Karel Marx
Turecká válka. — Nesnáze průmyslu
Londýn, v pátek 2. prosince 1853
Od mého posledního článku nedošlo v Turecku k význačnějším bojům, ale ruská diplomacie, nebezpečnější než ruští generálové, je znovu v činnosti a vládní listy na obou stranách Lamanšského průlivu dávají více či méně jasně najevo, že budou obnoveny proslulé londýnské konference z let 1840 a 1841, které skončily tím, že byla v nepatrně pozměněné formě sankcionována hünkjariskeleská smlouva. „Times“ dokonce dělají narážky na „důrazná pacifikační opatření“, tj. na jakousi ozbrojenou pacifikaci namířenou proti Turecku, kterou by mohli provést jeho samozvaní ochránci. Vyskytla se také jedna důležitá diplomatická událost, kterou si nemůže nikdo vykládat falešně; jde o poslední nótu zaslanou britským kabinetem do Cařihradu. Britský vyslanec ji předložil Portě a díván ji 14. listopadu zamítl jako nepřijatelnou; ukázalo se, že tato nóta je vlastně jen druhé vydání odpovědi Rešida paši na květnové ultimátum knížete Menšikova. Takto dávají Palmerstonové a Aberdeenové sultánovi najevo, že ať se situace jinak jakkoli změnila, vztahy mezi Tureckem a Ruskem se podle jejich názoru od května nijak nezměnily; Turecko v očích západní diplomacie nic nezískalo a Rusko nic neztratilo.
Protože srbský kníže Alexandr zakazuje tureckým jednotkám procházet jeho územím, žádá, aby se vrátil ruský generální konzul, a ve svém prohlášení sultánovi mluví o Turecku a Rusku jako o dvou protektorských mocnostech, které mají vůči tomuto knížectví stejná práva, lze se obávat vážných konfliktů se Srbskem, které by sice v kterékoli jiné době mohly být pro Turecko osudné, ale dnes jsou možná jediným prostředkem, jak je zachránit z drápů západní diplomacie. Pro Turecko je nutně prospěšný — alespoň v době jeho konfliktu s Ruskem — každý nový incident, který zhorší nynější komplikace, donutí zbankrotované Rakousko, aby se vzdalo své nebezpečné neutrality, zvýší pravděpodobnost evropské války a vnutí Turecku spojenectví s revoluční stranou. Vnitřní příčiny jeho úpadku budou ovšem působit dál, jestliže se jim nebude čelit důkladnou změnou tureckého způsobu vlády v Evropě.
Vraťme se nyní na chvíli od války vedené v podunajských knížectvích mezi Rusy a Turky k válce, která zuří v anglických průmyslových obvodech mezi zaměstnavateli a dělníky. Jistě si pamatujete na dobu, kdy zaměstnavatelé prudce napadali a odsuzovali hnutí dělníků za zkrácení pracovní doby. Teď se karta obrátila, a jak jsem tehdy předvídal, zaměstnavatelé nyní dělníkům krátkou pracovní dobu vnucují.[a] Ukazuje se, že výluky jsou v podstatě finančním opatřením zaměstnavatelů, jakýmsi protijedem proti průmyslové nadprodukci, jakou ještě nepoznaly „dějiny cen“[406]. Minulé pondělí byla obnovena práce, ale jen čtyři dny v týdnu, v továrnách rochdaleského obvodu (Burnley, Bacup, Newchurch), v Bury, v ashtonském obvodu (Ashton, Stalybridge, Glossop, Hyde, Newton). Bolton bude brzy nucen následovat. Manchester uvažuje, nikoli zda, nýbrž kdy ustoupí. Ve dvou či třech týdnech bude zkrácená pracovní doba zavedena všude, až na několik málo průmyslových odvětví, kde je situace příznivější. Bude to ovšem mít nutně za následek, že ustane pomoc prestonským dělníkům, kteří pokračují v odporu. Ale i při čtyřdenním pracovním týdnu se stále ještě vyrábí víc, než činí poptávka. Stačí si uvědomit, že před necelými třemi týdny měli prestonští továrníci zásoby rovnající se dvacetitýdenní produkci, a téměř nic se z nich neprodalo. Průmyslová krize tedy není věcí budoucnosti, ale už je tady.
