Bedřich Engels
Otázka války v Evropě
Ačkoli „Nashville“ nedovezl žádné zvláštní novinky z válčiště, dověděli jsme se přesto něco, co má za současné situace veliký význam. Je to zpráva, že nyní, na poslední chvíli, kdy ruští vyslanci odjeli z Paříže a Londýna, kdy britský a francouzský vyslanec byli odvoláni z Petrohradu, kdy námořní a pozemní síly Francie a Anglie se už soustřeďují k okamžité akci — právě v tuto poslední chvíli obě západní vlády znovu předkládají Rusku návrhy na jednání a přistupují v nich téměř na všechny ruské požadavky. Jak je dosud v živé paměti, bylo hlavním požadavkem Ruska, aby mu bylo přiznáno právo vyřídit si spor, který se podle jeho tvrzení týká jen Ruska a Turecka, přímo s Portou, bez vměšování jiných mocností. Toto právo se teď Rusku přiznává. Smyslem návrhů, obsažených v Napoleonově dopise[64], který otiskujeme na jiném místě, je, že Rusko má jednat přímo s Tureckem, ale smlouvě uzavřené mezi těmito dvěma stranami se má dostat záruky čtyř mocností. Tato záruka snižuje význam ústupku, protože při podobném sporu v budoucnu přímo poskytuje západním mocnostem záminku k vměšování. Avšak Rusko by se tím nedostalo do nevýhodnější situace, než v jaké je teď, kdy car Mikuláš musí vidět, že jakmile se pokusí o rozkouskování Turecka, riskuje válku s Anglií a Francií. A potom, zda Rusko opravdu něco získá, záleží na tom, jaká bude ona smlouva, která ještě není uzavřena; Rusko vidí, jak teď západní mocnosti zbaběle couvají před nutností vést válku, a tak mu bude úplně stačit, ponechá-li své armády soustředěné a bude-li pokračovat ve svém systému zastrašování, aby při jednáních prosadilo ve všech bodech svou. Kromě toho se ruská diplomacie sotva musí bát utkání s oněmi slovutnými vyslanci, kteří sesmolili první vídeňskou nótu[65] neblahé paměti.
Ovšem, zda car tento návrh přijme, nebo zda se raději spolehne na svou armádu, to se teprve uvidí. Nemůže si dovolit každých pět let takto zbrojit a provádět takovou dislokaci vojska v celé své ohromné říši. Přípravy byly provedeny v takovém měřítku, že náklady na ně by mohly nahradit jen ohromné materiální zisky. V ruském lidu se horlivě rozdmýchává nadšení pro válku. Dostal se nám do rukou opis listu od jednoho ruského kupce — ne od některého z oněch četných německých, anglických nebo francouzských obchodníků usazených v Moskvě, nýbrž od skutečného starého Moskvana, pravého syna „svaté Rusi“ — který má v komisi nějaké anglické zboží. Tohoto starého Rusa se dotázali, zda nehrozí nebezpečí, že toto zboží bude v případě války zabaveno, a on, hluboce dotčen takovým podezřením vůči své vládě a jako člověk výborně zběhlý v oficiální frazeologii, podle níž je Rusko na rozdíl od revolučních a socialistických zemí Západu velikým bojovníkem za „pořádek, vlastnictví, rodinu a náboženství“, na to odpovídá, že
„tady v Rusku rozdíl mezi ‚mým‘ a ‚tvým‘ díky bohu ještě plně platí a Váš majetek je tu víc v bezpečí než kdekoli jinde. Dokonce bych Vám radil, abyste sem poslal ze svého majetku co nejvíc, protože tady bude možná bezpečnější než tam, kde je teď. Pokud jde o Vaše krajany, máte snad důvody se strachovat, ale pokud jde o Váš majetek, můžete být zcela klidný.“
Mezitím se v Anglii a ve Francii provádějí vojenské přípravy v nejširším měřítku. Francouzská oceánská eskadra byla odvelena z Brestu do Toulonu k přepravě vojska do Levanty. Má tam být — podle různých zpráv — dopraveno čtyřicet až šedesát tisíc vojáků, z nichž značná část má být vzata z africké armády; expediční sbor bude značně posílen střelci a velet mu bude buď Baraguay dʼHilliers, nebo Saint -Arnaud. Britská vláda vyšle na 18 000 vojáků (22 pluků po 850 mužích), a podle posledních zpráv, které jsme dostali, jich část již odplula na Maltu, kde má být všeobecný sraz. Pěchota se přepravuje na parnících, kdežto plachetních lodí se používá pro jezdectvo. Baltská flotila, která se má soustředit 6. března u Sheerness na Temži, se skládá z patnácti řadových lodí, osmi fregat a sedmnácti menších plavidel. Je to největší flotila, jakou Britové zformovali od poslední války[66] a protože polovinu budou tvořit kolové nebo šroubové parníky a velikost lodí a palebná síla jejich děl je nyní o 50% větší než před padesáti lety, ukáže se možná, že tato baltská flotila je nejsilněji vyzbrojené loďstvo, jaké kdy jaká země postavila. Velet mu má sir Charles Napier; dojde-li k válce, bude on nejlépe umět namířit jícny svých děl přímo na rozhodující bod.
