Karel Marx a Bedřich Engels



Situace v rusko-turecké válce[155]

Nejen podivuhodná shoda ruské evakuace a rakouské okupace Valašska, ale i sám způsob, jak bylo zahájeno, prováděno a nakonec zrušeno obléhání Silistry, nasvědčuje tomu, že se tu neuplatňují jen vojenské zřetele, ale činitelé naprosto jiného druhu. Z úřední ruské zprávy, která končí 28. květnem večer a liší se od tureckých bulletinů jen v údajích o počtu mrtvých a raněných, je vidět, že operace měly zvlášť překotný ráz, že nejtvrdošíjnější pokusy zničit vnější opevnění byly podniknuty, teprve když se prakticky zjistilo, že dobýt Silistru ztečí je nemožné, a že útok byl tak bezplánovitý a nevědecký, že ani v letopisech ruských obléhání bychom pro něj nenašli obdobu. O operacích v době od 28. května do 15. června máme příliš kusé zprávy, než abychom mohli podat podrobné vylíčení; ale fakt, že při stále opakovaných zoufalých útocích byli raněni a vyřazeni z boje skoro všichni vyšší důstojníci — Paskevič, Šilděr, kterému později amputovali nohu, Gorčakov, Liděrs a Orlov, jemuž kulka vystřelila oko — jasně dokazuje, že Rusové měli rozkaz nejen dobýt pevnost za každou cenu, nýbrž dobýt ji i ve stanovené lhůtě. Prováděli to všechno způsobem, který připomíná spíš barbarskou metodu dobývání kurdistánských měst Tímúrem-Tamerlánem než moderní způsob vedení pravidelné války. Na druhé straně je zřejmé, že statečná a obratná obrana Silistry překvapila stejně spojenecké mocnosti jako osmanský díván. Naši čtenáři si snad vzpomenou, že asi před šesti týdny se sešli ve Varně spojenečtí velitelé[a] a objevili, že linie Balkánu tvoří přirozenou obrannou čáru Turecka; četné britské noviny teď nejen přiznávají, nýbrž dokonce jásají nad tím, že nebylo třeba ani jednoho francouzského nebo anglického vojáka, aby pomohl vyprostit Silistru z obležení. Nedá se konec konců popírat, že Silistra je velice důležitý vojenský bod, že osud této pevnosti rozhoduje o osudu tažení a že když Rusové zanechali obléhání a náhle ustoupili na Seret, ztratili celé území, které loni a letos dobyli.

Přesto však je třeba konstatovat, že mnoho britských novin dosah nynějších ruských nezdarů značně přehání. Nevím, kdo by byl tak naivní, aby věřil, že výpad, který podnikla 13. června posádka Silistry, a posila 2000 mužů, kterou prý pevnosti poslal Ömer paša, vedly k úplné porážce Rusů a donutily 90 000 až 100 000 mužů, aby utekli před 15 000. Náhlý ústup Rusů je prozatím právě tak záhadný jako jejich náhlý útok. Dá se vysvětlit jen tím, že už dřív došlo k dorozumění s Rakouskem, že rakouské vojsko obsadí Valašsko. V této souvislosti je zvlášť zajímavý následující úryvek z dopisu cařihradského zpravodaje „Morning Chronicle“, který tento komplot odhaluje už 10. června, tedy čtyři dny před uzavřením rakousko-turecké smlouvy:

„Turci se domnívají, že si z nich diplomacie dělá blázny a že má v úmyslu přihrát Silistru do rukou Rusům. Toto podezření potvrzuje zpráva, která sem došla, že se ve Vídni připravuje nový protokol, v němž se prý mluví o pádu Silistry jako o hotové věci; až bude uspokojena vojenská ctižádost Ruska, usoudí prý Rakousko, že nadešla vhodná doba, aby vojensky zakročilo a vyřešilo tuto záležitost — obsadí totiž podunajská knížectví, která ruské armády vyklidí.“

