Karel Marx
Válka. — Stávky. — Drahota
Londýn, v úterý 1. listopadu 1853
Sotva došly do Londýna zprávy o dělostřelbě u Izakči[343], bylo už z Vídně telegrafováno do Londýna a Paříže sdělení, že Porta na žádost zástupců čtyř mocností vydala rozkaz, aby zahájení válečných akcí, pokud ještě nezačaly, bylo odloženo do 1. listopadu. Má se dělostřelecká přestřelka u Izakči považovat za zahájení válečných akcí? Tato otázka nyní hýbe burzou a tiskem. Podle mého názoru to vůbec není důležité, neboť lhůta přiměří by dnes tak jako tak vypršela.
Podle pověstí překročila turecká armáda Dunaj u Vidinu a Macinu, tj. na severozápadních a severovýchodních hranicích Bulharska. Zdá se velmi pochybné, že by se tyto pověsti zakládaly na pravdě. Podle dnešní pařížské „Presse“ rozhodla vojenská porada, jež zasedala 15. a 16. října v seraskerátu[344], že jakmile kníže Gorčakov oficiálně odmítne vyklidit podunajská knížectví, budou zahájeny válečné akce v Asii, a to na dvou různých místech : proti pevnosti Poti na pobřeží Černého moře a na hranicích Gruzie. Týž list oznamuje, že generál Baraguay dʼHilliers, nově jmenovaný francouzský velvyslanec v Cařihradě, odjel na místo určení doprovázen štábem složeným z ženijních a dělostřeleckých důstojníků. Pan Baraguay je znám jako špatný generál a dobrý intrikán. Vzpomeňte si na jeho kousky v proslaveném klubu v Rue de Poitiers.[345]
Právě když padly první dělové výstřely ve válce Rusů proti Evropě, byla prolita první krev ve válce, která nyní zuří v průmyslových oblastech mezi kapitálem a prací. V pátek večer došlo k potyčce ve Wiganu, kde havíři bojují proti uhlobaronům. V sobotu se tvrdilo, že ve městě je úplný klid, dnes však došla telegrafická zpráva, že na dole lorda Crawforda neboli hraběte Balcarrese podnikli havíři útok, že bylo povoláno vojsko, že vojsko začalo střílet a jeden dělník byl zabit. Protože mám dostat soukromou informaci přímo z místa, podám zprávu o této události později; zatím však vaše čtenáře varuji před informacemi listů „Daily News“ a „Times“, neboť první z nich je přímo v žoldu manchesterské školy a druhý, jak správně poznamenává „Morning Herald“, je „zapřísáhlým, zavilým, nelítostným nepřítelem dělnické třídy“.
V roce 1842, kdy manchesterská škola pod praporem svobodného obchodu vehnala průmyslový proletariát do odbojného hnutí a ve chvíli nebezpečí jej zrádně opustila,[346] jak to pánům Cobdenům v dolní sněmovně otevřeně řekl sir Robert Peel, bylo jejím heslem: „nízké ceny potravin a vysoké mzdy“. Sotva však byly obilní zákony zrušeny a svobodný obchod, jak jej chápou manchesteriáni, uskutečněn, už si svůj válečný pokřik změnili: „nízké mzdy a vysoké ceny potravin“. Když vláda přijala manchesterský obchodní systém, vzali na sebe průmysloví magnáti úkol, který za jejich režimu nelze splnit: zajistit neustálý rozkvět obchodu a hospodářskou prosperitu. Tím si odřízli všechny ústupové cesty pro případ nezdaru. Nešlo už klamat masy reformou parlamentu jako v roce 1831; vliv na zákonodárství, který buržoazie získala hnutím za tuto reformu, uplatňovala totiž výhradně proti dělnické třídě, a ta si zatím vytvořila vlastní politické hnutí — chartismus. Teď už nelze vinu za všechny zlořády průmyslového systému a za prudké konflikty, které plodí, svalovat na aristokratické protekcionisty, protože svobodný obchod vládne už skoro osm let, a to