Turecká otázka v dolní sněmovně

Karel Marx

Turecká otázka v dolní sněmovně

Londýn v pátek 18. srpna 1853

Lord John Russell znovu a znovu odkládal svůj výklad o turecké otázce, až konečně, když se šťastně dočkal posledního týdne zasedání parlamentu, náhle se v pondělí vytasil s tím, že dlouho odkládané prohlášení učiní v úterý. Urozený lord se totiž přesvědčil, že Disraeli odjel v pondělí ráno z Londýna. Podobně sir Charles Wood, když se dověděl, že sir John Pakington a jeho stoupenci nebudou ve sněmovně přítomni, předložil najednou k projednání svůj návrh zákona o Indii tak, jak byl pozměněn sněmovnou lordů, a dosáhl, že v prořídlé sněmovně bez hlasování prošlo obnovení solného monopolu. Takovéto ubohé a nízké triky jsou páteří parlamentní taktiky whigů.

Projednávání východní otázky v dolní sněmovně se stalo velmi zajímavou podívanou. Lord John Russell zahájil představení tónem přesně odpovídajícím úloze, kterou měl sehrát. Tento nepatrný pozemšťan, považovaný za posledního představitele kdysi mocného rodu whigů, mluvil suše, mdlým, jednotvárným, bezvýrazným a bezduchým hlasem, ne jako ministr, nýbrž jako soudní zapisovatel, který se snaží zmírnit hrůznost toho, co uvádí, všedním, nevzrušeným, věcným způsobem přednesu. To, co přednesl, nebyla „obhajoba“, ale doznání. Bylo-li na jeho projevu vůbec něco dobrého, byla to sama jeho strohost, která patrně měla zastírat jakési bolestné dojmy rozdírající nitro našeho človíčka. I nezbytná fráze o „nezávislosti a nedotknutelnosti osmanské říše“ zněla jako stará reminiscence, která se jakýmsi nedopatřením dostala do pohřebního projevu nad touto říší. Dojem vyvolaný tímto projevem, který měl ohlásit urovnání komplikací na Východě, lze posoudit podle toho, že jakmile byl obsah projevu telegraficky sdělen do Paříže, okamžitě tam klesly kursy cenných papírů.

Lord John měl pravdu, když prohlásil, že není třeba, aby obhajoval vládu, protože na ni nikdo neútočí; naopak, sněmovna projevila naprostou ochotu ponechat jednání v rukou výkonné moci. Opravdu ani jeden člen parlamentu se nepokusil nějakým návrhem vnutit ministrům diskusi, a ani mimo parlament nebyla uspořádána jediná schůze, která by chtěla vnutit takový návrh členům parlamentu. Jestliže vláda zakládala svou politiku na tajnůstkářství a klamání, pak to činila s tichým souhlasem parlamentu a veřejnosti. Pokud jde o utajování dokumentů v době, kdy probíhala jednání, lord John ujišťoval, že to je neměnný zákon plynoucí z parlamentních tradic. Bylo by únavné sledovat jeho výklad událostí každému známých, jimž jeho způsob přednesu, který byl spíš výčtem než přednesem, nijak nepřidal na zajímavosti. Ale některé důležité body lord John přece jen poprvé úředně potvrdil.

Před příjezdem knížete Menšikova do Cařihradu informoval ruský vyslanec lorda Johna, že car hodlá vyslat do Cařihradu speciální misi s návrhy týkajícími se výhradně svatého kříže a s tím souvisících výsad řecké pravoslavné církve^{^[252]}. Britský vyslanec v Petrohradě a britská vláda doma neměli podezření, že by Rusko mělo nějaké jiné záměry. Teprve po událostech ze začátku března informoval turecký ministr lorda Stratforda (Layard však tvrdí, že plukovník Rose a mnoho jiných osob v Cařihradě byli už do tajemství zasvěceni), že kníže Menšikov navrhl uzavření tajné smlouvy^{^[253]} neslučitelné s tureckou nezávislostí a prohlásil, že Rusko je rozhodnuto považovat jakékoli vyzrazení tohoto faktu Francii či Anglii za přímý nepřátelský čin proti Rusku. V téže době vešlo ve známost, nejen z pověstí, nýbrž z autentických zpráv, že Rusko shromažďuje velké množství vojska na hranicích s Tureckem a u Oděsy.

