Karel Marx
*Bombardování Oděsy. — Řecko. —
Provolání černohorského knížete Danily. —
Manteuffelův projev[125]
Londýn, v úterý 2. května 1854
Bombardování Oděsy, tolikrát už provedené v bujné fantazii, se konečně uskutečnilo. Ale telegrafické zprávy, které jsme zatím dostali, jsou tak kusé a tak chudé na podrobnosti, že nemá smysl je komentovat. Podle velmi spolehlivých informací začalo bombardování 22. dubna, 23. bylo zastaveno (velitel města byl vyzván, aby se vzdal) a bylo znovu zahájeno 24. dubna. Jedna strana tvrdí, že byla rozbořena velká část města; druhá strana říká, že zápalnými rakctami a granáty byly zničeny pouze pevnosti. V některých kruzích se dokonce tvrdí, že bombardování nemělo vůbec žádný účinek. Některé zprávy uvádějí, že bylo zničeno osm ruských lodí, samozřejmě obchodních, protože ruské válečné lodi v Oděse nebyly. Poslední depeše z 26. dubna z Oděsy hlásí, že celá spojenecká flotila toho rána odplula.
Aby francouzská vláda připravila veřejné mínění na tuto událost, uveřejnila právě v „Moniteuru“ tento výňatek z poslední zprávy admirála Hamelina ministru námořnictva, kde se praví:
„6. dubna připlula do Oděsy anglická parní fregata ‚Furious‘, aby žádala vydání konzulů a těch francouzských a anglických poddaných, kteří by chtěli vzhledem k blížícím se válečným akcím opustit město, a vzala je na palubu... Přestože fregata vztyčila parlamentářskou vlajku, a tou byl opatřen i přistávající člun, ruské baterie vypálily na tento člun zákeřně sedm ran krátce nato, co odrazil od mola... Uvažujeme s admirálem Dundasem o odvetných opatřeních, bez nichž takový barbarský čin nelze nechat.“
Rusové uvádějí jinou verzi celé této události. Tvrdí, že vyslání lodi s parlamentářskou vlajkou bylo pouhou záminkou k průzkumu jejich obranných zařízení. Nedávno vplula do Sevastopolu loď „Retribution“ pod záminkou, že má doručit depeše, ale ve skutečnosti měla zakreslit rozmístění baterií uvnitř přístavu, což velmi pohněvalo cara, tím spíše, že povyk rozvířený kolem tohoto kousku v anglickém tisku potvrdil jeho podezření. Proto byl vydán rozkaz zahájit napříště palbu z děl na každou loď, jakmile se objeví před některým ruským přístavem. „Indépendance belge“[126] uveřejňuje dopis popisující tyto události, prý od nějakého ruského důstojníka z Oděsy, ale ve skutečnosti není asi jeho autorem nikdo jiný než sám pan Kiselev.
„27. března (8. dubna) v šest hodin ráno přiblížil se bez parlamentářské vlajky k molu karanténního přístavu v Oděse parník anglického královského loďstva ‚Furious‘. Třebaže velitel přístavu měl rozkaz zahájit na každou anglickou válečnou loď palbu, rozhodl se prozatím nevyplnit tento rozkaz, neboť pokládal za možné, že parník ještě nebyl informován o tom, že Anglie vypověděla válku. ‚Furious‘ zakotvil, spustil člun a vyslal jej ke břehu s parlamentářskou vlajkou. Velitel přístavu ihned vyslal svého pobočníka vstříc důstojníkovi v člunu. Tento důstojník prohlásil, že byl pověřen vzít s sebou na palubu francouzského a anglického konzula. Dostal odpověď, že tito pánové už dávno opustili Oděsu, a byl tedy vyzván, aby se neprodleně vzdálil; nato byl člun vytažen na palubu parníku a parlamentářská vlajka byla stažena. Ale místo aby důstojníci na parníku dali rozkaz zvednout kotvu, začali zakreslovat baterie. Aby jim v tom zabránil, dal velitel vypálit několik slepých nábojů na loď ‚Furious‘. Ježto ‚Furious‘ na to nedbal, byla vystřelena dělová koule do jednoho z jeho kol. Nato ‚Furious‘ okamžitě odplul.“
Je vskutku k smíchu, že anglická a francouzská flotila musí vyčkávat, až jim Rusové poskytnou „důvod“ k nepřátelským akcím, které nyní zahájili proti ruskému přístavu, a ani pak ještě ho nedobývají, nýbrž vypálí na něj jen několik salv z palubních děl.