Podle toho by bylo bývalo všechno v pořádku, kdyby byli Rusové včas dobyli Silistru. Takto se jim sice nepodařilo uspokojit carovu vojenskou ctižádost, ale přesto musí na základě úmluvy s Rakouskem poněkud neslavně ustoupit. Zatímco Rusové ustupují za Seret, Rakušané postupují k Seretu a Dunaji a stavějí se tak mezi Rusy a Turky s jejich spojenci. V tomto postavení jsou rozhodčím ve sporu a zabraňují oběma stranám v postupu. Rusové zůstanou v Moldavsku, zatímco vídeňská konference se bude horlivěji než kdy jindy zabývat sepisováním protokolů, a tak získají zimu. Nebude-li mít konference žádný výsledek — a to lze s jistotou předpovídat, neboť ruský imperátor už dostal vyplacenu svou novou půjčku 37 miliónů dolarů od firmy Hope a spol. v Amsterodamu[b] — bude postavení ruské armády za Dunajem a Seretem dvojnásob silnější, než byla linie mezi Bukureští a Küstendžem. Ostatně srovnáme-li sílu Rusů, kteří teď od Silistry a z Bulharska ustupují za Seret, se silou spojeneckých armád, pokud se s nimi dík jejich geniálnímu rozmístění dá vůbec počítat, je jasné, že by spojenci ani při nejlepší vůli nedokázali zmařit tuto rakousko-ruskou kombinaci.

Ruské vojenské síly nasazené proti Turecku a proti spojencům na evropském pobřeží Černého moře mají třináct pěších divizí, a to tři z třetího armádního sboru, tři ze čtvrtého, jednu z pátého, tři ze šestého a k tornu tři záložní divize. Mimoto k nim patří třetí, čtvrtá, pátá a šestá divize lehkého jezdectva a třetí, čtvrtá a pátá dělostřelecká divize. Tyto jednotky, které tvoří skoro polovinu hlavní operační armády, by měly mít podle oficiálních údajů 16 000 mužů na jednu pěší divizi, 5000 na každou jezdeckou divizi a 160 děl na každou dělostřeleckou divizi; celkem asi 250 000 až 260 000 mužů včetně vozatajstva a markytánů. Posuzujeme-li však sílu ruské armády podle toho, jak se skutečně projevila za války v Uhrách[156], nemůžeme počítat, že ruská pěší divize má víc než 13 000 až 14 000 mužů, a úměrně tomu budou nižší i počty jezdectva a dělostřelectva. Skutečné síly, které Rusové postupně přivedli do podunajských knížectví, činí tedy jen asi 210 000 mužů; od toho musíme ovšem ještě odečíst ztráty v bojích a ztráty způsobeně nemocemi, jež činí dohromady nejméně 20 000 až 25 000 mužů. Když si připomeneme, jakou pohromu způsobila v řadách ruské armády v letech 1828—1829 bahenní zimnice, a srovnáme to s dopisy jednoho ruského chirurga ve „Wiener Medizinische Wochenschrift“[157], můžeme bez přehánění odečíst na ztráty osm až deset procent z celkového počtu ruské armády. A tak by tedy mohli Rusové ze své armády zasadit do boje asi 180 000 mužů.

Bylo by zajímavé zjistit, jaké části těchto sil asi použili při operaci proti Silistře. Mnoho vojska bylo zapotřebí na střežení spojů a skladišť v týle bitevní linie. Museli obsadit Bukurešť a dobrudžskou linii. Několik oddílů muselo být nezbytně vyčleněno na krytí boků a částečně i čela armády. Odečteme-li tedy 60 000 mužů na tyto různé úkoly, ukáže se, že na obléhání Silistry a na krytí této operace zbývalo zhruba 130 000 mužů. A to je spíš vyšší než nižší odhad. Vzhledem k poloze Silistry u velké řeky se ovšem obléhající armáda musela rozdělit, aby mohla obklíčit pevnost ze všech stran. Dále bylo nutné umístit na severním břehu silné zálohy, které by podpořily při eventuální porážce oddíly nasazené z jižního břehu. A konečně se musely tyto oddíly, které obsadily jižní čili pravý břeh, ještě znovu rozdělit na dvě armády, z nichž jedna měla úkol provádět obléhání a odrážet výpady obležených, kdežto druhá měla krýt obléhání a odrazit vojsko, které by táhlo pevnosti na pomoc. K obsazení levého břehu a k provádění obléhání na pravém břehu bylo zapotřebí asi 35 000 až 40 000 mužů, takže do aktivních polních operací proti pomocné armádě, která měla vyprostit pevnost z obklíčení, mohli Rusové nasadit jen zbývající armádu v počtu 80 000 mužů. Víc z bulharského území v okruhu deseti až dvaceti mil kolem Silistry přivést do boje nemohli.

