Karel Marx
Turecko a Rusko. —
Shovívavost Aberdeenovy vlády vůči Rusku. —
Rozpočet. — Poplatek z novinových příloh. —
Korupce v parlamentě
Londýn, v úterý 21. června 1853
V roce 1828, kdy se Rusku naskytla možnost rozpoutat proti Turecku válku a ukončit ji drinopolskou smlouvou, jíž si podrobilo celé východní pobřeží Černého moře, od Anapy na severu až k Poti na jihu (s výjimkou Čerkeska), a zmocnilo se ostrovů v dunajské deltě, fakticky odtrhlo Moldavsko a Valašsko od Turecka a dostalo je pod svou svrchovanost — tehdy byl britským ministrem zahraničních věcí lord Aberdeen. V roce 1853 je právě tento Aberdeen v čele „sdružené vlády“[129] téže země. Tento prostý fakt vysvětluje, proč Rusko zaujalo ve svém nynějším konfliktu s Tureckem a s Evropou tak zpupný postoj.
Ve svém posledním článku jsem se zmínil o tom, že hnidopišská, zchytralá a úskočná argumentace čtvrtečních „Times“ nebude asi s to utišit bouři rozpoutanou odhalením listu „Press“ o tajných jednáních mezi Aberdeenem, Clarendonem a baronem Brunnovem.[a] „Times“ byly tehdy nuceny v polooficiálním článku přiznat, že lord Clarendon skutečně vyslovil souhlas s požadavky, jež se Rusko chystalo předložit Portě, tvrdily však, že tak, jak zněly v Londýně, měly tyto požadavky zcela jiný tón, než když byly skutečně předloženy v Cařihradu, ačkoli dokumenty, s nimiž baron Brunnov seznámil britského ministra, byly prý „doslovné výňatky“ z instrukcí daných knížeti Menšikovovi. Už v sobotu však „Times“ svá tvrzení odvolaly — zřejmě na zákrok ruského vyslanectví — a daly baronu Brunnovovi osvědčení o dokonalé „poctivosti a důvěryhodnosti“. Včerejší „Morning Herald“ se táže, „zda snad Rusko neposlalo falešné instrukce i baronu Brunnovovi, aby zmátlo britského ministra“. Mezitím však vyšly najevo další skutečnosti, které zkorumpovaný denní tisk pečlivě tajil před veřejností. Tato odhalení naprosto vylučují podobný výklad a dokazují, že všechna odpovědnost padá na „sdruženou vládu“; úplně by stačila k tomu, aby lord Aberdeen a lord Clarendon byli pohnáni k odpovědnosti kterýmkoli parlamentem kromě nynějšího, který je pouhým neduživým výplodem mrtvých volebních obvodů, uměle oživovaných bezpříkladným úplatkářstvím a zastrašováním.
Tvrdí se, že lord Clarendon prý dostal zprávy, jimiž byl informován, že záležitost svatých míst není jedinou otázkou, která zajímá ruského knížete[b]. Tyto zprávy se týkaly i stěžejní otázky, totiž problému pravoslavného obyvatelstva v Turecku a toho, jaký je vztah ruského cara k němu podle některých smluv. Všechny tyto body byly projednány a Rusko výslovně prohlásilo, jak hodlá postupovat — jeho záměry se shodovaly s tím, co bylo podrobně vyloženo v návrhu konvence ze 6. května[130]. Lord Clarendon se souhlasem lorda Aberdeena proti tomuto postupu nevyslovil námitky, ani od něho Rusko nijak neodrazoval. Zatímco v Londýně byla takováto situace, poslal Bonaparte své loďstvo k Salamině, veřejné mínění začalo vyvíjet nátlak na parlament, ministři byli v obou sněmovnách interpelováni, Russell se zavázal hájit integritu a nezávislost Turecka a kníže Menšikov v Cařihradě odhodil masku. Teď museli lord Aberdeen a lord Clarendon zasvětit do dosavadního postupu ostatní ministry, a když lord Palmerston, vázán svým dřívějším postojem, prosazoval právě opačnou politiku, koalice se málem zhroutila. Aby zabránil rozpadu svého kabinetu, lord Aberdeen nakonec lordu Palmerstonovi ustoupil a svolil ke společné akci britského a francouzského loďstva v Dardanelách. Ale zároveň, aby splnil své závazky vůči Rusku, uvědomil lord Aberdeen důvěrnou depeší Petrohrad, že nebude obsazení podunajských knížectví Rusy považovat za casus belli[c], a „Times“ dostaly pokyn, aby připravily veřejné mínění na tento nový výklad mezinárodních smluv. Těmto novinám nelze upřít, že vynaložily značné úsilí, aby dokázaly, že černé je bílé. Tytéž noviny, které neustále tvrdily, že ruský protektorát nad pravoslavným obyvatelstvem Turecka nebude mít žádné politické důsledky, začaly najednou dokazovat, že Moldavsko a Valašsko jsou pod dvojí svrchovaností a ve skutečnosti nejsou nedílnou součástí turecké říše a že by jejich obsazení nebylo „v pravém slova smyslu“ napadením turecké říše, neboť bukurešťskou a drinopolskou smlouvou byl carovi svěřen protektorát nad jeho souvěrci v podunajských provinciích[131]. Balta-limanská konvence z 1. května 1849[132] stanoví naprosto jednoznačně, že