Asi v touž dobu, kdy byl poslán do Oděsy „Furious“, tvrdilo se v dopisech z Oděsy došlých do Cařihradu, že ruská vláda zabavila všechno uskladněné obilí, neohlížejíc se pranic na to, že je to soukromé vlastnictví zahraničních obchodníků. Celkem bylo zabaveno na 800 000 čtvrtcí[a]. Kromě toho nařídila ruská vláda zahraničním obchodníkům dodat 150 000 pytlů a 15 000 vozů, aby zabavené obilí mohlo být odvezeno do vnitrozemí. Na všechny protesty odpověděl gubernátor prohlášením, že k takovým krajnostem dohnala vládu právě politika západních států, a tím, že stát zabavil jejich majetek, vlastně jej jen zachránil před rabováním rozhořčeného obyvatelstva. Po protestech konzulů neutrálních zemí, kteří zůstali v Oděse, se vláda nakonec uvolila, ne sice že za zabavené zboží zaplatí, ale že alespoň vystaví majitelům potvrzení.
Dále uvádíme citát z jedněch stockholmských novin:
„Celé město se hemží uprchlíky z Finska; mnoho jich také přijelo z Alandských ostrovů“ (které jsou zřejmě stále ještě obsazeny Rusy), „aby unikli ruským násilným odvodům. Ruské loďstvo má velký nedostatek námořníků a úřady chytají mladé i staré bez rozdílu. Uprostřed noci odvlékají otce rodin a nepopřejí jim ani chvilku na rozloučení. A tak celé rodiny prchají s celým svým majetkem do Švédska, aby unikly takovéto zvůli.“
„Journal de St.-Pétersbourg“ z 23. dubna přináší carovo provolání k poddaným, v němž se válka proti západním mocnostem líčí jako válka pravoslavné církve proti kacířům, jejímž cílem je prý osvobození ujařmených souvěrců v osmanské říši.
Dnešní pařížská „Presse“ přináší takovýto článek:
„Jeden náš dopisovatel z Cařihradu nám poslal důležité podrobnosti o ruském komplotu, který byl před časem odhalen a jehož vyšetřování právě skončilo. Vyšetřování jasně dokazuje, že Rusko už dávno připravovalo krizi, která měla sklátit ‚nemocného‘ do hrobu přímo před očima jeho lékařů. Vyšetřování ukázalo, že baron Oelsncr se naoko dal do služeb turecké policie jen proto, aby snáze obalamutil své surveillants[b]. Podle dokladů dostával měsíčně 1000 piastrů. Přestože byl velmi prohnaný, jeho dvojaká hra byla odhalena, a to takto: Začal se stýkat s panem Aspou, lékařem v tureckých službách, a v domnění, že mu může důvěřovat, se mu přiznal, že ho sice platí turecká policie, ale že stále slouží Rusku. Podle výpovědi pana Oelsnera zamýšlelo Rusko naverbovat mezi Řeky a Slovany v Turecku armádu 60 000 spiklenců, připravenou na daný signál povstat. Rozhodný úder měl být zasazen v Cařihradě. Vůdcem komplotu v tomto městě byl Angličan, jistý Plantagenet Harrison. Pan Aspa předstíral, že je s Oelsnerem zajedno, ale zároveň upozornil tureckou policii. Policie, která už měla Oelsnera delší dobu v podezření, ho začala hlídat ještě pečlivěji a zjistila, že posílá pravidelná hlášení knížeti Gorčakovovi. Nakonec se jim podařilo jedno z těchto hlášení zachytit. Oelsner, který byl vcelku velice opatrný, měl ten nešťastný nápad, že ukázal toto hlášení panu Aspovi, který okamžitě informoval pana Palamariho, tajného agenta turecké policie, a podařilo se mu zařídit to tak, že je Oelsner předal v jeho přítomnosti jistému Radžičovi, rakouskému Slovanu, který byl ve spojení s Oelsnerem a jeho komplici. U toho byl dopis zachycen a je teď jedním z usvědčujících důkazů. Dále se také zjistilo, že Oelsner uzavřel dohodu s jistým Constantinosem, kapitánem řecké obchodní lodi, a že se domluvili o tom, že bude získáno ještě dalších čtyřicet kapitánů řeckých lodí, kteří měli ve stanovený den přivézt do Cařihradu střelivo a všechno potřebné pro povstání řeckého obyvatelstva metropole. Constantinos udržoval pravidelné styky nejen s Oelsnerem, ale i s panem Metaxasem, řeckým vyslancem u Porty. Ruský plukovník Bodinarov obstarával spojení mezi Oelsnerem a knížetem Gorčakovem.“