za mimořádně příznivých okolností, kdy se objevily dvě zlatonosné oblasti, Kalifornie a Austrálie, jako by přičarovány díky představivosti novodobého stvořitele. Tak postupně, krok za krokem bořila průmyslová buržoazie vlastníma rukama všechny pečlivě pěstované iluze, jichž se mohlo využít v hodině nebezpečí k tomu, aby se rozhořčení dělnické třídy odvedlo od jejích vlastních nepřátel a obrátilo proti nepřátelům průmyslových magnátů, proti pozemkové aristokracii. V roce 1853 už zaměstnavatelé zanechali licoměrného předstírání a zaměstnanci ztratili bláhové iluze. Boj mezi těmito dvěma třídami je nyní nelítostný, nezastřený, otevřeně přiznávaný a všem zřejmý. „Dnes už nejde o mzdy,“ volají zaměstnavatelé v jednom ze svých posledních manifestů, „nýbrž o to, kdo bude pánem.“ Manchesterští liberálové tedy konečně odhodili berámčí kůži. Chtějí prostě, aby kapitalista byl pánem a dělník otrokem.
Výluky kontra stávky — to je velká pře, o jejímž výsledku se nyní rozhoduje v průmyslových oblastech. A rozsudek budou pravděpodobně vynášet bodáky. Celá průmyslová armáda přes 70 000 dělníků byla propuštěna a vyhozena na dlažbu. K továrnám uzavřeným v Prestonu a Wiganu přibyly továrny v bacupském obvodu, který zahrnuje města Bacup, Newchurch, Rawtenstall, Sharnford a Stanford. V Burnley byla zastavena práce v továrnách v pátek, v Padihamu v sobotu, v Accringtonu chystají zaměstnavatelé výluku, v Bury, kde už ztratilo práci na tisíc lidí, oznámili zarněstnavatelé dělníkům, že „sáhnou k výluce, jestliže dělníci nepřestanou se sbírkami na ty, kdo nepracují v Bury a Prestonu“; v Kindley byly v sobotu odpoledne zavřeny tři velké továrny, čímž se octlo na dlažbě dalších více než 1000 lidí.
Zatímco pokrytecká, farizejská, licoměrná klika manchesterských šarlatánů měla v Edinburghu plná ústa míru s carem,[347] vedla v Manchesteru válku proti vlastním spoluobčanům. Zatímco horovali pro smír mezi Ruskem a Evropou, odmítali opovržlivě všechny výzvy ke smíru od vlastních spoluobčanů. Dělníci v Prestonu schválili na shromáždění pod širým nebem rezoluci, že „delegace továrního dělnictva doporučuje starostovi, aby svolal veřejnou schůzi továrníků a dělníků, kde by se mírumilovně vyřešil nynější spor“. Ale zaměstnavatelé si nepřejí smír. Jde jim jen o diktát. Zatímco právě ve chvíli, kdy se v Evropě bojuje, volají tito propagátoři ruských zájmů po omezení armády, posilují zároveň armádu občanské války, policejní síly v Lancashiru a Yorkshiru. Dělníkům můžeme pouze opakovat slova listu „Peopleʼs Paper“:
„Jestliže budou zavřeny všechny továrny v Lancashiru, vyšlete delegáty do Yorkshiru a získejte podporu statečných dělníků ve West Ridingu. Budou-li zavřeny továrny ve West Ridingu, obraťte se na Nottingham a Derby, Birmingham a Leicester, na Bristol a Norwich, na Glasgow a Kidderminster, na Edinburgh a Ipswich. Vaše výzvy nechť znějí silněji a silněji, dál a dál! Shromažďujte vaši třídu v každém městě a v každém oboru! Jestliže zaměstnavatelé zkusí zmobilizovat proti vám všechny své síly, zmobilizujte proti nim celou svou třídu. Chtějí-li mít velké třídní boje, nechť je mají. A pak uvidíme, jaký bude výsledek tohoto gigantického měření sil.“[348]
Zatímco na jedné straně probíhá boj mezi zaměstnavateli a dělníky, probíhá na druhé straně boj obchodu proti přesyceným trhům a boj lidské píle proti nepřízni přírody.