„1) obsazení těchto provincií, kdyby k němu mělo dojít, by mohlo být uskutečněno jedině spojenými ruskými a tureckými ozbrojenými silami a
2) jediným důvodem k němu by mohly být vážné nepokoje v podunajských knížectvích.“Nyní, kdy se v těchto knížectvích neděje nic mimořádného a kdy kromě toho Rusko naprosto nemá v úmyslu vstoupit tam společně s Turky, ale naopak proti nim, se „Times“ ovšem domnívají, že by Turecko mělo mlčky přihlížet k jednostranné ruské okupaci a dodatečně s Ruskem vyjednávat. Kdyby však Turecko neprojevilo dost smířlivosti a považovalo okupaci za casus belli, pak by, podle názoru „Times“, Anglie a Francie neměly zaujmout stejné stanovisko; a kdyby to přece jen učinily, pak „Times“ doporučují, aby jednaly mírně a rozhodně nevystupovaly vůči Rusku jako válčící mocnosti, ale jen na obranu Turecka jako jeho spojenci.
Tento zbabělý a potměšilý postoj „Times“ nelze, myslím, pranýřovat lépe než citováním následujícího výňatku z jejich dnešního úvodníku. Je to neuvěřitelná směsice všech těch rozporů, úskoků, předstírání, obav a làchetés[d], z nichž se skládá politika lorda Aberdeena:
„Než Porta sáhne ke krajním opatřením, mohla by, kdyby to uznala za vhodné, protestovat proti okupaci knížectví a s podporou všech evropských mocností by mohla stále ještě vyjednávat. Je věcí turecké vlády, aby ve shodě s vyslanci čtyř mocností rozhodla o tomto významném problému, a zejména o tom, zda je stupeň nepřátelství takový, aby odůvodňoval otevření Dardanel pro cizí válečné lodi podle konvence z roku 1841[133]. Kdyby byla tato věc rozhodnuta kladně a loďstvu byl dán příkaz vplout do úžin, pak by zbývala ještě otevřená otázka, zda tam zasáhneme jako zprostředkující mocnosti, nebo jako válčící strany. Za předpokladu, že by Turecko a Rusko byly ve válečném stavu a cizím válečným lodím by bylo dovoleno vplout, protože by nastal casus foederis[e](!)‚ nemusely by nutně působit jako lodi válčící strany a měly by daleko větší zájem na udržení statutu zprostředkujících mocností, neboť nebyly vyslány, aby vedly válku, nýbrž aby jí zabránily. Pro takové opatření se ještě nemusíme stát hlavními účastníky zápasu.“
Všechny úvodníky „Times“ se minuly účinkem. Žádný jiný list nechtěl jít v jejich stopách, žádný jím nesedl na lep; dokonce i vládní listy „Morning Chronicle“, „Morning Post“, „Globe“ a „Observer“ zaujímají docela jiné stanovisko, které má zvučný ohlas na druhé straně Kanálu, kde jen legitimistický list „Assemblée nationale“[134] předstírá, že v obsazení podunajských knížectví nespatřuje casus belli.
Neshody v táboře koaliční vlády byly tak před veřejností prozrazeny hlučnými neshodami v jejích tiskových orgánech. Palmerston naléhavě žádal vládu, aby považovala obsazení Moldavska a Valašska za vyhlášení války, a whigové a pseudoradikální členové „sdružené vlády“ ho v tom podporovali. Lordu Aberdeenovi, který se domníval, že Rusko nebude operovat v Dardanelách, nýbrž v podunajských knížectvích, a jen proto svolil ke společné akci francouzské a anglické flotily, byl nyní vzat všechen „vítr z plachet“. Existence vlády byla znovu v sázce. Nakonec, když byl Palmerston na důtklivé naléhání lorda Aberdeena užuž ochoten vyslovit nevrlý souhlas s tím, aby se Rusku nebránilo v obsazení knížectví, přišla najednou z Paříže zpráva, že se Bonaparte rozhodl považovat tento čin za casus belli. Zmatek tak dosáhl vrcholu.