Pokud jde o nótu, která byla poslána carovi z vídeňské konference a s níž car vyslovil souhlas, vypracoval ji v Paříži Drouyn de Lhuys na základě odpovědi Rešida paši na poslední ruskou nótu^{^[254]}. Později ji převzalo v pozměněné formě Rakousko a předložilo ji 24. července jako svůj vlastní návrh, konečné znění pak dostala 31. července. Rakouský ministerský předseda oznámil už dříve obsah nóty ruskému vyslanci ve Vídni a 24. července, ještě před konečnou úpravou, byla odeslána do Petrohradu. Do Cařihradu byla zaslána teprve 2. srpna, když už ji car schválil. Nakonec to tedy byla ruská nóta, zaslaná prostřednictvím čtyř mocností sultánovi, a nikoli nóta čtyř mocností zaslaná Rusku a Turecku. Lord John Russell prohlašuje, že tato nóta se „formou přesně neshodovala s nótou knížete Menšíkova“, čímž doznává, že se přesně shodovala obsahem. Aby nezůstaly žádné pochybnosti, dodává:

„Imperátor se domnívá, že jeho záměry budou splněny.“

Návrh neobsahuje ani náznak požadavku, aby byla evakuována podunajská knížectví.

„Jestliže nakonec tuto nótu Rusko i Turecko schválí,“ praví lord John, „zůstane stále ještě otevřen velkj problém evakuace knížectví.“

Dodává, že britská vláda „považuje evakuaci za naprosto nutnou“, a zároveň žádá o prominutí, že neřekne nic o způsobu, jakým má být tohoto cíle dosaženo. Dává však dostatečně na srozuměnou, že anglické a francouzské loďstvo možná odpluje z Bešické zátoky dřív, než kozáci opustí knížectví.

„Neměli bychom souhlasit s žádným návrhem na urovnání konfliktu, v němž by připlutí loďstva do blízkosti Dardanel bylo kladeno naroveň přímé invazi na turecké území. Je však samozřejmé, že bude-li záležitost urovnána a mír zajištěn, ztratí Bešická zátoka jako základna pro Anglii a Francii jakýkoli význam.“

Protože nikdo se zdravým rozumem nikdy nepředpokládal, že by francouzské a anglické loďstvo mělo v Bešické zátoce zůstat navěky nebo že Francie a Anglie uzavřou nějakou formální dohodu, jež by jim zakazovala přístup do neutrálních vod v sousedství Dardanel, pak tyto obojaké a složité výroky, mají-li vůbec nějaký smysl, mohou znamenat jen to, že loďstvo odpluje, jakmile sultán vysloví s nótou souhlas a kozáci slíbí vyklidit knížectví.

„Když ruská vláda obsadila knížectví,“ praví lord John, „prohlásilo Rakousko, že v duchu smlouvy z roku 1841 je naprosto nezbytné, aby se zástupci mocností sešli na konferenci a snažili se dospět k nějakému smírnému vyřešení obtíží, které by jinak mohly ohrozit mír v Evropě.“

Lord Aberdeen naproti tomu prohlásil před několika dny ve sněmovně lordů a rovněž, jak jsme se dověděli z jiných pramenů, v oficiální nótě odeslané v červnu petrohradské a cařihradské vládě, že

„smlouva z roku 1841 naprosto neukládá mocnostem, které ji podepsaly, závazek účinného zákroku ve prospěch Porty“ (ukládá však dočasný zákaz vstupu do Dardanel!) „a že vláda Jejího britského Veličenstva považuje plně za věc vlastní svobodné úvahy, zda jednat či nejednat, podle toho, jak to vyžadují její vlastní zájmy“.

Lord Aberdeen popírá jakékoli závazky vůči Turecku jen proto, aby neměl právo zakročit proti Rusku.

Lord John Russell uzavírá poukazem na „jasnou perspektivu“, totiž na blížící se zdárný závěr jednání. Tento názor se zdá velmi lehkomyslný ve chvíli, kdy sultán ještě ani nevyslovil souhlas s ruskou nótou sestavenou ve Vídni, kterou má Turecko předložit carovi, a kdy západní velmoci ještě carovi patřičně nezdůraznily své sine qua non^{^[a]}, totiž vyklizení podunajských knížectví.

