Karel Marx a Bedřich Engels
*Opevnění Cařihradu. — Dánská neutralita. —
Složení anglického parlamentu. — Neúroda v Evropě
Londýn, v pátek 27. ledna 1854
Opevnění Cařihradu by bylo, jak jsem se už zmínil v jednom ze svých předchozích článků[a], nejvýznamnější opatření, jaké by Turci mohli provést. Kdyby byl Cařihrad opevněn a pevnůstky v Bosporu a Dardanelách patřičně zesíleny, pak by ani Turecko, ani jiná mocnost ovládající toto hlavní město nepotřebovaly zahraniění záruky své nezávislosti. Není město, které by se dalo tak snadno opevnit jako Cařihrad. Jen jedna strana trojúhelníku — strana obrácená k pevnině — by vyžadovala souvislý val; druhá, obrácená k Marmarskému moři, a třetí, obrácená k Zlatému rohu, nepotřebují opevnění. Řada jednotlivých pevnůstek v patřičné vzdálenosti od hradebního pásu, prodloužená na východ tak, aby chránila Peru, Galatu a severovýchodní břehy Zlatého rohu, by jednak zesílila hradební pás, jednak by znemožnila nepříteli, aby jej obešel a vybudoval obléhací stavby na pahorcích za Perou a Galatou, které ovládají město.
Takováto pevnost by byla téměř nedobytná. Její spoje by mohly být odříznuty jedině dobytím Dardanel a Bosporu; ale v tom případě by bylo stejně ztraceno celé město. Takové dva úzké průlivy se však dají tak silně opevnit, že tudy nepronikne žádné nepřátelské loďstvo. Ruská armáda přicházející po souši by byla odkázána na nebezpečný přísun po moři ze Sevastopolu a Oděsy a sotva by se mohla udržet po celou tu dobu, které by bylo zapotřebí k dobytí města; a protože by se neustále zmenšovala, stěží by mohla odolávat úderům posádky města a posil posílaných z Asie.
Ruská odpověď na vyhlášení neutrality Dánska[37] došla do Kodaně 20. ledna. Rusko prý odmítá dát souhlas k vyhlášení neutrality a žádá, aby se Dánsko přidalo na tu či onu stranu. Hned jak to bylo oznámeno, měli prý vyslanci, francouzský, anglický a ruský,[b] konferenci s dánskými ministry. Dostal jsem však zprávu z velmi věrohodného pramene — ačkoli samozřejmě nemohu ručit za pravdivost této informace — že protest petrohradského kabinetu je jen trik vypočítaný na to, aby ostatní mocnosti tím rychleji formálně schválily podmínky dánské neutrality. Podle mých informací Dánsko na jedné straně a Anglie a Francie na druhé straně jednaly nedávno o tom, že by Anglie v případě války obsadila svými válečnými loďmi Öresund a Francie by jedním armádním sborem okupovala vévodství šlesvické. Protože Rusko chtělo zmařit tuto kombinaci, o které informoval Nesselroda ministr Örsted, doporučilo prý kodaňskému kabinetu, aby Dánsko vyhlásilo neutralitu, a teď se naoko staví proti ní. Kdyby Anglie a Francie na neutralitu Dánska přistoupily, musely by se nejen vzdát svých původních plánů, ale znamenalo by to zároveň, že na zboží dopravované na neutrálních lodích by se nevztahovaly válečné zákony, což by zabezpečilo vývoz ruského zboží přes Balt.
Carův protest proti tomu, že Prusko koupilo oldenburský přístav v Severním moři, je protest bona fide[c], ať už se tomuto dalšímu dokladu, že Tímúrův následovník strká nos do všeho, berlínská veřejnost sebevíc diví.
Velké „shromáždění stoupenců reformy v Manchesteru“ vyznělo jako velkolepý humbuk, jak správně poznamenává list „Englishman“. Vychvalovala se tam Aberdeenova politika, nadávalo se Turecku, Rusko se vynášelo do nebe, odsuzovalo se jakékoli vměšování do záležitostí jiných států — zkrátka těch několik zahraničně politických témat, která tvoří běžný artikl manchesterské školy[38] o nich široce a dlouze vykládali pánové Cobden, Bright a další „prostí a skromní lidé“, kteří chtějí mít v hlavním štábu anglické armády nějakého „muže míru“ a rádi by „vyřadili“ Sněmovnu lordů, aby mohli za slušnou cenu prodat anglický národ a pod cenou i ostatní národy.
