Karel Marx
Ruská politika vůči Turecku. — *Dělnické hnutí v Anglii[151]
Londýn, v pátek 1. července 1853
Od roku 1815 se evropské velmoci ničeho tak nebojí jako porušcní statu quo. Avšak jakákoli válka mezi kterýmikoli dvěma z těchto velmocí by tento status quo zvrátila. Proto se mlčky trpělo pronikání Ruska na východ, proto je nikdo nikdy nežádal o nějakou náhradu; muselo jen západním mocnostem poskytnout nějakou, třeba absurdní záminku, aby mohly zůstat neutrální a aby nebyly nuceny zasáhnout proti ruské agresi. Rusko bylo neustále velebeno pro shovívavost a velkomyslnost svého „vznešeného panovníka“, který se nejen milostivě uvolil zastírat nepokrytou a nestoudnou podlízavost západních vlád, ale byl dokonce tak velkomyslný, že ukusoval z Turecka kousek po kousku, místo aby je zhltl naráz. Ruská diplomacie si tak zvykla spoléhat se na ustrašenost západních státníků a diplomatické umění v Rusku postupně upadalo do tak dokonalé šablonovitosti, že se historie nynějších jednání dá téměř doslova sledovat v análech minulosti.
Jak liché jsou záminky, na kterých Rusko nyní staví, se ukázalo, když sultán[a] ve svém novém fermanu udělal cařihradskému patriarchovi ve všem, co se týká církve, větší ústupky, než žádal sám car. Ale byla snad „pacifikace Řecka“[152] solidnější záminkou? Když kdysi de Villèle, aby rozptýlil sultánovy[b] obavy a dokázal dobrou vůli velmocí, navrhl, „aby spojenci především uzavřeli smlouvu, která by osmanské říši zaručovala zachování statu quo“, ruský velvyslanec v Paříži[c] se postavil rozhodně proti tomu a prohlásil, že
„Rusko projevuje velkomyslnost ve svých vztazích k Portě a má bezmeznou úctu vůči přáním svých spojenců, je však přesto nuceno vyhradit si pouze pro sebe právo řešit své neshody s dívánem; společná záruka poskytnutá osmanské říši, nehledě na to, že by byla neobvyklá a překvapující, by ranila city jeho panovníka a porušila by práva, kterých Rusko nabylo, a zásady, na nichž jsou tato práva založena.“[153]
Rusko nyní požaduje, aby mohlo obsadit podunajská knížectví, aniž by Porta byla oprávněna považovat tento krok za casus belli.
V roce 1827 Rusko požadovalo, aby mu bylo dovoleno „obsadit Moldavsko a Valašsko jménem tří mocností“.
V manifestu o vyhlášení války z 26. dubna 1828 však Rusko prohlašovalo:
„Naši spojenci nás vždy shledají ochotnými sladit náš postup s jejich postupem při uplatňování londýnské smlouvy[154], vždy připravenými pomáhat v díle, k němuž nás zavazuje naše náboženství a naše posvátná úcta k lidstvu, vždy svolnými využít našeho postavení pouze k urychlenému plnění smlouvy ze 6. července.“
V ruském manifestu z 1. října 1829 se prohlašovalo, že
„Rusku byla vždy cizí jakákoli touha po výbojích a jakékoli expanzívní snahy.“
Ruský velvyslanec v Paříži psal v téže době hraběti Nesselrodovi:
„Když carská vláda zkoumala otázku, zda je vhodné pozvednout zbraň proti Portě, mohli snad o naléhavosti tohoto opatření pochybovat ti, kdo dost neuvažovali o následcích krvavých reforem, které vládce osmanské říše právě s tak strašlivou ukrutností uskutečnil.
