Karel Marx
*Válka na Východě[23]
Londýn, 14. ledna 1854
Východní otázka, tak dlouho už ožehavá, se zřejmě nakonec přece jen dostala do stadia, kdy diplomacie se svým věčným vykrucováním a věčně bezvýslednými manévry nebude už s to ovládat sama pole. 3. t. m. vpluly francouzská a britská flotila do Černého moře, aby zabránily ruské válečné flotile napadnout turecké loďstvo nebo turecké pobřeží. Při jedné dřívější příležitosti car Mikuláš prohlásil, že takový krok bude pro něj signálem k vypovězení války. Že by to teď přešel mlčky? Dnes došla zpráva, že spojená francouzská a anglická flotila společně s prvním oddílem tureckého válečného loďstva vezou 17 000 Turků do Batumi. Je-li to pravda, je to právě takový válečný akt, jako kdyby přímo napadly Sevastopol, a carovi nezbude než okamžitě vypovědět válku.
Bude však Rusko samo? Na čí stranu se ve všeobecné válce přidají Rakousko a Prusko?
Ludvík Bonaparte prý oznámil rakouské vládě, že přidá-li se v případném konfliktu s Ruskem Rakousko na stranu Ruska, francouzská vláda využije revolučního vření v Itálii a Polsku, kde stačí jen jiskra, aby znovu vzplál zničující požár, a potom že se Francie pokusí vyburcovat italský a polský národ k novému životu. Můžeme však s jistotou očekávat, že na rakouskou vládu budou působit spíš její vlastní finanční potíže než Bonapartovy hrozby.
O stavu rakouské státní pokladny si lze učinit představu z toho, jak v poslední době vzrostlo množství znehodnocených papírových peněz, i z toho, že vláda byla nedávno nucena sáhnout k neobvyklému opatření: snížit kurs papírových peněz, které sama vydala, o 15 %. Tento trik, který způsobuje znehodnocení vlastní papírové měny, je asi vrcholem zdaňovacích machinací, protože vlastně zdaňuje placení daní. Podle německých novin bude rakouský rozpočet na rok 1854 vykazovat schodek 45 000 000 zlatých v řádné části a 50 000 000 zlatých v části mimořádné. Už nejméně po sté se Rakousko odhodlává k půjčce, ale takovým způsobem, že vyhlídky na úspěch se rovnají nule. V poslední době se navrhuje, aby se vypsala půjčka 50 000 000 zlatých pod záminkou, že je třeba uhradit splatné úroky a jiné naléhavé požadavky.
Když došla do Vídně zpráva, že spojená eskadra zamýšlí vplout do Černého moře, měly banky plné ruce práce s výměnou papírových peněz za stříbrné mince. Lidé se stozlatkami a dvěstězlatkami se tlačili u přepážek, aby zachránili své ohrožené poklady. Přes to všechno získá nakonec ve Vídni vrch vliv Petrohradu a Rakousko bude zataženo do hrozící války na straně Ruska. Pokud jde o Prusko, pokouší se hrát stejnou hru jako v letech 1780, 1800 a 1805, totiž vytvořit ligu neutrálních pobaltských nebo severoněmeckých států, v jejichž čele by mohlo sehrát dost významnou úlohu a mohlo by se přidat na tu stranu, která mu nabídne největší výhody.
Není pochyby, že turecko-evropské loďstvo může zničit Sevastopol a ruskou černomořskou flotilu, že může dobýt a udržet Krym, obsadit Oděsu, uzavřít Azovské moře a uvolnit ruce kavkazským horalům. Opatření, která je třeba učinit v Baltském moři, jsou právě tak samozřejmá jako postup v Černém moři: stůj co stůj uzavřít alianci se Švédskem; Dánsko, bude-li třeba, zastrašit a ve Finsku rozpoutat vzpouru, která by vypukla, jakmile se tam vylodí dostatečné množství vojska a jakmile bude dána záruka, že mír bude uzavřen jedině pod podmínkou, že tato provincie bude znovu připojena ke Švédsku; oddíly vyloděné ve Finsku by ohrožovaly Petrohrad, zatímco loďstvo by bombardovalo Kronštadt.
Všechno bude záviset na tom, budou-li evropské námořní mocnosti jednat dost rozhodně a energicky.