Nuže, je-li to všechno pravda, a jak známe minulost lorda Aberdeena, nemáme důvod o tom pochybovat, je tím odhaleno celé tajemství rusko-turecké tragikomedie, která po měsíce zaměstnávala Evropu. Teď je jasné, proč lord Aberdeen nechtěl, aby britské loďstvo odplulo od Malty. Teď chápeme, proč dostal plukovník Rose důtku za své rezolutní počínání v Cařihradě, pochopíme vyzývavé chování knížete Menšíkova a heroickou neústupnost carovu, který považoval anglické vojenské demonstrace za pouhou frašku a byl by uvítal, kdyby byl mohl nejen bez překážek obsadit Moldavsko a Valašsko a odejít tak ze scény jako pán situace, ale provést také své každoroční velké manévry na účet sultánových poddaných. Domníváme se, že vypukne-li válka, bude to proto, že Rusko zašlo příliš daleko, než aby mohlo ustoupit bez újmy na své cti, a co je hlavní, domníváme se, že si Rusko tolik troufalo prostě proto, že po celou tu dobu spoléhalo na shovívavost Anglie.
Velmi dobře to vystihuje výňatek z posledního „Angličanova“ článku o koaliční vládě:
„Koalice se otřásá při každém závanu větru od Dardanel. Obavy dobráka Aberdeena a žalostná neschopnost Clarendonova povzbuzovaly Rusko a způsobily nynější krizi.“
Z Turecka došly tyto nejnovější zprávy: Turecký vyslanec v Paříži dostal telegraficky přes Zemun zprávu z Cařihradu, že Porta odmítla poslední ruské ultimátum[135] a zaujala tak stanovisko vyložené v memorandu odevzdaném velmocem. Marseillský „Sémaphore“[136] oznamuje, že podle zpráv ze Smyrny zajali Rusové na Černém moři dvě turecké obchodní lodi, že však zároveň kavkazské kmeny zahájily generální tažení proti Rusům. Šámil prý při něm dobyl skvělého vítězství a ukořistil nejméně 23 děl.
Gladstone nyní oznámil, že mění své návrhy pokud jde o dávku z inzerátů. Aby si zajistil podporu „Times“, navrhoval původně zrušení poplatků z příloh obsahujících jen inzeráty. Nyní, postrašen postojem veřejnosti, navrhuje, aby nebyla zdaňována první příloha, kdežto za druhou přílohu aby se platilo 1/2 penny. Lze si představit, jak zuřily „Times“, které podle tohoto pozměněného návrhu získají ročně místo 40 000 liber št. jen 20 000 liber št., když se tím navíc ještě otvírá trh pro jejich konkurenty. Tento velmi důsledný list, který do posledního dechu hájí zdaňování vědomostí, tedy i dávku z inzerátů, se nyní staví proti kolkovnému z příloh. Nemusí však zoufat. Jestliže vláda, když prosadila většinu rozpočtu, nepovažuje už za nutné předcházet si „Times“, nebudou manchesteriáni, až si zajistí svůj podíl na rozpočtu, už potřebovat vládu. Toho se vláda obává, a právě tato obava je příčinou, proč se rozprava o rozpočtu vleče po celou dobu zasedání. Pro vyrovnávací spravedlnost pana Gladstona je příznačné, že zatímco na jedné straně snižuje dávku z novinových inzerátů z 1 šilinku 6 pencí na 1 šilink 3 pence, navrhuje na druhé straně, aby byla zdaněna oznámení o vycházejících knihách uveřejňovaná na zadních stránkách téměř všech knih a časopisů, a z každého se platilo 6 pencí.