Imperátor prozkoumal turecký systém a Jeho Veličenstvo se přesvědčilo, že tento systém obsahuje zárodek fyzické a morální organizace, kterou dosud neměl. Jestliže byl sultán s to zorganizovat proti nám rozhodnější a spořádanější odpor už nyní, třebaže zatím stačil sotva připravit základy svého nového plánu reforem a zlepšení, na jak tuhý odpor bychom byli narazili, kdyby byl měl čas dát svému plánu důkladnější strukturu. Za nynějšího stavu věcí si můžeme jen blahopřát, že jsme jej napadli dřív, než se nám stal nebezpečnějším, neboť každý odklad by pro nás byl znamenal relativní zhoršení situace a způsobil by nám větší potíže, než na jaké jsme narazili.“
Rusko zamýšlí nyní podniknout agresívní akci a až potom o ní jednat. V roce 1829 napsal kníže Liven hraběti Nesselrodovi:
„Omezíme se na obecné problémy, neboť jakákoli zevrubná sdělení o tak delikátní záležitosti by mohla být opravdu nebezpečná, a jakmile začneme s našimi spojenci projednávat články smlouvy s Portou, budou spokojeni jen tehdy, když nabudou dojmu, že nás donutili k nenapravitelným obětem. Mír musí být podepsán v našem táboře, a teprve až bude uzavřen, musí se Evropa dovědět o jeho podmínkách. Pak už bude pozdě na námitky a Evropa si klidně nechá líbit to, čemu už nebude moci zabránit.“
Rusko už po několik měsíců pod různými záminkami odkládá rozhodný čin, aby mohlo protahovat stav, který není ani válečný, ani mírový, stav, který je pro Rusko snesitelný, pro Turecko však zhoubný. Přesně tak jednalo v období, o němž jsme se právě zmínili. Jak řekl Pozzo di Borgo:
„Naše politika je zaměřena na to, aby se v příštích čtyřech měsících nic nového nestalo, a doufám, že se nám to podaří, protože lidé většinou dávají přednost vyčkávání; zato pátý měsíc musí být bohatý na události.“
Třebaže car zahrnul tureckou vládu nejhoršími urážkami a nyní vyhrožuje, že si násilím vymůže nejpotupnější ústupky, spustil přesto velký pokřik o svém „přátelství k sultánu Abdülmedžidovi“ a o svém přání „zachovat osmanskou říši“. Svaluje na sultána „odpovědnost“ za to, že odmítá jeho „spravedlivé požadavky“, že neustále „zraňuje jeho přátelství a city“, že odmítl jeho „nótu“ a pohrdl jeho „ochranou“.
Roku 1828, když Pozzo di Borgo odpovídal na dotazy Karla X. o neúspěchu ruských vojsk v tažení z tohoto roku, prohlásil, že imperátor by nechtěl hnát válku à lʼoutrance[d], jestliže to nebude nezbytně třeba, a doufal, že sultán využije jeho velkomyslnosti, že však tento pokus nyní ztroskotal.
Krátce předtím, než se Rusko pustilo do nynějšího sporu s Portou, snažilo se vytvořit všeobecnou koalici kontinentálních mocností proti Anglii v otázce emigrantů, a když se mu tento pokus nepodařil, pokoušelo se o koalici s Anglií proti Francii. Podobně v letech 1826 až 1828 zastrašovalo Rakousko „pruskými ctižádostivými plány“ a zároveň se všemožně snažilo posilovat Prusko a podporovat jeho nároky, aby mu umožnilo stát se protiváhou Rakouska. V nynější cirkulární nótě[155] prohlašuje Bonaparta za jediného rušitele míru pro jeho nároky týkající se svatých míst, ale zároveň se vyjadřuje stylem Pozza di Borgo, který tehdy připisoval
„všechen neklid, který zachvátil Evropu, na vrub knížeti Metternichovi“ a snažil se „přesvědčit vévodu z Wellingtonu, aby sám uvážil, že přílišná povolnost vůči vídeňské vládě by byla na újmu jeho vlivu na všechny ostatní, a navléci všechno tak, aby o sblížení mezi Francií a Velkou Británií už neusilovalo Rusko, nýbrž Velká Británie, která předtím odmítla Francii, aby se mohla sblížit s vídeňskou vládou.“