V „Augsburger Zeitung“ vyšla série článků krajně nepřátelských Rusku, což vyvolalo v Německu velkou senzaci, neboť dosud tyto noviny horlivě lámaly kopí za ruské zájmy, a zároveň je známo, že byly nejednou inspirovány rakouským kabinetem. Rakousko, píše se v těchto článcích, se považuje po odhaleních obsažených v tajné korespondenci sira H. Seymoura za zproštěné svých závazků vůči Rusku. V jednom článku čteme:
„Kdykoli postup Ruska vyžadoval rakouský zákrok v Petrohradě, byly tyto zákroky přijímány tak stroze a s vídeňským kabinetem se jednalo tak bez okolků, že každá nová depeše z Cařihradu vyvolávala trapné rozpaky. Tento nedostatek respektu a pozornosti přiměl hraběte Mensdorffa, že požádal o jmenování velitelem brigády, aby byl odvolán z Petrohradu, ačkoli osobně neměl důvod ke stížnostem.“
Na jeho místo pak přišel kníže Eszterházy. V jiném článku je takovéto místo:
„Když ruský imperátor přibyl do Olomouce, choval se vůči hraběti Buol-Schauensteinovi tak nevhodně, nechceme-li říci urážlivě, že si toho kdekdo všiml a že tím byli uvedeni do rozpaků i Nesselrode a Meyendorf.“ (Dovoluji si připomenout vašim čtenářům, že Nesselrode má ve zvyku vyprovokovat takové arogantní chování svého vznešeného vládce a potom toho lituje.) „Mladý císař, který byl svědkem takového chování vůči svým ministrům, na to nezapomněl. Dopisy sira H. Seymoura jen urychlily rozhodnutí, která Jeho Veličenstvo učinilo“ (zakročit proti přehmatům Ruska vůči Rakousku) „ ... Hrabě Orlov za svého pobytu ve Vídni odmítl vzít na sebe jménem svého panovníka závazek respektovat za všech okolností celistvost osmanské říše.“
Cařihradský dopisovatel „Times“ zvlášť zdůrazňuje tu okolnost, že řecké povstání by nutně vedlo k revoluci v Řecku, tj. k boji mezi nacionalistickou stranou a stoupenci Ruska. Na druhé straně se zdá, že ukrutnosti, které páchají pašovi vojáci v Bulharsku, nalaďují obyvatelstvo ve prospěch Ruska. Dovolte, abych na několika faktech ilustroval náladu v Řecku vůči západním mocnostem. V „Nouvelliste de Marseille“ čteme toto sdělení z Cařihradu ze 17. dubna:
„Evropané žijící v Aténách jsou vystaveni nejrůznějšímu příkoří. Mlátí je dokonce i klacky, a řecké četnictvo nezakročuje. 15. března byl v přítomnosti tří četníků zbit a povalen na zem člen francouzského vyslanectví pan Gaspari, syn bývalého francouzského konzula v Aténách. Četníci jen lhostejně přihlíželi této scéně. Téhož dne byl varován jiný Francouz, že prý byl sestaven seznam devadesáti šesti ‚Franků‘, kteří mají být ‚potrestáni‘. Vzhledem k těmto výstřelkům zaslali zástupci Francie a Anglie vládě krále Oty společnou nótu, že za jakékoli násilí spáchané na francouzských a anglických státních příslušnících bude okamžitě požadována náhrada 25 000 drachem. 12. dubna bylo odevzdáno řecké vládě nové ultimátum; byla jí dána pouze pětidenní lhůta na odpověď, do 17. dubna. V tomto ultimátu se král Oto vyzývá, aby poskytl Francouzům odškodnění za příkoří na nich spáchaná, aby se kategoricky vyslovil proti povstání a napravil zlo, které napáchal nebo připustil. Uspokojivá odpověď se od krále neočekávala. V případě záporné odpovědi byli vyslanci rozhodnuti zcela přerušit styky s vládou a zároveň se společně jménem Francie a Anglie prohlásit ‚správci Řecka‘ podle ustanovení protokolu, jímž bylo toto království zřízeno.“
Řecká vláda rozeslala svým zahraničním zástupcům cirkulář, v němž ospravedlňuje svůj postup při nedávném sporu s Portou, jejíž poslední represálie proti řeckým poddaným, jak prohlásil pan Paikos, vyplývají z rozmrzelosti Turecka nad tím, že už nemůže považovat Řecko za svou provincii. To je také hlavní příčina intrik proti Řecku trvajících už dvacet let; povstání v Thesálii a Epiru je pouhá záminka.
