Karel Marx
Otázka války. — Finanční záležitosti. — Stávky[332]
Londýn, v pátek 7. října 1853
Minulý pátek uveřejnil list „Morning Chronicle“ ve čtvrtém vydání telegrafickou depeši, podle níž sultán[a] vyhlásil Rusku válku. Pařížský list „Patrie“ včera večer oznámil v polooficiální poznámce, že zprávy došlé z Východu nepotvrzují zprávu listu „Morning Chronicle“. Jiný vládní list, „Constitutionnel“, píše, že se po opětovaných zákrocích rakouského internuncia von Brucka sešel 25. září díván, aby jednal o vídeňské nótě, a prohlásil, že Turecko bude trvat na poslední nótě Rešida paši[333]. Příštího dne byla svolána Velká rada. Tato rada, složená ze 120 nejvýznačnějších hodnostářů, ministrů, rádců, pašů a vyšších duchovních, rozhodla, že
„by odporovalo sultánově důstojnosti a podkopávalo by jeho svrchovanou moc, kdyby podepsal vídeňskou nótu beze změn navržených dívánem; a protože car prohlásil tyto změny za naprosto nepřijatelné a odmítl ustoupit od požadavku, aby osmanská říše přijala závazky porušující její nezávislost, nezbývá Radě nic jiného než poradit sultánovi, aby okamžitě provedl opatření nutná k zachování své říše a aby osvobodil své državy od uchvatitelů“.
Pokud jde o oficiální vyhlášení války, nebylo dosud potvrzeno žádnou autentickou zprávou. Tentokrát se Portě konečně podařilo západní diplomaty zaskočit. Anglická a francouzská vláda si netroufaly odvolat své eskadry domů, nemohly už dále zaujímat směšné postavení v Bešické zátoce, ale nechtěly také otevřeně provokovat cara tím, že by jejich loďstvo proplulo úžinami; daly tedy Portě najevo, že by měla požádat o lodi z Bešické zátoky pod záminkou, že křesťanům v Cařihradě hrozí nebezpečí v době bajramu[334]. Porta to odmítla s tím, že žádné nebezpečí nehrozí, a i kdyby hrozilo, že by ochránila křesťany bez cizí pomoci a že si nepřeje povolat lodi, dokud neskončí svátky. Sotva však předvoj spojeného loďstva proplul úžinami, Porta, jež nyní dostala své kolísavé a věrolomné spojence do úzkých, se vyslovila pro válku. Válka sama však ve skutečnosti vypukla už před třemi měsíci, kdy ruská vojska překročila Prut. První tažení vlastně skončilo, už když ruské legie dorazily k břehům Dunaje. Jediná změna, která nyní může nastat, bude ta, že válka už nebude jednostranná.
Nejen tuniský bej[b], nýbrž i perský šáh[c] dali přes ruské intriky sultánovi k dispozici 60 000 mužů ze svých nejlepších jednotek. Právem lze říci, že v turecké armádě se soustřeďují všechny pohotové muslimské vojenské síly z Evropy, Afriky i západní Asie. Obě církve, které již dlouho bojují o nadvládu na Východě, pravoslavná a muslimská, shromáždily nyní své voje a postavily je proti sobě; jedny uvedla do pohybu svévole jediného muže, druhé osudná síla okolností. To odpovídá oběma vírám, neboť pravoslavná církev odmítá dogma předurčení, kdežto v muslimské víře je fatalismus stěžejním článkem.
Dnes se mají v Londýně konat dvě schůze; jedna na Downing Street, druhá v „London Tavern“. Jedna bude vládní, druhá protivládní. Jedna ve prospěch cara, druhá ve prospěch sultána.
Jestliže byly ještě nějaké pochybnosti o záměrech koalice, pak z úvodníků „Times“ a „Morning Chronicle“ jasně vyplývá, že koalice se bude ze všech sil snažit zabránit válce, obnovit jednání, marnit čas, ochromovat sultánovu armádu a podporovat cara v podunajských knížectvích.
„Car se vyslovil pro mír,“ poznamenávají radostně „Times“ na základě spolehlivých informací. Car v Olomouci „osobně vyjádřil své mírumilovné cítění“[335]. Nepřijme změny, které navrhla Porta, bude trvat na původním znění vídeňské nóty, připustí však, aby vídeňská konference vykládala nótu protismyslně, v rozporu s výkladem jeho vlastního ministra Nesselroda. Dovolí západním mocnostem, aby se zabývaly konferencemi, jestliže ony zatím dovolí jemu, aby se zabýval okupací podunajských knížectví.