Kdyby teď Rusko ustoupilo, bylo by to pro ně velmi pokořující. V přesně stejné situaci se octlo po prvním neúspěšném tažení v roce 1828. Co bylo tehdy jeho hlavním cílem? Odpovězme slovy ruského diplomata:
„Druhé tažení je nezbytné, abychom si zajistili převahu potřebnou pro zdárné vyjednávání. Až k tomuto jednání dojde, musíme být s to diktovat okamžitě a rázně vlastní podmínky... Bude-li mít Jeho Veličenstvo moc učinit víc, spokojí se s tím, že bude požadovat méně. Podle mého názoru musí být k získání takové převahy zaměřeno všechno naše úsilí. Tato převaha se dnes stala podmínkou naší politické existence v takové podobě, v jaké ji musíme vytvořit a udržovat v očích celého světa.“
Neobává se však Rusko společné akce Anglie a Francie? Zajisté. O prostředcích, které má Rusko k dispozici pro rozbití spojenectví mezi Francií a Anglií, čteme v tajných memoárech objevených za vlády Ludvíka Filipa:
„Kdyby došlo k válce, v níž by se Anglie spojila s Francií, nemělo by Rusko naději na úspěch, pokud by toto spojenectví nebylo rozbito; alespoň Anglie by musela přislíbit svou neutralitu v kontinentálním konfliktu.“
Otázka je: Věří Rusko ve společnou akci Anglie a Francie? Citujeme opět ze zpráv Pozza di Borgo:
„Od doby, kdy myšlenka na zánik turecké říše ustoupila do pozadí, je nepravděpodobné, že by britská vláda riskovala všeobecnou válku, aby sultánovi umožnila vyhnout se tomu či onomu ústupku. Zejména to bude nepravděpodobné na začátku chystaného tažení, kdy všechno bude ještě nejasné a nejisté. Tyto úvahy by svědčily o tom, že nemáme důvod obávat se otevřené roztržky s Velkou Británií, neboť Británie se pravděpodobně spokojí s tím, že poradí Portě, aby požádala o mír, a nabídne jí přátelské služby při jednání, jestliže k němu dojde; nepůjde však dál, jestliže sultán odmítne nebo my nepovolíme.“
A pokud jde o Nesselrodův názor na „dobráka“ Aberdeena, ministra z roku 1828 a ministra z roku 1853, bude dobře citovat tento výňatek ze zprávy knížete Livena:
„Lord Aberdeen mě v rozhovoru znovu ujistil, že Anglie nikdy nezamýšlela vyhledávat spory s Ruskem, že se však obává, že postoj anglické vlády v Petrohradě dobře nechápou; on se tak prý dostal do choulostivé situace. Veřejné mínění se může každou chvíli hrozivě obrátit proti Rusku. Britská vláda mu nemůže stále čelit, a bylo by nebezpečné dráždit veřejnost otázkami, jež se tak těsně dotýkají nacionálních předsudků. Naproti tomu prý můžeme s plnou důvěrou spoléhat na přátelský postoj anglické vlády, která proti podobným tendencím bojuje.“
Jediné, co na nótě pana Nesselroda z 11. června udivuje,, není „nestoudná směsice tvrzení vyvrácených činy a výhrůžek zahalených do květnatých frází“, nýbrž přijetí, jakého se ruským diplomatickým nótám dostává v Evropě poprvé. Místo obvyklé úcty a obdivu vyvolávají ruměnec studu za minulost a neuctivý posměch západního světa nad touto nestoudnou směsicí nároků, rafinovanosti a pravého barbarství. A to Nesselrodova cirkulární nóta a „ultimatissimum“ z 16. června nejsou o nic horší než tolik obdivovaná mistrovská díla Pozza di Borgo a knížete Livena. Šéfem ruské diplomacie je dnes jako tehdy hrabě Nesselrode.
Koluje žertovná historka o dvou perských přírodovědcích, kteří zkoumali medvěda. Jeden z nich takové zvíře ještě nikdy neviděl a zeptal se, zda tento živočich rodí živá mláďata nebo klade vejce. Druhý, který byl lépe informován, na to odpověděl: „Tohle zvíře je schopno všeho.“ Ruský medvěd je nepochybně schopen všeho, dokud je si vědom, že ostatní zvířata, s nimiž má co dělat, nejsou schopna ničeho.