Řeč pana Cobdena byla pouhým opakováním, a to obmyslným opakováním projevu, který pronesl při ukončení parlamentního zasedání. Jediný přepych co do původnosti, který si dovolil, byly dva výpady — jeden proti Francii, druhý proti Americe. Je dost podezřelé, když muž, který tak významně přispěl k uskutečnění spojenectví s Francií v době, kdy hrdinské činy „prosincových mužů“ vyvolaly v Anglii vlnu rozhořčení, nyní ničí vlastní dílo tím, že se tomuto spojenectví vysmívá a snižuje je jako „neuvážené“ a „nevhodné“.
Pokud jde o Ameriku, pan Cobden prohlašuje, že růst jejího průmyslu a obchodu se může stát daleko větším nebezpečím pro velikost obchodního a národního rozkvětu Anglie než válečná politika Ruska. Jak se to srovnává s jeho profesionálním freetraderskýin pokryteckým tvrzením, že obchodní prosperita jednoho národa závisí na růstu obchodu a průmyslu ostatních národů a že pojem nebezpečného soupeření mezi dvěma průmyslovými národy je výmysl ochranářských „šarlatánů“? Jak se to srovnává s tvrzením, že
„Anglie kouzelným působením svých strojů navždy spojila obě samostatné hemisféry svazky míru, neboť učinila Evropu a Ameriku naprosto a nerozlučně závislými na sobě navzájem“?
Není to poprvé, co se pan Cobden, aby podezření a nevraživost anglického lidu odvrátil od Ruska, snaží vyvolat je proti Spojeným státům americkým. Roku 1836, kdy uchvácení jedné anglické lodi ruskou válečnou lodí u čerkeského pobřeží, fiskální opatření petrohradského kabinetu týkající se plavby po Dunaji[39] a odhalení uveřejněná v „Portfoliu“[40] vyvolaly hněv anglického lidu a hlavně průmyslových kruhů proti Rusku, pan Cobden, v oné době ještě „děcko v literárním životě a nezkušený ve veřejném vystupování“[41], uveřejnil anonymní brožurku pod názvem: „Rusko: lék proti rusofobii. Od manchesterského továrníka“[42]. V této brožuře se dokazuje, že „za necelých dvacet let bude to (totiž strach z růstu americké prosperity, a ne z ruské expanze) pociťovat celý anglický národ, a stejný názor bude muset přijmout i naše vláda“. V této brožuře Cobden píše:
„Když jsme prozkoumali různé důvody, pro které ti, kdo se touto otázkou zabývají, zaujímají k ruskému národu nepřátelské stanovisko, zjistili jsme s nesmírným překvapením a s hlubokým přesvědčením, že máme pravdu, že sto let aristokratické vlády v Anglii nakazilo všechny třídy duchem povýšenosti a domýšlivosti jejich vládců“ (na rozdíl od pokorného Ruska). „Kdyby byla petrohradská vláda přenesena na břehy Bosporu, vzniklo by tu za necelých dvacet let skvělé a zámožné evropské město na místě barabizen, které dnes tvoří tureckou metropoli. Vyrostly by tu výstavné domy, vzkvétaly by tu učené společnosti, dařilo by se tu umění. Kdyby ruská vláda skutečně dosáhla takové moci, skoncovala by s válkami meče a zahájila by boj s divošstvím tím, že by stavěla železnice, klenula mosty, podporovala akumulaci kapitálu, růst měst a vzestup civilizace a svobody... Otroctví, jež je poskvrnou Cařihradu, by ihned zmizelo, a nastoupil by obchod a zákony na ochranu života a vlastnictví“ (jako se to teď děje například v Moldavsku a Valašsku).
