Bedřich Engels
Současný stav anglické armády,
její taktika, výstroj, intendantura atd.
Londýn, v pátek 26. května 1854
I když válka na Východě nebude mít žádný jiný výsledek, povede aspoň k tomu, že se částečně rozplyne vojenská sláva nebožtíka vévody z Wellingtonu. Kdo znal Anglii ještě za života tohoto velice přeceňovaného vojevůdce, ten si jistě vzpomene, že se tehdy pokládalo za urážku britského národa, jestliže se někdo odvážil mluvit třeba i o Napoleonovi jako o vojevůdci, který by se dal v něčem srovnávat s neporazitelným „železným vévodou“. Tento slavný vévoda, který byl celých posledních čtyřicet let fakticky nejvyšším velitelem britské armády, je nyní mrtev a odpočívá v hrobě. Ještě nikdy nevykonával žádný vojevůdce svou moc tak neomezeně a nezávisle jako on. „Vévoda“ byl autoritou nad všechny autority, a ani král a královna se mu v odborných věcech neodvažovali odporovat. Ale „železný vévoda“, který po mnoho let požíval poct a příjemností, jež bývají zpravidla údělem šťastné prostřednosti a jež tak ostře kontrastují s tragickými otřesy typickými pro životní dráhu génia — například Napoleona — nakonec zemřel a velení nad britskou armádou přešlo do jiných rukou. Asi půldruhého roku po jeho smrti byla britská armáda postavena před úkol podniknout tažení proti Rusku, a tu se ukázalo, ještě než byl první pluk připraven k nalodění, že „železný vévoda“ zanechal armádu naprosto neschopnou bojového nasazení.
Vcelku měl vévoda anglický zdravý rozum, ale přesto byl v mnoha směrech omezený a úzkoprsý. Je dobře známo, jak nespravedlivě se vyjadřoval o podílu, který měli jeho němečtí spojenci na rozhodnutí bitvy u Waterloo, a přivlastňoval si všechnu slávu vítězství, které by se bylo změnilo v porážku, kdyby se nebyl včas objevil Blücher. Tvrdošíjnost, s jakou lpěl na všech zlořádech a nesmyslech zakořeněných v anglické armádě, odpovídaje na každou kritiku: „tyto zlořády a nesmysly nám zajistily vítězství ve Španělsku a Portugalsku“ — je v naprostém souladu s jeho konzervativním názorem, že určitý stupeň tradiční nesmyslnosti a prodejnosti je nezbytný pro pravidelný chod „prokazatelně nejlepší“ ze všech konstitucí. Ale zatímco v politice dovedl v rozhodujících chvílích v důležitých bodech ustoupit, ve vojenských záležitostech trval tím tvrdohlavěji na zastaralých názorech a tradičních nejapnostech. Za celý jeho život nebyla v britské armádě zavedena ani jediná závažná reforma kromě ryze technického zdokonalení dělostřelectva. Ale v tomto oboru bylo prostě nemožné úplně ignorovat rychlý rozvoj továrního průmyslu a technických věd. Důsledek je ten, že britská armáda má sice nejlepší dělostřelecký materiál na světě, ale organizaci dělostřelectva má právě tak těžkopádnou jako u jiných druhů zbraní, a že ve výstroji, celkové výzbroji a organizaci není v britské branné moci ani jediný bod, ve kterém by nebyla pozadu za armádou kterékoli civilizované evropské země.
Musím vaše čtenáře znovu upozornit na to, že řízení vojenských věcí v Anglii není svěřeno jako v jiných zemích jedinému úřadu. Jsou tu k tomu hned čtyři úřady, navzájem nezávislé a vzájemně si překážející. Je tu ministr války [Secretary of War], pouhý pokladník a účetní. Je tu vrchní velitel v hlavním štábu [Commander in Chief at the Horse Guards[a]], kterému je podřízena pěchota a jezdectvo. Je tu generální polní zbrojmistr [Master-General of the Ordnance], který velí dělostřelecko-ženijnímu vojsku a má se zároveň starat o všechen armádní materiál[b]. Dále je tu ministr pro kolonie [Colonial Secretary], který rozděluje jednotky do různých zámořských držav a přiděluje každé z nich válečný materiál. Kromě toho existuje ještě intendantura [Commissariat Department], a konečně pro vojska v Indii vrchní velitel armády v této říši. O nesmyslnosti takovéhoto uspořádání se začalo veřejně mluvit teprve po Wellingtonově smrti, neboť zprávu parlamentního výboru z roku 1837, týkající se této věci, dal vévoda odložit ad acta. Nyní, když začala válka, pociťuje se všude těžkopádnost tohoto uspořádání, ale proti změnám se namítá, že prý by mohly narušit pořádek a plynulost v řízení vojenských záležitostí.