En passant[e], za zmínku stojí pozoruhodné vítězství, jehož Rusko právě dosáhlo v Dánsku, kde bylo většinou 119 hlasů proti 28 schváleno královské prohlášení tohoto znění:
„Ve shodě se 4. článkem ústavy z 5. června 1849 vyslovuje spojený parlament svůj souhlas s ustanovením Jeho Veličenstva o následnictví v celém dánském království podle královského poselství o následnictví ze 4. října 1852, obnoveného 13. června 1853.“
Stávky a sdružování dělníků se šíří rychle a v nevídaném rozsahu. Mám před sebou zprávy o stávkách továrních dělníků všech oborů ve Stockportu, kováků, přadláků, tkalců atd. v Manchesteru, vazačů koberců v Kidderminsteru, havířů v ringwoodských dolech u Bristolu, tkalců v Blackburnu a v Darvenu, truhlářů v Bostonu, běličů, upravovačů, barvířů a tkalců na mechanických stavech v Boltonu a okolí, tkalců v Barnsleyi, spitalfieldských tkalců hedvábí, krajkářů z Nottinghamu, dělníků všech oborů z birminghamského obvodu a z různých jiných míst. Každá pošta přináší nové zprávy o stávkách; šíří se jako epidemie. Každá větší stávka, jako stávka ve Stockportu, Liverpoolu atd., vyvolává nevyhnutelně celou řadu menších stávek, neboť velmi mnoho dělníků se nemůže postavit proti svým zaměstnavatelům bez podpory svých soudruhů z jiných částí království, kteří jim pomáhají tím, že sami požadují vyšší mzdy. Kromě toho se rovněž stává věcí cti a je v zájmu dělníků v každém místě, aby své soudruhy z jiných míst nezahnali do izolace tím, že by přijali horší podmínky; proto se na stávky v jednom místě odpovídá stávkami i ve velmi vzdálených místech. V některých případech si stávkující požadavkem vyšších mezd vymáhají na zaměstnavatelích vyrovnání nedoplatků za dlouhou dobu. Tak tomu bylo za velké stockportské stávky.
V lednu 1848 se stockportští majitelé továren usnesli na všeobecném snížení mezd továrních dělníků všech oborů o 10 %. Dělníci na toto snížení přistoupili pod podmínkou, že těchto 10 % dostanou zpět, jakmile obchody opět půjdou dobře. Na základě toho připomněli dělníci začátkem března 1853 zaměstnavatelům slibovaný l0procentní přídavek. Když se nepodařilo dospět k dohodě, zahájilo přes 30 000 dělníků stávku. Ve většině případů se tovární dělníci jednoznačně domáhali práva podílet se na prosperitě země, zejména na prosperitě svých zaměstnavatelů.
Příznačným rysem nynějších stávek je to, že začaly u nižších kategorií nekvalifikovaných dělníků (a ne mezi továrními dělníky), kteří jsou pod přímým vlivem emigrace, tedy v některých řemeslnických oborech, a teprve později pronikly až k továrnímu dělnictvu ve velkých britských průmyslových střediscích. Ve všech dřívějších případech stávky pravidelně vznikaly mezi nejkvalifikovanějšími továrními dělníky, strojníky, přadláky atd., odtud se šířily do nižších vrstev tohoto velkého průmyslového úlu a až nakonec dospěly k řemeslníkům. Tuto změnu je třeba přičíst vlivu emigrace.
Někteří filantropové, a dokonce socialisté považují stávky za velmi škodlivé pro „dělníka samého“ a snaží se především najít způsob, jak zajistit stálé průměrné mzdy. Nehledě k tomu, že průmyslový cyklus se svými různými fázemi jakékoli průměrné mzdy naprosto vylučuje, jsem já naopak přesvědčen, že střídavé stoupání a klesání mezd a ustavičné srážky mezi zaměstnavateli a dělníky, jež z toho vznikají, jsou za dnešní organizace průmyslu nezbytným prostředkem k udržování bojového ducha pracujících, podnětem k jejich slučování v jedno velké sdružení proti zvůli vládnoucí třídy, zabraňují tomu, aby se pracující stali apatickým, bezmyšlenkovitým, více či méně dobře živeným výrobním nástrojem. Chceme-li ve společnosti založené na třídním antagonismu zabránit otroctví nejen podle jména, nýbrž i ve skutečnosti, musíme podstoupit boj. Chceme-li správně zhodnotit význam stávek a sdružování, nesmíme se nechat zmýlit zdánlivou bezvýznamností jejich hospodářských výsledků, a musíme mít na zřeteli především jejich morální a politické důsledky. Bez velkých střídajících se fází ochablosti, prosperity, horečného podnikání, krize a úpadku, jimiž prochází moderní průmysl v periodicky se opakujících cyklech, provázených stoupáním a klesáním mezd a ustavičnou válkou mezi zaměstnavateli a dělníky, která přesně odpovídá těmto změnám ve mzdách a ziscích, by dělnická třída ve Velké Británii a v celé Evropě byla potlačenou, duševně zaostalou, vyčerpanou, povolnou masou, stejně neschopnou osvobodit se vlastními silami jako masa otroků ve starém Řecku a Římě. Nesmíme zapomínat, že ze stávek a sdružování nevolníků se zrodily středověké komuny a z těchto komun se zase zrodila dnešní vládnoucí buržoazie.