Hned v počátečním období čínské revoluce jsem upozornil vaše čtenáře na katastrofální důsledky, které to pravděpodobně bude mít pro sociální poměry ve Velké Británii.[a]
„Povstání v Číně,“ píše nyní „Examiner“, „se v čajových oblastech nezadržitelně rozrůstá; výsledek je ten, že na londýnském trhu stoupají ceny čaje a na šanghajském trhu klesají ceny kalika.“
V bulletinu liverpoolské firmy Bushby a spol. čteme:
„V Šanghaji zahajoval čajový trh cenami asi o 40—50 % vyššími než minulou sezónu. Zásoby byly nepatrné a nové zásilky docházejí pomalu.“
Poslední zprávy z Kantonu hlásí, že
„povstalecké hnutí se postupně šíří po celé zemi, což znamená úplnou katastrofu pro obchod; ceny průmyslových výrobků téměř bez výjimky klesly, v některých případech velmi značně. Jsou velké zásoby a rychle se hromadí; obáváme se, že vyhlídky na zlepšení jsou velmi nejisté. Nepočítáme-li několik beden opia, je zatím konec s veškerým vývozním obchodem v Amoy.“
Situace na trhu v Šanghaji je popisována takto:
„Černý čaj i surové hedvábí se nabízely volně, ale prodávající si kladli takové podmínky, že tím byly transakce značně omezeny; neprojevovala se ochota přijímat výměnou průmyslové výrobky a obchody se uzavíraly zejména za opium — za velmi levné ceny — a za stříbro z Kantonu. Odtud se už odvezly velké poklady, zásoby se však rychle tenčí, a proto se musíme po stříbře a mincích ohlížet jinde; bez nich totiž brzy nebudeme moci nakupovat potraviny, ledaže by na dovozních trzích nastalo značné zlepšení. Obchod je tu velmi slabý a omezuje se zejména na prodej poškozeného zboží v dražbě.“
V obchodním bulletinu manchesterské firmy Gibson a spol. z 21. října se uvádí, že hlavní příčinou nynější deprese jsou
„nejen nynější špatné zprávy z našeho velkého čínského trhu, nýbrž i vyhlídka, že takovéto zprávy budou docházet dál, neboť je tam nedůvěra v peněžní transakce; bude to po dlouhou dobu nevyhnutelný důsledek hlubokých a radikálních změn, jež budou zřejmě uskutečněny ve správě a institucích této obrovské říše“.
Pokud jde o australské trhy, „Melbourne Commercial Circular“ píše:
„Jestliže zboží koupené asi před měsícem bylo hned prodáno a dodáno a zisk činil nejméně 100 až 150 %‚ nyní by nestačil ani k úhradě nákladů.“
Také soukromé dopisy, které došly minulý týden z Port Philippu, obsahují velmi nepříznivé informace o situaci na trzích. Zboží se hrnulo ze všech světadílů, ale ceny, za něž by je bylo možné prodat, byly tak nízké, že obchodníci, aby se vyhnuli okamžitým ztrátám, kupovali lodi a používali jich jako skladišť.
