Karel Marx
Otázka války. — Jednání parlamentu. — Indie
Londýn, v úterý 19. července 1853
Car nejen rozpoutal válku, ale dokončil už své první tažení. Operační linie už neprobíhá za Prutem, nýbrž podél Dunaje. Co zatím podnikají západní mocnosti? Radí sultánovi, či spíše jej nutí, aby považoval válku za mír. A tak se na samovládcovy akce neodpovídá kanóny, nýbrž nótami. Na imperátora neútočí dvoje loďstvo, ale dokonce čtyři návrhy na jednání. Jeden pochází od britského kabinetu, druhý od francouzského, třetí předložilo Rakousko a čtvrtý dal narychlo dohromady „švagr“ z Postupimi[a]. Doufají, že si car z tohoto embarras de richesse[b] milostivě zvolí to, co bude nejlépe odpovídat jeho záměrům. Drouyn de Lhuys se ve své (druhé) odpovědi na (druhou) Nesselrodovu nótu[197] všemožně snaží dokázat, že „to nebyla Anglie ani Francie, kdo provedl první demonstraci“. Jako se házejí psům kosti, tak Rusko předhazuje západním diplomatům spoustu nót, aby jim opatřilo nevinnou zábavu a samo těžilo z toho, že získává čas. Anglie a Francie se na to samozřejmě daly nachytat. A jako by přijímání takových nót nebylo samo o sobě ještě dost ponižující, opatřují je nejmírumilovnějšími komentáři, jako v článku uveřejněném v „Journal de lʼEmpire“[198], který je sice podepsán panem de Laguéronnièrem, ale napsán podle pokynů císaře, který jej také sám přehlédl. Podle tohoto článku se má vyhovět ruskému vrtochu, aby „se jednalo na pravém, a ne na levém břehu Prutu“. A z druhé nóty hraběte Nesselroda se dokonce dělá jakýsi „pokus o smíření“. Používá se k tomu těchto obratů:
„Hrabě Nesselrode mluví teď jen o morálních zárukách a oznamuje, že prozatím jsou nahrazeny zárukami materiálními, čímž přímo nabádá k jednání. Za takového stavu věcí nelze považovat diplomatické prostředky za vyčerpané.“
„Assemblée nationale“, tento pařížský „ruský úřední věstník“, ironicky blahopřeje listu „Journal de lʼEmpire“ k jeho objevu, třebaže k němu dospěl pozdě, a lituje pouze toho, že se muselo dělat tolik povyku pro nic.
Anglický tisk je úplně vyveden z míry.
„Car není s to ocenit zdvořilost, kterou mu prokazují západní mocnosti... Při jednání s jinými mocnostmi není sám schopen chovat se zdvořile.“
To tvrdí „Morning Advertiser“. „Morning Post“ je rozhořčen tím, že se car ani dost málo nestará o vnitřní embarras[c] svých protivníků.
„To, že předložil jen ze zpupného vrtochu požadavek, který není nijak naléhavý, a vůbec se přitom neohlížel na situaci v Evropě, kde může každým okamžikem vypuknout požár, je téměř neuvěřitelná neopatrnost.“
Autor článku o peněžním trhu v listu „Economist“ dochází k závěru, že
„lidé se nyní z vlastní zkušeností přesvědčili, jaké obtíže působí, když všechny nejniternější zájmy světa“ (tj. zájmy burzy) „závisí na rozmarech jediného muže.“
A to jste v letech 1848— 1849 mohli vidět bustu ruského imperátora hned vedle samého veau dʼor[d].
Mezitím se sultánova[e] situace stává hodinu od hodiny obtížnější a svízelnější. Jeho finanční nesnáze jsou tím horší, že nese všechna břemena války, z níž nemá žádné výhody. Rozhořčení lidu se obrací proti němu, protože není zaměřeno proti carovi. Fanatismus muslimů mu hrozí palácovým převratem a fanatismus pravoslavných lidovými povstáními. Dnešní listy přinášejí zprávy o spiknutí proti sultánovu životu; zosnovali je muslimští studenti náležející ke staroturecké straně, která chtěla dosadit na trůn Abdülazize.[199]
Včera lordové Beaumont a Malmesbury žádali v horní sněmovně lorda Clarendona, aby vysvětlil své záměry, když už se francouzský císař nezdráhal prozradit, co zamýšlí on. Avšak lord Clarendon jen stručně oznámil, že Anglie schválila nótu pana Drouyna de Lhuys, a vykroutil se sliby, že určitě v nejbližší době podá sněmovně úplné informace. Na otázku, zda je pravda, že se Rusové zmocnili také civilní a poštovní správy v podunajských knížectvích, která už obsadili vojensky, zachoval lord Clarendon samozřejmě „mlčení“! „Těžko tomu může věřit po prohlášení knížete Gorčakova.[200]“ Lord Beaumont namítl, že se mu lord Clarendon zdá být opravdu přílišným optimistou.