V jednom ze svých posledních článků jsem poznamenal, že nynější dělnické boje nevyhnutelně značně ovlivní chartistické hnutí v Anglii.[f] Tato předpověď se nyní splnila, jak ukazují výsledky prvních dvou týdnů kampaně, kterou znovu zahájil chartistický vůdce Ernest Jones. První velké shromáždění pod širým nebem bylo, jak víte, svoláno na vrch Blackstone Edge. Dne 19. minulého měsíce se tu shromáždili delegáti z Lancashiru a Yorkshiru, zastupující příslušné chartistické místní skupiny, a vytvořili výbor delegátů. Jednomyslně tu byla schválena Jonesova petice požadující Chartu a dále petice, které byly původně přijaty na shromážděních v obou hrabstvích. Bylo odhlasováno, že odevzdání lancashirské a yorkshirské petice bude svěřeno panu Apsley Pellattovi, poslanci za Southwark, který se uvolil předkládat všechny chartistické petice. Pokud jde o valné shromáždění, nevěřili ani největší optimisté, že se sejde, neboť počasí bylo hrozivé, bouřka nabývala každou minutou na síle a lilo jako z konve. Nejprve se objevilo jen pár roztroušených hloučků vystupujících na kopec, brzy však byly následovány početnějšími skupinami a z vyvýšeniny, odkud je rozhled po okolních údolích, bylo možno pozorovat, kam až zrak pronikl hustou clonou deště, slabý, ale nepřetržitý proud lidí ubírajících se vzhůru po cestách a pěšinách z okolí. Když bylo shromáždění zahájeno, bylo už na tomto místě, značně vzdáleném od všech vesnic a osad, shromážděno přes 3000 osob a po celou dobu dlouhých projevů zůstali shromáždění přes prudký liják vytrvale na svých místech.
Člen chartistického výkonného výboru[156] pan Gammage a pan Ernest Jones podporovali návrh rezoluce pana Edwarda Hoosona, v níž se prohlašovalo, že „sociální křivdy páchané na dělnické třídě naší země jsou výsledkem třídního zákonodárství“ a že „jediným prostředkem proti takovému třídnímu zákonodárství je přijetí Lidové charty“. Ocituji několik výňatků z jejich projevů:
„Navrhovaná rezoluce,“ prohlásil pan Gammage, „připisuje křivdy páchané na lidu třídnímu zákonodárství. Každý, kdo sleduje vývoj událostí, musí s tímto tvrzením souhlasit. Dolní sněmovna zůstala ke všem stížnostem hluchá, a když k ní dolehl výkřik utrpení deptaného lidu, setkal se u lidí, kteří se vydávají za zástupce národa, jen s výsměchem. A jestliže hlas lidu podivnou náhodou přece jen pronikl do sněmovny, byl vždy přehlušen povykem násilnické většiny našich třídních zákonodárců. (Hlučný potlesk.) Dolní sněmovna nejen odmítla zjednat lidu spravedlnost, nýbrž odmítla dokonce i jen zkoumat jeho sociální podmínky. Všichni si vzpomínáte, že před časem předložil pan Slaney v parlamentě návrh, aby byla zřízena stálá komise, jejímž úkolem by bylo zkoumat životní podmínky lidu a navrhovat opatření k nápravě; parlament byl však tak pevně rozhodnut vyhnout se tomuto problému, že při předkládání návrhu bylo přítomno jen šestadvacet poslanců a sněmovna nebyla schopna se usnášet. (Hlasité volání: hanba! hanba!) A když byl návrh předložen znovu, nejenže pan Slaney opět neuspěl, nýbrž, pokud se pamatuji, bylo z 656 vážených pánů přítomno jen 19, kteří byli ochotni alespoň se zúčastnit rozpravy o této otázce. Jestliže vám vylíčím, v jakých podmínkách lid žije, pak mi jistě dáte za pravdu, že je víc než dost důvodů k vyšetřování. Ekonomové tvrdí, že naše země vyrábí ročně za 820 000 000 liber št. Za předpokladu, že je ve Spojeném království 5 000 000 dělnických rodin a že tyto rodiny mají