Karel Marx
*Layardova interpelace. —
Boj kolem zákona o desetihodinové pracovní doběLondýn, v pátek 8. července 1853
Nyní, kdy podunajská knížectví byla skutečně okupována a kdy se blíží dlouho předvídaná krize, anglický tisk pozoruhodně zmírnil svůj bojovný tón a vcelku se neprotestuje proti doporučení obsaženému ve dvou postupně uveřejněných úvodnících „Times“, že „nedokáže-li Rusko ovládnout svůj sklon k civilizování barbarských provincií, udělala by Anglie lépe, kdyby mu nebránila a vyhnula se tak tomu, že by zbytečnou zatvrzelostí porušila mír“.
Snaha vlády utajovat všechny informace o ožehavém tureckém problému vyústila v neobyčejně směšnou frašku, sehranou současně v obou sněmovnách parlamentu. V dolní sněmovně oznámil slavný restaurátor starobylého Ninive[172] pan Layard, že večer navrhne, aby byly sněmovně poskytnuty co nejúplnější informace o Turecku a Rusku. Po tomto oznámení se v dolní sněmovně odehrála takováto scéna:
Layard: Podání návrhu jsem ohlásil na zítřek. Včera jsem dostal přípis se žádostí, abych podání návrhu odložil na pondělí 11. t. m. Včera odpoledne jsem nemohl odpovědět, bylo to možné teprve dnes ráno. K svému překvapení jsem však zjistil, že aniž o tom vím, byl jsem včera ve sněmovně; v seznamu návrhů, otištěném s výsledky hlasování, jsem si totiž přečetl, že pan Layard odložil svůj návrh z pátku 8. července na pondělí 11. července! Takovéto zacházení s nezávislými poslanci se mi zdá nedůstojné.
Gladstone: Nevím, na čí příkaz nebo zmocnění bylo v bulletinu sněmovny uveřejněno odložení návrhu. Mohu však váženého poslance ujistit jednou věcí: ať už bylo učiněno cokoli, bylo to učiněno bona fide[a].
Layard: Chtěl bych vědět, kdo uveřejnil v bulletinu oznámení, že se návrh odkládá. Jaký máte důvod k odložení návrhu na pondělí?
Gladstone: Lord Russell je indisponován.
Layard: Pak tedy odložím svůj návrh na pondělí.
Diraeli: Podle mého názoru je třeba, aby vláda toto opatření vysvětlila, tím spíše, že projednávání zákona o Indii, v rozporu s dohodou, je ohlášeno v bulletinu na zítřek.
Nastala pauza, až sir Charles Wood pokorně doznal, že hříšníkem byl v obou případech on, chopil se však Gladstonova náznaku a prohlásil, že vůči panu Layardovi jednal s těmi nejlepšími úmysly.
Rub téže mince se ukázal v horní sněmovně, kde indispozice nebohého lorda Russella neměla rozhodně nic co dělat s návrhem markýze Clanricarda, obdobným návrhu Layardovu; byl rovněž ohlášen na pátek, když byl předtím na žádost ministrů několikrát odložen.
Lord Brougham vyslovil ujištění, že se nedomluvil s žádným členem vlády, že však považuje návrh lorda Clanricarda, ohlášený na zítřek, při nynějším stavu věcí za velmi nevhodný. Žádá proto, aby se k tomu vyslovil ministr zahraničních věcí.
Lord Clarendon není rozhodně toho názoru, že by neomezená rozprava o tomto problému v této chvíli nemohla způsobit škodu nebo nepříjemnosti. Právě totiž probíhá jednání; přesto prý však cítí, že po několika odkladech by už neměl znovu žádat svého urozeného přítele, aby svůj návrh odvolal. Dovolí si však odpovědět tak, že neřekne víc, než mu dovoluje jeho smysl pro odpovědnost vůči veřejnosti. Přesto by však svého urozeného přítele žádal, aby byl alespoň tak laskav a odložil svůj návrh na příští pondělí, neboť by bylo vhodné, aby rozprava probíhala v obou sněmovnách současně, a lordu J. Russellovi je velmi zle.