„Neue Preussische Zeitung“ z 29. prosince potvrzuje zprávy, že ruský car nařídil bojovou pohotovost všech sil své říše. Nejenže stáhl z anglických a francouzských bank své vklady, ale nařídil, aby šlechta mezi sebou uspořádala dobrovolnou sbírku, a dal zastavit práci na rozestavěných železnicích, aby se všechny takto uvolněné síly a peníze mohly věnovat na válečné účely.
Přitom také Francie zbrojí ještě horlivěji než dosud; byla povolána druhá polovina z 80 000 mužů odvodního ročníku 1852. Také ve Francii se už dlouho uvažuje o půjčce 200 000 000 franků (asi 8 000 000 liber št.), ale nedostatek potravin, špatná úroda vína a hedvábí, šířící se obchodní a průmyslová stagnace, vážné obavy, že Francie nesežene peníze na platby, které ji čekají koncem února, sestupná tendence kursu státních cenných papírů a železničních akcií, to všechno jsou okolnosti, které tuto transakci nijak neusnadňují.
Jak se dovídáme z „Times“, má britská vláda v úmyslu zvýšit počet námořníků a námořní pěchoty v běžném roce na 53 000 mužů, což je asi o 8000 mužů víc, než kolik loni schválil parlament, a o 5000 víc, než kolik bylo povoláno za vlády lorda Derbyho. Celkové zvýšení stavu válečného námořnictva od roku 1852 lze tudíž odhadovat asi na 13 000 mužů. Službu v námořních silách teď bude tedy konat 38 000 námořníků a plavčíků a 15 000 vojáků námořní pěchoty.
Konečně vyšlo najevo, jak to vlastně bylo u Sinopu. Zprávy o tom, jaké síly měli v těchto končinách Rusové a Turci, ukazují, že Rusové měli o tři parní dvojpalubní lodi, jednu trojpalubní loď a 680 děl víc než Turci. Z tohoto hlediska událost u Sinopu nijak neposílila Rusko, ani neoslabila Turecko, spíš naopak. Viděli jsme tu něco, co nemá obdobu ani v našich vlastních letopisech — fregaty, které se stavějí po bok řadovým bitevním lodím, velitele, kteří vrhají hořící pochodně do zásob prachu a obětují se pro slávu své vlasti. Skutečná námořní síla Turecka je nedotčena; nebyla obětována ani jedna řadová bitevní loď, ani jeden parník. Ale to ještě není všechno. Podle posledních zpráv potopili Turci jednu z nejlepších trojpalubních lodí ruské flotily, loď „Rostislav“ se 120 děly. Tento fakt, dosud zatajovaný pod vítanou záminkou, že „Rostislav“ se nepotopil za boje, ale těsně po něm, Rusové nyní připouštějí, a je to dobrá kompenzace za zničené turecké lodi.[24] Byla-li potopena jedna trojpalubní loď, dá se předpokládat, že byla za boje velmi vážně poškozena i jiná ruská plavidla, a tak vítězství u Sinopu možná nakonec oslabilo víc ruské než turecké loďstvo. Když se egyptský paša dověděl o pohromě u Sinopu, nařídil, aby bylo ihned vystrojeno 6 fregat, 5 korvet a 3 brigy, jež mají vyplnit mezeru vzniklou v řadách turecké flotily.
Egyptská parní fregata „Parváz Bahrí“, vyřazená z boje a zajatá po téměř pětihodinové bitvě mnohem větší ruskou parní fregatou „Vladimir“, byla tak rozstřílena, že ji jen taktak dovlékli do Sevastopolu, kde se ihned potopila. „Parváz Bahrí“ byla dopravena do sevastopolského přístavu jen dík anglickému vrchnímu strojníkovi panu Bellovi, kterému admirál Kornilov slíbil, že bude ihned propuštěn na svobodu, podaří-li se mu dopravit loď do bezpečí. Když dorazili do Sevastopolu, pan Bell a jeho strojníci a topiči nejen nebyli propuštěni, nýbrž byla na ně uvalena tuhá vazba a byly jim povoleny mizerné 3 pence denně na živobytí a zároveň jim bylo dáno na srozuměnou, že budou muset urazit v této drsné roční době 80 mil pěšky do vnitrozemí. Opatření knížete Menšikova, velitele Sevastopolu, schválil car a jeho ministři, kteří zůstali hluší k protestům britského konzula v Oděse i britského vyslance v Petrohradě. Je už známo, že při všeobecném ničení u Sinopu byly bezdůvodně surově zničeny dvě anglické soukromé obchodní lodi. Uvádím dále strohou zprávu o zničení jedné z těchto lodí, jak ji přinesly francouzské noviny.