průměrný příjem 15 šilinků týdně, což, jak se domnívárn, je velmi vysoký průměr ve srovnání s tím, co dostávají skutečně (výkřiky: o hodně vyšší!), ale dejme tomu, že by tolik skutečně v průměru dostávaly, pak by na ně z této obrovské roční výroby připadlo mizerných 195 miliónů (volání: hanba!), kdežto celý zbytek jde do kapes zahálčivých statkářů, lichvářů a třídy kapitalistů vůbec... Je třeba dokazovat, že tito lidé jsou lupiči? Nejhorší zloději nejsou ti, kdo jsou za mřížemi žalářů; největší a nejprohnanější zloději jsou ti, kdo okrádají s pomocí zákonů, které sami vyhlašují. Toto olupování ve velkém je příčinou všech menších krádeží prováděných v celé zemi...“[157]
Pan Gammage pak podal rozbor složení dolní sněmovny, ukázal, že od tříd, k nimž poslanci náležejí a které zastupují, nelze očekávat sebemenší sympatie k miliónům pracujících. V závěru řečník prohlásil, že se lid musí seznámit se svými sociálními právy.
Ernest Jones pravil:
„Dnes vyhlašujeme svůj požadavek, aby se Charta stala zákonem. (Bouřlivý potlesk.) Žádám vás nyní, abyste se znovu zapojili do tohoto velkého hnutí, neboť jsem přesvědčen, že už přišla vhodná doba a že tato věc je ve vašich rukou, a obávám se, abyste nepropásli příležitost. Oživení obchodu a průmyslu a vystěhovalectví vám dodalo na čas sílu, a jak této síly využijete, na tom závisí vaše budoucí postavení. Využijete-li jí pouze k dosažení okamžitých cílů, pak ztroskotáte, až se nynější situace změní. Jestliže jí však využijete k tomu, abyste nejen posílili své nynější postavení, nýbrž zajistili si i postavení budoucí, pak zvítězíte nad všemi svými nepřáteli. Jestliže vám oživení obchodu a průmyslu a vystěhovalectví dodávají sílu, pak tuto sílu ztratíte, jakmile toto oživení a vystěhovalectví pomine, a jestliže se mezitím nezajistíte, upadnete do ještě horšího otroctví, než v jakém jste žili dříve. (Projevy rozhořčení.) Ale právě to, co je dnes zdrojem vaší síly, bude zanedlouho zdrojem vaší slabosti. Vystěhovalectví, které způsobuje nedostatek pracovních sil, brzy způsobí nedostatek pracovních příležitostí... Obchody začnou upadat a táži se vás, co se chystáte proti tomu dělat? Účastníte se ušlechtilého dělnického hnutí za kratší pracovní dobu a vyšší mzdy a dokázali jste některé své požadavky probojovat, ale pozor, neprobojovali jste je v parlamentu. Pozor, zaměstnavatelé mají takovýto plán: uchlácholíme je nějakými ústupky, ale nepovolíme jim žádný zákon. V parlamentu nesmí být schválen mzdový zákon, ale v továrnách je možno uskutečnit některá jeho ustanovení. (Projevy rozhořčení.) Námezdní otroci si pak řeknou: ‚Nač potřebujeme politickou organizaci pro zákon o desetihodinové pracovní době a mzdová opatření, když jsme to dostali sami, bez parlamentu?‘ Ano, ale dokážete si je bez parlamentu udržet? Čím jste je získali? Oživením obchodu a průmyslu. Čím o ně přijdete? Ochabnutím obchodu a průmyslu. Vaši zaměstnavatelé to vědí. Proto vám zkracují pracovní dobu nebo zvyšují mzdy nebo proplácejí nedoplatky v naději, že přestanete usilovat o politickou organizaci, abyste si zajistili tato opatření. (Potlesk.) Zkracují pracovní dobu, protože jsou si dobře vědomi, že brzy budou zkracovat pracovní dobu svých továren. Zvyšují vám mzdy a přitom dobře vědí, že brzy nebudou tisícům z vás vyplácet vůbec žádné mzdy. Říkají vám však rovněž — průmyslníci z centrálních obvodů —‚ že i když tyto zákony projdou, donutí je to jen k tomu, aby hledali jiné