„Snižování pracovní doby,“ píší „Times“, „je provázeno snižováním mezd na úroveň z nedávné doby, než si dělníci vymohli přídavky.“
„Economist“ v záchvatu upřímnosti dodává:
„Chudák si nemůže diktovat podmínky, musí brát, co se mu nabízí.“
Nejednou jsem upozorňoval na to, že dělníci zahájili stávky příliš pozdě, když už pomalu mizely možnosti, které s sebou přinášela nebývalá prosperita, a proto nemohly být stávky úspěšné ani z ekonomického hlediska, ani pokud šlo o jejich okamžité cíle. Přesto však měly svůj význam. Zrevolucionovaly průmyslový proletariát, a přistoupí-li k tomu vysoké ceny potravin a nízká cena práce, povedou jednou k vážným politickým důsledkům. Vždyť jen myšlenka dělnického parlamentu, který ve skutečnosti neznamená nic jiného než semknutí všech dělníků pod praporem chartismu, nahání už dnes strach buržoaznímu tisku.
„Redaktor listu ‚Peopleʼs Paper‘ Ernest Jones,“ píše „Economist“, „je považován za nástupce pana Fearguse OʼConnora, tak jako byl pan OʼConnor nástupcem pana Hunta... Když dělníci šli za Huntem a OʼConnorem, nevzešlo jim z toho nic než těžké porážky a velké ztráty; přesto však mají stejnou důvěru v následníka těchto velkých králů a vzhlížejí nyní k Jonesovi jako ke svému spasiteli.“
Z dalších citátů uvidíte, že noviny anglické vládnoucí třídy, ať už jsou vedeny stranickými pohnutkami, jako „Morning Herald“, nebo jsou, jako „Morning Post“, usměrňovány cynickým, ale bystrým pozorovatelem Palmerstonem, posuzují správně nynější situaci a zaujímají správný postoj k banalitám Robinsona Prosperity[407].
„Kdybyste teď slyšeli, jak hovoří továrníci, mysleli byste, že mají přímo božskou autoritu a že bezpečnost impéria závisí na tom, dostane-li se jim moci, která si příliš nezadá s mocí francouzského císaře... Asi 60 000 lancashirských dělníků jí dnes tak, že se stěží udržují naživu a ani nepomyslí na loupení nebo násilnosti, třebaže žijí ve městech, která šetrní továrníci nechali bez policejní ochrany. Ať mají pravdu nebo ne, stojí tito muži statečně za svými názory a za svými vůdci a těžko bychom nalezli jiné hnutí, které by bylo tak mírumilovné a zároveň tak účinné.“
Tak píše „Morning Herald“.
„Naši ekonomové měli plno řečí, jaké nesmírné a netušené dobrodiní nám přinese svobodný obchod; teď však nastává zima a epidemie čekají jen na návrat jara; a právě v době, kdy naši chudí nejnaléhavěji potřebují víc potravy a teplejší oděv než obvykle, aby posílili svůj organismus a lépe pak čelili chorobám — právě v této době je doslova drtí nebývalá drahota všech životních potřeb. Není ani potuchy po mléku a strdí, jímž měla země oplývat, a vypadá to, že všechna ta proroctví o věčné láci a hojnosti patří mezi tisíce jiných iluzí, jimiž je společnost balamucena... Britská společnost je prohnilé, nezdravé, nemorální, nevědomé, kruté, chybující, nespokojené a nadmíru svízelně živořící společenství.“
Takovou řečí mluví „Morning Post“, salónní list a oficiální orgán mylorda Palmerstona.
Napsal K. Marx 2. prosince 1853
Otištěno v „New-York Daily Tribune“,
čís. 3952 z 16. prosince 1853
Podpis: K a r e l M a r xPodle textu novin
Přeloženo z angličtiny
__________________________________
Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)
406 Narážka na několik základních děl o dějinách průmyslu, obchodu a financí od anglického buržoazního ekonoma Thomase Tooka, spojených pod společný název „Dějiny cen“: „A History of Prices, and of the State of the Circulation, from 1793 to 1837“ [„Dějiny cen a stavu oběhu od roku 1793 do roku 1837“], sv. I—II, Londýn 1838, „A History of Prices, and of the State of the Circulation, in 1838 and 1839“ [„Dějiny cen a stavu oběhu v letech 1838 a 1839“], Londýn 1840, a „A History of Prices, and of the State of the Circulation, from 1839 to 1847 inclusive“ [„Dějiny cen a stavu oběhu od roku 1839 do roku 1847 včetně“], Londýn 1848.
407 Robinson Prosperity — přezdívka Frederica Johna Robinsona, vikomta Godriche, který roku 1825, když byl kancléřem pokladu (ministrem financí), předpovídal krátce před vypuknutím krize dlouhou prosperitu anglického hospodářství.