Karel Marx
Otázka války. — Britské obyvatelstvo a obchodní výkazy. — Činnost parlamentu[237]
Londýn v pátek 12. srpna 1853
Jak nás informuje dnešní „ Moniteur“, snížil Bonaparte ceny tabáku pro námořníky, aby odškodnil francouzské námořnictvo za nedůstojnou situaci, do níž se dostalo v Bešické zátoce. Trůn získal pomocí vuřtů[238], proč by se tedy neměl pokoušet udržet si jej tabákem? Rozhodně však komplikace na Východě způsobí démonétisation[a] autority Ludvíka Bonaparta v očích francouzských rolníků a vojáků, kteří poznali, že ztrátu svobody doma nenahradí sláva v zahraničí. „Říše všech triumfů“ klesla ještě hlouběji než „vláda všech talentů“.
Z cařihradských novin, které právě došly, se dovídáme, že 1. srpna byl uveřejněn sultánův manifest poddaným, že ruský konzul v Drinopolu dostal z Petrohradu pokyn, aby opustil Turecko, že ostatní ruští konzulové očekávají podobné pokyny a že v podunajských knížectvích byly zakázány cařihradské noviny. Smyrenský list „Impartial“ přinesl 1. srpna tuto zprávu o Persii:
„Perský šáh, když mu byla na jeho žádost předložena korespondence mezi Portou a ruskou vládou o nynějším sporu, oficiálně prohlásil, že všechna práva jsou na straně Porty a že v případě války bude pevně stát při ní. Tato zpráva velmi zapůsobila na ruského vyslance v Teheránu a tvrdí se, že hodlá požádat o svůj pas.“
Obsah návrhu, který byl podle tajemné depeše z Petrohradu předložen Rusku a přijat carem, je předmětem dohadů celého evropského tisku. Palmerstonovská „Morning Post“ tvrdí:
„To, co pan Meyendorf odevzdal 25. července svému imperátorovi, nebyly možná ještě oficiální návrhy“ (schválené na vídeňské konferenci), „ale určitě mu podal zprávu o tom, co se na konferenci stalo 24. července... Jsme přesvědčeni, že se příliš nemýlíme, tvrdíme-li, že celá záležitost je vyřízena tak, aby byla zachována nezávislost a celistvost osmanské říše. Způsob řešení bude tento: Rešid paša zašle hraběti Nesselrodovi nótu a přiloží k ní fermany, v nichž se sultánovým pravoslavným poddaným uděluje víc výsad, než pro ně žádalo samo Rusko. Řekne carovi mnoho zdvořilostí a ujistí ho o sultánově nezměrné blahosklonnosti vůči jeho poddaným, kterým udělil taková a taková práva. Nótu předloží turecký vyslanec a záležitost tím bude sprovozena ze světa... Do 10. září překročí poslední ruský voják Prut!“
Naproti tomu soukromé dopisy z Vídně poukazují na to, že se na soutoku Prutu a Dunaje objevily ruské dělové čluny, a potvrzují názor, který jsem vyslovil v minulém článku, že návrhy zaslané do Petrohradu vůbec nepožadují, aby byla ruská vojska stažena z podunajských knížectví, že pocházejí od rakouské vlády, o jejíž zprostředkování požádal britský vyslanec ve Vídni[b], tento „opravdový zastánce harmonie“, když car zamítl francouzské a anglické návrhy, a že poskytují Rusku vítanou příležitost protahovat jednání in infinitum[c]. Podle polooficiální frankfurtské „Ober-Postamts-Zeitung“[239] povolilo Rusko Rakousku jen to, že může informovat Turecko o svých vlastních zájmech.
Nedávno uveřejněná statistika o pohybu obyvatelstva svědčí o pomalém, ale vytrvalém poklesu obyvatelstva ve Velké Británii. Ve druhém čtvrtletí roku 1853
zemřelo 107 861 osob narodilo se 158 718 osob Čistý přírůstek obyvatelstva v obvodech, kde bylo provedeno sčítání 50 857 osob V celém Spojeném království podle odhadu převyšuje počet narozených počet úmrtí o 79 800 osob za toto čtvrtletí se vystěhovalo 115 959 osob Počet vystěhovalců tedy převyšuje přírůstek obyvatelstva o 36 159 osob Podle minulé statistiky převyšoval počet vystěhovalců přírůstek obyvatelstva pouze o 30 000.