možnosti, jak vás olupovat — takový je prostý smysl jejich slov. Za prvé tedy nemůžete tyto zákony probojovat, protože nemáte lidový parlament. Za druhé, i kdyby byly schváleny, továrníci vám říkají, že je budou obcházet. (Hlasité projevy rozhořčení.) Táži se vás nyní, jak se připravujete na budoucnost? Jak užíváte oné velké síly, kterou v tomto okamžiku máte? Nepřipravíte-li se nyní, budete bezmocní, ztratíte všechno, co jste získali. Dnes jsme se tu sešli proto, abychom vám ukázali, jak udržet to, co jste získali, a jak získat ještě víc. Někteří lidé se domnívají, že chartistická organizace by překážela dělnickému hnutí. Proboha, vždyť právě ona by mu dopomohla k úspěchu... Zaměstnanec se neobejde bez zaměstnavatele, nemůže-li se zaměstnávat sám. Zaměstnanec se nemůže sám zaměstnávat, neovládá-li pracovní prostředky: půdu, úvěr a stroje. Nemůže je ovládat, dokud nezlomil pozemkový, peněžní a obchodní monopol. A ty může zlomit jedině, získá-li státní moc. Proč usilujete o zákon o desetihodinové pracovní době? Jestliže politická moc není potřebná k získání svobody dělníků, proč vůbec chodíte do parlamentu? Proč se to nesnažíte vybojovat přímo v továrně? Protože víte, protože cítíte, protože to svým jednáním mlčky doznáváte, že bez politické moci není možné sociální osvobození. (Potlesk.) Pak vám připomínám základ politické moci, připomínám volební právo, připomínám Chartu. (Nadšený potlesk.) ...Dá se namítnout: ‚Proč nepočkat, až přijde krize, až se milióny semknou z vlastního popudu?‘ Protože nechceme hnutí založené na rozčilení a nebezpečí, nýbrž na klidné úvaze a morální síle. Nechceme, abyste se dali strhnout rozčilením, nýbrž abyste byli vedeni zdravým rozumem, a proto vás vyzýváme, abyste se znovu zorganizovali, abyste bouři ovládli, a nenechali se jí zmítat. Vždyť obchodní pokles bude doprovázen revolucí na kontinentě — a pak budeme potřebovat spolehlivý maják chartismu, aby nám ozařoval cestu chaosem a bouří. Dnes znovu ohlašujeme naše hnutí a k jeho oficiálnímu uznání využijeme parlamentu — ne že bychom čekali, že naši petici přijme — nýbrž proto, že ho využijeme jako nejvhodnějšího tlampače, abychom světu oznámili své zmrtvýchvstání. Ano, tíž lidé, kteří ohlásili naši smrt, budou mít to nemilé potěšení, že ohlásí naše vzkříšení, a tato petice je jen rodným listem, oznamujícím světu naše druhé zrození.“ (Nadšený potlesk.)[158]
Hoosonova rezoluce, jakož i petice parlamentu byly zde právě tak jako na dalších shromážděních v témž týdnu nadšeně schváleny aklamací.
Na shromáždění na Blackstone Edge oznámil Ernest Jones úmrtí Benjamina Rustona, dělníka, který před sedmi lety předsedal velkému chartistickému shromáždění na témž místě.[159] Navrhl, aby se z jeho pohřbu udělala velká politická demonstrace a aby bylo zároveň uspořádáno shromáždění ve West Ridingu, na němž by se žádalo přijetí Charty. Tím bude zesnulému bojovníku vzdána nejvznešenější posmrtná pocta. A ještě nikdy v letopisech britské demokracie nebyla zaznamenána taková manifestace, jakou se stalo vzkříšení chartismu ve West Ridingu a pohřeb Benjamina Rustona, který se konal minulou neděli v Halifaxu a na němž se sešlo přes 200 000 lidí, počet nevídaný i v nejvzrušenějších dobách. Ti, kdo z anglické společnosti neznají nic jiného než její fádní, nedokrevný povrch, by se měli zúčastnit některého z těchto dělnických shromáždění a nahlédnout do hlubin, kde jsou v činnosti síly předurčené tuto společnost rozbít.