Hrabě Ellenborough: Urozený markýz by si počínal velmi rozvážně, kdyby svůj návrh, ohlášený na zítřek, odložil nejen na pondělí, nýbrž vůbec, aniž by zatím určil přesné datum jeho podání.
Lord Derby vyjádřil své překvapení nad tím, že urozený markýz navrhl problém k projednání, a plně souhlasí s názory urozeného hraběte (Ellenborougha).
Hrabě Grey: Po prohlášení lorda Clarendona je zajisté každému zřejmé, že by bylo na místě rozpravu odročit.
Markýz z Clanricardu pak návrh odvolal.
Hrabě Fitzwilliam by se rád zeptal, zda ruský manifest z 26. června, obsahující vyhlášení svaté války proti Turecku, je autentický.
Hrabě Clarendon odpovídá, že dostal tento dokument od vyslance Jejího Veličenstva v Petrohradě.
Hrabě Malmesbury: Vzhledem k důstojnosti urozených lordů by bylo na místě, aby je vláda ujistila, že se všemožně vynasnaží zabránit tomu, aby se podobná rozprava nekonala v pondělí v druhé sněmovně.
Hrabě Aberdeen: Já a moji kolegové vynaložíme všechen svůj vliv a učiníme všechno, co je v našich silách, abychom takové rozpravě zabránili.
Resumé: Dolní sněmovna je nejprve podvodem donucena, aby rozpravu odložila. Pak, pod záminkou, že dolní sněmovna rozpravu odročila, je horní sněmovna donucena ke stejnému postupu. Pak se „urození“ lordové rozhodnou odložit podání návrhu ad inflnitum[b] a konečně důstojnost „nejurozenějšího shromáždění na povrchu zemském“ vyžaduje, aby i sněmovna neurozených odložila podání návrhu ad infinitum.
Na interpelaci pana Liddella odpověděl lord Palmerston na téže schůzi:
„Nedávné přerušení plavby v Sulinském hrdle v ústí Dunaje bylo způsobeno nahodilými okolnostmi; voda vystoupila z břehů a proud se zpomalil natolik, že se na mělčinách zvětšil nános bahna. Jsem nucen prohlásit, že vláda má už řadu let důvody ke stížnostem na nedbalost ruské vlády, která neplní své povinnosti držitele území, v němž leží dunajská delta, a neudržuje Sulinské hrdlo náležitě splavné, třebaže Rusko vždy uznávalo, že je to jeho povinností plynoucí z drinopolské smlouvy. Dokud bylo ústí Dunaje součástí tureckého území, byla v místech, kde jsou nánosy, udržována hloubka 16 stop, kdežto nyní pro nesvědomitost ruských úřadů klesla na 11 stop a i těchto 11 stop je překážkami u břehů, písečnými nánosy a ztroskotanými a potopenými loděmi, jež jsou ponechávány na dně, omezeno jen na malý a úzký pruh. Není-li klidné počasí a nemá-li loď zkušeného lodivoda, může tu proto vůbec proplout jen s velkými obtížemi. Zaviňují to i konkurenční zájmy Oděsy, jež by chtěla zabránit vývozu zboží po Dunaji a strhnout jej pokud možno na sebe.“
Anglická vláda patrně doufá, že zmocní-li se Rusko podunajských knížectví, bude ústí Dunaje znovu otevřeno, neboť přestane rivalita Oděsy.