„30. listopadu ukončila brigantina ‚Howard‘ z Bidefordu, námořního přístavu v jižní Anglii, vykládání nákladu uhlí pro rakouského konzula v Sinopu pana Pirentze a kotvila v přístavu, nakládajíc zátěž, neboť se chystala plout do Fatsy pro náklad obilí, který měla dopravit do Anglie. Tu se náhle objevila ruská flotila a bez jakékoli výstrahy, a aniž poskytla cizím lodím možnost stáhnout se do bezpečí, zahájila těžkou palbu kulemi a granáty na tureckou flotilu, která tam kotvila, takže loď ‚Howard‘ a ostatní obchodní lodi v přístavu v několika minutách úplně zničila.“
Tímto hrubým porušením mezinárodního práva se Rusové ještě vychloubají v oděském bulletinu. Ruské noviny zároveň urážlivými výrazy píší, že anglická flotila si netroufá vplout do Černého moře, ale anglická vláda se neodvažuje odmítnout opravování ruských válečných lodí v anglických loděnicích.
Poslední pošta přinesla další zprávy o válečných událostech, k nimž došlo nedávno v Asii. Turci museli podle všeho úplně vyklidit území ruské Arménie, ale podrobný průběh bojů, v nichž byli donuceni k ústupu, není znám. Jeden turecký sbor pronikl až na silnici, která vede přímo z Ardahanu do Achalciche, zatímco jiný sbor se dal jižnější silnicí z Karsu přes Alexandropol (gruzínsky zvaný Gumri) do Tiflisu. Oba tyto sbory zřejmě narazily na Rusy. Podle ruských hlášení byli Turci na obou silnicích na hlavu poraženi a ztratili na 40 děl. Žádná turecká oficiální hlášení dosud nedošla, ale v soukromých dopisech se ústup vysvětluje tím, že Turci byli nuceni přejít do zimního ubytování. Jisté je, že Turci evakuovali ruské území až na pevnůstku Sv. Mikuláše, že Rusové je pronásledovali a jejich předvoj se odvážil až na jednu míli od Karsu, kde byl odražen. Kromě toho víme, že turecká anatolská armáda, která je naverbována z asijských provincií, bašty starého muslimského barbarství, tato převážně nepravidelná armáda složená z nespolehlivých, i když vcelku chrabrých kurdistánských vojáků-dobrodruhů, kteří bojují ze záliby a z touhy po kořisti, tato anatolská armáda se nedá srovnávat se zocelenou, ukázněnou a dobře vycvičenou rumelskou armádou, jejíž velitel každý den přesně ví, kolik a jakých vojáků má pod svým velením, a kde válečný řád a polní soudy drží na uzdě touhu po dobrodružných výpravách na vlastní pěst a po soukromé kořisti. Víme, že Rusové, kteří na začátku asijského tažení měli velmi citelný nedostatek vojáků, byli nyní posíleni 13. pěší divizí (16 000 mužů) pod velením generálporučíka Obručeva II. a oddílem donských kozáků. Víme, že se jim podařilo udržet na uzdě horaly a uhájit si spoje, a to jak přes Kavkaz na Vladikavkaz, tak i po moři na Oděsu a Sevastopol.
Za takových okolností, a uvážíme-li, že turecký velitel Abdi paša byl buď zrádce, nebo neschopný hlupák (byl později odvolán a na jeho místo byl jmenován Ahmed paša), nás vůbec nepřekvapí, že Turci utrpěli porážku, ačkoli nemůže být pochyby, že ruská hlášení v mnohém přehánějí. ‘
Na Dunaji Rusové před časem napadli Macin, pevnost na jednom z ramen Dunaje. Připlul tam jeden parník s dvěma dělovými čluny. Přivítala ho prudká palba. Dělové čluny prý byly potopeny a parník tak těžce poškozen, že se raději co nejrychleji klidil domů. Došlo také k třem či čtyřem potyčkám jednak mezi předními strážemi u Calafatu, jednak mezi ruskými hlídkami na Dunaji a malými tureckými jednotkami, které se přepravily přes řeku, aby je překvapily. Turci tvrdí, že ze všech těchto střetnutí vyšli vítězně. Škoda, že turecké nepravidelné oddíly, které se k tomuto úkolu hodí lépe než k čemu jinému, už dávno nedostaly rozkaz vést tuto drobnou válku co nejaktivněji. Byly by kozákům připravily nejednu porážku, byly by zdezorganizovaly zřejmě nesprávný systém ruských předních stráží, nesprávný proto, že se táhl přes 300 mil; byly by zhatily ruské plány a dokonale zjistily pohyby nepřítele, a při své opatrnosti a statečnosti by byly vyšly vítězně z každého střetnutí.