Koalice vyhrála předběžnou bitvu o indické otázce; návrh lorda Stanleyho na odložení zákonodárných opatření byl zamítnut většinou 184 hlasů. Nával jiné práce mě donutil, abych komentář k tomuto hlasování odložil na pozdější dobu.
Napsal K. Marx 1. července 1853
Otištěno v „New-York Daily Tribune“,
čís. 3819 z 14. července 1853
Podpis: K a r e l M a r xPodle textu novin
Přeloženo z angličtiny
__________________________________
Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a — tj. Abdülmedžid. (Pozn. red.)
b — tj. sultána Mahmuda II. (Pozn. red.)
c — ti. Pozzo di Borgo. (Pozn. red.)
d — do krajnosti. (Pozn. red.)
e Mimochodem. (Pozn. red.)
151 Druhou část nadpisu tohoto článku („Dělnické hnutí v Anglii“) doplnil Institut marxismu-leninismu.
152 „Pacifikace Řecka“ — výraz, jehož používaly evropské mocnosti v diplomatických listinách, když zasahovaly do turecko-řeckého konfliktu v době boje za osvobození Řecka z tureckého jařma ve dvacátých letech 19. století.
153 Uvedený citát z depeše Pozza di Borgo z 22. prosince 1826 je převzat z „Portfolio“ — sbírky diplomatických listin a dokumentů, kterou vydal David Urquhart v Londýně. Série „The Portfolio; or a Collection of State Papers“ [„Portfej, čili Sbírka státních dokumentů“] vycházela v letech 1835—1837; nová série vycházela v letech 1843—1845 pod názvem „The Portfolio. Diplomatic Review“ [„Portfej. Diplomatický přehled“]. Pozzo di Borgovy dopisy, které Marx cituje, byly uveřejněny v „The Portfolio“, Londýn 1836, sv. I, čís. 7, 8, 9; sv. II, čís. 13 a v „The Portfolio“, Londýn 1843, sv. II, čís. 2.
154 O londýnské smlouvě (konvenci) ze 6. července 1827 viz poznámku [48].
155 Nesselrodova nóta z 11. června (30. května) 1853 byla vyhotovena jako oběžník ruským diplomatickým zástupcům v cizině, v němž bylo vyloženo stanovisko carské vlády k výsledkům Menšikovovy mise. Nesselrode tu ostře kritizoval jednání Porty a vyložil pohnutky, které vedly Rusko k tomu, aby předložilo Turecku ultimátum ve věci uznání cara za ochránce sultánových pravoslavných poddaných. Nóta vyhrožovala použitím „rozhodných opatření“, jestliže Turecko tento požadavek odmítne.
156 Tím se myslí výkonný výbor Národního chartistického sdružení, založeného v červenci 1840. Toto sdružení bylo první masovou dělnickou stranou v dějinách dělnického hnutí a mělo v letech rozmachu chartismu na 40 000 členů. V činnosti sdružení se obrážela ideová a taktická nejednotnost jeho členů; většina chartistických vůdců podléhala maloburžoazní ideologii. Po porážce chartistů v roce 1848, na začátku padesátých let, se přední představitelé revolučního chartismu, kteří měli blízko k vědeckému komunismu, především Ernest Jones, snažili reorganizovat chartistické hnutí na socialistické základně. To se projevilo v programu schváleném na chartistickém sjezdu v roce 1851. V druhé polovině padesátých let, kdy v anglickém dělnickém hnutí dočasně zvítězil oportunismus a chartismus upadal, přestalo sdružení fakticky existovat.
157 Úryvek z Gammageova projevu na táboru lidu na Blackstone Edge z 19. června 1853 je citován podle „Peopleʼs Paper“ z 25. června 1853.
158 Výňatky z Jonesova projevu na táboru lidu na Blackstone Edge z 19. června 1853 jsou citovány podle „Peopleʼs Paper“ z 25. června 1853.