Pokles počtu obyvatelstva způsobený vystěhovalectvím spadá do období nebývalého růstu výrobních sil a kapitálu. Vzpomeneme-li si, jak kněz Malthus popíral, že by vystěhovalectví mělo takovýto vliv, a tvrdil, že přesnými výpočty plně dokázal, že ani spojené loďstvo celého světa by nikdy nestačilo přepravovat vystěhovalce tak, aby to alespoň poněkud vyrovnalo přelidňování, máme před sebou celé tajemství soudobé politické ekonomie. Spočívá prostě v tom, že přeměňuje přechodné společenské vztahy, příznačné pro určité historické období a odpovídající danému stavu materiální výroby, ve věčné, obecné, neměnné zákony, přirozené zákony, jak je nazývají ekonomové. Úplnou přeměnu společenských vztahů vyvolanou revolucemi a evolucemi v procesu materiální výroby považují političtí ekonomové za čirou utopii. Vidí ekonomické meze daného údobí, ale nechápou, že tyto meze jsou samy omezeny a běh dějin je nutně odstraní právě tak, jako je kdysi vytvořil.
Údaje o obchodu a námořní plavbě za první pololetí k 5. červenci 1853, uveřejněné ministerstvem obchodu, ukazují celkově značný vzestup ve srovnání s vývozem, dovozem a lodní dopravou v příslušném období roku 1852. Dovoz volů, býků, krav, telat, ovcí a jehňat značně stoupl.
Celkový dovoz obilí činil za první pololetí k 5. červenci 1852 2 604 201 kvarterů kdežto za příslušné období roku 1853 3 984 374 kvarterů Celkový dovoz mouky a krupice činil za první pololetí 1852 1 931 363 kvarterů a v příslušném období 1853 2 577 340 kvarterů Celkový dovoz kávy v roce 1852 19 397 185 liber Celkový dovoz kávy v roce 1853 21 908 954 liber Celkový dovoz vína v roce 1853 2 850 862 galonů Celkový dovoz vína v roce 1852 4 581 300 galonů Celkový dovoz vajec v roce 1852 64 418 591 kusů Celkový dovoz vajec v roce 1853 67 631 380 kusů Celkový dovoz brambor v roce 1852 189 410 centů Celkový dovoz brambor v roce 1853 713 941 centů Celkový dovoz lnu v roce 1852 410 876 centů Celkový dovoz lnu v roce 1853 627 173 centů Celkový dovoz surového hedvábí v roce 1852 2 354 690 liber Celkový dovoz surového hedvábí v roce 1853 2 909 733 liber Celkový dovoz bavlny v roce 1852 4 935 317 centů Celkový dovoz bavlny v roce 1853 5 134 680 centů Celkový dovoz vlny (ovčí a jehněčí) v roce 1852 26 916 002 liber Celkový dovoz vlny (ovčí a jehněčí) v roce 1853 40 189 398 liber Celkový dovoz usní (vydělaných) v roce 1852 1 075 207 liber Celkový dovoz usní (vydělaných) v roce 1853 3 604 769 liber Dovoz kakaa, guana, surového cukru, čaje atd. poklesl. Pokud jde o vývoz, zjišťujeme:
Vývoz bavlněných výrobků činil za první pololetí roku 1852 11 386 491 liber št. za příslušné období v roce 1853 13 155 679 liber št. Pokud jde o bavlněnou přízi — a totéž platí o lněné a hedvábné přízi — zjišťujeme, že se vyvážená kvantita snížila, zatímco deklarovaná hodnota se značně zvýšila.