V dolní sněmovně odpověděl lord John Russell na dotaz sira J. Walmsleyho o nedávném incidentu ve Smyrně[f], že se skutečně doslechl o tom, že rakouský konzul[g] dal unést nějakého maďarského emigranta[h]. Neslyšel však naprosto nico tom, že by bylo Rakousko požadovalo vydání všech maďarských a italských emigrantů. Lord John odpovídá navšechny interpelace žoviálně a tak, jak se mu to právě hodí. Oficiální zprávy nikdy nedostává a v novinách nikdy nečte to, co byste požadovali nebo očekávali, že bude číst.
„Kölnische Zeitung“[201] otiskuje dopis z Vídně, datovaný 11. července, s touto zprávou o smyrenském incidentu:
„Do Smyrny byl poslán Šekib efendi, aby zahájil vyšetřování proti původcům nepokojů, za nichž zahynul von Hackelberg. Šekib dostal též instrukce, aby vydal Rakousku emigranty rakouského nebo toskánského původu. Chargé dʼaffaires Spojených států Brown jednal o této záležitosti s Rešidem pašou, výsledky jednání však nejsou dosud známy. Právě jsem se dověděl, že vrah barona Hackelberga dostal od amerického konzula ve Smyrně pas, který jej vyjímá z pravomoci tureckých úřadů. Tato skutečnost dokazuje, že Spojené státy hodlají zasahovat do evropských záležitostí. Je rovněž jisté, že tři americké válečné lodi jsou spolu s tureckým loďstvem v Bosporu a že americká fregata ‚Cumberland‘ přivezla turecké vládě 80 000 000 piastrů.“
Bez ohledu na to, kolik je na této zprávě a na podobných zprávách pravdy, dokazují shodně jednu věc: že je americký zásah všude očekáván a že jej dokonce i část anglické veřejnosti posuzuje příznivě. Jednání amerického kapitána[i] a konzula je nadšeně schvalováno na veřejných schůzích. „Angličan“[j] ve včerejším „Advertiseru“ požadoval, aby se ve Středozemním moři objevila americká vlajka a aby zahanbila „starou pošpiněnou anglickou vlajku“ a donutila ji k akci.
Shrňme nyní tručně podstatu východní otázky: Car, pobouřen a nespokojen tím, že jeho obrovská říše se musí spokojit jen s jediným vývozním přístavem, ležícím nadto u moře, které je půl roku nesplavné a během druhé poloviny roku může být kdykoli napadeno Angličany, usiluje o uskutečnění záměru svých předků — získat přístup ke Středozemnímu moři; odřezává od těla osmanské říše její nejodlehlejší údy jeden po druhém, až nakonec její srdce, Cařihrad, přestane bít. Opakuje své periodické vpády pokaždé, když se domnívá, že jsou jeho záměry vůči Turecku ohroženy zdánlivou konsolidací turecké vlády nebo ještě nebezpečnějšími příznaky osvobozeneckého hnutí mezi Slovany. Spoléhá na zbabělost a bázlivost západních mocností, zastrašuje Evropu a přehání své požadavky, aby mohl potom vydávat za velkomyslnost, jestliže se spokojí s tím, čeho chtěl vlastně od počátku dosáhnout.
