Karel Marx
*Delescluzovo zatčení. — Dánsko. — Rakousko. —
„Times“ o perspektivách války s Ruskem
Londýn, v pátek 21. října 1853
Ze zatčení, k nimž došlo v poslední době v Paříži, je nejvýznačnější zatčení pana Delescluza, osobního tajemníka pana Ledru-Rollina. Delescluze byl vyslán do Paříže s tajným posláním, a jak se oznamuje, byly u něho nalezeny kompromitující dokumenty. Je nepochopitelné, jak pan Ledru-Rollin mohl důvěřovat člověku, který se dosud neočistil z podezření, že v roce 1848 zradil belgickou legii ve známé risquons-toutské aféře.[338]
V Kodani se zřejmě blíží závěrečný akt coup dʼétat[a], neboť ministerská rada nehodlá ustoupit a folkething se vyslovil proti zrušení dosavadní ústavy, dokud mu vláda nepředloží vlastní návrh ústavy pro celé dánské království. Objevily se dva separátní návrhy pro vévodství Šlesvik a Holštýn. Jsou to špatné napodobeniny organizace starých pruských provinčních sněmů: zastoupení je rozděleno mezi několik „stavů“, volební právo je podmíněno držbou pozemkového majetku a jeho užívání se omezuje na ty, kdo mají „stálé bydliště“ v příslušném volebním obvodu. V návrzích těchto ústav jsou nejpříznačnější dva odstavce: podle jednoho z nich by soudy byly zbaveny svého odvěkého práva rušit administrativní předpisy a podle druhého by byly zbaveny hlasovacího práva všechny osoby, které se provinily účastí na revolučních bojích v letech 1848 až 1850, ať už byly později amnestovány nebo nebyly.
V posledním článku jsem psal, že rakouský výnos o snížení početního stavu armády byl myšlen jen jako lákadlo pro finančníky, aby poskytli státu úvěr; nyní, když zmizela jakákoh naděje na získání půjčky, když vláda prohlašuje, že ani nechtěla žádnou půjčku uzavírat, a když se uchýlila k další emisi papírových peněz, nyní se nám oznamuje, že
„se nepodnikají žádná opatření, aby byl proveden císařský výnos o snížení početního stavu armády; naopak, bez výjimky všichni generálové velící rakouskému vojsku v Lombardii, Uhrách a Chorvatsku žádali vzhledem k náladě panující v těchto zemích o nové oddíly“.
Pařížský dopisovatel listu „Morning Post“ píše o činnosti ruského imperátora za jeho posledních návštěv v Olomouci a v Berlíně:
„Car se především snažil uzavřít nové spojenectví mezi severními mocnostmi... Aby překonal odpor Pruska, uchyloval se k nejrůznějším argumentům, a řekl bych, k nabízení nejrůznějších úplatků, neboť mu nabídl, bude-li moci vstoupit na turecké území a ponechat si je, že se vzdá ve prospěch Pruska okupace Varšavy i vojenského ovládání Polska.“
Pokud jde o zprávy o vítězství Rusů nad Šámilem, z informací, které došly do Paříže, vyplývá, že tyto zprávy jsou jen výplodem fantazie, neboť na Kavkaze nedošlo k významnějším srážkám už od května, kdy Šámil zvítězil u Mendochu a Rusové byli odraženi, když se pokusili o útok na řece Malka.
„Plně chápeme, jak populární by byla válka proti Rusku v zájmu Poláků nebo Maďarů, i když bychom pro svůj zásah neměli jiné důvody než politické sympatie... Nechápeme však válku v zájmu Turků.“
To napsal „Times“ 12. října. Týden nato píše týž list:
„Hned první střetnutí mezi britskou a ruskou armádou by bylo signálem k revoluci na celém kontinentě a my rozhodně nepovažujeme za vyloučené, a ostatně ani za tak docela odsouzeníhodné, že by podobná obava mohla někdy přijít na mysl našim aristokratickým, plutokratickým, despotickým a kdovíjakým ještě, jen ne demokratickým vedoucím činitelům... Musíme si všechno dobře rozmyslet, než vstoupíme do války s Ruskem na obranu nominální svrchovanosti Turecka nad některými ve skutečnosti nezávislými provinciemi, protože učiníme-li to, vyvoláme povstání v rakouské říši.“
Jednou tedy Anglie nemá vstupovat do války s Ruskem proto, že by hájila Turky, místo aby hájila Poláky a Maďary. Podruhé to nemá udělat proto, že jakákoli válka v zájmu Turecka by byla současně válkou v zájmu Poláků a Maďarů!
Vídeňská „Presse“ oznamuje, že se sultán obrátil na Abd al-Kádira s návrhem, aby v případě války s Ruskem přijal velitelskou funkci v turecké armádě. Jednání zprostředkoval šejch-ül-islám[339] a emír prohlásil, že je ochoten vstoupit do služeb Turecka, jestliže s tím bude předem souhlasit Bonaparte. Předpokládá se, že mu bude svěřeno velení turecké armády v Asii.
Napsal K. Marx 21. října 1853
Otištěno v „New-York Daily Tribune“,
čís. 3917 z 5. listopadu 1853
Podpis: K a r e l M a r xPodle textu novin
Přeloženo z angličtiny
__________________________________
Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a — státního převratu. (Pozn. red.)
338 Jde o srážku, k níž došlo 29. března 1848 mezi belgickou republikánskou legií, která přicházela z Francie do vlasti, a oddílem belgických vojáků u vesničky Risquons-Tout nedaleko francouzských hranic. Tuto událost si vzala vláda belgického krále Leopolda I. za záminku a inscenovala v Antverpách soudní proces (takzvaný risquons-toutský proces), aby se vypořádala s demokraty. Delescluze byl tehdy vládním komisařem departementu du Nord, který sousedil s Belgií a kterým belgická legie prošla.
339 Šejch-ül-islám — nejvyšší náboženský hodnostář v osmanské říši, jehož úkolem bylo nábožensky ospravedlňovat vnější i vnitřní politiku. Kromě toho byl pověřen dozorem nad soudnictvím. V 19. století se stal jedním z nejvýznamnějších členů vlády.