátit se domů se zástavou světovlády, nýbrž jsou dokonce nuceni obejít se i bez klíčů k obyčejné dunajské pevnosti Silistře, kterou přísahali dobýt stůj co stůj. A ještě bolestnější je, že za sebou zanechávají i hroby asi 50 000 svých bratří, kteří zahynuli jenom v tomto tažení na nemoci a v boji.
Z vojenského hlediska je obléhání Silistry nesporně nejvýznamnější událostí od počátku války. A právě proto, že se Rusům nepodařilo dobýt tuto pevnost, je celé tažení prohrané, a jejich nynější ústup za Seret je ještě provázen ostudou a carovou nemilostí. Dřívější etapy obléhání jsme už našim čtenářům podrobně, a jak doufáme, srozumitelně vyložili; nyní, když jsme konečně dostali ruská úřední hlášení, která přivezl parník „Pacific“, můžeme celou záležitost sledovat až do konce, aniž křivdíme té či oné straně. Mimo ruská hlášení, která o tom, co uvádějí, píší jasně, srozumitelně a věcně, ale přitom mnoho věcí opomíjejí, máme ještě zprávu poručíka Nasmytha (od bengálského dělostřelectva), kterou psal pro londýnské „Times“[168]. Je to úplný deník obléhání, který uvádí zajímavé podrobnosti, ale je napsán poněkud ledabyle a tu a tam je nepřesný v datech. Můžeme směle říci, že tyto pozdější a podrobnější zprávy plně potvrdily naše dřívější názory a závěry o obléhání, až na ten detail, že Turci neupustili od obrany pevnůstky Arab Tabia, kdežto my jsme předpokládali, že to v posledním stadiu obléhání budou muset učinit. Rusové si při svých operacích počínali zřejmě ještě neuváženěji, než jsme předpokládali. Nejdříve provedli pravidelný útok na pevnost od východu z dunajské doliny a doufali, že budou moci úplně obejít detašované pevnůstky a udělat hned průlom do hlavní hradby pevnosti. Měl-li tento pokus nějakou přednost, pak jedině tu, že byl originální. Je to snad první příklad toho, že byly zřizovány zákopy a přibližovací zákopy proti pevnosti v prostoru, který byl nejen ohrožen z boku, ale i přímo ovládán z týlu výšinami opevněnými nepřítelem. Později však byl právě na tyto výšiny veden další, nepravidelný útok, a to tak důmyslně, že když bylo ztraceno čtrnáct dnů průzkumem a pokusy o zteč, v nichž zahynuly nebo byly vyřaženy z boje tisíce ruských vojáků, muselo být nakonec přece jen zahájeno pravidelné obléhání. Tolik o umění Rusů. A nyní přejděme k jednotlivostem obléhání.
1. června dostali Rusové z levého břehu Dunaje novou dodávku obléhacích děl, z nichž sestavili baterii proti Arab Tabu. Vyhloubili šachty a nakladli miny pod kontreskarpy a glacis této pevnůstky. 2. června byl zabit granátem velitel Silistry Musa paša. K večeru odpálili Rusové minu pod jednou z bašt Arab Tabie. Protože tehdy ještě nemohli dosáhnout hřebene glacis, nebyla mina asi příliš přesně položena. Vzdálenosti i směr nejmenšího odporu musely být špatně vypočteny, neboť mina nejen nepoškodila turecké obranné stavby, ale explodovala nazpět a zasypala ruské zákopy krupobitím kamení a hlíny. Tam však stály úderné oddíly připravené ke zteči a lze si snadno představit, jak asi na ně takové krupobití kamení zapůsobilo. Jak málo se Rusům podařilo účinně blokovat pevnost, je vidět z toho, že toho dne proniklo z Razgradu západně od Silistry do obleženého města na 5000 vojáků tureckého nepravidelného vojska.
