Bedřich Engels
Průběh turecké války[421]
Po dlouhých průtazích jsme konečně dostali oficiální dokumenty o dvou vítězstvích, jimiž se Rusko tak halasně vychloubá a která mu vynesla tak štědrou odměnu. Máme přirozeně na mysli zničení turecké eskadry u Sinopu a srážku u Achalciche[422] v Asii. Dokumenty, které jsme dostali, jsou ruské bulletiny; ale sama skutečnost, že turecký oficiální orgán zachovává o této věci hluboké mlčení, třebaže jeho zprávy, kdyby byl chtěl nějaké uveřejnit, by byly došly dřív než zprávy z Petrohradu, je nepochybným svědectvím, že Porta nemůže uveřejnit nic příjemného. Proto přistoupíme k‘ rozboru uvedených událostí na základě informací, které máme k dispozici, abychom své čtenáře seznámili se skutečnou situací.
Bitva u Sinopu byla výsledkem řady tak bezpříkladných chyb Turků, že lze celou záležitost vysvětlit jedině zlovolným zásahem západní diplomacie nebo tajnou úmluvou Rusů s některými kruhy v Cařihradě, spjatými s francouzským a anglickým vyslanectvím. V listopadu vyplulo celé turecké a egyptské loďstvo na Černé moře s cílem odvrátit pozornost ruských admirálů od výpravy vyslané ke kavkazskému pobřeží, aby tam vylodila zásoby zbraní a střeliva pro vzbouřené horaly. Loďstvo zůstalo na moři 18 dní a nesetkalo se s jedinou ruskou válečnou lodí. Podle jedné verze ruská eskadra za celou tu dobu vůbec nevyplula ze Sevastopolu, takže výprava na Kavkaz mohla splnit svůj úkol. Podle jiného tvrzení byla ruská eskadra velmi dobře informována o plánech Turků, ustoupila na východ a jen pozorovala lodi přivážející zásoby; turecké lodi se proto vůbec nedostaly ke kavkazskému pobřeží a musely se vrátit do Sinopu, zatímco hlavní část loďstva znovu veplula do Bosporu. Značné množství střelného prachu na lodích sinopské eskadry, jež způsobilo výbuch několika lodí poměrně brzy po zahájení boje, se zdá nasvědčovat tomu, že správná je druhá verze.
Sedm tureckých fregat, dva parníky, tři korvety a jedna či dvě menší lodi spolu s několika dopravními čluny byly proto ponechány v sinopském přístavu, který je o málo lepší než otevřená rejda; je to záliv otevřený z moře a chráněný několika zanedbanými, špatně vybudovanými bateriemi, z nichž nejlepší je umístěna v zámku postaveném za dob řeckých císařů, velmi pravděpodobně dříve, než bylo v Evropě známo dělostřelectvo. Jak se stalo, že eskadra, která měla asi 300 děl většinou menší ráže, byla takto vydána na milost a nemilost loďstvu s trojnásobnou přesilou v počtu i dělostřelecké výzbroji, a to právě v tom bodě tureckého pobřeží, který je pro svou blízkost Sevastopolu nejvíc vystaven ruským útokům, zatímco hlavní část loďstva se klidně pohupovala na vlnách Bosporu, to se nám ještě nepodařilo zjistit. Víme jen to, že si v hlavním štábu velmi dobře uvědomovali nebezpečné postavení této eskadry a velmi prudce o něm debatovali, že turečtí, francouzští a britští admirálové se hlučně přeli na schůzích válečné rady, že tu byli i všudypřítomní vyslanci, aby vyslovili své názory na věc, že se však nic neudělalo.
Mezitím, jak vyplývá z jedné zprávy, rakouský parník zřejmě prozradil Sevastopolu postavení eskadry. Ruská oficiální zpráva naproti tomu tvrdí, že Nachimov objevil eskadru, když křižoval podél asijského pobřeží, a ihned se připravil k útoku na ni. Jestliže však Rusové objevili Turky u Sinopu, museli by Turci dlouho předtím nutně objevit Rusy z věží a minaretů města. Jak tedy bylo možné, že turecké baterie byly v tak špatném stavu, když mohly být za pár dní z větší části opraveny? Jak se mohlo stát, že turecké lodi kotvily na místech, kde překážely palbě baterií, a nebyly přemístěny na jiná kotviště, kde by mohly lépe čelit hrozícímu nebezpečí? Na to všechno bylo dost času, neboť admirál Nachimov tvrdí, že dřív než se odhodlal k útoku, poslal do Sevastopolu pro tři trojpalubní lodi. Turci by nebyli nechali uplynout šest dní, od 24. do 30. listopadu, aniž by byli něco podnikli; vždyť i zpráva tureckého parníku „Taif“, který unikl do Cařihradu, plně potvrzuje, že Turci byli útokem překvapeni. V tomto směru je tedy ruská zpráva rozhodně nesprávná.