Pan Layard, první řečník, který odpovídal lordu Johnovi, pronesl zdaleka nejlepší a nejdůraznější projev — odvážný, hutný, věcný, naplněný fakty a dokazující, že tento proslulý vědec je stejně důkladně informován o Mikulášovi jako o Sardanapalovi, o nynějších intrikách v Orientu jako o tajuplných pověstech z jeho minulosti.

Layard vyslovil politování, že lord Aberdeen „při různých příležitostech a na několika místech prohlásil, že jeho politika je založena především na míru“. Jestliže Anglie nemá dost odvahy hájit svou čest a své zájmy válečnými akcemi, pak povzbuzuje tak svévolnou mocnost, jako je Rusko, k nárokům, které stejně musí dříve či později vést k válce. Nynější postup Ruska nelze považovat jen za náhodný a dočasný jev, nýbrž za součást velkého politického plánu.

Rusku nemohou posloužit za záminku ani turecké „ústupky“ Francii a „intriky“ pana de Lavaletta, neboť

„koncept fermanu obsahujícího ústupky, na něž si Rusko stěžuje, odevzdala Porta panu Titovovi o několik dní, ne-li týdnů dříve, než byl uveřejněn, a proti ustanovením fermanu nebyly vzneseny naprosto žádné námitky“.

Ruské záměry vůči Srbsku, Moldavsku a Valašsku a křesťanskému obyvatelstvu Turecka nebylo možno nepostřehnout. Hned po svém oficiálním příchodu do Cařihradu žádal Menšikov propuštění Garašanina z funkce srbského ministerského předsedy. Požadavku bylo vyhověno, třebaže srbský synod protestoval. Garašanin byl jedním z těch, kdo se dostali do popředí vzpourou z roku 1843; toto národní hnutí proti ruskému vlivu vypudilo ze Srbska tehdejšího vládnoucího knížete Michala, který byl i s celou svou rodinou pouhým nástrojem v ruských rukou. V roce 1843 si ruská vláda vyhradila právo na intervenci v Srbsku. Ačkoli ji k tomu neopravňovala absolutně žádná smlouva, oprávnil ji k tomu lord Aberdeen, tehdejší ministr zahraničních věcí, jenž prohlásil, že „Rusko má právo podávat vlastní výklad k vlastním smlouvám“.

„Úspěchem v této transakci,“ říká Layard, „Rusko ukázalo, že je pánem Srbska a že může čelit jakémukoli povstání za národní nezávislost.“

Pokud jde o podunajská knížectví, Rusko nejprve využilo národního hnutí z roku 1848 v těchto provinciích a donutilo Portu, aby odtud vyhostila každého, kdo měl liberální nebo nezávislé názory. Pak vnutilo sultánovi balta-limanskou smlouvu, v níž si vyhradilo právo vměšovat se do všech vnitřních záležitostí knížectví, a „dnešní ruská okupace těchto provincií dokazuje, že Moldavsko a Valašsko jsou prakticky ruskými provinciemi“.

Z těch, kdo se hlásí ke křesťanskému náboženství, zůstávají ještě Řekové v Turecku a Slované v Bulharsku.

„Řekové začali příliš přemýšlet a toužit po nezávislosti, navíc již dávno udržují obchodní styky se svobodnými evropskými státy, a to všechno značně pobouřilo ruskou vládu. K tomu přistupuje ještě šíření protestantství mezi východními křesťany; hlavně vlivu a učení amerických misionářů je možno připsat to, že v Turecku není snad významnější město, kde by nebyl zárodek protestantské náboženské obce.“ (Další pohnutka pro americký zásah.) „Pravoslavné duchovenstvo, podporované ruskou misí, vynakládalo všechno úsilí, aby tomuto hnutí čelilo, a když už nemohlo ničeho dosáhnout perzekucí, objevil se v Cařihradě kníže Menšikov. Hlavním záměrem Ruska je rozdrtit snahy o náboženskou a politickou nezávislost, které se v posledních letech začínají projevovat mezi křesťanskými poddanými Porty.“

Pokud jde o vytvoření takzvaného řeckého impéria, jehož centrem by měl být Cařihrad, Layard prohlásil — neměl přitom ovšem na mysli prostě křesťany, ale Řeky jako národnost, na rozdíl od Slovanů — že Řeků je necelých 1 750 000, že Slované a Bulhaři po léta bojují, aby se zbavili všech styků s nimi, a odmítají přijímat jako své duchovní a biskupy kněze řecké národnosti, že Srbové si zvolili vlastního patriarchu místo patriarchy cařihradského a že dát Řekům do rukou Cařihrad by znamenalo vydat celé Turecko do rukou Ruska.