Jako příklad, jaký zmatek plodí tento systém, jsem už při jedné dřívější příležitosti uváděl, že stěží existují dvě věci, které by pluk nemusel žádat od dvou různých, na sobě nezávislých úřadů. Stejnokroj vydává plukovník, ale pláště zbrojní správa [Ordnance]; opasky a tlumoky hlavní štáb [Horse Guards]; střelné zbraně zase zbrojní správa! Na každé zámořské základně jsou vojenské úřady, zbrojní úřady, správci skladů a intendanti víceméně na sobě nezávislí a odpovídají zcela odlišným a na sobě nezávislým úřadům doma. Dále je tu takový nešvar, jako je instituce „ošacovacích plukovníků“. V každém pluku je vyšší důstojník s hodností plukovníka, jehož úkolem je vymámit na státní pokladně určitou sumu na ošacení svého pluku, ale na tento účel vydává jen část přidělené sumy. Zbytek strčí do kapsy jako odměnu za svou námahu.
Protože s patenty na důstojnické hodnosti se vesele kupčí, jsou všechna vyšší místa v armádě téměř výhradně v rukou aristokracie. Po několika letech služby v hodnosti poručíka, kapitána a majora má důstojník právo koupit si při první příležitosti nejbližší vyšší hodnost, která se uvolní, nereflektuje-li na toto místo důstojník téže hodnosti, ale s delší služební dobou. Důsledek toho je, že ten, kdo má dost hotových peněz, může postupovat velmi rychle, protože mnoho jeho kolegů s více služebními lety nemá peníze a nemůže si tudíž koupit hodnost, když se uvolní. Je jasné, že takový systém velmi zužuje okruh schopných lidí, ze kterých se rekrutuje důstojnický sbor. Vzhledem k tomu, že povyšování vyšších důstojníků a jejich používání pro aktivní službu závisí skoro výhradně na počtu služebních let nebo aristokratických známostech, velké množství nadaných a vzdělaných lidí nemá vůbec možnost dostat se k vyšším velitelským místům. Je bezesporu nutné připsat převážně na vrub tomuto systému, že většina britských důstojníků má tak žalostně nedostatečné vědomosti ve všeobecných i teoretičtějších odvětvích vojenské vědy.
Počet důstojníků je neúměrně vysoký ve srovnání s počtem mužstva. Nikde se to tak neblýská zlatými prýmky a nárameníky jako u britského pluku. Následek je ten, že důstojníci nemají co dělat, a protože jejich esprit de corps[c] jim téměř nedovoluje zabývat se jakýmkoli poněkud vážnějším studiem, ubíjejí volný čas výstředními zábavami všeho druhu a spoléhají se, že až půjde do tuhého, přenese je přes všechny potíže jejich vrozená srdnatost a „reglementy Jejího Veličenstva“. Ale když byl zřízen tábor v Chobhamu[139], byla bezradnost velmi mnoha důstojníků na první pohled patrná každému, kdo dovede manévry posoudit trochu důkladněji než ubozí novinářští pisálci, kteří jako praví cockneyové[d] žasnou nad vším, co přináší taková zvláštní podívaná, jakou v životě neviděli.
Cvičební řád a systém výcviku jsou naprosto zastaralé. Manévrování je neobyčejně těžkopádné, neboť všechny pohyby jsou složité, pomalé a puntičkářsky se dodržují. Starý systém postupu v linii, udržovaný v britské armádě jako hlavní forma taktického manévru déle než v armádě rakouské, má několik dobře známých výhod, jestliže ovšem terénní podmínky dovolují ho použít; ale je nejeden způsob, jak mu čelit, a hlavně, tento systém je použitelný jen za velmi výjimečných okolností. Systém rozvíjení v kolony, zejména v malé rotní kolony, jak se zavádí v nejlépe organizovaných armádách na kontinentě, zajišťuje daleko větší pohyblivost a v případě potřeby rychlé rozvinutí v linii.