Admirál Nachimov velel třem řadovým lodím, z nichž jedna byla trojpalubní, šesti fregatám, několika parníkům a šesti či osmi menším lodím, jež měly celkem nejméně dvojnásobnou dělostřeleckou převahu nad tureckou eskadrou. Přesto nezaútočil, dokud nedostal další tři trojpalubní lodi, které by byly na celou akci stačily samy. Teprve s touto neúměrnou přesilou zahájil útok. Mlha, nebo jak se též tvrdí, použití britské vlajky, mu umožnilo přiblížit se nerušeně na vzdálenost 500 yardů. Pak začal boj. Protože Rusové nechtěli stát pod plachtami u pobřeží, k němuž je mohl zahnat vítr, spustili kotvy. Pak po sobě obě zakotvené eskadry čtyři hodiny pálily bez jakýchkoli námořních manévrů, takže boj spíše připomínal dělostřelbu na souši. Pro Rusy bylo velmi výhodné, že tu nebylo možné uplatnit námořní taktiku a manévrovat, neboť posádky jejich černomořského loďstva, složené téměř výhradně ze „sladkovodních námořníků“ [„land-lubbers“], zejména z polských židů, by se byly na širém moři mohly těžko měřit s dobrými posádkami tureckých lodí. Rusové potřebovali čtyři hodiny k tomu, aby umlčeli slabé lodi svého protivníka. Měli kromě toho tu výhodu, že každá jejich zbloudilá střela poškodila buď baterie, nebo město; a že těchto špatně mířených výstřelů bylo v poměru k zásahům mnoho, o tom svědčí téměř úplné zničení města dlouho předtím, než bylo umlčeno nepřátelské lod‘stvo. Ruská zpráva říká, že byla spálena pouze turecká čtvrť, kdežto řecká čtvrť jakoby zázrakem zkáze unikla. Tomu však odporují zprávy z věrohodnějších zdrojů, které tvrdí, že celé město je v troskách.
Tři turecké fregaty byly v průběhu akce spáleny, čtyři byly zahnány na mělčinu a shořely později stejně jako jeden parník a menší lodi. Avšak parník „Taif“ přeřezal kotevní lana, odvážně proplul ruskými liniemi a unikl do Cařihradu, třebaže jej stíhal admirál Kornilov s třemi ruskými parníky. Uváží-li se neobratnost ruského námořního manévrování, nevýhodné postavení tureckého loďstva před vlastními bateriemi a v jejich palebné linii, a především naprostá nevyhnutelnost zničení, bylo by asi bývalo lepší, kdyby byla celá turecká eskadra zvedla kotvy a vrhla se na nepřítele, pokud to dovoloval vítr. Za cenu zničení některých lodí, jemuž se nijak nebylo možno vyhnout, by se byla dala zachránit alespoň část eskadry. Je přirozené, že pro takový manévr musel být rozhodující směr větru; zdá se však pochybné, zda Osman paša vůbec na takový krok pomýšlel.
Vítězství u Sinopu nepřineslo Rusku slávu, kdežto Turci bojovali s téměř neslýchanou udatností; za celou akci nespustila ani jediná loď vlajku. Tuto ztrátu význačné části tureckých námořních sil, dočasné dobytí Černého moře Rusy i zkrušující morální vliv takové události na turecký lid, armádu i námořnictvo plně zavinily „dobré služby“ západní diplomacie, která zabránila tureckému loďstvu vyplout a poskytnout ochranu nebo doprovod do přístavu sinopské eskadře. A právě tak bylo vinou tajných informací poskytnutých Rusům, že mohli udeřit bezpečně a najisto.
Druhého vítězství, jímž se Rusové vychloubají, dobyli v Arménii u Achalciche. Útočné akce Turků na gruzínských hranicích byly už před časem zastaveny. Od dobytí Šefkatilu neboli přístavu sv. Mikuláše nedobyli Turci žádné důležitější místo, ani nedosáhli vítězství, jež by nebylo pouze přechodného významu. A to v zemi, kde Rusové musí bojovat v nejnepříznivějších podmínkách, kde jejich jedinými pozemními spoji s Ruskem jsou dvě silnice neustále napadané vzbouřenými Čerkesy, kde jejich námořní spoje mohou být velmi snadno přeťaty nebo ohroženy; celé jimi obsazené Zakavkazsko s Tiflisem jako centrem se přitom dá považovat spíš za nezávislý stát než za součást mocné říše. Jak se tedy má vysvětlit zastavení tureckého postupu? Turci obviňují Abdi pašu ze zrady a odvolali jej; a je opravdu velmi podivné, že Abdi paša je jediný turecký generál v Asii, jemuž Rusové dovolili dosáhnout místních a dílčích vítězství. Turci se však dopustili dvou chyb, které vysvětlují nedostatečné úspěchy na počátku tažení a pozdější skutečnou porážku. Roztáhli a rozdělili svou armádu po celé dlouhé linii od Batumi k Bayazitu; nikde nemají dost sil k soustředěnému útoku na Tiflis; přesto část jejich sil nyní obsadila Jerevan, ačkoli Turci město nesporně ovládají a jeho obsazení nepřineslo žádný užitek. V této neúrodné a skalnaté zemi může být obtížné živit velkou armádu; ale nejlepším prostředkem proti hladu v armádě je rychlé soustředění všech zdrojů a rychlé přesuny. Dva sbory, jeden k ochraně Batumi a k útoku na pobřeží a druhý k přímému pochodu na Tiflis údolím řeky Kury, by byly stačily. Turecké síly byly však naprosto zbytečně rozděleny a jejich části znovu rozdělovány, až žádný z jednotlivých oddílů nebyl téměř vůbec schopen akce.