Vývoz lněných výrobků za první polovinu roku 1852 2 006 951 liber št. Vývoz lněných výrobků za příslušné období roku 1853 2 251 260 liber št. Vývoz hedvábných výrobků v roce 1852 467 838 liber št. Vývoz hedvábných výrobků v roce 1853 806 419 liber št. Vývoz vlněných výrobků v roce 1852 3 894 506 liber št. Vývoz vlněných výrobků v roce 1853 4 941 357 liber št. Vývoz kameninového zboží v roce 1852 590 663 liber št. Vývoz kameninového zboží v roce 1853 627 218 liber št. Vývoz skleněného zboží v roce 1852 187 470 liber št. Vývoz skleněného zboží v roce 1853 236 797 liber št. Vývoz galanterního a módního zboží v roce 1852 884 324 liber št. Vývoz galanterního a módního zboží v roce 1853 1 806 007 liber št. Vývoz železářského a nožířského zboží v roce 1852 1 246 639 liber št. Vývoz železářského a nožířského zboží v roce 1853 1 663 302 liber št. Vývoz strojního zařízení v roce 1852 476 078 liber št. Vývoz strojního zařízení v roce 1853 760 288 liber št. Vývoz železných tyčí, nýtů a prutů v roce 1852 1 455 952 liber št. Vývoz železných tyčí, nýtů a prutů v roce 1853 2 730 479 liber št. Vývoz kujného železa v roce 1852 696 089 liber št. Vývoz kujného železa v roce 1853 1 187 059 liber št. Vývoz drátu v roce 1852 42 979 liber št. Vývoz drátu v roce 1853 106 610 liber št. Pokud jde o dovoz průmyslových výrobků, nejvíc stoupl dovoz bot, střevíců a rukavic, a nejvíc poklesl dovoz skleněných výrobků, hodinek, vlněných látek a indických hedvábných látek. Pokud jde o vývoz, je vzestup největší u lněného, hedvábného, vlněného a kovového zboží. Pokud jde o dovoz potravin, vidíme, že téměř ve všech položkách, až na obilí a dobytek, svědčí vzestup o tom, že vnitřní spotřeba stoupla daleko víc u vyšších a středních tříd než u dělnické třídy. Zatímco se například spotřeba vína zdvojnásobila, spotřeba kakaa, surového cukru a čaje se značně snížila.
Z 260 zpráv, které došly o sklizni pšenice z celého Spojeného království, označuje úrodu za dobrou a bohatou jen 25, za průměrnou 30; přes 200 zpráv označuje úrodu za špatnou a nedostatečnou. Vyhlídky na sklizeň ovsa, ječmene a fazolí nejsou tak špatné, protože jím prospělo vlhké počasí, ale brambory jsou ve všech krajích velmi špatné. Firma J. C. Sturge a spol. ve svém posledním bulletinu o sklizni pšenice poznamenává:
„Celková úroda pšenice bude pravděpodobně nejnižší od roku 1816, a nebudou-li žně v roce 1854 velmi brzy, budeme možná muset dovézt ještě víc všech druhů obilí a chlebovin než v roce 1847 — pravděpodobně nejméně 15 000 000 kvarterů. Naše dnešní ceny jsou však dost vysoké, aby povzbudily dovoz, nebude-li ovšem s námi na producentských trzích konkurovat Francie.“
Nezdá se, že by se v roce 1854 dalo spoléhat na zvlášť časnou sklizeň, protože špatných sklizní bývá obvykle několik za sebou právě tak jako dobrých, a řada dobrých sklizní od roku 1848 byla už nezvykle dlouhá. Že si Anglie opatří dost obilí z cizích zemí, o tom patrně nelze pochybovat; že však vývoz průmyslových výrobků bude držet krok s dovozem obilí, jak to očekávají freetradeři, to se nedá předpokládat. Pravděpodobný přebytek dovozu nad vývozem bude kromě toho provázen snižováním vnitřní spotřeby průmyslového zboží. Už nyní se zlatá zásoba Anglické banky týden od týdne ztenčuje a poklesla už na 17 739 107 liber št.