Před několika měsíci jsem měl příležitost zabývat se úspěchý agitace za desetihodinový pracovní den v továrních obvodech.[173] Hnutí se od té doby rozvíjelo dál, až konečně našlo odezvu i v zákonodárném sboru. Dne 5. t. m. požádal pan Cobbett, poslanec za Oldham, aby mu bylo dovoleno předložit návrh zákona na omezeni práce v továrnách na deset hodin v prvních pěti dnech v týdnu a na sedm a půl hodiny v sobotu. Bylo mu povoleno návrh předložit. Za předběžné rozpravy se lord Palmerston tak rozhorlil, až mu uklouzla přímá hrozba, že nenajde-li se jiný prostředek k ochraně žen a dětí v továrnách, navrhne, aby byla omezena doba práce strojů. Sotva tuto větu vyřkl, propukla proti neopatrnému státníkovi opravdová bouře rozhořčení nejen mezi přímými zástupci průmyslových magnátů, nýbrž zejména mezi jejich a jeho přáteli z řad whigů, jako je sir George Grey, pan Labouchere aj. Lord John Russell si vzal Palmerstona stranou a po půlhodinové rozmluvě mezi čtyřma očima se velmi zapotil, když uklidňoval bouři ujišťováním, že „se mu zdá, že jeho váženému příteli bylo zcela chybně porozuměno, neboť když mluvil pro omezení doby práce strojů, chtěl se vlastně vyslovit proti takovému omezení“. Takovéto absurdní kompromisy jsou u koalice na denním pořádku. Ta má za všech okolností právo něco jiného říkat a něco jiného mít na mysli. Pokud jde o lorda Palmerstona, nelze zapomínat na to, že tento starý dandy liberalismu vyhnal před několika lety stovky irských rodin ze svých „statků“, právě tak jako to učinila vévodkyně ze Sutherlandu s příslušníky starobylých klanů.[174]
Pan Cobbett, který tento návrh zákona předložil, je syn známého Williama Cobbetta a zastupuje týž volební obvod, který zastupoval jeho otec. Svou politiku stejně jako poslanecký mandát zdědil po otci, a proto je opravdu nezávislá, ale poněkud se neshoduje se stanoviskem dnešních politických stran. William Cobbett byl nejschopnějším představitelem či spíše zakladatelem starého anglického radikalismu. Byl první, kdo odhalil tajemství tradiční stranické války mezi toryi a whigy, strhl parazitní whigovské oligarchii liberální masku, bojoval proti landlordismu ve všech jeho formách, zesměšňoval pokryteckou hrabivost anglikánské církve a útočil proti plutokracii v jejích dvou nejvýraznějších vtěleních proti „staré dámě z Threadneedle Street“ (Anglická banka) a proti panu Skrblíkovi a spol. (věřitelé státu)[175]. Navrhoval anulování státního dluhu, konfiskaci církevních statků a zrušení všech druhů papírových peněz. Pozoroval, jak politická centralizace krok za krokem oklešťuje místní samosprávu, a odsuzoval to jako porušování výsad a svobod anglického občana. Nechápal, že je to nevyhnutelný důsledek průmyslové centralizace. Hlásal všechny politické požadavky, které pak byly shrnuty v Lidové chartě; u něho však šlo spíš o politickou chartu průmyslové maloburžoazie než průmyslového proletariátu. Svým instinktem a sympatiemi byl plebejec, ale jeho duch se zřídkakdy povznesl nad úroveň buržoazních reforem. Teprve v roce 1834, krátce před svou smrtí, po vydání nového chudinského zákona[176], začal William Cobbett tušit, že existence průmyslových magnátů je pro lidové masy právě tak škodlivá jako existence statkářů, bankéřů, lichvářů a anglikánských duchovních. Byl-li tedy William Cobbett na jedné straně předchůdcem moderního chartismu, byl na druhé straně, a to v daleko větší míře, zarytý John Bull. Byl zároveň nejkonzervativnějším i nejdestruktivnějším mužem Velké Británie — nejryzejším