Není proto divu, že obchodní bulletiny nadále mluví o stagnaci a poklesu cen na trzích v průmyslových oblastech. Tak v bulletinu manchesterské firmy Fraser, syn a spol. z 21. října čteme:
„Rozsah transakcí ve vnitřním i v zahraničním obchodě byl značně omezený a všechny ceny víceméně poklesly. Konstatujeme další pokles cen: sedmiosminový potištěný kartoun a madapolam — o 11/2 až 3 pence za kus[b], 50 — 66reedové[c] košiloviny o šířce 34—36 palců — o 41/2 až 6 pencí za kus; 36—72reedové košiloviny — o 3 pence za kus, 39palcové košiloviny podřadné kvality ve váze 5 1/4 až 6 liber — asi o 4 1/2 pence za kus, 60—64reedové košiloviny v šířce 39 palců — o 3 pence za kus; košiloviny v šířce 45—54 palců — o 41/2—71/2 pence za kus, jaconety podřadné kvality číslo 5—8 — o 11/2 pence a kostkované jaconety číslo 14—16 — o 3 pence za kus, tkanina „T“[d] o 11/2 pence, jemný kartoun o 3 pence za kus a domestic různé jakosti o 1 až 16 pencí za yard. Z přízí poklesla nejvíc osnovní příze horší a střední jakosti, a to zhruba o 1/4 až 1/2 pence za libru proti cenám z minulého měsíce. Z útkových přízí bylo nejvíce postiženo číslo 40, jež se prodávalo o celou penci za libru levněji, než byla nejvyšší letošní cena. Ostatní příze v ceně od 20 do 60 šilinků byly poškozeny podobně.“
O situaci na trhu potravin píše londýnský „Weekly Dispatch“[349]:
„Pokud jde o pšenici, farmáři nyní, když zahájili výmlat a počítají výsledek, soudí, že úroda bude ještě slabší, než předpokládali. Mluví o ní dokonce jako o polosklizni.“
Vlhké počasí, které už trvá asi čtrnáct dní, je velmi nepříznivé pro setí i pro pšenici, která už byla zaseta, a vzbuzuje rovněž vážné obavy o sklizeň v roce 1854.
Z Oxfordshiru docházejí tyto zprávy:
„Pokud jde o celkovou úrodu pšenice, je strašlivě nízká; farmy, které obvykle sklízejí 40 až 44 bušlů z akru, sklízejí letos 15 až 20 bušlů. Na některých dobře obdělávaných pšeničných a luštěninových polích se sklidilo jen 8—10 bušlů z akru. Brambory byly zle napadeny nákazou a sklidilo se jich velmi málo.“
Z Yorkshiru se oznamuje:
„Pro vlhké počasí úplně ustaly všechny polní práce; zbytek nynější sklizně — a to se bohužel týká všech luštěnin, většiny jarní pšenice a zčásti i ovsa — vlivem nepříznivého počasí tak zvlhl, že není naděje, že je po jarních suchovějích bude vůbec možné vymlátit. Kromě toho obilí silně vzklíčilo, takže bude nesporně ztracena i značná část těchto posledních zdrojů. Slabou představu o rozsahu škod, o nichž jsme se zmínili, si lze učinit z těchto údajů: počínaje od řeky Tees a odtud ke Cattericku, od Stokesley přes celou Clevelandskou nížinu, dále na východ od Thirsku k moři a na západ od Harrogatu a Humberu k moři zůstalo značné množství obilí venku na poli; je už vlhkem zkaženo, a přitom stále ještě prší. Plných 50 % brambor nevyhnutelně padlo za oběť nákaze. Je opět velká poptávka po osivu, a zásoby starého obilí jsou nepatrné. Je jisté, že celou naši pšeničnou oblast postihla neúroda a ztráty,jaké dosud nemají pamětníka.“
Z Hartfordshiru se hlásí:
„Je velmi podivné, že v této roční době u nás ještě neskončily žně. Ale je to tak; z mnoha polí ještě nebyl svezen oves, nebyla svezena ještě značná část sklizně jarních luštěnin a někdy ani ječmen; a jsou dokonce pole, na nichž jařiny nebyly ani pokoseny.“
„Economist“ uveřejnil minulou sobotu tuto tabulku, v níž je uváděno množství pšenice a ostatních druhů obilí a mouky a kroupovin všeho druhu, dovezených do Spojeného království mezi 5 lednem a 10. říjnem 1853.