Oněm členům sněmovny, kteří namítali, že na tom příliš nezáleží, zda Cařihrad je či není v ruských rukou, Layard odpověděl, že padne-li Cařihrad, nastane zmatek a anarchie ve všech velkých provinciích, z nichž se skládá Turecko, jako například v Malé Asii, Sýrii a Mezopotámii. Mocnost, do jejíchž rukou by padly, by ovládla Indii. Mocnost, která ovládne Cařihrad, bude na Východě vždy považována za první mocnost světa.

Rusko si však uvědomovalo, že by žádný evropský stát nedovolil, aby se nyní zmocnilo Cařihradu. Prozatím

„si vytklo jako cíl znemožnit existenci jakékoli nezávislé národnosti v této zemi, pomalu, ale jistě oslabovat tureckou moc a ukázat každému, kdo by se postavil proti jeho záměrům, že takový odpor je nejen marný, ale že bude pomstěn. Zkrátka, Rusko chce v Turecku znemožnit každou jinou vládu kromě své. V těchto svých záměrech dosáhlo tentokrát plného úspěchu.“

Pan Layard vytkl vládě, že se i po tom, kdy kníže Menšikov požadoval uzavření tajné smlouvy a Rusko činilo rozsáhlé vojenské přípravy na hranicích a v Oděse, spokojila vysvětlováním a ujišťováním z Petrohradu, neprohlásila, že Anglie a Francie budou považovat překročení Prutu za casus belli^{^[b]}, a neoznámila Rusku, že nedovolí, aby uzavíralo s Tureckem jakékoli smlouvy a úmluvy bez její účasti.

„Kdybychom byli podnikli tento krok, Rusko by se bylo nikdy neodvážilo překročit Prut.“

Pan Layard pak vysvětlil, že vytvoření nezávislých knížectví spojených s Besarábií a opírajících se o Uhry by se nakonec mohlo stát jediným prostředkem, jak ochránit Cařihrad před Ruskem a rozštěpit velkou slovanskou rasu. Vyslovil názor, že Rusko knížectví vyklidí.

„Rusku by nestálo za to pouštět se do války s evropskými velmocemi pro tyto provincie, které jsou už prakticky se vším všudy jeho vlastnictvím. Rusko získalo bez jediného výstřelu něco, co pro ně má cenu krvavého a nákladného tažení: nastolilo svou moc na Východě, pokořilo Turecko, donutilo je, aby neslo všechny válečné náklady, a vyčerpalo tak jeho zdroje, a nadto pokořilo i Anglii a Francii v očích vlastních poddaných a všeho obyvatelstva Východu.“

Nóta vypracovaná na vídeňské konferenci bude mít podle Layardova názoru tento výsledek:

„Odmítne-li ji Porta přijmout, dosáhne Rusko úplného zvratu situace; donutí nás, abychom se s ním spojili proti Turecku a vnucovali mu nespravedlivý návrh. Jestliže Porta neodmítne, pak by tím Anglie přímo sankcionovala právo Ruska zasahovat ve prospěch dvanácti miliónů křesťanských poddaných Porty... Ať se na věc díváme jakkoli, je jasné, že jsme v této záležitosti zaujali místo druhořadé mocnosti a místo prvořadé mocnosti jsme postoupili jedině Rusku... Měli jsme příležitost, jaká se možná už nikdy nevrátí, vyřešit tuto velkou východní otázku na správném základě... Rusku byla dána možnost zasadit Turecku úder, z něhož se nikdy nevzpamatuje... Výsledek politiky, kterou naše země sledovala, bude však ještě dalekosáhlejší... Švédsko, Dánsko, každý slabý evropský stát, který spoléhal na naši zemi, uvidí, že je už zbytečné stavět se proti ruským výbojům.“