Z telegrafických zpráv, které právě došly, vysvítá, že
„6. tohoto měsíce jedna turecká divize v síle 1500 mužů s 15 děly napadla opevněné postavení u Četati nedaleko Calafatu a dobyla je ztečí; že Rusové ztratili 2500 mužů a že posila 18 000 Rusů pochodující od Caracalu byla nucena ustoupit se ztrátou 250 mužů.“
Podle jiné zprávy povstala velká většina obyvatelstva Malého Valašska proti Rusům, a ti oblehli Craiovu.
Mezitím se Rusko horlivě činí. Podplácí a zastrašuje ve všech koncích světa, na hranicích Britské Indie, v Persii, Srbsku, Švédsku, Dánsku atd. V Persii měl britský vyslanec nějaké neshody se šáhovou vládou a ta by byla užuž ustoupila, nebýt toho, že se do věci vložil ruský vyslanec, nejen aby poštval šáha proti Anglii, ale aby ho zatáhl do aktivního nepřátelství a přiměl k vyhlášení války Portě. Ale tuto intriku prý zmařily pohrůžka britského chargé dʼaffaires pana Thompsona, že odjede z Teheránu, strach, že by ihned propukla nevole perského lidu proti Rusku, a příjezd afghánské mise, která pohrozila, že uzavře-li Persie spojenectví s Ruskem, Afghánci vtrhnou na perské území.
Zároveň spousta ruských agentů zaplavila Srbsko — vyhledávají místa a osoby, které jsou z dřívější doby známé svou oddaností vypovězenému rodu Obrenovičů. S jedněmi mluví o mladém princi Michalovi, s druhými zas o jeho starém otci Milošovi — hned vzbuzují naděje, že pod záštitou Ruska budou rozšířeny hranice Srbska, že bude vytvořeno nové ilyrské království, které sdruží všechny, kdo mluví srbsky a jsou dnes v područí Turecka a Rakouska — hned zas vyhrožují, dojde-li k povstání, vpádem ohromné armády a úplnou porobou. Přes všelijaké ty protichůdné intriky, které Rusko stále osnuje, nepodařilo se mu přervat pouta mezi Srby a sultánem, naopak, v Bělehradě očekávají z Cařihradu dva fermany: jedním z nich mají být zrušeny všechny vztahy mezi Srbskem a Ruskem a v druhém mají být potvrzeny všechny výsady, které byly v různých dobách srbskému lidu uděleny. Dále ruská vláda horlivě pokračovala v jednáních ve Stockholmu a Kodani, neboť chtěla přimět švédskou a dánskou vládu, aby se v hrozící evropské válce postavily na stranu Ruska; spojenectvím s nimi si Rusko chce zajistit uzavření průjezdu Sundem a Beltem pro západní velmoci. Všechno, čeho zatím dosáhlo, je uzavření dohody mezi Švédskem, Dánskem a Pruskem o ozbrojené neutralitě a přípravě ke zbrojení, jež je zjevně namířeno proti Rusku. Soukromé dopisy ze Švédska jásají nad vyhlídkou, že by finské vévodství, které Rusko tak hanebně uchvátilo bez vypovězení války, mohlo být znovu připojeno ke Skandinávskému království. Pokud jde o Dánsko, jeho postoj — ne lidu, ale dvora — je pochybnější. Kolují dokonce povčsti, že nynější dánský ministr zahraničních věcí odstoupí a bude vystřídán hrabětem Reventlowem-Criminilem, jehož důvěrné vztahy k petrohradskému dvoru jsou všeobecně známé. Ve Francii měla „fúze“ orleanistů a legitimistů[25] — dík Rusku — určitý úspěch, přičemž tato mocnost dělá co může, aby rozbila entente cordiale[26] mezi anglickou a francouzskou vládou a aby mezi ně zasela nedůvěru. Některé pařížské noviny, podplacené panem Kiselevem, se pokusily vzbudit dojem, že anglická vláda není upřímná, a v Anglii vidíme, že jeden list, podplacený panem Brunnovem, zase budí pochybnosti o upřímnosti francouzské vlády. Další rána, namířená především proti západním mocnostem, je ruský zákaz vývozu polského obilí.