Podívejme se nyní, jaké síly mohou nasadit v této chvíli proti 180 000 mužům ruské armády spojenci. O turecké armádě u Šumly se nedávno říkalo, že má asi 80 000 mužů, ale že jí chybí všechno, čeho je zapotřebí k akcím v otevřeném poli, a podle posledních zpráv lorda Raglana a francouzských štábních důstojníků má prý tato armáda špatné důstojníky a je vůbec v takovém stavu, že se rozhodně nemůže pustit do útočných operací. Nemáme v úmyslu a zatím ani nemáme možnost zkoumat správnost těchto údajů. Stačí konstatovat, že toto je oficiální mínění spojenců o stavu turecké hlavní armády. Od té doby byly staženy oddíly od Calafatu do Ruščuku, kde prý byl zřízen tábor pro 40 000 mužů. Je těžké pochopit politiku nutící k nečinnosti sbor, jenž je dost silný, aby donutil Rusy okamžitě zrušit obléhání Silistry, kdyby byl táhl na Bukurešť místo do Ruščuku. Ale vedení války je přece výhradně v rukou diplomacie. Odečteme-li nynější posádku v Ruščuku a posádku a zálohy v Šumle, je velmi pochybné, zda Turci jsou s to postavit v otevřeném poli 50 000 mužů, schopných splnit úkol, který je čeká. Podle odhadu západních vojenských kapacit sice jeden anglo-francouzský voják vydá přinejmenším za dva ruské, ale i tak by spojenci potřebovali armádu o 65 000 mužů, aby se vyrovnala ruské okupační armádě. Dokud tedy spojenci nebudou moci shromáždit ve Varně takovéto síly, stěží se pustí do boje, leda v krajní nouzi.

Dali si ovšem dobrý pozor, aby se neobjevili v poli hned v takovéto síle, protože by později neměli záminku zdržovat se aktivních operací. Celé anglo-francouzské síly, které jsou nyní v Turecku, nemají víc než 80 000 mužů, kromě dalších 15 000 až 20 000, které jsou v této chvíli na cestě, včetně skoro celého jezdectva a dělostřelectva. Počet transportních lodí, které jsou v Bosporu po ruce, je — ať už úmyslně nebo neúmyslně velmi omezený, takže by bylo třeba mnoha cest sem a tam, kdyby mělo být toto vojsko dopraveno do Varny pouze po moři. Ovšem „podle nejčerstvějších a nejspolehlivějších zpráv“, jak píše zpravodaj, kterého jsme už citovali, „bylo zatím po moři dopraveno teprve 12 000 britských a francouzských vojáků, zatímco hlavní část francouzské armády pomalu postupuje od Gallipoli k Cařihradu a Drinopolu“. Protože cesty jsou tu pověstně špatné a zásobovací potíže neobyčejně veliké, dovoluje takovéto uspořádání proslulému generálu Saint-Arnaudovi, aby se neustále projížděl sem a tam mezi Varnou a Cařihradem, kde ovšem jistě nepromešká jedinou příležitost, aby vytloukl z kdejaké intriky v dívánu solidní přínos pro svůj bezedný měšec. O dvou britských divizích, které jsou stále ještě ve Skutari, se dovídáme od téhož zpravodaje, že „podle všeho nejsou ještě připraveny vyplout, ačkoli v přístavu kotví celá flotila dopravních lodí a parníků, které čekají, aby je nalodily“.

Ze všech těchto skutečností musí být každému jasné, že spojenecké mocnosti se pečlivě starají o to, aby nebyly s to přímo zmařit nynější dohodu mezi Ruskem a Rakouskem. Neboť kdyby na něco takového pomýšlely, měly zcela jednoduše na vybranou: buďto anglo-švédské spojenectví na Baltu, které by vytvořilo operační základnu pro pomocná vojska, usnadnilo by vpád do Finska a umožnilo by obejít z pevniny pevnosti Sveaborg a Kronštadt; anebo kombinovaný útok ze souše i z moře na Krym a Sevastopol. Pokud jde o první alternativu, je zajímavé si všimnout, jak londýnské „Times“, které ještě před necelými třemi týdny hlásaly, že je nezbytné odeslat černomořskou eskadru do Baltského moře, nyní doporučují pouze blokovat baltské přístavy a větší část baltské flotily poslat okamžitě zpět do Černého moře, a najednou se horlivě přimlouvají za obsazení Krymu. Tento list se kdysi tvářil, jako by byl celý zdrcený z toho, že Napier nemůže nic podnikat, dokud se nespojí s francouzskou flotilou. Nyní, když se tak stalo, předpokládá se, že se nakonec stejně nic nepodnikne, a tak že by si anglická a francouzská flotila měly raději zase udělat výlet Kattegatem a Lamanšským a Gibraltarským průlivem do Černého moře. Uvážíme-li, kolik času stálo, než se tyto flotily spojily, a kolik času by ještě stálo, než by se spojily se silami, kterým vclí admirál Dundas, je jasné, že hlavním cílem těchto návrhů je, aby se nic nepodnikalo ani v Černém, ani v Baltském moři.