Sir John Pakington pak přednesl několik připomínek pozoruhodných tím, že vyjadřovaly stanovisko toryovské opozice. Vyslovil politování, že lord Russell nemohl přednést prohlášení, jež by více uspokojovalo sněmovnu i zemi. Ujistil vládu, že její rozhodnutí považovat evakuaci knížectví za podmínku sine qua non „bude podporováno nejen postojem sněmovny, nýbrž téměř jednomyslným postojem anglického lidu“. Dokud nebudou předloženy příslušné dokumenty, je prý nucen zdržet se úsudku o tom, zda byla vhodná politika doporučovat Turecku, aby nepovažovalo okupaci knížectví za casus belli, zda Anglie neměla již dříve zahájit kategoričtější a rozhodnější politiku a zda vyjednáváním, které se vleklo šest měsíců, nebyly poškozeny a ohroženy zájmy Turecka i Velké Británie a jejího obchodu.

Lord Dudley Stuart spustil jednu ze svých obvyklých dobromyslných demokratických deklamací, které nesporně poskytují větší uspokojení tomu, kdo je pronáší, než komukoli jinému. Zmáčknete-li nafouknutý balónek nebo nafouknutou frázi, nezůstane vám v ruce nic, ani ten vzduch, který způsobil, že se přece jen něčím zdály. Dudley Stuart opakoval už tak dost opakovaná tvrzení o reformách v Turecku a o tom, že ve srovnání s ruskou vládou je sultánova vláda liberálnější jak v církevních, tak i v obchodních věcech. Právem upozornil na to, že nemá cenu honosit se mírem, když nešťastní obyvatelé podunajských knížectví prožívají hrůzy války. Požadoval, aby Evropa poskytla obyvatelstvu těchto provincií ochranu proti strašlivému útlaku, jemuž je nyní vydáno. Ukázal na faktech z parlamentní historie, že poslanci mají právo pronášet projevy i v době, kdy diplomatická jednání ještě pokračují. Sotva mu lze vytknout, že zapomněl na cokoli, co musí dobře znát věrný a vytrvalý čtenář „Daily News“. Jeho projev měl dvojí „pointu“:

„Třebaže vysvětlení urozeného lorda“ (Johna Russella) „nebylo příliš úplné, neboť neřekl sněmovně nic, co by nebyla již dříve věděla, vyvolává všechno to, co vynechal, obavy, že sněmovna musí dospět k názoru, že urozený lord podnikal cosi, za co by se měl stydět.“

Pokud jde o hraběte Aberdeena, ten

„prohlásil, že se podařilo zachovat mír po celých třicet let k velkému prospěchu pro blahobyt a svobodu Evropy, avšak já“ (Dudley Stuart) „popírám, že by tento mír byl prospěl svobodě Evropy. Ptám se vás, kam se dostalo Polsko, Itálie, Uhry a dokonce Německo?“

Unášen svou výmluvností, tímto osudným údělem podřadných řečníků, nedokázal se náš demokratický lord zastavit dřív, než dospěl od kontinentálních despotů ke své vlastní panovnici, jež „vládne v srdcích svých poddaných“.

Pan M. Milnes, jeden z těch stoupenců vlády, který má napsáno na čele:

„Nemluvte o něm jinak
než jako o majetku!^{^[c]}

se neodvážil pronést jednoznačně provládní projev. Mluvil rozpačitě. Na jedné straně konstatoval, že ministři „jednali velmi rozumně a uvážlivě“, když nepředložili sněmovně dokumenty, na druhé straně jim však dal na srozuměnou, že opačný způsob jednání by byl býval „rozhodnější a pevnější“. Na jedné straně se domníval, že vláda možná učinila dobře, když ustoupila požadavkům Ruska, ale na druhé straně si nebyl jist, zda tím do jisté míry nepovzbudila Turecko, aby provádělo politiku, kterou britská vláda nebyla připravena podporovat atd. atd. Nakonec došel k závěru, že „čím víc o těchto věcech uvažuje, tím víc poznává, na jak nesmírné obtíže se tu naráží“, a čím méně tomu všemu rozumí, tím lépe chápe vyčkávací taktiku vlády.

Po tomto dvojsmyslném kejklířství a zmateném rozjímání pana Moncktona Milnese byla přímo osvěžující neotesaná přímost pana Muntze, poslance za Birmingham, jednoho z matadorů onoho parlamentu, který roku 1831 provedl volební reformu.