Výzbroj britského vojáka je z dobrého materiálu a skvěle vyrobena, ale v mnoha případech je znehodnocena zastaralými předpisy. Staré muškety s hladkou hlavní jsou dobře dělané, mají velkou ráži, ale jsou těžší, než je nutné. Stará brunšvická ručnice byla svého druhu dobrá zbraň, ale byla už předstižena lepšími zbraněmi. Nedávno zavedená Pritchettova puška, pokládaná za zdokonalení francouzské pušky Miniéovy, je zřejmě skvělá zbraň, ale byla zavedena teprve po úporném boji s příslušnými úřady. A i v přítomné době se zavádí velmi nepravidelně a nesoustavně; tak třeba polovina pluku má staré a druhá polovina nové zbraně, čímž se vnáší do celé výzbroje zmatek. Jezdectvo má dobré šavle, které jsou vhodnější svým tvarem k bodání i sekání než šavle zavedené v kontinentálních armádách. Koně jsou rovněž prvotřídní, ale jezdci a výstroj jsou příliš těžcí. Materiál polního dělostřelectva je nejlepší na světě, v mnoha směrech obdivuhodně zjednodušený, ale připouští se příliš mnoho různých ráží a vah, jež vyžadují nejrůznější prachové náplně.
Zato oblečení a celková výstroj britského vojáka je největší nesmysl, jaký si lze představit. Vysoký, těsný a tuhý límec kolem krku, nehezký přiléhavý kabátec s dlouhými šosy, špatně střižený a nepohodlný; těsné kalhoty, uboze vypadající plášť, šeredná čepice nebo čáka a k tomu celý soubor všelijakého řemení a pásů k nošení střeliva a tlumoku, jakým se nemohou pochlubit ani Prušáci — o tom všem se v poslední době už tolik psalo v novinách, že to jistě stačí jen připomenout. Dále nesmíme zapomínat, že ke vší té jakoby až záměrné nepohodlnosti oblečení musí britský voják ještě tahat na zádech daleko větší tíhu než kterýkoli jiný voják na světě, a jako by chtěla učinit svou hlavní zásadou „pohyblivost“, vleče armáda s sebou tak obrovský trén, že se nic podobného nenajde v žádné jiné armádě. Velkou vinu na tom má těžkopádnost intendantury, ale ani plukovní trény a zejména spousty důstojnických zavazadel nemají sobě rovné, leda v Turecku a v Indii.
A nyní se podívejme, jak si tato armáda vedla, když vojska dorazila do Turecka. Francouzi, kteří svůj armádní systém neustále korigovali různými opatřeními, která se jim osvědčila jako praktická a užitečná při alžírském tažení, se nevylodili, dokud se pohodlně nezařídili. Přivezli s sebou sice málo, ale přesto všechno, co nutně potřebovali, a to, co chybělo, rychle doplnil vrozený důmysl francouzského vojáka. Ukázalo se, že i přesto, že správa armády je v rukou podvodnické kliky Ludvíka Bonaparta a Saint-Arnauda, funguje tento systém celkem bez poruch. Ale Angličané! Přijeli do Gallipoli dřív než jejich zásobovací sklady; přijelo jich čtyřikrát víc, než kolik mohl pojmout jejich tábor; k vyloďování nebylo nic připraveno, nebyly pojízdné pekárny, neexistovalo skutečně odpovědné řízení. Rozkazy jen pršely a vzápětí přicházely opačné rozkazy a všechny si navzájem nejstrašnějším či spíše nejsměšnějším způsobem odporovaly. Nejeden starý seržant nebo kaprál, který si dovedl zařídit pohodlný život v kaferských houštinách nebo na vypráhlých rovinách kolem Indu, tady úplně ztratil hlavu. Všechna zlepšení, ať už je zavedl za polního tažení kterýkoli cizí velitel, byla tu přijata jen na dobu tohoto tažení; jakmile se jednotlivé pluky rozešly, vstoupily znovu v platnost jako jediný zákon zastaralé reglementy Jejího Veličenstva, a organizační zkušenosti polního tažení přišly úplně nazmar.
Takový je onen proslavený systém, na němž „železný vévoda“ lpěl s železnou tvrdošíjností a který musel být nejlepší už proto, že s ním porazil Napoleonovy generály na Pyrenejském poloostrově. Když se britský voják vleče ve svém koženém krunýři s 60 až 70 librami na zádech bulharskými stepmi, často ještě sužován malárií, že se sotva plouží, špatně zásobován vinou nedbalých a neschopných intendančních důstojníků, jistě s pýchou vzpomíná na svého „železného vévodu“, který mu připravil všechna tato dobrodiní.