Naproti tomu postup západní diplomacie rozhodně nebyl Rusku nepřátelský, naopak, projevovala se v něm až příliš horlivá tendence k průtahům se spravedlností a ke shovívavosti vůči zločinu. Nyní je už každému jasné, že kurs této diplomacie byl omylem, a to neblahým omylem. Vzkříšení vídeňské konference z mrtvých a protokol podepsaný jejími účastníky 5. prosince minulého roku, dopis francouzského a britského vyslance v Cařihradě Rešidu pašovi,[27] společná nóta čtyř velmocí předložená Portě 15. prosince a přijatá sultánem 31. prosince, oběžník pana Drouyna de Lhuys, zaslaný francouzským diplomatickým zástupcům a datovaný 30. prosince, oznamující, že spojenecké flotily vpluly do Černého moře — to jsou nejdůležitější události diplomatických dějin za posledních šest týdnů. Co se týče protokolu vídeňské konference, vaši čtenáři jistě znají jeho obsah už z dřívější doby. Může být něco směšnějšího než jeho tvrzení, že „ujištění daná při různých příležitostech ruským carem vylučují pomyšlení, že vznešený vládce by choval jakékoli přání zasahovat do integrity osmanské říše“? Může být něco škodlivějšího než naléhat na Turecko, že by bylo vhodné, aby dalo souhlas k tříměsíčnímu příměří? 5. prosince, dva dny po tom, co do Cařihradu došla zpráva o hanebném masakru u Sinopu, napsal Rešid paša lordu Stratfordovi de Redcliffe a generálu Baraguayovi dʼHilliers dopisy, v nichž jim sděluje, co se stalo u Sinopu, a žádá, aby flotily vpluly do Černého moře. 12. prosince, týden po tom, co Rešid poslal svou nótu, dostal od obou vyslanců velice vlažnou odpověď, v níž mu sdělovali, že „přítomnost spojené eskadry má pouze ‚politický význam‘, tedy ne vojenský, a že to je ‚morální podpora‘, tedy ne vojenská“.
Takto byla Porta přinucena přijmout společnou nótu čtyř mocností, která jí byla doručena 15. prosince. Tato nóta nejen nepřiznává Portě žádnou náhradu za ztráty, které utrpěla následkem pirátských akcí samovládce; nejen trvá na obnovení všech starých smluv — kajnardžské, drinopolské, hünkjariskeleské[28] a dalších, jež byly po půldruhé století arzenálem, z něhož Rusko čerpalo své zbraně k všemožným úskokům, vměšování, nájezdům a záborům — ale dovoluje carovi vykonávat nad Tureckem náboženský protektorát a diktovat mu ve věcech veřejné správy, neboť žádá, aby všem mocnostem „byl sdělen obsah fermanů týkajících se duchovních výsad, oktrojovaných Vysokou Portou všem nemuslimským poddaným, a každé z těchto mocností byla dána patřičná záruka“, a aby Porta prohlásila, že je pevně rozhodnuta účinněji budovat svůj správní systém a provádět vnitřní reformy.
Přestože nové návrhy pověřují společnou ochranou křesťanských poddaných Turecka pět mocností, ve skutečnosti poskytují tento protektorát jen Rusku samotnému. Má to být uspořádáno tak, že by Francie a Rakousko jako římskokatolické země měly protektorát nad římskokatolickými křesťany v Turecku, Anglie a Prusko jako protestantské země by měly protektorát nad protestantskými poddanými sultánovými, zatímco Rusko by pečovalo o obyvatelstvo pravoslavného vyznání. Protože však římských katolíků je tam necelých 800 000, protestantů sotva 200 000, kdežto pravoslavných je tam na 10 miliónů, je jasné, že car by tím fakticky získal protektorát nad křesťanskými poddanými Turecka. Tyto návrhy čtyř mocností přijala Porta teprve 19. prosince, kdy se dostali do vlády Riza paša a Halil paša, což se rovnalo vítězství „mírové“ neboli „proruské“ strany.