Naproti tomu západní mocnosti, nedůsledné, ustrašené a vzájemně se podezírající, nejprve povzbuzují sultána, aby se postavil carovi na odpor, protože se bojí ruských výbojů, a nakonec sultána donutí k povolnosti, protože se bojí všeobecné války, z níž by vzešla všeobecná revoluce. Jsou příliš nemohoucné a bojácné, než aby se odvážily přetvořit osmanskou říši tím, že by vytvořily řecké impérium nebo federativní republiku ze slovanských států, a usilují pouze o udržení statu quo, tj. stavu rozkladu, který znemožňuje sultánovi, aby se vymanil z moci carovy, a Slovanům, aby se vymanili z moci sultánovy.
Revoluční strana si může k takovému stavu věcí jen blahopřát. Zdiskreditování reakčních západních vlád, jejich zřejmá neschopnost hájit zájmy evropské civilizace proti ruským výbojům vyvolává nesporně zdravé rozhořčení u lidu těchto zemí, který je od roku 1849 udržován v jařmu kontrarevoluce. Nastupující průmyslová krize bude těmito komplikacemi na Blízkém východě ovlivněna a urychlena právě tak jako komplikacemi na Dálném východě, v Číně. Ceny obilí stoupají, celkový obchod stagnuje, a zároveň se devizový kurs mění v neprospěch Anglie a zlato začíná unikat na kontinent. Od 9. června do 14. července se zásoba zlata ve Francouzské bance snížila o 2 220 000 liber št., což je víc, než činil celkový přírůstek za předešlé tři měsíce.
Projednávání návrhu zákona o Indii ve výboru parlamentu není příliš zajímavé. Příznačné je, že koalice teď zamítá všechny pozměňovací návrhy a jde spolu s toryi proti svým vlastním spojencům z manchesterské školy.
Nynější situaci v Indii lze znázornit několika fakty. Správní aparát pro Indii sídlící v Anglii pohlcuje 3 % čistého důchodu, roční úroky z vnitřního dluhu a dividendy pohlcují 14 % — dohromady 17 %. Po odečtení těchto každoročních převodů z Indie do Anglie připadají ze všech výdajů určených pro Indii asi dvě třetiny, tj. 66 % na vojenské účely, kdežto výdaje na veřejné práce činí pouhých 23/4 % z celkového důchodu, čili 1 % místních důchodů v Bengálsku, 73/4 % v Agře, 1/8 % v Paňdžábu, 1/2 % v Madrásu a 1 % v Bombaji. To jsou oficiální údaje, které uveřejnila sama Společnost.
Asi tři pětiny celkového čistého důchodu plynou z půdy, asi sedmina z opia a o něco víc než devítina ze soli. Tyto zdroje dávají celkem 85 % všech příjmů.
Pokud jde o menší položky výdajů a příjmů, stačí poznamenat, že daň moturfa, která se udržela v madráském presidentství a je vybírána z krámků, ručních tkalcovských stavů, ovcí, dobytka, z rozličných povolání atd., vynáší ročně asi 50 000 liber št., tedy přibližně tolik, kolik stojí výroční bankety v East India House.
Hlavní část příjmů pochází z půdy. Protože o různých formách držby půdy v Indii se v poslední době psalo velmi mnoho a přitom populárním způsobem, chtěl bych se omezit na několik všeobecných poznámek o zamíndárském systému a o raijatvárí.
Zamíndárský systém a raijatvárí, to jsou dvě agrární revoluce, které byly provedeny na rozkaz Britů a které si vzájemně odporují. Jedna je aristokratická, druhá demokratická, jedna je karikaturou anglického landlordismu, druhá francouzského systému rolnické držby půdy. Obě jsou však škodlivé, neboť jsou plny značných vnitřních protikladů, nebyly provedeny ani v zájmu lidu, který půdu obdělává, ani v zájmu statkářů, kteří ji vlastní, nýbrž v zájmu vlády, která ji zdaňuje.