„Když holandský vyslanec předložil Karlu II. některé velmi pochybné návrhy, král odpověděl: ‚Proboha, Oliveru Cromwellovi jste nikdy takové návrhy nepředložil!‘ ‚Ovšemže ne,‘ řekl vyslanec, ‚Oliver Cromwell byl docela jiný člověk.‘ Kdyby naše země měla nyní takového muže, jako byl Oliver Cromwell, měli bychom jiného ministerského předsedu a úplně jinou vládu, a Rusové by nikdy nebyli vtáhli do podunajských knížectví. Ruský imperátor si byl jist, že Anglii nic nepohne k tomu, aby vstoupila do války; svědectvím bylo Polsko a Uhry. A Anglie teď sklízí plody svého tehdejšího jednání. Považuji stanovisko naší země k mezinárodním záležitostem za velmi pochybné a velmi neuspokojivé. Domnívám se, že se anglický lid cítí ponížen a že vláda utopila všechen smysl pro čest v pouhých úvahách o librách, šilincích a pencích. Jediné, čím se vláda teď zabývá, je prostá otázka: jaké by byly náklady na válku a zda by vyhovovala různým podnikatelům v naší zemi.“

Protože Birmingham je náhodou střediskem zbrojní výroby a obchodu se zbraněmi, je přirozené, že tamější mužové ohrnují nos nad manchesterským mírovým bavlnářským bratrstvem.

Pan Blackett, poslanec za Newcastle-upon-Tyne, vyslovil pochybnost, zda Rusové skutečně vyklidí knížectví. Varoval vládu, aby „se nedala unést žádnými dynastickými sympatiemi či antipatiemi“.

Ministři, napadáni ze všech stran lidmi všech názorových odstínů, seděli zaraženě, sklesle, bezduše a zdrceně; až tu náhle vystoupil Richard Cobden a blahopřál jim, že přijali jeho mírovou doktrínu a uplatnili ji v daném případě; projevoval přitom pronikavou bystrost a bezohlednou upřímnost monomaniaka, všemožné rozpory ideologa a veškerou vypočítavou zbabělost kramáře. Hlásal to, co vláda otevřeně prováděla, co parlament mlčky schvaloval a co vládnoucí třídy umožňovaly vládě provádět a parlamentu schvalovat. Strach z války mu poprvé vštípil cosi jako historické myšlenky. Prozradil tajemství buržoazní politiky, a proto byl zavržen jako zrádce. Nastavil buržoazní Anglii zrcadlo, a co tam uviděla, nebylo nijak lichotivé; proto byl s hanbou vypískán. Byl nedůsledný, ale jeho nedůslednost sama byla důsledná. Bylo snad jeho vinou, že tradiční bouřlivé fráze aristokratické minulosti nebyly v souladu s přízemními fakty burziánské přítomnosti?

Začal prohlášením, že v otázce samé není rozdíl v názorech.

„Přesto však turecká otázka zřejmě vyvolává velké znepokojení.“

Čím to je? V posledních dvaceti letech se stále víc rozmáhalo přesvědčení, že Turci v Evropě jsou vetřelci, že tu nezdomácněli, že jejich domovem je Asie, že mohamedánství se nehodí pro civilizované státy, že Angličané nemohou uhájit nezávislost země, která si ji nedovede udržet sama, a že, jak je nyní známo, na každého Turka v evropském Turecku připadají tři křesťané.

„Nemůžeme jednat tak, abychom evropskému Turecku zajistili postavení nezávislé mocnosti vůči Rusku, nebude-li naprostá většina obyvatelstva podporovat naše úsilí zabránit každé jiné mocnosti, aby se této země zmocnila... Můžeme ovšem vyslat loďstvo do Bešické zátoky a zadržet tak Rusy, protože Rusko by se nechtělo srazit s námořní mocností, ale tím bychom jen vystupňovali obrovské zbrojení a východní otázku bychom nevyřešili... Otázka je, co učinit s Tureckem a křestanským obyvatelstvem Turecka. Mohamedánství nelze udržet a neradi bychom viděli, kdyby naše země bojovala za mohamedánství v Evropě.“

Lord Dudley Stuart mluvil o zachování celistvosti Turecka z důvodů obchodních. On (Cobden) by nikdy nešel bojovat kvůli celním tarifům. Příliš důvěřuje zásadám svobodného obchodu, než aby se domníval, že je jim třeba napomáhat bojem. Vývoz do Turecka se přeceňuje. Ze zboží, které se vyváží do zemí pod tureckým panstvím, se v nich samých spotřebuje jen velmi málo.