zosobněním staré Anglie i nejodvážnějším hlasatelem mladé Anglie. Podle něho nastal úpadek Anglie v období reformace a největší ponížení anglického lidu přinesla takzvaná slavná revoluce z roku 1688. Pro něho neznamenala tedy revoluce nastolení nového, nýbrž obnovení starého, nikoli začátek nového věku, nýbrž návrat k „starým zlatým časům“. Přehlédl však, že období domnělého úpadku anglického lidu se přesně shoduje s počátkem vzestupu buržoazie, s rozvojem moderního obchodu a průmyslu, a že stejným tempem, jakým se zvyšovala úroveň obchodu a průmyslu, zhoršovalo se hmotné postavení lidu a místní samospráva ustupovala politické centralizaci. Nemohl nevidět velké změny, které doprovázely rozklad staré anglické společnosti od osmnáctého století, a to zraňovalo jeho srdce. Viděl sice účinek, ale nechápal příčiny, nechápal působení nových společenských sil. Neviděl novodobou buržoazii, nýbrž pouze onu část aristokracie, která měla dědičný monopol na vysoká úřední postavení a opatřovala pečetí zákona všechny změny vynucené novými potřebami a nároky buržoazie. Viděl stroj, ale neviděl skrytou sílu, která jej pohání. V jeho očích byli proto za všechny změny, k nimž došlo od roku 1688, odpovědni whigové. Je považoval za prapříčinu úpadku Anglie a ponížení anglického lidu. Proto fanaticky nenáviděl whigovskou oligarchii a neustále vystupoval proti ní. Takto vznikl onen podivný jev, že William Cobbett, který instinktivně hájil zájmy lidových mas proti útokům buržoazie, byl v očích světa i podle svého vlastního přesvědčení obhájcem průmyslové buržoazie proti dědičné aristokracii. Jako publicista nebyl dosud překonán.
Nynější pan Cobbett, který za změněných okolností pokračuje v politice svého otce, nutně sklouzl do kategorie liberálních toryů.
„Times“ chtějí vynahradit svůj pokorný postoj vůči ruskému carovi zvýšenou arogancí vůči anglickým dělníkům, a uveřejnily proto o Cobbettově návrhu úvodník, který měl být ohromující, ale dopadl prostě absurdně. „Times“ nemohou popírat, že omezení doby práce strojů je jediný prostředek, jak donutit majitele továren, aby dodržovali platné zákony o pracovní době v továrnách. Nedovedou však pochopit, jak to, že někdo napohled zcela rozumný může navrhovat k dosažení nějakého cíle prostředek, který je k dosažení tohoto cíle jedině vhodný. Nynější zákon o desetiapůlhodinovém pracovním dni[177] je jako všechny tovární zákony pouhý fiktivní ústupek vládnoucích tříd dělníkům. Dělníci však nejsou spokojeni s fiktivním ústupkem a troufají si žádat ústupky skutečné. „Times“ prý jaktěživy neslyšely něco tak směšného a výstředního. Jestliže bude parlament továrníkovi bránit, aby nechal své dělníky pracovat 12, 16 či jakýkoli jiný počet hodin, pak — prohlašují „Times“ — „Anglie přestane být zemí, kde žijí svobodní lidé“. Jako onen gentleman z Jižní Karolíny, který byl pohnán před londýnský soud a odsouzen za to, že veřejně zmrskal svého černocha, jehož si přivezl z druhého břehu Atlantiku, velmi rozhněvaně zvolal: „A to chcete tvrdit, že je nějaká svoboda v zemi, kde člověk nesmí zmrskat vlastního negra?“ Jestliže se někdo stane továrním dělníkem a uzavře se zaměstnavatelem smlouvu, podle níž se prodává na šestnáct nebo osmnáct hodin, místo aby se pořádně vyspal, jak si to může dovolit lépe situovaný smrtelník, je to třeba vysvětlit tím, jak praví „Times“, že
„přirozené pohnutky neustále přizpůsobují nabídku poptávce a zaměřují lidi na povolání, která jsou jim nejpříjemneší a nejvíc jim vyhovují“.