Sněmovna lordů odmítla na své páteční schůzi návrh zákona o sdružování dělníků, který byl schválen v dolní sněmovně. Tento návrh byl jen novým výkladem starého zákona o sdružování z roku 1825[240], měl odstranit jeho těžkopádnou a dvojsmyslnou terminologii a přiznat dělníkům podobná práva legálně se sdružovat, jaká mají zaměstnavatelé. Sentimentální lordové, kteří rádi jednají s dělníky jako se svými pokornými chráněnci, jsou vyvedeni z míry, kdykoli tato lůza žádá práva, a ne sympatie. Takzvané radikální listy se samozřejmě dychtivě chopily této příležitosti, aby odhalily lordy jako „odvěké nepřátele“ proletářů. Jsem dalek toho, abych to popíral. Ale podívejme se teď na radikály, na tyto „přirozené přátele“ dělníků. V jednom z posledních článků jsem vás informoval, že manchesterští majitelé přádelen a továrníci organizují sdružení, aby společně čelili požadavkům svých dělníků[d]. Toto sdružení se nazývá „Sdružení pro pomoc průmyslu při omezování nepokojů mezi dělníky manchesterského obvodu“. Bylo vytvořeno pro plnění těchto úkolů:
1) Určovat mzdové sazby pro jednotlivé úkony při předení a tkaní, tak aby odpovídaly mzdám vypláceným v jiných bavlnářských oblastech.
2) Zabezpečit ochranu členů platících tyto mzdy v případě, že by se dělníci v některém podniku stavěli na odpor.
3) Zajistit dělníkům v jejich vlastním zájmu, aby jim byly v celém městě a okolí vypláceny přiměřené jednotné mzdy.“
Aby tohoto cíle dosáhli, rozhodli se vybudovat širokou organizaci: vytvořit místní sdružení majitelů přádelen a tkalcoven v čele s ústředním výborem.
„Členové těchto sdružení budou čelit jakýmkoli požadavkům předkládaným sdruženými skupinami továrních dělníků, neboť ústupky jim učiněné by poškodily zaměstnavatele, dělníky i celé podnikání.“
Nechtějí připustit, aby proti jejich organizaci, kterou si vytvořili na svou obranu, stála podobná organizace, kterou by si vytvořili jejich dělníci. Chtějí si monopol kapitálu upevnit monopolem sdružování. Chtějí diktovat podmínky jako sdružení, ale dělníci se s nimi mají dohadovat jen jako jednotlivci. Sami chtějí útočit v sevřených řadách, ale proti nim má každý bojovat sám. To je „spravedlivá konkurence“, jak si ji představují rnanchesterští radikálové a vzorní freetradeři.
Na schůzi 9. srpna měla sněmovna lordů rozhodnout o osudu tří návrhů zákonů o Irsku, které byly schváleny v dolní sněmovně po desetiměsíčním jednání. Jde o tyto návrhy zákonů: Zákon o majitelích půdy a pachtýřích, rušící ustanovení o hypotékách, které dnes tvoří nepřekonatelnou překážku při prodeji menších statků nespadajících pod zákon o zadlužených statcích; zákon o právech na základě pachtu, upravující a sjednocující přes šedesát parlamentních usnesení, která zakazují uzavírání pachtovních smluv na 21 let, upravují otázku vyplácení náhrady pachtýřům za smluvně dohodnutá zlepšení a nedovolují další propachtování; konečně zákon o náhradě pachtýřům za zlepšení, který určuje náhradu za zlepšení, která pachtýř provedl bez smluvní dohody s majitelem půdy, a obsahuje ustanovení o zpětné platnosti zákona. Sněmovna lordů nemohla ovšem nic namítat proti tomu, že parlament zasahuje do vztahů mezi majitelem půdy a pachtýřem, protože od dob Eduarda IV. až po dnešní dny neustále plnila sbírku parlamentních zákonů zákonodárnými akty o majitelích půdy a pachtýřích a sama její existence je založena na zákonech zasahujících do pozemkového vlastnictví, jako je například zákon o dědické posloupnosti. Ale tentokrát, když urození lordové vystupují jako soudci ve své vlastní při, se tak rozvášnili, že to v tomto útulku vysloužilců až překvapuje.