„Times“ v záchvatu mírumilovnosti přirovnávají dva imperátory, ruského a rakouského, k dvojici divošských náčelníků v nitru Afriky, a dospívají k tomuto závěru:
„Konec konců, cožpak záleží světu tolik na ruském imperátoru, aby šel do války kvůli jeho politickým chybám?“
Banky v Turíně, Paříži, Berlíně a Varšavě zvýšily diskontní sazbu. V bankovních výkazech z minulého týdne se uvádělo, že zlatá zásoba Anglické banky znovu poklesla o 189 615 liber št. a činí nyní pouze 15 680 783 liber št. Množství bankovek v aktivním oběhu pokleslo asi o 500 000 liber št., zatímco diskont směnek se Zvýšil o 400 000 liber št. Tato okolnost potvrzuje to, co jsem prohlásil ve svém článku o Peelově zákonu, totiž že množství bankovek v oběhu nestoupá ani neklesá úměrně objemu bankovních operací.[d]
Pan Dornbush uzavírá svůj měsíční obchodní bulletin těmito slovy:
„Politické události minulého týdne značně zvýšily neklid na plodinové burze, způsobený množícími se zprávami o neúrodě pšenice, šíření bramborové nákazy a nedostatku lodního prostoru. Cena mouky ve městech stoupla na 70 šilinků za 280 liber, pšenice z nové sklizně na 80 šilinků; diskontní sazba přitom stoupá a blíží se už pěti procentům. Obchod s obilím byl zachvácen značnou nervozitou — pravděpodobnost války na Východě, zákaz vývozu obilí z Egypta, potvrzení předpovědi o neúrodě pšenice v Anglii, šíření bramborové nákazy, pokles dovozu z ciziny (zejména z jižní Evropy), růst poptávky ve Francii, Belgii a Holandsku — to jsou hlavní příčiny neklidu, které v minulém týdnu na hlavních provinčních trzích znovu vyhnaly do výše ceny pšenice — o 1 šilink až 6 šilinků za kvarter... Obvykle se hned po žních projeví u cen klesající tendence a trvá až do vánoc. Letos byl pohyb opačný... Ceny už několik měsíců stoupají. Prozatím není fakticky nikde v našem světadíle nedostatek obilí; mnoho sýpek, stodol a sušáren je přeplněno a v některých námořních přístavech skladištní prostor ani nestačí. Vzestup cen v poslední době není tedy způsoben tím, že by byl nedostatek obilí už nyní, nýbrž tím, že se nedostatek obilí očekává, neboť se předpokládá špatná sklizeň, jejíž důsledky budou zřejmě postupem roku stále citelnější. Nastávající zima bude pravděpodobně jednou z nejsvízelnějších a nejhladovějších... Převládá názor, že ceny budou ještě stoupat. A protože většina spekulantů nadále ‚kupuje a hromadí zásoby‘, bude vzestupná tendence pravděpodobně pokračovat asi až do příštího jara... Předpokládaná vysoká hladina cen v letošní zimě pravděpodobně na jaře silně povzbudí dovoz obilí ze vzdálených oblastí, které jsou v normálních dobách nedostupné pro velkou vzdálenost a vysoké dopravní náklady; není nepravděpodobnč, že se příští jaro nahromadí značné množství dovezeného obilí ze všech dostupných částí světa; a to, co nyní vede k vzestupu cen tím, že se zásoby stahují z trhu, povede, až ceny začnou klesat, k dalšímu snižování cen obilí, a to úměrně tomu, jak se majitelé budou snažit zbavit svých zásob. Nyní je devizou nakupovat. Pak bude heslem prodávat. Příští rok může být stejně nebezpečný a katastrofální, jako byl rok 1847.“
Všeobecná deprese na manchesterském trhu pokračuje. Čím chmurnější zprávy docházejí z Austrálie a Číny a také o komplikacích na Východě, tím víc vzrůstá neklid mezi majiteli přádelen, továren a obchodníky. Pokles cen příze běžné jakosti a čísla se nyní pohybuje mezi 7/8 penny až 1 penny za 1 libru oproti nejvyšším cenám před dvěma měsíci; je to téměř dvojnásobný pokles než u cen příslušné jakosti bavlny, která klesla o pouhých 1/2 až 5/8 penny. A i při tomto maximálním poklesu o 1 penny jsou obtíže s prodejem, a zásoby, tento strašák naší útlocitné školy ekonomů, se stále hromadí. Nelze samozřejmě očekávat, že zásoby se budou hromadit rychle; nyní mají jak obchodníci, tak továrníci, přestože