Na důkaz ruské civilizovanosti, a tudíž práva Ruska na zábor Turecka, sdělil pan Cobden svým užaslým čtenářům, že ruský kupec, vlastnící 10 000 až 15 000 rublů, se nejen účastní zahraničního obchodu, ale je „osvobozen od tělesných trestů a smí jezdit v kočáře s párem koní“. Můžeme se pak divit, když ruský car nedávno vyjádřil přesvědčení, že „Anglie se svým buržoazním parlamentem nemůže slavně válčit“? Pan Cobden byl roku 1836 tak hluboce proniknut poznáním „špatností publicistů a řečníků“, kteří si troufali něco vytýkat vládci všech Rusů, že končí svou brožuru touto otázkou:
„A kdo že jsou tito publicisté a řečníci a co představují? Jak dlouho budou smět političtí šarlatáni beztrestně otravovat mysli a mást celý národ?“
Tito „publicisté a řečníci“, jak doufáme, vlastní 10 000 až 15 000 rublů a smějí se projíždět v kočáře s párem koní, takže jsou aspoň osvobozeni od „tělesných trestů“. Někteří lidé dosud pokládali páně Cobdenovu rusofilskou mánii za jedno z jeho četných podivínství, s kterými tak rád hauzíruje, jiní to zase pokládali za nutný důsledek jeho mírové doktríny. V poslední době se však veřejnost dověděla od kohosi[d], kdo se právem nazývá „literární herkou nebo, chcete-li, oslem“ nebožky Ligy proti obilním zákonům[43], že pan Cobden, než napsal svou první brožuru, „byl roku 1834 až 1835 na nikoli bezúspěšné obchodní cestě v Rusku“, že roku 1836 „bylo v Rusku nejen jeho srdce, ale i kaliko“ a že jeho zlost na „anglické publicisty, řečníky, spisovatele a novináře“ vyplývá z toho, že kritizují jeho nového zákazníka, ruského Mikuláše.
V několika dnech se má znovu sejít Dolní sněmovna, a při té příležitosti by snad nebylo nevhodné uvést stručnou statistiku anglického parlamentního zastoupení.
Počet míst v % Příbuzní peerů 103 } 17,0 Irští peerové 6 Venkovští šlechtici 266 41,3 Literáti a vědci 20 3,0 Příslušníci armády a válečného námořnictva 30 4,6 Obchodní a finanční kruhy 109 17,1 Právníci 107 17,0 Dělníci 0 - —————————————————————————— Celkový počet míst 641 Irští peerové v Dolní sněmovně[44] jsou: vikomt Palmerston za Tiverton; vikomt Barrington za Berkshire; hrabě Annesley za Grimsby; vikomt Monck za Portsmouth; vikomt Galway za Retford; a konečně lord Hotham za východní Yorkshire. Literáti a vědci jsou: Benjamin Disraeli za Buckinghamshire; historik Thomas Macaulay za Edinburgh; obchodní statistik MacGregor za Glasgow; William Stirling, autor „Letopisů španělských umělců“ atd., za Perthshire; William Gladstone, autor „Vztahů mezi státem a církví“ a jiných děl, za oxfordskou universitu; dr. Austen H. Layard, autor knihy „Ninive a jeho zříceniny“ atd., za Aylesbury; James Wilson, redaktor listu „Economist“[45], za Westbury; sir William Molesworth, vydavatel Hobbesova díla atd., za Southwark; sir E. L. Bulwer-Lytton, básník, dramatik a romanopisec, za Hertfordshire; William Johnson Fox, publicista Ligy proti obilním zákonům, za Oldham; W. A. Mackinnon, autor (velmi žalostných) „Dějin civilizace“ atd., za Rye; R. Monckton Milnes, autor „Deníků z cest“ atd., a Benjamin Oliveira, autor „Cesty na Východ“, oba za Pontefract; Edward Miall, autor několika teologických a politických děl, za Rochdale; William Mure, autor „Dějin řecké literatury“, za Renfrewshire ve Skotsku; W. P. Urquhart, autor „Života Francesca Sforzy“, za hrabství Westmeath v Irsku; Robert Stephenson, slavný železniční inženýr, za Whitby; lékař William Michell za Bodmin; chirurg John Brady za Leitrim. Zda je možné zařadit mezi literáty i lorda Johna Russella, o tom si netroufám rozhodovat.
Přinejmenším 100 míst je obsazeno poslanci, kteří jsou formálně voleni ve svých volebních obvodech, ale ve skutečnosti je jmenují vévodové, hrabata, markýzové, urozené dámy a jiné osoby politicky využívající svého místního vlivu. Tak například markýz z Westminsteru disponuje dvěma místy za Chester, město, které má 2524 voličů; vévoda z Norfolku rozhoduje o jednom místě za Arundel; vévoda ze Sutherlandu o dvou místech za Newcastle-under-Lyme; markýz Lansdowne o jednom místě za Calne; hrabě Fitzwilliam o dvou místech za Malton; vévoda z Richmondu o dvou místech za Chichester; miss Pierse o jednom místě za Northallerton atd.