21. prosince, když se proslechlo, že ministerská rada vyrozuměla čtyři vyslance, že předložené návrhy přijímá, shromáždilo se softa (studentstvo), aby předložilo petici proti rozhodnutí vlády, a demonstracím se zabránilo jedině tím, že byli zatčeni podněcovatelé. Pobouření v Cařihradě bylo tak veliké, že sultán[a] si příští den ani netroufal přijít do dívánu, ani se odebrat jako obvykle za hřmění děI a bouřlivého provolávání posádek cizích válečných lodí do mešity Top-Hane. A Rešid paša opustil vlastní palác ve Stambulu a utekl se do paláce sousedícího s rezidencí sultánovou. Nazítří se veřejné mínění trochu uklidnilo po sultánovu prohlášení, že válečné operace nebudou zastaveny.
Tyto úhybné, zbabělé a nevysvětlitelné manévry západní diplomacie, jež v posledních napjatých devíti měsících téměř vyčerpaly trpělivost veřejnosti, vzbudily pochybnosti o upřímnosti britské vlády. A protože veřejnost těžko může pochopit, jaké motivy mohly způsobit tak dlouhé váhání západních velmocí, začalo se mluvit o tajném vlivu a horlivě se šířily zprávy, že do záležitosti výkonné moci zasahuje princ Albert, královnin manžel; že nejen doprovází svou královskou choť do schůzí tajné rady, ale že využívá svého vlivu k tomu, aby kontroloval rady odpovědných rádců; že využívá příležitosti a je na jedné straně přítomen poradám královny s jejími ministry a na druhé straně udržuje přímé spojení s cizími dvory včetně ruského, ovšem kromě francouzského. Podle jiných pověstí „fúzi“ Orleánů a starší bourbonské větve bývalé královské rodiny ve Francii podporuje právě tak britský dvůr jako ruský, a návštěva vévody de Nemours u dvora královny Viktorie hned po setkání s „Jindřichem V.“[b] prý to jen dokazuje.
Další pověst, že vyjednávání o východní otázce prý byla se souhlasem Ruska svěřena výhradně hraběti Buolu-Schauensteinovi, švagrovi hraběte Meyendorfa, se uvádí jako důkaz, že si anglická vláda nikdy nepřála vést nezávislá nebo úspěšná jednání, ale od začátku podporovala záměry Ruska a jeho spojenců, zatímco se naoko stavěla proti nim. Šušká se, že pan Roebuck se chystá předložit otázku Koburkova vlivu Dolní sněmovně; ve Sněmovně lordů prý ji zamýšlí předložit lord Brougham. Jisté je, že se teď v hlavním městě nemluví skoro o ničem jiném než o vlivu Koburkově. Parlament se má znovu sejít 31. ledna.
Tak krutá zima, jaká je letos, nebyla od roku 1809. Ale nejhorší nejsou tuhé mrazy, nýbrž neustálé změny teploty a počasí. Železniční doprava se udržuje jen s největšími obtížemi; v některých krajích je spojení zřejmě úplně přerušeno a v dopravních prostředcích se Anglie vrátila do dávno zapomenutých dob. Aby nedošlo k nepříjemnostem v souvislosti s tím, že sněhové závěje znemožnily zaslání obchodních dokumentů, a aby se zabránilo protestování směnek pro nezdůvodněné neplacení, používalo se elektrického telegrafu. Přesto bylo v Londýně protestováno přes 800 směnek, což je dokladem toho, jakou sociální anarchii způsobila nezvykle krutá roční doba. Noviny jsou plné zpráv o tom, jak hrozně řádily sněhové bouře a vichřice, hlavně u východního pobřeží, kde ztroskotalo mnoho lodí. Přestože nedávno uveřejněné tabulky o obchodu, námořní dopravě a důchodech ukazují, že prosperita, jíž začal rok 1853, trvá, drsné počasí spolu se stoupajícími cenami základních životních potřeb, hlavně obilí, uhlí a tuku, těžce doléhá na chudší třídy. Vyskytly se četné případy smrti hladem. Výluky na severu jsou nyní doprovázeny hladovými bouřemi na západě.
Nedostatek času nás však nutí odložit podrobnou zprávu o obchodu a průmyslu do dalšího článku.