„Takový zákon, jako je zákon o náhradě pachtýřům,“ rozčiloval se hrabě z Clanricardu, „takové totální porušování a ignorování všech smluv, něco takového ještě nebylo, pokud je mi známo, nikdy předloženo parlamentu. A ještě nikdy jsem neslyšel, že by si některá vláda dovolila předložit taková opatření, jaká obsahuje doložka o zpětné platnosti navrhovaného zákona.“
Lordové dokonce pohrozili odmítnutím feudální poslušnosti koruně[241] a naznačili, že by vypukla revolta statkářů v Irsku.
„Problém se dotýká téměř celé otázky loajality a důvěry irských pozemkových vlastníků k vládě této země,“ prohlásil zmíněný šlechtic. „Bude-li se takto nakládat s irskými statkáři, pak bych rád věděl, jak se zajistí jejich oddanost koruně a poslušnost její svrchované moci.“
Jen klid, mylorde, jen klid! Co zajistí jejich poslušnost svrchované moci koruny? Jeden soudce a dva strážníci. Statkářská vzpoura ve Velké Británii! Slyšel už někdo větší anachronismus? Ale ubozí lordové už dlouho žijí jen z anachronismů. Musejí si ovšem dodávat odvahy k odporu proti dolní sněmovně a veřejnému mínění.
„Nechť se vaše lordstva chrání,“ řekl starý lord St. Leonards, „aby ve snaze zabránit takzvané kolizi s druhou sněmovnou nebo kvůli popularitě nebo pod tlakem zvenčí schválila tak nedokonalá opatření, jako je toto.“
Hrabě z Rodenu zvolal:
„Nepřísluším k žádné straně, mám však nejvyšší zájem na blahobytu Irska.“
Jinými slovy, jeho lordstvo předpokládá, že Irsko má nejvyšší zájem na blahobytu hraběte z Rodenu. „To není věc politických stran, to je záležitost lordů,“ volala sněmovna jednomyslně — a tak tomu také bylo. Ale mezi oběma stranami — whigovskými lordy a toryovskými lordy, koaličními lordy a opozičními lordy — byla hned zpočátku uzavřena tajná dohoda, že návrhy zákonů zamítnou, a celá rozčilená diskuse byla jen fraškou sehranou pro reportéry novin.
Bude nám to jasné, když si vzpomeneme, že návrhy zákonů, které se staly předmětem tak prudkých sporů, nebyly dílem koaliční vlády, nýbrž pana Napiera, vrchního státního návladního pro Irsko v Derbyho vládě, a že toryové se za posledních voleb v Irsku dovolávali toho, že návrhy předložili oni. Dolní sněmovna provedla v opatřeních navrhovaných toryovskou vládou jedinou podstatnou změnu: zakázala zabavovat nesklizenou úrodu. „To nejsou tytéž návrhy,“ zvolal hrabě z Malmesbury a obrátil se na vévodu z Newcastlu, zda mu to věří. „Ovšem že ne,“ odpověděl vévoda. „Komu tedy věříte?“ „Panu Napierovi,“ odpověděl vévoda. „Nuže,“ pravil hrabě, „zde je dopis, v němž pan Napier tvrdí, že to nejsou tytéž návrhy.“ „A zde,“ pravil vévoda, „je jiný dopis, v němž pan Napier tvrdí, že to jsou tytéž návrhy.“
Kdyby byli toryové zůstali u moci, byli by se proti irským zákonům postavili koaliční lordové. Protože však byla u moci koalice, museli se toryové postavit proti svým vlastním opatřením. Koalice zdědila tyto návrhy zákonů od toryů; ovšem když vzala irskou stranu do vlády, nemohla se postavit proti návrhům zákonů v dolní sněmovně. Spoléhala však na to, že budou sprovozeny ze světa v horní sněmovně. Vévoda z Newcastlu chabě odporoval, ale lord Aberdeen prohlásil, že souhlasí s tím, aby návrhy formálně prošly druhým čtením a byly fakticky vyloučeny z pořadu dalšího zasedání. To se také stalo. Lord Derby, předseda dřívější vlády, a lord Lansdowne, nominální předseda nynější vlády a zároveň jeden z největších majitelů půdy v Irsku, se moudře rozhodli neúčastnit se zasedání a vymluvit se na indispozici.