O disproporci mezi počtem voličů na jedné straně a počtem poslanců na druhé straně ve srovnání s celkovým počtem obyvatelstva si lze učinit obraz z těchto několika příkladů:
V Berkshiruje celkem 170 065 obyvatel a přitom 7980 voličů. Ti volí devět zástupců do Dolní sněmovny. Naproti tomu Leicestershire s celkovým počtem obyvatelstva 230 308 a s 13 081 voliči má k dispozici jen šest míst; Lincolnshire se 407 222 obyvateli a 24 782 voliči má ve sněmovně třináct míst, kdežto Middlesex s 1 886 576 obyvateli a 113 490 voliči má jen čtrnáct zástupců. Lancashire s 2 031 236 obyvateli má pouze 81 786 voličů a jen dvacet šest míst v Dolní sněmovně, zatímco Buckinghamshire s celkovým počtem 163 723 obyvatel a s 8125 voliči je zastoupen jedenácti poslanci. Sussex celkem s 336 844 obyvateli a s 18 054 voliči volí osmnáct členů sněmovny, a naproti tornu Staffordshire s 608 716 obyvateli a 29 607 voliči jich volí jen sedmnáct.
Poměr mezi počtem voličů a počtem obyvatelstva je takovýto:
V Anglii ve venkovském volebním obvodu představuje jeden volič 20,7 obyvatel.
Ve Walesu ve venkovském volebním obvodu představuje každý volič 20 obyvatel.
Ve Skotsku ve venkovském obvodu představuje každý volič 34,4 obyvatel.
V Anglii v městském obvodu představuje každý volič 18 obyvatel.
Ve Walesu předstayuje jeden městský volič 24,4 obyvatel.
Ve Skotsku představuje každý městský volič 23,3 obyvatel.
Údaje o Irsku nejsou tak úplné jako o Anglii a Skotsku, ale dále uvedená čísla lze brát jako skoro přesný průměr za léta 1851—1852:
V irském venkovském obvodu představuje každý volič 36 obyvatel.
V irském městském obvodu představuje každý volič 23 obyvatel.
Na evropských obilních trzích je všeobecný nedostatek. Vypadá to asi takto: Ve Francii se nedostává nikoli deset miliónů hektolitrů obilí, jak uvádí „Moniteur“[46], aby uklidnil paniku, ale mnohem víc než dvacet miliónů, tj. víc než osm miliónů anglických kvarterů; bramborů chybí neméně než čtvrtina průměrné úrody za posledních pět let, zatímco nedostatek vína, oleje a kaštanů je ještě větší. V Belgii a Holandsku je produkce obilí asi o čtyři milióny hektolitrů menší; v porýnských provinciích, v Prusku a ve Švýcarsku chybí při střízlivém odhadu víc než deset miliónů hektolitrů. O Itálii je známo, že tam byla velmi špatná úroda, je ovšem velmi těžké určit, třeba jen přibližně, kolik se tam nedostává. Ale i nejnižší odhad počítá s deseti milióny hektolitrů obilí. Čili ve velkých obilních oblastech západní Evropy se nedostává přinejmenším čtyřiačtyřicet miliónů hektolitrů obilí (sedmnáct miliónů kvarterů). V Anglii chybí, jak známo, přes pět miliónů kvarterů obilí, a přitom podle některých odhadů, které zasluhují vážné pozornosti, zahrnuje toto číslo jen pšenici. Letošní neúroda tedy způsobila v západní Evropě katastrofální nedostatek obilí, chybí ne méně než dvacet dva milióny kvarterů; přihlédneme-li ke špatné jakosti a neúrodě jiných plodina k velmi rozšířené nákaze brambor — což vyjádřeno v hodnotě pšenice znamená nejméně pět miliónů kvarterů — nedostávalo se celkem dvacet sedm miliónů kvarterů obilí.