Zavedením zamíndárského systému byli rolníci v bengálském presidentství naráz zbaveni dědičných nároků na půdu, která byla dána domorodým výběrčím daní, nazývaným zamíndárové. Zavedením systému raijatvárí v presidentstvích Madrásu a Bombaji byla domorodá pozemková šlechta, mirásdárové, džágírdárové atd., spolu s prostým lidem degradována na úroveň držitelů malých políček, která sama obdělává pro výběrčího Východoindické společnosti.[202] Zamíndár byl však podivnou odrůdou anglického landlorda, neboť dostával pouhou desetinu pachtovného, kdežto devět desetin odevzdával vládě. Právě tak raijat byl divnou odrůdou francouzského rolníka, neboť neměl ani trvalý nárok na půdu a daně mu byly ukládány každý rok různě, podle sklizně. Původní třída zamíndárů, přestože nelítostně a nekontrolovatelně okrádala masy rolníků, kteří byli zbaveni dědičného nároku na půdu, byla brzy vytlačena Společností a nahrazena obchodními spekulanty, jimž nyní patří všechna půda v Bengálsku, až na pozemky, které byly dány do přímé správy vlády. Tito spekulanti vytvořili jakousi odrůdu zamíndárského systému, nazývanou patní [patnee]. Nespokojovali se úlohou prostředníků britské vlády a vytvořili sami třídu „dědičných“ prostředníků nazývaných patnídárové, kteří měli opět své subpatnídáry atd. Tak vznikla úplná hierarchie prostředníků, spočívající celou tíhou na nešťastném rolníkovi. Pokud jde o raijaty v Madrásu a Bombaji, tam se tento systém brzy zvrhl v nucené polní práce a půda ztratila všechnu hodnotu.
„Výběrčí by tu pro nedoplatky půdu prodali,“ píše pan Campbell, „jako v Bengálsku. Ale většinou prodána nebývá z toho pádného důvodu, že ji nikdo nechce koupit.“[203]
V Bengálsku tedy nacházíme jakousi kombinaci anglického landlordismu, irského systému prostředníků, rakouského systému přeměňujícího statkáře ve výběrčího daní a asijského systému, kde skutečným vlastníkem půdy je stát. V Madrásu a Bombaji nacházíme francouzského rolníka - vlastníka, který je zároveň nevolníkem a podílným pachtýřem [métayer] státu. Nedostatky všech těchto různých systémů doléhají na rolníka velmi tíživě, ale z jejich kladných rysů nemá naprosto žádný užitek. Právě tak jako francouzský rolník je raijat vydán napospas vydírání soukromých lichvářů. Ale na rozdíl od francouzského rolníka nemá dědičné, stálé vlastnické právo na svou půdu. Jako nevolník je nucen obdělávat půdu, ale na rozdíl od nevolníka není zajištěn proti bídě. Jako podílný pachtýř se musí o svou sklizeň dělit se státem, stát však není povinen půjčovat mu prostředky a inventář jako tomuto pachtýři. Jak v Bengálsku při zamíndárském systému, tak v Madrásu a Bombaji při systému raijatvárí jsou raijati — a ti tvoří jedenáct dvanáctin všeho indického obyvatelstva — strašlivě zbídačováni. A jestliže ještě neklesli fakticky tak hluboko jako irští chudí pachtýři [cottiers], vděčí za to pouze indickému podnebí, neboť na jihu mají lidé méně potřeb a víc obrazotvornosti než na severu.
Vedle pozemkové daně se musíme zabývat i daní ze soli. Jak známo, má Společnost solný monopol a prodává sůl za trojnásobek její tržní ceny. — A to se děje v zemi, kde moře, jezera, hory i přímo půda poskytují soli dostatek. Jak se solného monopolu používá v praxi, vylíčil hrabě Albemarle takto:
„Značnou část soli pro vnitřní potřebu země nakupují od Společnosti bohatí velkoobchodníci za necelé 4 rupie za maund[k]. Velkoobchodníci k ní přimísí určitý díl písku, dobývaného většinou několik mil jihozápadně od Dháky, a prodávají tuto směs druhému, nebo, počítáme-li vládu jako první, třetímu monopolistovi asi za 5 nebo 6 rupií. Ten přimísí ještě trochu hlíny nebo popela, a když pak sůl projde ještě mnoha rukama na cestě z velkých měst až do vesnic, zvýší se cena na 8 až 10 rupií a obsah příměsi stoupne na 25 až 40 %. Nakonec platí obyvatelstvo za sůl od 21 liber št. 17 šilinků 2 pencí do 27 liber št. 6 šilinků 2 pencí, jinými slovy 30krát až 36krát víc než zámožnější obyvatelstvo Velké Británie.“[204]
Jako ukázku anglické buržoazní morálky bych uvedl, že pan Campbell hájí opiový monopol, protože prý brání Číňanům, aby požívali příliš mnoho tohoto omamného prostředku, a zároveň brání lihovinový monopol (licence na prodej lihovin v Indii), protože přinesl skvělý vzrůst spotřeby lihovin v Indii.