Téhož dne schválila dolní sněmovna ve třetím čtení zákon o poplatcích z drožek, čímž obnovila oficiální předpisy o jízdném ze 14. století, a schválila doložku navrženou panem F. Scullym, aby stávky drožkářů byly trestné. Nemůžeme se teď zabývat otázkou zasahování státu do soukromých záležitostí. Můžeme jen konstatovat, že se to stalo ve freetraderské sněmovně. Tam se ovšem tvrdí, že v drožkářství vládne monopol, a ne svobodná konkurence. To je podivná logika. Nejprve se na určitou živnost uvalí daň v podobě tzv. licenčního poplatku a podrobí se speciálním policejním ustanovením, a pak se tvrdí, že následkem těchto břemen, která na ni byla uvalena, ztratila tato živnost charakter svobodného obchodu a stala se státním monopolem.
Zákon o deportacích byl rovněž projednán ve výboru. Kromě malého počtu odsouzenců, kteří budou nadále deportováni do západní Austrálie, se tímto zákonem trest deportace ruší. Když si odsouzený odpyká určitou část trestu, dostane prozatímní propouštěcí list k pobytu ve Velké Británii, který mu může být později zase odňat, a bude zaměstnán na veřejných pracích za mzdy určené vládou. Lidumilným účelem této poslední doložky je vytvořit na trhu práce umělý přebytek pracovních sil; nucená práce tam totiž bude konkurovat s prací svobodnou. Tíž lidumilové zakazují pauperům v pracovních domech jakoukoli produktivní práci z obavy, že by konkurovali soukromému kapitálu.
Londýnský týdeník „Press“, který je pod vlivem Disraeliho a je určitě nejlépe informován o různých vládních záhadách, uveřejnil v sobotu, tedy před příchodem depeše z Petrohradu, tuto podivnou zprávu:
„Dovídáme se, že ministři v soukromých a důvěrných rozhovorech prohlašují, že teď nejen nehrozí nebezpečí války, ale jestli takové nebezpečí vůbec kdy hrozilo, bylo už dávno zažehnáno. Zdá se, že návrhy, jež byly oficiálně odeslány do Petrohradu, schválil imperátor už předem, a zatímco na veřejnosti užívá britská vláda takového tónu, že to má zhoubný vliv na hospodářský život země, v soukromí si ministři tropí z celé paniky žerty, vysmívají se jako nesmyslu tomu, že by některá mocnost byla kdy opravdu zamýšlela rozpoutat válku, a o nynějším nedorozumění mluví jako o ‚záležitosti, která už byla během těchto tří týdnů urovnána‘. Co to všechno znamená? Jaké tajemství se skrývá za celým tím podivným jednáním?... Podle návrhů, které jsou nyní v Petrohradě a které imperátor schválil, ještě než byly do Petrohradu odeslány, by Turecko mělo plně vyhovět všem ruským požadavkům, které zavdaly podnět k nynější válce mezi těmito dvěma zeměmi, když jim vyhovět nechtělo. Porta se postavila proti těmto požadavkům na radu a na výslovný podnět Anglie a Francie. A nyní, opět na radu a na výslovný podnět Anglie a Francie, jim podle tohoto návrhu má vyhovět. Formálně jsou tu ruské požadavky sice poněkud pozměněny, ale věcně se na nich nezměnilo nic. Ruský imperátor, který fakticky zřizuje svůj protektorát nad velkou většinou obyvatel evropského Turecka, musí pouze prohlásit, že se tím nehodlá dotýkat svrchovaných práv sultánových. Jaký velkomyslný ústupek!“