Vídeňská „Presse“[127] z 28. dubna otiskla toto provolání knížete Danila k černohorským náčelníkům:
„Přál bych si, abyste i vy, Černohorci, znovu dokázali, že jste stejně hrdinní jako Řekové a jiné národy, a hodni odkazu našich vítězných předků, kteří nám darovali svobodu, jíž se pyšníme před celým světem. Rád bych se obrátil na vojáky, kteří už nastoupili do zbraně, abych věděl, mohu-li se na ně spolehnout, a proto nařizuji všem náčelníkům, aby shromáždili své kmeny. Nechť každý voják svobodně prohlásí, je-li ochoten táhnout se mnou proti Turkům, společnému nepříteli naší víry i našich zákonů. Vy, vůdcové, přijměte každého dobrovolníka a hlaste mi ho do Cetyně. Zapřísahám všechny, kdo nejsou připraveni zemřít smrtí statečných, aby zůstali doma. Každý, kdo chce táhnout se mnou, musí za-*******pomenout na svou ženu a děti i na všechno, co miluje na tomto světě. Pravím ti, můj statečný národe, a vám, moji bratři, že kdo netouží zemřít sc mnou, ať jen zůstane, kde je; neboť vím, že každý, kdo se mnou potáhne do války, vyváží padesát zbabělců. Vyzývám proto všechny statečné ‚nuže, jejichž srdce není chladné a kteří neváhají prolít krev za svou zem, pravoslavnou víru a svatý kříž, ať se se mnou jdou dělit o čest a slávu. Vždyť my jsme praví synové starých Černohorců, kteří přemohli tři turecké vezíry, porazili francouzská vojska a ztekli sultánovy pevnosti. Nezradíme svou vlast, nezpronevěříme se slávě svých předků a ve svatém jménu Páně se pustíme do boje.
Danilo
Cetyně 16. března 1854“
V „Agramer Zeitung“[128] čteme, že v odpověď na tuto výzvu k fanatickým černohorským nájezdníkům svolali náčelníci všech černohorských kmenů mladé bojovníky a seznámili je s provoláním, načež 4000 mužů odpřisáhlo před oltářem, že zvítězí nebo padnou „za víru a vlast“. Není možné nevidět zajímavou podobnost tohoto hnutí s hesly a nadějemi v pruské válce za nezávislost[129], jejíž památku tak věrně chrání generál Dohna v Královci a celý pruský Treubund[130]. Útok Černohorců na Hercegovinu přes Nikšič povede sám kníže Danilo. Útok na jih (směrem na Albánii) přes Žabljak povede vojvoda Djordje Petrovič.
„Horalé,“ jak píše „Agramer Zeitung“, „jsou dobře zásobeni střelivem a oba jejich sbory budou mít k dispozici po dvanácti třiapůllibrových dělech.“ Signál k zahájení nepřátelství dá plukovník Kovalevskij, který dostává instrukce přímo z Petrohradu.