Nehledě k nepředvídané a neočekávané porážce u Silistry, jediný bod, kde Rusové utrpěli povážlivé škody a kde jim hrozí nebezpečí, je Kavkaz — ačkoli ani to není docela jisté. Vyklidili skoro všechny své pevnosti na východním pobřeží Černého moře, ne snad ze strachu před spojeneckými flotilami, nýbrž aby posílili svou armádu v Gruzii. Při ústupu Darjalským průsmykem byly prý jejich předvoj i zadní voj náhle napadeny silným oddílem horalů, ruský předvoj byl rozbit, střed a zadní voj se musely po těžkých ztrátách stáhnout zpět. Zároveň postoupila armáda Selima paši od pevnůstky sv. Mikuláše na Ozurgeti a donutila Rusy, aby vyklidili tuto pevnost, odkud Turky často znepokojovali a ohrožovali; tímto úspěchem si Selim paša zajistil spojení s hlavní tureckou armádou v Karsu. Vzpomeneme-li si, že právě tato armáda byla po celou zimu a jaro obrazem žalostné nečinnosti, pak manévr Rusů svědčí přinejmenším o tom, že si uvědomili, jak nejisté je i jejich postavení v Gruzii, a že velmi nutně potřebovali posilu od pobřeží. Potvrdí-li se plně nebo i jen zčásti zpráva o porážce u Darjalu, znamená to, že Voroncovova armáda je odříznuta a musí se buďto pokusit vytvořit si v Tiflisu pevnou základnu, která by se dala držet až do příští zimy — což není lehký úkol — anebo se musí snažit stůj co stůj se probít průsmykem. Tato operace by byla za všech okolností lepší než ústup ke Kaspickému moři, protože průsmyk, který tam vede, je nesrovnatelně nebezpečnější než Darjalský. O tom však budeme moci říci něco určitějšího, teprve až dostaneme úplnější a věrohodnější zprávy z oněch končin. Zatím můžeme jen konstatovat, že Rusko získalo nedávnými operacemi nepochybně dvě vítězství — jedním je půjčka u firmy Hope a spol., druhým smlouva Rakouska s Portou — a utrpělo jednu porážku — u Silistry. Zda trvalý přínos těchto vítězství bude dost velký, aby vyvážil hanbu porážky, může rozhodnout pouze budoucnost.



Napsali K. Marx a B. Engels 14 — 16. června 1854
Otištěno jako úvodník v „New-York Daily Tribune“,
čís. 4125 z 8. července 1854
  Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny


__________________________________

Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a — Saint-Arnaud a Raglan. Viz zde. (Pozn. red.)

b — Viz zde. (Pozn. red.)


155 Tento článek napsal Engels na Marxovu žádost 14. června 1854, Marx pak článek doplnil a odeslal jej 16. června do „New-York Daily Tribune“. Redakce uveřejnila článek jako úvodník a doplnila jej tímto úvodním odstavcem: „Příspěvky našich evropských dopisovatelů a zásilka novin, kterou jsme obdrželi včera večer po příjezdu parníku ‚Amerika‘, plně potvrzují zprávu, že Rusové byli vypuzeni ze svých zákopů před Silistrou a že se pak začali stahovat z Valašska zpět na linii Seretu. Dovídáme se také, že Rakušané bezpochyby vstoupí do Valašska ihned, jakmile bude tato provincie evakuována, a to na základě dohody uzavřené v Cařihradě 14. minulého měsíce. Jak se dovídáme, byla tato dohoda, jež má za daných okolností pro cara nemalý význam, uzavřena na přímý pokyn knížete Metternicha, který znovu fakticky řídí zahraniční politiku Habsburků.“

Z Marxova zápisníku je vidět, že Marx připojil k tomuto článku i materiál o Saint-Arnaudovi, kterým dokončil charakteristiku tohoto bonapartistického politika z článku z 9. června 1854 (viz zde). Redakce listu však tuto část vypustila.

156 Jde o účast carské armády na potlačení revoluce v Uhrách roku 1849.

157Wiener Medizinische Wochenschrift“ [„Vídeňský lékařský týdeník“] — časopis vydávaný ve Vídni od roku 1851. Marx má zřejmě na mysli několik příspěvků z Valašska a jeden z Dobrudže, které byly v tomto časopise uveřejněny bez podpisu v první polovině roku 1854.