Kromě toho nečinnost tureckého loďstva, zaviněná diplomacií, umožnila Rusům vylodit dvě pěší divize (pátého sboru) v Mingrelii a posílit tak kavkazskou armádu knížete Voroncova skoro o 20 000 mužů. Když byl takto posílen, nejenže zadržel Turky na pobřeží, nýbrž dostalo se mu i zadostiučinění, že sbor generála Andronnikova osvobodil obleženou pevnost Achalciche a porazil nepřítele na otevřeném poli u tohoto města. Rusové tvrdí, že asi s 10 000 muži zahnali na útěk 18 000 Turků; na toto tvrzení nemůžeme ovšem spoléhat, musíme však doznat, že turecká anatolská armáda s velkým počtem nepravidelných jednotek a téměř bez evropských důstojníků, zejména na vyšších velitelských místech a ve štábu, se těžko mohla měřit se stejně početnou ruskou armádou. Rusové tvrdí, že ukořistili 10 či 12 děl, což může souhlasit, neboť v této neschůdné krajině musí poražené vojsko nutně zanechat na místě většinu děl; zároveň však doznávají, že zajali pouze 120 vojáků. Tím vlastně Rusové přiznávají, že povraždili téměř všechny raněné na bojišti, kteří jim nutně padli do rukou. Kromě toho tím dokazují, že jejich plány na pronásledování nepřítele a opatření, jimiž měl být alespoň zčásti zmařen jeho ústup, byly velmi špatně připraveny. Měli spoustu jezdectva a odvážným útokem mezi prchající by byli odřízli celé prapory. Pokud však můžeme soudit z našich zpráv, není tato akce z vojenského ani politického hlediska zvlášť zajímavá.
Na Dunaji nepodnikli Rusové nic víc, než že zopakovali totéž, co udělali na začátku tažení, tentokrát u Macinu — pevnůstky, či spíše vyčnívající skály proti Braile. Zdá se, že tam málo pořídili. Ze spolehlivých pramenů jsme též získali podrobné údaje o tureckých jednotkách soustředěných u Vidinu. Skládají se ze 34 000 pěšáků, 4000 jezdců a 2000 dělostřelců s 66 polními děly, kromě těžkých děl na vidinských hradbách a v calafatských redutách. Na obsazení přímé cesty z Bukurešti do Srbska je tedy vyplýtváno 40 000 Turků. 40 000 mužů připoutaných k rozlehlým opevněním, která mají bránit, je příliš málo, aby mohli čelit útoku velké armády, a rozhodně příliš mnoho na to, aby odrazili drobné pohyblivé oddíly. Spolu se silami, které jsou už shromážděny u Šumly, by těchto 40 000 mužů mělo kdekoli jinde dvojnásobnou cenu. Skutečnost, že nebyli tam, kde jich bylo třeba, zmařila spolu s diplomatickými zásahy operaci u Oltenitsy. Není možné, že by Ömer paša nevěděl, že bude-li stát se 100 000 muži mezi Silistrou a Ruščukem, Rusové se nikdy neodváží kolem něho projít, aby pronikli do srbských hor se silami, které by byly s to způsobit větší škody. Nynější rozmístění jeho vojsk rozhodně neodpovídá jeho pojetí a je jistě krajně rozlícen nad zhoubnými vlivy, které ho k takovému rozmístění donutily.
Napsal B. Engels kolem 22. prosince 1853
Otištěno jako úvodník v „New-York Daily Tribune“,
čís. 3971 z 9. ledna 1854Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny
__________________________________
Poznámky:
421 Při psaní tohoto článku se Engels opíral hlavně o materiál z anglického periodického tisku, který průběh vojenských operací za krymské války vykládal neobjektivně a ruské oficiální zprávy tlumočil tendenčně. Tím především lze vysvětlit, že v článku je mnoho nepřesností v charakteristice bitvy u Sinopu 30. (18.) listopadu 1853 i v hodnocení poměru sil účastníků této bitvy, bojových kvalit a operací ruského černomořského loďstva. Tak například převzal Engels z anglických novin nesprávné tvrzení, že ruské černomořské loďstvo bylo takticky slabé a že v něm sloužili převážně „sladkovodní námořníci“ a osoby neruské národnosti. Ke snižování významu bitvy u Sinopu přispěl do jisté míry publicistický charakter Engelsova článku, který byl napsán těsně po událostech, jež popisuje, i politické zaměření článku proti ruskému carismu jako tehdejší hlavní opoře reakce v Evropě.
422 Boj u Achalciche, který Engels dále v textu líčí, byl sveden 26. (14.) listopadu 1853.