„K celému našemu obchodu na Černém moři nám dopomohlo pronikání Ruska na turecké pobřeží. Obilí a len nedostáváme nyní z Turecka, nýbrž Ruska. A neposílalo by nám Rusko stejně ochotně lůj, konopí a obilí, i kdyby provádělo agresi proti Turecku? S Ruskem obchodujeme i v Pobaltí... Jaké vyhlídky máme na obchod s Tureckem? Je to země bez silnic. Rusové jsou lepší obchodníci. Podívejme se na Petrohrad, na jeho nábřeží, přístaviště a sklady... A co může mít náš národ společného s takovou zemí, jako je Turecko?... Cosi se mluvilo o rovnováze sil. To je politický pohled na otázku... Velmi mnoho se mluvilo o síle Ruska a o nebezpečí, které by pro Anglii plynulo z toho, kdyby Rusko obsadilo území u Bosporu. Jaký je to ale nesmysl mluvit o tom, že se Rusko chystá napadnout Anglii. Rusko není ani s to dostat armádu přes vlastní hranice, když si na to nevypůjčí od západní Evropy... Tak chudá země, v porovnání s Anglií pouhý shluk vesnic, bez kapitálu a bez zdrojů, by nikdy nemohla ublížit nám nebo Americe nebo Francii... Anglie je desetkrát mocnější, než kdy byla, a ještě daleko schopnější čelit agresi takové země, jako je Rusko.“

A nyní Cobden přešel k výkladu, že za dnešní situace znamená válka pro Anglii nepoměrně větší nebezpečí než v dřívějších dobách. Počet lidí zaměstnaných v průmyslu značně vzrostl. Jsou daleko víc závislí na vývozu svých výrobků a na dovozu surovin. Anglie už nemá průmyslový monopol. Zrušení zákonů o námořní plavbě^{^[255]} vydalo Anglii napospas světové konkurenci v lodní dopravě stejně jako ve všech ostatních odvětvích.

„Prosím pana Blacketta, aby uvážil, že by žádný přístav neutrpěl víc než právě ten, který zastupuje. Vláda jednala moudře, když ignorovala pokřik nerozvážlivců... Jestliže se vyslovila pro zachování nedotknutelnosti turecké říše, nelze jí to mít za zlé, neboť je to tradiční politika, kterou převzala... Dnešní vláda zasluhuje důvěry za to, že prokázala tolik mírumilovnosti, kolik jí dovolil lid.“

Richard Cobden byl opravdovým hrdinou dramatu a dostalo se mu údělu všech pravých hrdinů — tragického. Pak ale přišel nepravý hrdina, osnovatel všeho klamu, mistr salónních lží a zdvořilých slibů, hlasatel chrabrých slov pronášených obvykle na útěku — přišel lord Palmerston. Tento starý, zkušený a obratný diskutér ihned postřehl, že by zločinec mohl ujít trestu, kdyby se zřekl svého obhájce. Viděl, že vláda, napadaná ze všech stran, může od základu změnit situaci duchaplným a jízlivým útokem proti jedinému muži, který se ji odvážil hájit, popřením jediného argumentu, jímž by snad bylo možné vládní politiku obhajovat. Pro Palmerstona nebylo nic snazšího než poukázat na rozpory v Cobdenově projevu. Cobden začal tím, že vyslovil plný souhlas s předchozím řečníkem, a skončil tím, že zastával ve všem odlišné stanovisko. Hájil nedotknutelnost Turecka a přitom všemožně dokazoval, že za obranu nestojí. On, hlasatel míru, hájil ruskou agresi. Rusko je prý slabé, ale válka s Ruskem by nevyhnutelně zničila Anglii. Rusko je prý pouhý shluk vesnic, ale protože Petrohrad je hezčí město než Cařihrad, má prý Rusko nárok na obě. Pan Cobden je freetrader — pokračoval Palmerston — ale dává přednost ruskému ochranářství před tureckým systémem svobodného obchodu. Ať už je Turecko samo spotřebitelem anebo jen kanálem, kterým prochází spotřební zboží do jiných částí Asie, může snad být Anglii lhostejné, zda tato cesta zůstane otevřena? Pan Cobden je velkým zastáncem principu nevměšování a teď by chtěl pouhým parlamentním aktem rozhodovat o osudu muslimů, Řeků, Slovanů a jiných národů obývajících tureckou říši. A tu se lord Palmerston jal vychvalovat pokrok, který Turecko učinilo, a síly, jimiž nyní disponuje. „Turecko ovšem nemá ani Polsko, ani Čerkesko.“ Protože má Turecko tolik síly, chtěl by je ovšem Palmerston donutit, aby strpělo, že několik jeho provincií obsadí Rusko. Silná říše může strpět cokoli. Lord Palmerston dokázal Richardu Cobdenovi, že není jediný rozumný důvod k provádění politiky, kterou provádí lord Palmerston a jeho kolegové, a když jeho projev byl po každé větě přerušován nadšeným potleskem, dokázal jej starý komediant zakončit touto nestoudnou a rozporuplnou větou:

„Jsem přesvědčen, že samo Turecko má v sobě prvky životnosti a prosperity, a domnívám se, že politika prováděná vládou Jejího Veličenstva je správná a zasluhuje souhlasu celé země; je povinností každé anglické vlády, aby prováděla stejnou politiku i nadále.“ (Potlesk.)

Palmerston vynikal „zbabělou chrabrostí“, jak to nazývá Shakespeare^{^[d]}. Ukázal, podle Sidneyových slov, „zbabělou smělost dělat to, o čem věděl, že neví, jak to dělat“.

Napsal K. Marx 19. srpna 1853
Otištěno v „New-York Daily Tribune“,
čís. 3862 z 2. září 1853
Podpis: K a r e l M a r x

Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny

__________________________________

Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a — z latinského: conditio sine qua non — nezbytná podmínka, tj. podmínka, na jejíž splnění je vázáno uskutečnění jiné věci. (Pozn. čes. red.)

b — důvod k válce. (Pozn. red.)

c Shakespeare, „Julius Caesar“, 4. jednání, 1. scéna. (Pozn. red.)

d „Ju1ius Caesar“, 5. jednání, 1. scéna. (Pozn. red.)

252 Jde o vzájemné provokace Ruska a Francie v otázce tzv. „svatých míst“ v Palestině. Menšikovovo poselství bylo oficiálně odpovědí na to, že v lednu 1853 povolilo Turecko katolíkům umístit v betlémské jeskyni katolickou stříbrnou hvězdu a katolickému biskupovi byly předány klíče od chrámu Božího hrobu v Jeruzalémě. — Také první Menšikovova audience u sultána dne 1. března 1853 se oficiálně týkala této záležitosti. Při dalších návštěvách však Menšikov své požadavky stále stupňoval.

253 Zároveň s návrhem rusko-turecké konvence, podle níž se měl car stát ochráncem sultánových pravoslavných poddaných, předložil kníže Menšikov 12. března 1853 turecké vládě k podpisu zvláštní tajný akt o obranném spolku. Podle návrhu tohoto aktu by ruský imperátor poskytl sultánovi ozbrojenou pomoc, kdyby se některá mocnost pokusila násilím bránit provádění konvence o výsadách řecké pravoslavné církve v Turecku. Turecká vláda, podporovaná anglickým a francouzským vyslancem v Cařihradě, odmítla návrh konvence i návrh tajné obranné smlouvy.

254 Tím se myslí odpověď tureckého ministra zahraničních věcí Rešida paši ze 16. (4.) června 1853 na dopis ruského kancléře Nesselroda z 31. (19.) května 1853 (o tomto dopisu viz poznámku [135]). Rešid paša odmítl ultimativní požadavky a obvinění obsažené v Nesselrodově dopise. Zároveň oznamoval, že sultán je ochoten vyslat do Petrohradu mimořádnou misi, aby byl konflikt urovnán za podmínek, jimiž by se práva řecké pravoslavné církve v Turecku potvrzovala formou, jež by nesnižovala sultánovu svrchovanost.

255 Zákony o námořní plavbě (Navigation laws), schválené roku 1651 a později, zakazovaly přepravovat anglické zboží na cizích lodích; byly zrušeny roku 1849.