některé trhy jsou přesycené, stále ještě možnost zasílat zboží na konsignaci na jiné trhy a této možnosti právě nyní velmi hojně využívají. Vrhne-li se však celá produkce britského průmyslu, kterou lze vyvézt a kterou by se dal v pravidelných intervalech zaplavovat celý svět, na několik více či méně omezených trhů, způsobí to nutně právě takové přesycení a z toho plynoucí otřesy na těch trzích, o nichž se dosud tvrdí, že jsou zdravé. Tak zprávy o jistém zlepšení situace v Indii, podle nichž stále ještě není naděje na výnosný vývoz do této země, nýbrž pouze naděje, že při dalším vývozu budou ztráty nižší, způsobily, že velmi značně vzrostl obchod s Indií; více obchodují jak firmy, které s Indií obchodují pravidelně, tak přímo majitelé manchesterských přádelen a tkalcoven. Ti totiž nechtějí prodávat se ztrátou na zužujícím se trhu a raději riskují spekulační vývoz do Indie, třebaže skýtá velmi nepatrnou naději na lepší odbyt. Zde je možno dodat, že od roku 1847 manchesterští majitelé přádelen a tkalcoven zpravidla zasílají velké množství zboží na vlastní účet do Indie a jiných zemí, nakupují tam za utržené peníze koloniální produkty a prodávají je rovněž na vlastní účet v britské Severní Americe nebo v evropských přístavech. Těmito spekulacemi se ovšem normálně továrníci nezabývají, protože nemohou být ani zdaleka tak dobře informováni o situaci na různých trzích jako obchodníci v přístavech, ale majitelé britských přádelen si v nich přesto libují, neboť si namlouvají, že prováděním takovýchto transakcí ve vzdálených zemích se uskutečňuje jejich oblíbená iluze, že totiž jsou jakousi nejvyšší řídící a určující silou osudů světového průmyslu a obchodu. A nebýt toho, že tyto spekulace rok či půldruhého roku vážou značnou část volného průmyslového kapitálu, množily by se průmyslové podniky v Anglii v posledních pěti letech ještě rychleji.
Na trhu textilního zboží byly depresí nejvíc postiženy domácí výrobky; zásoby se dále hromadí, třebaže značný počet tkalcovských stavů přestal pracovat. Nedá se však říci, že by to s jinými druhy zboží vypadalo lépe.
Podobná stagnace postihla Leeds a Bradford, Leicester a Nottingham. V krajkářství v Nottinghamu byla pracovní doba snížena na deset, a dokonce i osm hodin. Ve výrobě pleteného zboží nastala deprese už loni v červnu, kdy v Nottinghamu výroba rázem klesla o třetinu. Jediné odvětví, v němž zatím zřejmě stále je prosperita, je výroba kovového zboží v Birminghamu a okolí.
V Londýně se množí úpadky mezi drobnými obchodníky.
Ve svém článku z 12. srpna jsem napsal, že majitelé přádelen a továren v Manchesteru založili „Sdružení pro pomoc průmyslu při omezování nepokojů mezi dělníky manchesterského obvodu“, že toto sdružení má být složeno z místních sdružení, má mít ústřední výbor a má za úkol „čelit jakýmkoli požadavkům předkládaným sdruženými skupinami továrních dělníků, upevnit monopol kapitálu monopolem sdružování a diktovat podmínky jako sdružená skupina.“[e]
Je však velmi zajímavé, že o tomto plánu, o němž jsem vás informoval už před dvěma měsíci, nebyla dosud v londýnských novinách ani zmínka, třebaže byl zatím ve vší tichosti uskutečněn a nyní se dokonce praktikuje v Prestonu, Boltonu a Manchesteru. Londýnský tisk zřejmě pečlivě tajil před světem skutečnost, že průmysloví magnáti soustavně připravují svou třídu k boji proti dělnické třídě a že opatření, která postupně provádějí, nevyplývají živelně z okolností, nýbrž jsou výsledkem pečlivě připraveného spiknutí organizované protidělnické ligy. Liga anglických kapitalistů z 19. století musí ještě najít svého historika, jako našla francouzská Katolická liga své historiky v autorech „Menippovy satiry“ z konce 16. století.[336]