Vývozní zeměPšenice
(v kvarterech)Pšeničná mouka
a kroupoviny
(v centech)Obilí všeho druhu
(v kvarterech)Celkem mouky
a kroupoviny
všeho druhu
(v centech)Rusko přes severní přístavy 69 101 64 307 976 65 Rusko přes černomořské přístavy 704 406 — 1 029 168 — Švédsko 3 386 13 8 809 13 Norsko — 1 561 1 Dánsko 220 728 5 291 733 801 5 291 Prusko 872 170 3 521 899 900 3 521 Meklenbursko-Zvěřínsko 114 200 — 123 022 — Hannoversko 19 187 — 146 601 — Oldenbursko 2 056 — 19 461 — Hanzovní města 176 614 53 037 231 287 53 066 Holandsko 58 034 306 132 255 308 Belgie 15 155 353 20 829 353 Normanské ostrovy (zahraniční produkce) 526 4 034 629 4 034 Francie 96 652 857 916 470 281 858 053 Portugalsko 4 217 4 21 657 4 Azory 630 — 14 053 — Španělsko 13 939 177 963 48 763 177 985 Gibraltar — 9 4 368 9 Itálie Sardinské území 7 155 2 263 8 355 2 263 Toskánsko 48 174 67 598 45 597 67 598 Papežské území 39 988 — 41 488 — Neapol a Sicílie 8 618 2 11 977 2 Rakouská území 44 164 370 106 976 370 Malta 28 569 — 56 281 — Jónské ostrovy 82 — 16 220 — Řecko 1 417 — 10 221 — Valašsko a Moldavsko 209 048 — 601 481 — Sýrie 21 043 — 24 686 — Egypt 297 980 — 543 934 — Ostatní turecké državy 218 407 7 370 689 703 7 370 Alžírsko — — 21 661 — Maroko 3 3 13 451 — Britská Východní Indie — 205 — 205 Britská Severní Amerika 45 587 232 216 62 626 232 493 Spojené státy americké 434 684 2 388 056 630 324 2 389 283 Brazílie — 3 237 320 Ostatní země 1 148 8 148 Celkem
Ekvivalent 3 800 746 centů pšeničné mouky3 770 921
1 085 9273 800 746 7 093 458
1 086 5223 802 743 Celkem (obilí i mouky)
Ekvivalent 3 802 743 centů mouky a kroupovin4 856 848 Celkem obilí, mouky a kroupovin 8 179 980 Aby rozptýlil obavy obchodníků ze City, vyvozuje „Economist“ z tabulky tyto závěry:
„V roce 1847, přestože vysoké ceny byly mimořádně podnětné, jsme za celý rok dovezli jen 4 464 000 centů pšenice a mouky. Za devět měsíců letošního roku jsme bez takovéhoto podnětu, nepočítáme-li poslední dva měsíce, dovezli 4 856 848 centů. Pokud jde o vliv tak značného dovozu na naše vnitřní zásobování, jsou tu jen dvě možnosti: buď byla tato dovezená pšenice do značné míry spotřebována a ušetřila nám tudíž stejné množství domácí produkce, nebo byla uskladněna a bude jí možno použít později.“
Takové dilema však neexistuje. Protože už existuje nebo hrozí zákaz vývozu obilí z kontinentu, považovali obchodníci s obilím za účelné naplnit si prozatím sýpky v Anglii, kde se může obilí později hodit, jestliže tam stoupnou ceny výš než na kontinentě. Kromě toho, na rozdíl od roku 1847, činí dodávky ze zemí, které budou pravděpodobně postiženy rusko-tureckou válkou, 2 438 139 centů obilí a 43 727 centů mouky. Z Egypta bude po 30. listopadu vývoz rovněž zakázán. A konečně Anglie bude moci letos spoléhat pouze na obvyklý roční přebytek v jiných státech, kdežto před zrušením obilních zákonů měla v dobách nedostatku obilí k dispozici zahraniční zásoby nahromaděné za léta dobrých sklizní.