Všeobecně se panovníkovi ve Velké Británii připisuje pouze nominální moc, a proto také všechny strany ve Velké Británii zachovávají s dvorem příměří. Kdybyste se zeptali radikála, proč jeho strana neútočí proti královským prerogativům, odpověděl by vám: To je pouhá dekorace státu, o to se nestaráme. Připomněl by vám, že královna Viktorie se jen jednou pokusila prosadit svou vlastní vůli, za známé aféry s komornou; tehdy trvala na tom, že si ponechá svou entourage[e] whigovských dvorních dam, nakonec ale musela ustoupit siru Robertu Peelovi a rozloučit se s nimi. Avšak řada okolností kolem východní otázky — nevysvětlitelná politika vlády, různá obvinění v zahraničním tisku, neustálé návštěvy ruských velkoknížat a velkokněžen v době, kdy se dalo předpoldádat, že užuž vypukne mezi Anglií a petrohradským samovládcem válka — to všechno dodává věrohodnosti pověstem, že po celou dobu východní krize byl královský dvůr spolčen s Ruskem, udržoval u vlády starého dobráka Aberdeena, ochromoval okázalé spojenectví s Francií a mařil oficiální opatření proti ruské výbojnosti. Poukazuje se na portugalskou kontrarevoluci, kterou podporovalo anglické loďstvo výhradně v zájmu Koburků.[242] Neustále se tvrdí, že lord Palmerston byl odstraněn z ministerstva zahraničních věcí také na základě intrik královského dvora. Připomíná se všeobecně známé přátelství mezi královnou Viktorií a vévodkyní z Orleansu. Je v živé paměti, že královnin manžel[f] je Koburk a královnin strýc[g] je také Koburk, který jako belgický král a zeť Ludvíka Filipa má největší zájem na Bonapartově pádu a byl sňatkem svého syna s rakouskou arcivévodkyní oficiálně přijat mezi členy Svaté aliance. A konečně se porovnává přijetí, jakého se dostává ruským hostům v Anglii, s vězněním a šikanováním, jemuž byli v poslední době vystaveni angličtí cestující v Rusku.
Pařížský list „Siècle“ před několika týdny odsoudil anglický královský dvůr. Jistý německý list se zabýval kobursko-orleánským spiknutím, které pro rodinné zájmy vnutilo prostřednictvím krále Leopolda a prince Alberta anglické vládě politickou linii ohrožující západní státy a napomáhající tajným záměrům Ruska. Bruselský list „Nation“[243] přinesl dlouhou zprávu o zasedání kabinetu v Londýně, na němž královna oficiálně prohlásila, že Bonaparte se svými nároky na svatá místa je jediným původcem nynějších komplikací, že ruskému imperátoru nejde ani tak o pokoření Turecka jako o pokoření jeho francouzského soupeře a že nikdy nedá svůj královský souhlas k jakékoli válce proti Rusku za zájmy nějakého Bonaparta.
O těchto pověstech se delikátně zmiňuje „Morning Advertiser“; měly velkou odezvu mezi veřejností, zatímco ohlas v týdenících byl velmi opatrný.