Zamíndárský systém, raijatvárí a daň ze soli spolu s indickým podnebím vytvářejí živnou půdu pro šíření cholery — této zhoubné choroby, která z Indie napadá i západní svět. Výrazný a strašlivý příklad solidarity lidských útrap a zlořádů!
Napsal K. Marx 19. července 1853
Otištěno v „New-York Daily Tribune“,
čís. 3838 z 5. srpna 1853
Podpis: K a r e l M a r xPodle textu novin
Přeloženo z angličtiny
__________________________________
Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a — tj. Bedřich Vilém IV. (Pozn. red.)
b — přemíra bohatství; obtížný výběr pro přílišnou hojnost. (Pozn. red.)
c — potíže. (Pozn. red.)
d — zlatého telete. (Pozn. red.)
e — tj. sultána Abdülmedžida. (Pozn. red.)
g — tj. Weckbecker. (Pozn. red.)
h — tj. Kosztu. (Pozn. red.)
i — tj. Ingrahama. (Pozn. red.)
j — tj. Alfred Richards. (Pozn. red.)
k — maund (hindsky: man) — míra pro sypké hmoty v Indii, v různých oblastech nestejná, v Madrásu a v Bombaji asi 12 kg, v Bengálsku zhruba 38 kg. (Pozn. čes. red.)
197 Tím je míněna odpověď francouzského ministra zahraničních věcí Drouyna de Lhuys z 15. července 1853 na Nesselrodovu cirkulární nótu (oběžník) z 2. července (20. června) 1853 ruským diplomatickým zástupcům v zahraničí. V těchto dokumentech se ruská a francouzská vláda vzájemně obviňovaly, že vyprovokovaly konfiikt. Nesselrode ve svém oběžníku tvrdil, že první projevy nepřátelství vyšly od Anglie a Francie, které vyslaly eskadry k úžinám, dříve než ruské vojsko vtáhlo do podunajských knížectví. V nótě Drouyna de Lhuys se všechna odpovědnost za konflikt svalovala na Rusko.
198 „Journal de lʼEmpire“ [„Časopis císařství“] — podtitul listu „Le Pays“ (viz poznámku [34]).
199 Jde o spiknutí proti sultánu Abdülmedžidovi, které zorganizovali odpůrci politiky tanzimatu (reforem). Počátkem této politiky byl Abdülmedžidův chatt-i-šeríf (výnos) zroku 1839, jímž se slibovalo provedení určitých reforem, úprava daňového systému, záruka bezpečnosti života a majetku poddaných atd. Nová politika měla posílit monarchii cestou kompromisu s rodící se buržoazií. Přestože rozsah připravovaných reforem byl velmi omezený, narazil pokus o jejich provedení na zavilý odpor reakčních živlů seskupených kolem sultánova bratra Abdülazize.
200 Tím se myslí prohlášení velitele ruských vojsk v Podunají Gorčakova k obyvatelům Moldavska a Valašska, vydané při obsazování těchto dvou knížectví v létě 1853. V prohlášení se pravilo, že příchod ruského vojska do podunajských knížectví nemá vést ke změně politického zřízení a poměrů, které byly těmto knížectvím zaručeny dřívějšími smlouvami.
201 „Kölnische Zeitung“ [„Kolínské noviny“] — německý deník, který pod tímto názvem vycházel v Kolíně nad Rýnem od roku 1802; za revoluce 1848—1849 a v období reakce, které po ní následovalo, obrážela se v tomto listu zbabělá a zrádcovská politika pruské liberální buržoazie.
202 Zamíndárský systém a raijatvárí — viz poznámku [117].
Výběrčí (collector) — anglický úředník v Indii, který byl nejvyšším správcem obvodu a zároveň nejvyšším soudcem a hlavním výběrčím daní.203 George Campbell, „Modern India: a Sketch of the System of Civil Govemnment“, Londýn 1852, str. 395.
204 Marx cituje z Albemarlova projevu ve sněmovně lordů 1. července 1853 podle zprávy, kterou přinesly „Times“ 2. července 1853.