Časopis „Weekly Times“ hodnotí situaci ze svého hlediska takto:
„Čtyřlibrový bochník je za šilink, tak mizerné počasí v této roční době jsme neměli už půl století, dělnickou třídu posedla stávková horečka, znovu mezi námi řádí asijská cholera a k tomu jsme byli zachváceni válečnou mánií. Ještě nám chybějí válečné daně a hladomor, a výčet útrap Anglie bude úplný.“
Napsal K. Marx 1. listopadu 1853
Otištěno v „New-York Daily Tribune“,
čís. 3925 z 15. listopadu 1853
Podpis: K a r e l M a r xPodle textu novin
Přeloženo z angličtiny
__________________________________
Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)b — za kus (per piece): označení délky, ale nepřesné; zhruba 1 yard, tj. necelý metr. (Pozn. čes. red.)
c — reed: paprsek na tkalcovském stavu; jako délková míra asi 3 m; zde udává hustotu tkaniny, tj. počet osnovních nití na 1 palec. (Pozn. čes. red.)
d — druh jemné bavlněné tkaniny. (Pozn. čes. red.)
343 Brzy po zahájení vojenských operací na Dunaji rozkázal velitel ruského vojska Gorčakov, aby se část dunajské flotily přemístila z Izmailu do oblasti Braily a Galace. 23. (11.) října 1853, když dva ruské parníky a osm dělových člunů plulo kolem pevnosti Izakče obsazené Turky, došlo k dělostřelecké přestřelce. Střelba z ruských lodních děl i z děl postavených na břehu způsobila turecké posádce velké ztráty.
344 Seraskerát — ministerstvo války osmanské říše.
345 Tím je míněn výbor v ulici Poitiers — řídící orgán takzvané strany pořádku, což byla koalice dvou francouzských monarchistických frakcí: legitimistů (přívrženců bourbonské dynastie) a orleanistů (přívrženců orleánské dynastie). Tato strana velké konzervativní buržoazie, založená roku 1848, měla od roku 1849 až do státního převratu z 2. prosince 1851 vedoucí postavení v Zákonodárném shromáždění druhé republiky. Krachu její protilidové politiky využila klika Ludvíka Bonaparta k bonapartistickým cílům. Generál Baraguay dʼHilliers, který za republiky podporoval výbor v ulici Poitiers, přešel krátce před státním převratem z 2. prosince 1851 na stranu bonapartistů.
346 Počátkem srpna roku 1842 propukly v některých anglických průmyslových obvodech, zejména v Lancashiru, stávky a dělnické nepokoje. Freetradersky smýšlející buržoazie se snažila využít dělnického hnutí k nátlaku na vládu, aby byly zrušeny obilní zákony, a proto sama v některých případech podněcovala dělnictvo k akci. Polekala se však mohutného rozmachu stávek a nepokojů, a když se přesvědčila, že dělníci jdou za vlastními cíli, podporovala krvavé represálie proti dělnictvu. Podrobně jsou tyto události vylíčeny v Engelsově díle „Postavení dělnické třídy v Anglii“ a v jeho článku „Dějiny anglických obilních zákonů“ (viz Marx-Engels, Spisy 2, zde a zde).
347 Jde o projevy Johna Brighta a Richarda Cobdena na konferenci freetraderské Mírové společnosti v Edinburghu, o níž přinesly zprávu „Times“ ze 14. října 1853.
348 Marx cituje článek „Co je levné a co drahé“, uveřejněný v „Peopleʼs Paper“ 29. října 1853.
349 „Weekly Dispatch“ [„Týdenní zpravodaj“] — anglický týdeník; vycházel pod tímto názvem v Londýně v letech 1801—1928; v padesátých letech 19. století patřil k radikálnímu směru.