„Nechceme se pouštět do dalekosáhlých dohadů,“ píše „Leader“[244], „stačí prostě sledovat fakta. Velkokněžna Olga přijela do Anglie se svým manželem a svou sestrou, vévodkyní z Leuchtenbergu, která je z carových dcer nejdiplomatičtější. Byla přijata baronem Brunnovem a hned byla uvítána u dvora a obklopena představiteli anglické lepší společnosti, mezi nimiž byl i lord Aberdeen.“
Dokonce i „Examiner“[245], první mezi předními londýnskými týdeníky, oznamuje příjezd těchto hostí pod lakonickým nadpisem „Další Rusové“. V jednom z jeho úvodníků najdeme poznámku:
„Dnes není jediný důvod, proč by se neměla znovu zrodit Mírová společnost v nejuznávanější formě pod záštitou Jeho královské Výsosti prince Alberta.“
Otevřenější narážku si už časopis, který má takové postavení jako „Examiner“, nemůže dovolit. Článek, z něhož cituji, končí srovnáním anglické monarchie s republikou za oceánem:
„Budou-li se Američané snažit zaujmout postavení, které jsme kdysi v Evropě zaujímali my, není to naše věc. Ať mají dnes slávu a později výhody z toho, že prosazují mezinárodní právo a získávají si úctu jako ochránci slabých proti. silným. Anglie se stará jen o to, aby se udržel kurs jejích státních papírů a aby její vlastní břehy byly zabezpečeny proti jakémukoli přímému útoku cizí armády.“
Když se mělo hlasovat o navrhované úhradě 5820 liber št. za stavební práce, opravy, nábytek atd. v rezidenci britského velvyslance v Paříži pro rok končící 31. březnem 1854, otázal se pan Wise, kam se podělo oněch 1100 liber št. ročně, které jsou na udržování rezidence britského velvyslance v Paříži poukazovány už po 30 let. Sir William Molesworth byl nucen doznat, že tyto státní peníze byly prohospodařeny a že podle dobrozdání architekta Albana, kterého vláda poslala do Paříže, je rezidence britského velvyslance ve velmi zchátralém stavu. Veranda kolem domu se zhroutila, zdi se bortí, dům nebyl už několik let vymalován, schodiště se rozpadají, z odpadového potrubí se šíří odporný zápach, místnosti jsou plny hmyzu, který leze po stolech, v každém kuse nábytku a v záclonách je plno molů, koberce jsou pokáleny psy a kočkami.
Palmerstonův návrh zákona o boji proti kouři a sazím prošel druhým čtením. Jakmile bude toto opatření provedeno, nabude britské hlavní město zcela nového vzezření a v celém Londýně nezůstane jediná špinavá budova kromě parlamentu.
Napsal K. Marx 12. srpna 1853
Otištěno v „New-York Daily Tribune“,
čís. 3854 z 24. srpna 1853
Podpis: K a r e l M a r xPodle textu novin
Přeloženo z angličtiny
__________________________________
Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a — pokles; původní smysl: pokles hodnoty mince. (Pozn. red.)
b — tj. Westmorland. (Pozn. red.)
c — donekonečna. (Pozn. red.)
e — svitu, družinu. (Pozn. red.)
f — tj. princ Albert. (Pozn. red.)
g — tj. Leopold I. (Pozn. red.)
237 Tento článek zkráceně přetiskl newyorský německý list „Reform“ 27. srpna 1853.
238 Marx tu ironicky naráží na metody, jakými si Ludvík Bonaparte a bonapartistické kruhy v době, kdy připravovali státní převrat z 2. prosince 1851, získávali stoupence mezi důstojníky a vojáky v armádě. Při hostinách a vojenských přehlídkách, které Ludvík Bonaparte pořádal jako president republiky, byli důstojníci a vojáci hoštěni uzenkami, studenou zvěřinou, šampaňským atd.
239 Tím se mysli „Frankfurter Postzeitung“ [„Frankfurtské poštovní noviny“] — německé noviny, které vycházely ve Frankfurtu nad Mohanem od roku 1619 do roku 1866; v padesátých letech byly orgánem Spolkového sněmu; pod uvedeným názvem vycházely od roku 1852.
241 Členové sněmovny lordů museli podle zvyku dochovaného ze středověku skládat slavnostní slib (přísahu věrnosti) koruně. Zároveň dávala středověká Magna charta libertatum (Velká listina svobod) z roku 1215 anglickým feudálům právo vzbouřit se proti královské moci, jestliže by byly porušeny jejich feudální výsady.
242 Jde o podporu, kterou Anglie poskytla větvi koburské dynastie, která panovala v Portugalsku, v době lidového povstání proti reakčnímu režimu v letech 1846—1847. Povstání bylo nemilosrdně rozdrceno.
243 „La Nation, organe quotidien démocrate socialiste“ [„Národ, demokraticko-socialistický deník“] — list belgických maloburžoazních demokratů, vycházel v Bruselu v letech 1848—1856.
244 „The Leader“ [„Vůdce“] — anglický liberální buržoazní týdeník; byl založen roku 1850 v Londýně.
245 „The Examiner“ [„Pozorovatel“] — anglický buržoazně liberální týdeník, vycházel v Londýně v letech 1808—1881.