Na Dunaji bitva u Četati zřejmě způsobila, že byl ruský útok na Calafat odložen. Tento pětidenní boj přesvědčil Rusy, že nebude tak snadné dobýt opevněný tábor, z něhož bylo možné provádět takové výpady. Zdá se, že po takových zkušenostech ani osobní rozkaz samovládcův nepřiměje jeho vojsko k ukvapeným akcím. Příjezd generála Šilděra, velitele ženijního vojska, který sem byl zvlášť poslán z Varšavy, měl podle všeho dokonce opačný výsledek, než měl mít carský rozkaz; obhlídka opevnění z dálky stačila k tomu, aby Šilděr, místo aby urychlil útok, došel k názoru, že je zapotřebí víc vojska a víc těžkých děl, než by se sem dalo v dané chvíli dopravit. A tak Rusové už po nějakou dobu soustřeďují kolem Calafatu všechny síly, které jen mohou, a přivážejí tam obléhací děla, kterých prý už dopravili do Valašska dvaasedmdesát. Londýnské „Times“ odhadují ruské síly na 65 000 mužů, což se nám zdá poněkud přehnané, uvážíme-li sílu celé ruské armády v podunajských knížectvích. Tuto armádu tvoří nyní šest divizí pěchoty, tři jezdecké divize a asi tři sta polních děl, nepočítaje kozáky, střelce a jiné speciální jednotky; na začátku války se uvádělo, že její celkový početní stav je 120 000 mužů. Odečteme-li ztráty způsobené nemocemi a ztráty na bojišti, zhruba 30 000 mužů, zbývá asi 90 000 bojeschopných vojáků. Z nich je nejméně 35 000 zapotřebí ke střežení linie Dunaje, pro posádky důležitých měst a k zajišťování spojů., K útoku na Calafat zbývá tedy nanejvýš 55 000 mužů.
Všimněme si nyní postavení obou armád. Rusové nevěnují dost pozornosti celé linii Dunaje, podceňují postavení Ömera paši u Šumly a soustřeďují své hlavní síly, ba dokonce i těžké dělostřelectvo na krajním pravém křídle, v bodu, odkud mají do Bukurešti, ke své bezprostřední operační základně, dál než Turci. Obnažují tedy svůj týl, jak jen je to možné. A co je ještě horší, aby svůj týl jakžtakž kryli, museli své síly rozdělit a objevili se před Calafatem bez oné zjevné početní převahy, která by takový manévr mohla ospravedlnit tím, že by zajišťovala úspěch. 30 až 40% své armády mají rozptýleno za svými hlavními silami, ale přitom tyto jednotky nejsou ani s to odrazit rozhodný útok. A tak nejenže není zaručeno, že dobudou Calafat, ale jsou ohroženy i spoje obléhající armády. Chyba je tak zřejmá, tak obrovská, že kdyby to nebyl nepochybný fakt, voják by tomu ani nechtěl věřit.