Chtějí-li dělníci prosadit své požadavky, musejí se přirozeně snažit, aby zatímco část z nich stávkuje, druhá zůstala v práci, dokud první nedosáhne vítězství. Kde se takto postupuje, tam se továrníci sdružují a zavírají všechny podniky, aby dělníky dohnali k zoufalství. Jak je vám známo, začali s tím prestonští továrníci.[f] Třináct továren už je zavřeno a koncem příštího týdne budou zavřeny všechny továrny, takže se octne na dlažbě přes 24 000 dělníků. Tkalci poslali zaměstnavatelům petici, v níž žádají o rozhovor, nebo navrhují předložit spor k rozhodnutí soudu; jejich žádost však byla zamítnuta. Prestonským tkalcům pomáhají pořádáním pennyových sbírek dělníci z okolních obvodů — Stalybridge, Oldhamu, Stockportu, Bury, Whitnellu, Blackburnu, z farnosti Church, Actkinu, Irwell-Valu, Enfieldu, Burnley, Colnu, Bacupu aj.; dělníci totiž přišli na to, že obrovské moci kapitálu lze čelit jedině jednotou; prestonští průmysloví magnáti vyslali tajné emisary, aby stávkující zbavili všech prostředků a podpory a přiměli majitele továren z Burnley, Colnu, Bacupu aj., aby uzavřeli podniky a všude zastavili práci. V některých místech, jako například v Enfieldu, bylo uloženo dozorcům, aby informovali zaměstnavatele, kdo podporuje hnutí, a na základě toho bylo několik organizátorů pennyových sbírek propuštěno. Dělníci z okolních obvodů povzbuzují prestonské dělníky, aby zůstali pevní a jednotní; naproti tomu ostatní továrníci nesmírně vychvalují prestonské zaměstnavatele a vynášejí je jako opravdové hrdiny svého věku.
V Bury se situace vyvíjí podobně jako v Prestonu. V Boltonu rozhodovali dělníci vyrábějící prošívané přikrývky losem, kdo z nich zahájí stávku. Zaměstnavatelé hned nato zastavili práci ve všech továrnách.
Kromě současného uzavírání továren používají továrníci i jiných společných opatření. V Keighly například zahájili stávku za zvýšení mezd tkalci pracující u pana Lunda; hlavní příčinou stávky bylo, že dostávali nižší mzdu než tkalci u pana Andertona v Bingley. Deputace tkalců požádala pana Lunda o rozhovor; když za ním přišli do bytu, přirazili jim zdvořile dveře před nosem. O týden později se Andertonovi dělníci dověděli z vyhlášky, že budou sníženy mzdy — tkalcům o 3 pence za kus a česačům vlny o 1 farthing za libru. Pan Lund a pan Anderton uzavřeli totiž mezitím obrannou i útočnou alianci, chtěli tak tkalce v jedné továrně vyřídit snížením mezd v druhé továrně. Předpokládali, že buď budou tkalci donuceni se vzdát, nebo budou tkalci u pana Andertona donuceni stávkovat a nové břímě další stávky je zbaví veškeré podpory, takže nakonec budou v obou továrnách muset přistoupit na snížené mzdy.
V jiných případech se zaměstnavatelé snaží získat proti dělníkům obchodníky. Tak pan Horsfall, uhlobaron, jemuž patří největší důl v Derby, když jeho dělníci zahájili pro snížení mezd stávku, obcházel všechny řezníky, pekaře a hokynáře v okolí, u nichž horníci nakupovali, a přemlouval je, aby nedávali jeho zaměstnancům nic na úvěr.
Všude, kde existuje sdružení pro „omezování nepokojů mezi dělníky“, si sdružení zaměstnavatelé stanovili vysoké pokuty pro případ, že by některý člen porušil stanovy sdružení nebo vyhověl požadavkům svých „pracovních sil“. V Manchesteru činí tyto pokuty až 5000, v Prestonu 3000, v Boltonu 2000 liber št. atd.
Nynější konflikt se od všech předchozích liší hlavně jedním rysem. V dřívějších obdobích — jako v letech 1832, 1839, 1840 a 1842 — byl takzvaný všeobecný svátek (general holiday), tj. všeobecné a současné zastavení práce v celém království, oblíbenou myšlenkou dělníků a velkým cílem, k němuž směřovali. Tentokrát však hrozí všeobecným zastavením práce kapitál. O všeobecné zastavení továren se pokoušejí zaměstnavatelé. Nezdá se vám, že v případě úspěchu to může být pokus velmi nebezpečný? Hodlají snad vehnat anglický lid do červnového povstání,[337] aby zlomili jeho vzrůstající bojovnost, aby ho na dalších několik let ochromili?