Herr von Manteuffel si vydupal svých 30 000 000 tolarů a poslal obě sněmovny domů; na rozloučenou k nim pronesl projev, z něhož uvedu tento nadmíru charakteristický výňatek:
„Pánové, tím, že jste povolili tento úvěr, dali jste vládě prostředky, aby mohla kráčet dál cestou, kterou se dosud ubírala v plné jednotě (in voller Einigkeit) s Rakouskem a celým Německem a v souhlase s ostatními velkými mocnostmi, a aby mohla Prusku uhájit postavení, jež mu přísluší při řešení velké otázky, která dnes znepokojuje celou Evropu.“
Rád bych upozornil, že v telegrafické zprávě o tomto projevu, kterou přinesly anglické noviny, byl „souhlas s ostatními velkými mocnostmi“ nesprávně přeložen jako „souhlas se západními mocnostmi“. Prusko si vytklo vyšší cíl. Chce v souhlase s oběma stranami, které spolu naoko válčí, dosáhnout míru — s kým?
V týž den, kdy Herr von Manteuffel rozpustil sněmovny, poštěstilo se mu pronést ještě druhý projev, a to na shromáždění své strany, projev daleko jadrnější a vzletnější než zmíněný oficiální žargon. Tento projev je nejtypičtější pruský výtvor poslední doby. Je v něm in nuce[c] obsažena celá pruská státnická moudrost.
„Pánové,“ prohlásil, „existuje slovo, které bylo mnohokrát zneužito, a to je slovo svoboda. Nezříkám se tohoto slova, mým heslem je však něco jiného; mým heslem je slovo služba (Dienst). Pánové, my všichni, kteří jsme se tu sešli, máme povinnost sloužit Bohu a králi a já jsem pyšný na to, že mohu sloužit takovému králi. Toto slovo služba pevně stmeluje pruský stát, třebaže je roztroušen po vlastech německých (in deutschen Gauen). Toto slovo nás musí všechny pojit, ať už je naše postavení jakékoli. Slovo služba králi je mým praporem, je korouhví všech, kdo se tu sešli, v něm je spása naší doby. Pánové, ať žije služba králi.“
Manteuffel má pravdu: neexistuje žádné jiné Prusko než to, které žije ze služby králi.
Napsal K. Marx 2—5. května 1854
Otištěno v „New-York Daily Tribune“,
čís. 4080 ze l6. května 1854
Podpis: K a r e l M a r xPodle textu novin
Přeloženo z angličtiny
__________________________________
Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a — čtvrtce — stará dutá míra na obilí — rovná se necelým 6 litrům. (Pozn. čes. red.)
b — hlídače, špehy. (Pozn. red.)
c — v kostce, v jádře. (Pozn. red.)
125 Jak je vidět z Mrxova zápisníku, odeslal 2. a 5. května 1854 redakci „New-York Daily Tribune“ dva články. Redakce je však spojila a otiskla 16. května 1854 s Marxovým podpisem. V tomto svazku je uveden článek tak, jak vyšel v novinách. Část materiálu, který Marx poslal — o pruské politice — použila redakce v úvodníku otištěném 19. května 1854, ale zpracovala jej po svém.
126 „LʼIndépendance belge“ [„Belgická nezávislost“] — buržoazní deník, založený v Bruselu roku 1831; orgán liberálů.
127 „Die Presse“ [„Tisk“] — rakouský buržoazní liberální deník; vycházel ve Vídni v letech 1848 až 1894; v letech l86l — 1862, kdy byl zaměřen protibonapartisticky, vycházely v něm Marxovy články a příspěvky.
128 „Agramer Zeitung“ [„Záhřebské noviny“] — deník, vycházel od roku 1826 v Záhřebu, oficiální orgán rakouské vlády.
129 Jde tu o národně osvobozenecký boj německého lidu proti francouzské nadvládě, který se rozpoutal po porážce napoleonských vojsk v Rusku. Vládnoucí třídy a dynastie se pokoušely využít tohoto boje k rozdmýchání šovinistických nálad a k upevnění reakčního feudálního zřízení v Německu.
130 Treubund — „Svaz věrných“ — reakční šovinistická organizace, založená pruskými monarchisty koncem roku 1848 v Berlíně.