Od 4. do 8. června se pokračovalo v kopání zákopů proti Arab Tabu. Rusové dosáhli glacis a směle vedli podkop až k jeho hřebeni, byli však přitom jen velmi chabě podporováni palbou svého dělostřelectva. Začali pokládat minu pod příkop a dostali se s ní až pod eskarpní stěnu bašty. Tyto práce nebyly ještě skončeny, když generál Paskevič uspořádal 9. června další ze svých nepochopitelných demonstrací ozbrojené síly v podobě mohutného průzkumu pevnosti, jehož se zúčastnilo 31 praporů, 40 eskadron a 144 polních děl. Co tím chtěl získat, nikdo neví. Vypadalo to jako jedna z oněch demonstrací podnikaných pouze s nejasnou nadějí, že se snad při ní naskytne nějaká příležitost k vážné akci nebo že se aspoň podaří přesvědčit nepřítele o nesmyslnosti dalšího odporu. Na Turky to ovšem naprosto takto nezapůsobilo. Naopak vyslali jezdectvo v síle 4000 mužů, které bylo podle ruského bulletinu úplně rozbito. Nasmyth naproti tomu tvrdí, že se Turci vrátili se 60 ruskými koňmi, které v této šarvátcc ukořistili. A Paskevič, místo aby provedl rekognoskaci, z které by měl nějaký užitek, byl sám rekognoskován tureckou dělovou koulí, která ho vyřadila z boje, takže musel být převezen do Jas.
10. června dosáhlo obléhání kulminačního bodu. Velká mina, Šilděrova poslední naděje, vybuchla. Skutečně prorazila v čelná baště Arab Tabie použitelný průlom. Ruské oddíly nastoupily ke zteči. Ale jak se dalo čckat, Turci už dávno předtím zřídili coupure čili druhý násyp s příkopem hned za hlavní hradbou, a když se tam Rusové dostali, zjistili, že nemohou dál a že jsou vystaveni vražedné palbě. Jakmile se ovšem oddíl provádějící zteč jednou zastaví, znamená to, že je poražen, neboť palba nepřátel krytých valy a podporovaných dělostřelectvem z takové vzdálenosti, kdy každý výstřel znamená bezpečný zásah, jej v několika minutách donutí k ústupu. Rusové tedy museli co nejrychleji ustoupit zpátky průlomem; přitom je Turci pronásledovali až k jejich zákopům a zničili jim část obléhacích staveb. Tato zteč byla poslední vážnou akcí Rusů proti Silistře. Jestliže se naoko a formálně pokračovalo v obléhání, dokud nepřišel rozkaz obléhání zastavit, pak opravdu jen naoko. 12. června byla blokáda tak chabá, že evropští důstojníci ze Šumly se bez potíží dostali až do pevnosti.
Rusové začali se zákopovými pracemi v dunajské dolině 19. května. 22. května začaly jejich baterie, celkem sedm, ostřelovat Arab Tabu. Příštího dne bylo proti této pevnůstce nasazeno dalších patnáct děl. Ale přesto byl pravidelný útok na Arab Tabu podle ruské zprávy zahájen teprve 31. května. To by nasvědčovalo tomu, že baterie zřízené 21. a 22. května plnily pouze funkci první paralely a byly vyzbrojeny těžkými polními děly proto, aby pevnůstku postřelovaly podélně. Od 31. května do 10. června se ruské baterie přiblížily k pevnůstce až na sto yardů, tj. od první ke třetí paralele na úpatí glacis. Rusové nekorunovali glacis a nezřídili ani zákopové baterie, ale jak jsme se už zmínili, prokopali svah glacis, aby mohli v jeho hřebeni vyhloubit šachtu pro minu.
Protože ze všech zpráv je zřejmé, že Arab Tabia byla sotva víc než polní opevnění sice značných rozměrů, ale neschopné dlouhého odporu, zasluhuje počínání jeho obránců, kteří se skládali ze čtyř praporů a 500 mužů nepravidelného vojska pod velením Hüsejina paši, nesporně nejvyšší pochvaly. Devět dní ostřelování dalekonosnými děly, jedenáct dní zákopového boje, dvě miny a čtyři nebo pět ztečí, a to všechno končí porážkou nepřítele; neznáme skutečně v dějinách války druhý případ, kdy by se pouhé vnější opevnění typu Arab Tabie dokázalo tak držet. Nesjpíš se to ještě dá srovnat s obranou Kolbergu Prusy roku 1807 a Gdaňska Francouzi roku 1813.