Příznaky blížící se občanské války v Anglii nemůžeme však dost podrobně sledovat, zejména proto, že londýnský tisk záměrně zavírá oči před význačnými skutečnostmi a odvrací pozornost svých čténářů popisováním takových malicherností, jako je banket, který uspořádal pan Titus Salt, jeden z yorkshirských průmyslových magnátů, při otvírání nového velkopodniku, kde královsky hostil nejen místní aristokracii, nýbrž i své dělníky. Připil „na blahobyt, zdraví a štěstí dělnické třídy“, jak píše londýnský tisk, který však nepíše, že několik dnů nato bylo tkalcům polovlněných látek v jeho továrně oznámeno, že se jim mzdy znovu snižují ze 2 šilinků 3 pencí na 2 šilinky 1 penny. „Jestliže toto znamená zdraví a blahobyt tkalců,“ píše jedna z jeho obětí v „Peopleʼs Paper“, „pak o to nestojím.“
Snad jste si povšimli v „Times“, že jakási paní MacDonnellová z Knoydartu v Glengarry „očistila“ po vzoru vévodkyně ze Sutherlandu svůj statek a nahradila lidi ovcemi. „Peopleʼs Paper“ podává na základě informací místního dopisovatele velmi živý popis této malthusovské akce.
„Tato dáma měla na svých statcích několik chalupníků, z nichž mnozí nebyli s to platit pachtovně a někteří, jak nám bylo řečeno, měli značné nedoplatky. Proto všem nařídila, aby se vystěhovali, a vyhnala je do lesů a jeskyň, kde od té doby žijí či spíše umírají, zatímco koně paní MacDonnellové si hoví v pohodlných stájích. Zároveň chalupníkům nabídla, že jirn zaplatí cestu do Kanady, neboť cestovné by přišlo levněji než chudinské příspěvky, a povolila jim, aby prodali svůj ‚skrovný majetek‘, třebaže žádný na prodej neměli, kromě šatů na těle, nějakého toho rozbitého stolu a revmatické kočky. A konečně jim odpustila všechny nedoplatky, které od nich nemohla dostat. A tomu se říká ‚šlechetná dobročinnost‘.“
Takovéto vysídlování se zřejmě znovu dostává na pořad na skotské vysočině. Tak nás alespoň informuje sir Charles Forbes, skotský statkář, který napsal do „Times“, že
„chov ovcí je nyní tak výnosný, že se anglickým chovatelům vyplatí kdykoli jej zavést a zaplatit za odstranění těch, kdo mu stojí v cestě“.
Napsal K. Marx 7. října 1853
Otištěno v „New-York Daily Tribune“,
čís. 3904 z 21. října 1853
Podepsán: K a r e l M a r xPodle textu novin
Přeloženo z angličtiny
__________________________________
Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a — tj. Abdülmedžid. (Pozn. red.)
b — tj. Ahmad. (Pozn. red.)
c — tj. Násiruddín. (Pozn. red.)
332 Článek byl zkráceně přetištěn v newyorském německém listu „Reform“ z 24. a 25. října 1853 s názvem „Situace v Anglii“.
333 Tím se myslí nóta Rešida paši z 19. srpna 1853 představitelům Rakouska, Anglie, Francie a Pruska, v níž se sdělovalo, že turecká vláda přijme vídeňskou nótu (viz poznámku [223]) jen pod tou podmínkou, že v ní bude provedena řada změn a výhrad. Rešid paša trval zejména na tom, aby Rusko napřed vyklidilo podunajská knížectví.
334 Bajram — islámský náboženský svátek.
335 V září 1853 se v Olomouci konala schůzka Mikuláše I. s rakouským císařem Františkem Josefem, po které se rakouská vláda neúspěšně pokusila přimět západní mocnosti, aby podnikly další kroky k urovnání rusko-tureckého konfliktu tím, že by donutily sultána schválit bez výhrad vídeňskou nótu. Mikuláš I. při rozhovorech přesvědčoval Františka Josefa, že ruské vojsko v podunajských knížectvích nepřekročí Dunaj a omezí se na obranné akce na levém břehu.
336 „Menippova satira“ (Satire ménippée) — anonymní politický pamflet, vydaný ve Francii roku 1594 a namířený proti katolické lize (založené roku 1576 za hugenotských válek), jejíž feudálně aristokratičtí vůdcové usilovali o oslabení královské moci a o upevnění neomezených výsad katolické šlechty. Název pamfletu je převzat od římského básníka Varrona (1. století před n. 1.), který svou „Menippovskou satirou“ napodobil starořeckého filosofa Menippa.
337 Tím se myslí hrdinné povstání pařížských dělníků v červnu 1848, které francouzská buržoazie krutě potlačila. Toto povstání bylo první velkou občanskou válkou mezi proletariátem a buržoazií v dějinách.