Pokud jde o dovoz obilí ze zahraničních trhů, sděluje se z naprosto kompetentních kruhů:
„V Polsku byla velmi špatná úroda. V Rusku je nedostatek obilí, jak dosvědčují vysoké ceny požadované v baltských přístavech ještě předtím, než bylo známo, že u nás se obilí nedostává. V podunajských knížectvích sice nebyla neúroda, ale zásoby tam i v Oděse se značně zmenšily ohromným vývozem obilí do Středomoří a do Francie. Pokud jde o Ameriku, bude moci dodat sotva dva milióny kvarterů. Přitom by ani všechny lodi světa nebyly s to dovézt třeba jen polovinu nebo přibližně polovinu obilí, které se nám nedostává, jak je dnes už známo po celé Anglii.“
Napsali K. Marx a B. Engels
26.—27. ledna 1854
Otištěno v „New-York Daily Tribune“,
čís. 4004 ze 16. února 1854
Podpis: K a r e l M a r xPodle textu časopisu
Přeloženo z angličtiny
__________________________________
Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)b — Dotézac, Buchanan a baron Ungern-Šternberg. (Pozn. red.)
c — upřímný, opravdu míněný. (Pozn. red.)
d — A. Sommervilla. (Pozn. red.)
37 Tím se míní deklarace Švédska a Dánska (z prosince 1853) o neutralitě v případě válečných akcí v Baltském moři.
38 Manchesterská škola — směr v anglické politické ekonomii, který vyjadřoval zájmy průmyslové buržoazie. Stoupenci tohoto směru, freetradeři, hlásali svobodu obchodu a nezasahování státu do hospodářského života. Střediskem agitace freetraderů byl Manchester, kde v čele tohoto hnutí stáli dva textilní továrníci, Richard Cobden a John Bright, kteří roku 1838 zorganizovali Ligu proti obilním zákonům. Ve čtyřicátých a padesátých letech tvořili freetradeři zvláštní politickou skupinu, která se později stala součástí liberální strany.
39 V listopadu 1836 zadržela ruská válečná loď „Ajax“ v čerkeském přístavu Sudžuk-Kale (Novorossijsk) anglickou obchodní loď „Vixen“, protože tam vplula bez svolení carských úřadů. Loď byla zabavena. O této události se Marx zmiňuje podrobněji v 8. článku ze série „Lord Palmerston“ (Viz Marx-Engels, Spisy 9, zde). 2. března (19. února) 1836 vydala carská vláda výnos o zřízení ruské karanténní stanice v Sulinském hrdle Dunaje. Byla to fakticky celnice, která kontrolovala pohyb lodí na tomto úseku řeky.
40 „Portfolio“ — zkrácený název sbírky diplomatických listin a dokumentů, kterou vydával David Urquhart v Londýně. Série „The Portfolio; or a Collection of State Papcrs“ („Portfej, čili Sbírka státních dokumentů“) vycházela v letech 1835 až 1837; další série vycházela v letech 1843 až 1845 pod názvem „The Portfolio. Diplomatic Review“ [„Portfej. Diplomatický přehled“].
41 Alexander Somerville, „Cobdenic Policy the Internal Enemy of England. The Peace society, its combativeness. Mr. Cobden, His secretivness. Also, a Narrative of Historical Incidents“ [„Cobdenovská politika — vnitřní nepřítel Anglie. Mírová společnost, její bojovnost. Pan Cobden, jeho tajnůstkářství. Rovněž přehled historických událostí“], Londýn 1854, str. 36.
42 Míní se Cobdenův anonymní pamflet „Russia. By a Manchester manufacturer; author of ‚England, Ireland, and America‘“ [„Rusko. Od manchesterského továrníka, autora knihy ‚Anglie, Irsko a Amerika‘“], Edinburgh 1836.
43 Ligu proti obilním zákonům založili roku 1838 manchesterští továrníci Richard Cobden a John Bright. Ohánějíc se požadavkem úplné svobody obchodu, usilovala Liga o zrušení obilních zákonů, aby dosáhla snížení dělnických mezd a oslabila ekonomické a politické pozice pozemkové aristokracie. Když byly roku 1846 obilní zákony zrušeny, přestala Liga existovat.
44 Podle tradice panující v Anglii bylo z přibližně 100 irských peerů (anglických statkářů, kteří dostali před unií z roku 1801 půdu v Irsku) 26 voleno do Sněmovny lordů, ostatní mohli být zvoleni do Dolní sněmovny.
45 „The Economist“ [„Ekonom“] — anglický týdeník pro ekonomické a politické otázky, který vychází v Londýně od roku 1843; orgán velké průmyslové buržoazie.
46 „Moniteur“ — zkrácený název francouzského deníku „Le Moniteur universel“ [„Všeobecný zpravodaj“], oficiálního vládního orgánu; vycházel v Paříži od roku 1789.