Napsal K. Marx 14. ledna 1854
Otištěno v „Zuid Afrikaan“,
6. března 1854 anglicky a holandskyPodle textu novin
Přeloženo z anglického textu
srovnaného s holandským
__________________________________
Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a — tj. Abdülmedžid. (Pozn. red.)
b — hrabětem Chambordem. (Pozn. red.)
23 Článek „Válka na Východě“ napsal Marx zvlášť pro list „Zuid Afrikaan“ [„Jihoafričan“], který vycházel v Kapském Městě ve dvou jazycích — anglicky a holandsky. Návrh, aby Marx spolupracoval s tímto listem, dostal Marx v prosinci 1853 prostřednictvím svého švagra J. C. Juty. Ze tří článků, které Marx do tohoto listu poslal, byl otištěn jen jeden.
24 Zpráva o tom, že Turci potopili ruskou řadovou loď „Rostislav“, byla uveřejněna v „Times“ 9. ledna 1854. Podle ruských oficiálních dokumentů („Hlášení P. S. Nachimova A. S. Menšikovovi o sinopské námořní bitvě“ a „Zpráva o poškození lodí eskadry P. S. Nachimova v sinopské bitvě“) se „Rostislav“ po sinopské bitvě šťastně vrátil do sevastopolského přístavu, kde byl opraven.
25 Mluví se tu o jednom z pokusů, k nimž došlo po smrti Ludvíka Filipa, o „fúzi“ legitimistů — stoupenců starší větve francouzské dynastie Bourbonů — se stoupenci mladší větve, orleanisty. Koncem roku 1853 se nápadník francouzského trůnu legitimista hrabě Chambord sešel s představitelem orleanistů vévodou de Nemours a začátkem roku 1854 navštívil hrabě Chambord vdovu po Ludvíku Filipovi.
26 „Entente cordiale“ („srdečná dohoda“) — tak se nazývalo sblížení mezi Francií a Anglií po červencové revoluci z roku 1830. Přes tuto „srdečnou dohodu“ docházelo jak ve třicátých letech, tak i později k vyhrocování anglo-francouzských rozporů v některých mezinárodních otázkách, zejména ve východní otázce.
27 Tím se míní protokol, který podepsali 5. prosince 1853 na konferenci ve Vídni zástupci Anglie, Francie a Pruska společně s rakouským ministrem zahraničních věcí Buolem. V tomto protokolu stejně jako v následujících nótách nabízely uvedené čtyři mocnosti, že zprostředkují urovnání konfliktu mezi Ruskem a Tureckem.
Zmíněný dopis francouzského a britského vyslance v Cařihradě tureckému ministru zahraničních věcí Rešidu pašovi z 12. prosince 1853 vysvětloval, že přítomnost francouzské a anglické flotily v Bosporu je důkazem přátelských úmyslů vlád Anglie a Francie vůči Turecku a v případě, že by se carská vláda pokusila vylodit svá vojska na území Turecka, flotily těchto států budou chránit osmanskou říši.
28 Podle küčükkajnardžské smlouvy (z roku 1774) připadla Rusku část severního pobřeží Černého moře mezi Jižním Bugem a Dněprem s pevností Kinburn, dále Azov, Kerč a Jenikale; Rusko dosáhlo také toho, že byla uznána nezávislost Krymu. Ruské obchodní lodi směly napříště volně proplouvat Bosporem a Dardanelami. Dále musel podle této smlouvy sultán poskytnout celou řadu výsad pravoslavné církvi a 14. článek smlouvy výslovně stanovil, že v Cařihradě bude vybudován pravoslavný kostel.
Podle drinopolské smlouvy (z roku 1829) připadlo Rusku ústí Dunaje s ostrovy v dunajské deltě a značná část východního pobřeží Černého moře na jih od ústí Kubáně. Turecko muselo uznat autonomii Moldavska a Valašska a poskytnout jim právo, aby si samy volily své panovníky. Tuto autonomii mělo zaručovat Rusko; tím se fakticky ustanovil nad oběma knížectvími protektorát ruského cara. Turecká vláda se rovněž zavazovala, že uzná Řecko jako samostatný stát a že uzákoní zvláštním fermanem autonomii Srbska.
Podle hünkjariskeleské smlouvy (z roku 1833) se Rusko a Turecko zavázaly, že si vzájemně poskytnou pomoc, kdyby se dostaly s některým státem do války.