Je dost překvapující, že po celou dobu obléhání Ömer paša nepodnikl nic, aby podpořil nebo vyprostil tak důležitý bod. Z jeho dopisu Samimu pašovi, guvernérovi Vidinu, se ovšem dovídáme, že byl skutečně připraven přijít Silistře na pomoc, ale tu se Rusové najednou stáhli na levý břeh Dunaje.
„Jak víte,“ píše se v tomto dopise, „shromáždil jsem všechny naše síly před Šumlou a chystal jsem se táhnout pevnosti na pomoc. Šest jezdeckých pluků a tři baterie už odtáhly ze Šumly s tímto úkolem. Rusové, kteří se o tomto pohybu dověděli, stáhli se náhle s celým svým dělostřelectvem na levý břeh. Za těch čtyřicet dní, co obléhali pevnost, měli 25 000 mrtvých.“
Co teď Rusové chtějí dělat, nelze říci. Podle některých vídeňských novin zamýšlejí zaujmout postavení za řekou Buzau. Ale tyto noviny se tváří, jako by Rusy hnal zpět strach z Rakušanů, přičemž i Buzau prý už Rakušané obešli. Kdyby se Rusové pokusili držet Moldavsko, obešli by je Rakušané z Haliče a Bukoviny. Ale kdyby se ruské jednotky v Polsku včas spojily s bývalou dunajskou armádou v Podolí a Volyni, mohly by zase obejít z boku Rakušany, takže severovýchodní část Haliče až k Sanu a Dněstru by byla vystavena jejich útoku.
Kdybychom na okamžik nechali stranou politické zřetele a prostě předpokládali, že Rakousko je ochotno spolu se spojeneckými silami zaútočit na Rusko, byla by situace takováto: Rakousko by mohlo pro společné akce se spojenci postavit 200 000 až 250 000 mužů a spojenci mají k dispozici asi 100 000 nebo 120 000 Turků a 60 000 mužů anglo-francouzského vojska. Proti těmto silám by mohlo Rusko postavit čtyři sbory dunajské armády se zálohami, jež po odečtení příslušných ztrát mohou mít asi 200 000 mužů. Druhý armádní sbor pod velením Paňutinovým a tři jezdecké záložní sbory spolu s některými dalšími pěšími zálohami a posilami z nových odvodů mohou mít dohromady zhruba 180 000 mužů, takže celková branná moc Ruska by činila 350 000 vojáků; od toho by se ovšem musely ještě odečíst posádky nutné ke střežení Krymu a některých částí jižního Ruska. Kromě toho by ještě zbývala garda, granátníci a první armádní sbor, kterých by se dalo použít pro obranu Polska a pobaltských provincií — a to nepočítáme finský sbor v síle asi 15 000 mužů. Uvážíme-li toto všechno, nebyl by rozdíl mezi oběma válčícími silami tak velký, aby Rusko nemohlo počítat se skromným úspěchem, kdyby se omezilo jen na obranu.
Jestliže Rakousko nemá jiný úmysl než zprostředkovat mezi válčícími mocnostmi, jak se dá soudit z posledních diplomatických zpráv a z jeho úplné nečinnosti na moldavských hranicích, pak můžeme s jistotou říci, že se letos ani v Moldavsku, ani v Besarábii nebude už nic vážného dít.
Napsal B. Engels 6. července 1854
Otištěno jako úvodník v „New-York Daily Tribune“,
čís. 4139 z 25. července 1854Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny
__________________________________
Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a Děržavin, „Na dobytí Varšavy“. (Pozn. red.)
167 Jak vysvítá z Marxova dopisu Engelsovi ze 7. července 1854, zadržel Marx článek „Válka na Dunaji“ (v Marxově zápisníku označený jako „Obléhání Silistry. Dokončení“) a odeslal jej teprve 11. července 1854.
168 Zprávu dopisovatele listu „Times“ Charlese Nasmytha „Obléhání Silistry“, datovanou 2. června, otiskly „Times“ 3. července 1854.