Neblahé důsledky, které samy sebou vyplývají z vévodovy zkostnatělé rutiny, ještě zhoršuje oligarchický ráz anglické státní správy, v níž jsou nejdůležitější úřady svěřovány lidem, jejichž podporu v parlamentě snad nezbytně potřebuje klika kariéristů, jež je právě u moci, ale kteří naprosto postrádají nejzákladnější odborné znalosti a schopnosti. Vezměme například pana Bernala Osborna, který je jako sekretář zbrojní správy [Clerk of Ordnance] členem koaliční vlády. Jmenování pana Bernala Osborna bylo ústupkem mayfairským radikálům[140], které ve vládě zastupuje sir W. Molesworth, „skromný“ vydavatel Hobbesova díla. Pan Bernal Osborne
zobe vtip jak holub hrách
a po komkoliv hází jím až strach.
Toť kramář vtipu, vykládá své hračky,
kde pouť a trh a posvícení, táčky...[e]Pan Bernal Osborne sice hauzíruje s omšelými vtipy, ale sotva by asi rozeznal obyčejnou mušketu od Miniéovy pušky. Přesto je ovšem parlamentním sekretářem zbrojní správy Jejího Veličenstva.
Vaši čtenáři si jistě ještě vzpomínají na to, že pan Osborne přednedávnem žádal parlament, aby byly zbrojní správě povoleny prostředky na vlastní výrobu všech pěchotních zbraní požadovaných armádou a námořnictvem. Tvrdil, že ve Spojených státech dodávají státní zbrojovky zbraně laciněji, než je mohou vyrábět soukromé závody, a že se v Anglii vyskytly v několika případech vážné potíže, protože dodavatelé nedodali zbraně ve smluvní lhůtě.
Hlasování ve sněmovně bylo však odloženo, protože pan Muntz podal návrh, aby byl ustanoven užší výbor, který by „vyšetřil nejlevnější, nejrychlejší a nejlepší způsob dodávání střelných zbraní pro armádu Jejího Veličenstva“. Nyní byla uveřejněna zpráva tohoto výboru, a k jakým závěrům došel? Že soukromí továrníci nedodali zbraně v dohodnutých lhůtách „pro malicherně puntičkářský způsob kontrolování přebíraných výrobků požadovaný zbrojní správou a proto, že je tu zvykem zadávat výrobu každé jednotlivé z mnoha součástí ručnice jinému výrobci“. Zpráva dále konstatuje, že „zbrojní správa má asi sotva ponětí o tom, zač se vyrábějí pušky v Arncrice, i o tom, v jakém rozsahu se při jejich výrobě používá strojů, a její úředníci zřejmě nikdy neviděli střelné zbraně vyrobené ve státních zbrojovkách oné země“.
Konečně se ze zprávy dovídáme, že „továrna, kterou vláda zamýšlí postavit, by nemohla dodat ani jednu ručnici dřív než za osmnáct měsíců“.
Tyto úryvky z parlamentní zprávy snad dostatečně charakterizují odborné znalosti, které projevuje v koaliční vládě pan Osborne, její vlastní sekretář zbrojní správy. Ex ungue leonem.[f]
Napsal B. Engels 24. května 1854
Otištěno v „New-York Daily Tribune“,
čís. 4102 z 10. června 1854
Podpis: K a r e l M a r xPodle textu novin
Přeloženo z angličtiny
__________________________________
Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a Horse Guards byla britská královská tělesná garda; v jejích kasárnách sídlil hlavní štáb a „vrchní velitel“ — odtud jeho anglický titul. (Pozn. čes. red.)
b V britské armádě neexistovalo samostatné velení dělostřelectva a ženijního vojska. Řízení dělostřelectva, ženijního vojska, zbrojní zásobování i část intendanční služby byly ze staré tradice v pravomoci generálního polního zbrojmistra. (Pozn. čes. red.)
c — kastovní duch; hrdost na příslušnost k útvaru, na jeho tradice a privilegia. (Pozn. red.)
d — omezenci; posměšná přezdívka Londýňanů. (Pozn. red.)
e Shakespeare, Marná lásky snaha, 5. jednání, 2. scéna. (Pozn. red.)
f Podle drápů se pozná lev. (Pozn. red.)
139 Míní se tu velké táborové soustředění a manévry provedené u města Chobhamu nedaleko Londýna od 21. června do 20. srpna 1853 v souvislosti s přípravami války proti Rusku.
140 Mayfairští radikálové — přezdívka skupiny pseudoradikálů (Molesworth, Bernal Osborne aj.); ve skutečnosti zastupovali tu část anglické aristokracie, která koketovala s demokratickými kruhy. Říkalo se jim „mayfairští“ podle jedné z přepychových londýnských čtvrtí, Mayfairu, kde jsou sídla aristokracie.