Zákonodárství samozřejmě nesmí do této travail attrayant[c] zasahovat. Jestliže omezíte dobu práce strojů na určitou část dne, dejme tomu od 6 hodin ráno do 6 hodin večer, pak, prohlašují „Times“, můžete zakázat stroje vůbec. Jestliže zhasnete plynové světlo na ulicích, jakmile vyjde slunce, musíte je zhasnout i v noci. „Times“ jsou proti vměšování zákona do soukromých zájmů a snad z tohoto důvodu jsou pro novinovou dávku, dávku z inzerátů a kolkovné, aby byly poškozovány soukromé zájmy jejich konkurentů, a zároveň žádají, aby parlament vyhověl jejich vlastním zájmům a zrušil poplatek z příloh. Rozčilují se nad jakýmkoli zasahováním parlamentu do posvátných zájmů továrníků, i když tu jde o životy a morálku celých generací, ale hned spouštějí velký pokřik a žádají co nejrozhodnější zásah do zájmů fiakristů a drožkářů, i když nebylo v sázce nic než pohodlí několika obtloustlých pánů ze City a snad i gentlemanů z Printing House Square[178]. Buržoazní ekonomové nám dosud říkali, že hlavním účelem strojů je zkrátit pracovní dobu a nahrazovat tělesnou práci a dřinu. Teď však „Times“ doznávají, že za nynějšího třídního zřízení stroje nezkracují, nýbrž prodlužují pracovní dobu — že nejprve odejmou individuální práci kvalitu a pak nutí dělníka, aby ztrátu kvality vynahradil kvantitou; tak přidávají hodinu k hodině, noční práci k denní práci v procesu, který se zastavuje jen v krátkých obdobích průmyslových krizí, kdy je dělníkovi odpírána práce vůbec — kdy se mu tovární vrata zavřou před nosem a kdy může užívat dovolené, nebo zlíbí-li se mu může se oběsit.
Napsal K. Marx 8. července 1853
Otištěno v „New-York Daily Tribune“,
čís. 3826 z 22. července 1853
Podpis: K a r e l M a r xPodle textu novin
Přeloženo z angličtiny
__________________________________
Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a — v dobré vůli. (Pozn. red.)
b — na neurčito. (Pozn. red.)
c — přitažlivé práce. (Pozn. red.)
172 Tím se myslí vykopávky Ninive, hlavního města starověké Asýrie, které v letech 1845—1851 prováděl anglický archeolog Layard.
173 Jde o Marxův článek „Parlamentní debaty. — Duchovenstvo a boj za desetihodinový pracovní den. — Smrt z hladu“ (viz Marx-Engels, Spisy 8, zde).
174 Viz Marxův článek „Volby. — Finanční komplikace. — Vévodkyně ze Sutherlandu a otroctví“ (viz Marx-Engels, Spisy 8, zde).
175 Threadneedle Street — název londýnské ulice, kde je budova Anglické banky.
Pan Skrblík a spol. — zde je v textu ironicky použito anglického výrazu „muckworm“ (doslova: „hnojný červ“), který v obrazném smyslu znamená: „skrblík“, „lakomec“.176 Chudinský zákon, schválený roku 1834, připouštěl jen jednu formu pomoci chudým — umístění v pracovních domech (workhouses) s vězeňským režimem, kterým lid říkal „bastily chudých“.
177 5. srpna 1850 schválil parlament zákon, jímž se zaváděl l01/2hodinový pracovní den pro ženy a mládež a stanovil se začátek a konec pracovní doby. K přijetí tohoto zákona přiměly parlament protesty dělníků proti rozhodnutí Court of Exchequer (soud státní pokladny), který fakticky schvaloval přestupky továrníků proti zákonu o desetihodinovém pracovním dni z roku 1847. Zákon z roku 1850 zakazoval továrníkům používat systému práce na směny — tímto způsobem totiž obcházeli zákon z roku 1847 — ale zároveň oficiálně uzákoňoval prodloužení pracovního dne o půl hodiny.