Jestliže Ömer paša, který má stále ještě přesilu, překročí Dunaj v kterémkoli bodě mezi Ruščukem a Hiršovou, dejme tomu se 70 000 vojáky, bude ruská armáda nutně buď úplně zničena, nebo bude muset utéci do Rakouska. Ömer paša měl celý měsíc na to, aby soustředil takové množství vojska. Proč nepřekročí řeku, když mu v tom teď už nebrání plovoucí kry? Proč aspoň znovu neobsadí své předmostí u Oltenitsy, aby mohl v kteroukoli chvíli přejít k akci? Že by Ömcr paša nevěděl, jakou příležitost mu svou neslýchanou chybou Rusové poskytli, to není možné. Zřejmě má tedy svázané ruce diplomatickými jednáními. Jeho nečinnost má zřejmě zmírnit dojem, kterým zapůsobila projížďka spojeného loďstva v Černém moři. Ruská armáda nesmí být podle všeho zničena nebo zahnána do Rakouska, protože pak by byl mír ohrožen novými komplikacemi. V zájmu piklů a rejdů diplomatických čachrářů musí Ömer paša dovolit Rusům bombardovat Calafat, nesmí využít situace, přestože je mu celá jejich armáda, celé jejich obléhací dělostřelectvo vydáno na milost a nemilost. Vskutku, nebýt toho, že ruský velitel měl reálnou, opravdovou záruku, že jeho boky a týl nebudou napadeny, nebyl by patrně nikdy podnikl pochod na Calafat. Jinak — přes všechny naléhavé příkazy, jež dostal — by byl zasloužil, aby byl postaven před polní soud a zastřelen. A nepřiveze-li parník, který je tu očekáván dnes nebo nejpozději v nejbližších dnech, zprávu, že Ömer paša překročil Dunaj a pochoduje na Bukurešť, bude těžko se ubránit závěru, že západní mocnosti uzavřely formální dohodu, podle níž je pro záchranu vojenské cti Ruska nutno obětovat Calafat, takže Turci jej nesmějí hájit jediným způsobem, jakým se dá účinně hájit, totiž ofenzívou níže na Dunaji.[67]
Napsal B. Engels 13. února 1854
Otištěno jako úvodník
v „New-York Daily Tribune“,
čís. 4019 ze 6. března 1854Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny
__________________________________
Poznámky:
64 Jde tu o dopis Napoleona III. caru Mikulášovi z 29. ledna 1854, který byl uveřejněn v listu „Moniteur universel“ 14. února; dopis byl otištěn v „New-York Daily Tribune“ 6. března 1854.
65 První vídeňskou nótou nazývá Engels návrh kompromisní dohody mezi Ruskem a Tureckem, který koncipoval rakouský ministr zahraničních věcí Buol a který byl schválen na konferenci vyslanců Francie, Anglie a Pruska ve Vídni koncem července 1853. V nótě se zdůrazňovala sultánova povinnost plnit küčükkajnardžskou smlouvu z roku 1774 a drinopolskou smlouvu z roku 1829 a respektovat práva a výsady pravoslavné církve v osmanské říši. Konference se usnesla, že nóta bude nejprve doručena carovi, a teprve potom, vyjádří-li se k ní car kladně, sultánovi. Mikuláš I. schválil obsah nóty, ale vyhradil si právo vykládat ji po svém, kdežto turecký sultán byl ochoten podepsat dohodu jen s mnoha připomínkami a výhradami, které carská vláda prohlásila za nepřijatelné.
66 Engels má na mysli války Anglie proti Francii trvající od roku 1793 do roku 1815.
67 Následuje závěrečný odstavec, který doplnila redakce „New-York Daily Tribune“: „Na jiném místě píše náš londýnský dopisovatel, že nemůže věřit v takovou věrolomnost, ale fakta jsou tvrdošíjná a rozum musí nakonec ustoupit jejich síle. Po tom, co západní velmoci podnikly ty nejzoufalejší kroky, jen aby se vyhnuly válce, těžko si lze představit, že by se ještě před něčím zastavily.“ Londýnským dopisovatelem se v tomto případě rozumí F. Pulszky.