Dnes večer se bude dolní sněmovna zabývat dvěma případy úplatkářství. Během nynějšího zasedání pracovalo 47 volebních výborů, z nichž 4 stále ještě zasedají a 43 skončilo své vyšetřování zjištěním, že většina poslanců, kteří byli zbaveni mandátů, se dopustila úplatkářství. Abychom ukázali, jaké úctě se těší u veřejnosti tento parlament, dítko korupce a otec koalice, postačí, ocitujeme-li tato slova z dnešního „Morning Herald“:
„Jestliže nejasnost cílů a záměrů a ještě víc záchvaty vrávoravosti a třaslavosti jsou příznakem nemohoucnosti, pak je třeba doznat, že nynější parlament, ač pouhé šestiměsíční děcko, prožívá už období stařecké dětinskosti. Už nyní se scvrkl a rozpadl na malé hrstky bezduchých a bezúčelných klik.“
Napsal K. Marx 21. června 1853
Otištěno v „New-York Daily Tribune“,
čís. 3814 z 8. července 1853
Podpis: K a r e l M a r xPodle textu novin
Přeloženo z angličtiny
__________________________________
Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)b — tj. Menšikova. (Pozn. red.)
c — důvod k válce. (Pozn. red.)
d — špinavostí. (Pozn. red.)
e — doslova „případ spojenectví“, tj. okamžik, kdy mají nabýt platnosti spojenecké závazky. (Pozn. red.)
129 Míní se koaliční vláda liberální a radikální strany, utvořená po porážce toryovské vlády lorda Derbyho roku 1852. Ministerským předsedou koaliční vlády byl peelovec lord Aberdeen, ministrem zahraničních věcí byl lord Clarendon a ministrem vnitra lord Palmerston, oba představitelé whigů. Zahraniční politiku této vlády fakticky řídil Palmerston.
V diplomatické předehře krymské války zaujímal Aberdeen oficiálně „smířlivý“ postoj a zároveň jako předseda vlády schvaloval opatření, kterými se připravovalo a urychlovalo vypuknutí války.
130 Tím se myslí návrh konvence čili senedu (smlouvy) mezi Ruskem a Tureckem, který předložil Menšikov Portě jako nový, ultimativní požadavek, když už byla 4. května 1853 upravena otázka „svatých míst“ (viz poznámku [101]). Sultán tento návrh odmítl, neboť znamenal nejen záruku náboženské svobody pro pravoslavné obyvatelstvo v turecké říši, ale i faktické uznání protektorátu ruského cara nad pravoslavným obyvatelstvem v Turecku.
131 Bukurešťská smlouva z roku 1812 mezi Ruskem a Tureckem potvrzovala dřívější dohody mezi těmito dvěma státy, jimiž se Moldavsku a Valašsku přiznávala řada autonomních práv a také právo Ruska hájit vůči Portě zájmy pravoslavného obyvatelstva v podunajských knížectvích, které mu bylo přiznáno již küčükkajnardžskou smlouvou z roku 1774. Podle ustanovení drinopolské smlouvy z roku 1829 dostaly Moldavsko a Valašsko autonomii ve všech záležitostech vnitřní správy, ale fakticky se dostaly pod protektorát Ruska, které získávalo právo obsadit tato knížectví a ovlivňovat jejich státní zřízení i volbu panovníků.
132 Balta-limanská konvence — dohoda, kterou uzavřely Rusko a Turecko 1. května (19. dubna) 1849 v době, kdy jejich vojska byla v Moldavsku a Valašsku, aby tam potlačila revoluční hnutí. Podle této konvence se okupace prodlužovala až do úplného odstranění revolučního nebezpečí (cizí vojska byla z obou knížectví odvolána teprve roku 1851), dočasně se zaváděla zásada jmenování jejich panovníků sultánem v dohodě s carem a pro případ, že by se revoluce opakovala, byla dohodnuta řada opatření ze strany Ruska a Turecka, mimo jiné i nová vojenská okupace. Dále Marx volně vykládá obsah 4. článku konvence.
133 Konvence z roku 1841 — konvence o černomořských úžinách, kterou podepsaly v Londýně 13. července 1841 Rusko, Anglie, Francie, Rakousko a Prusko a z druhé strany Turecko. Konvence stanovila, že Bospor a Dardanely budou v době míru uzavřeny pro válečné lodi všech států. Konvence se netýkala režimu úžin za války, a tak Turecko v takovém případě rozhodovalo o propouštění válečných lodí cizích států úžinami samo.
134 „LʼAssemblée nationale“ [„Národní shromáždění“] — francouzský deník monarchisticko-legitimistického zaměření, vycházel v Paříži v letech 1848 až 1857.
135 Jde o dopis kancléře Nesselroda tureckému ministru zahraničních věcí Rešidu pašovi z 31. (19.) května 1853. V tomto dopise se na tureckou vládu svalovala odpovědnost za nezdar Menšikovovy mise a požadovalo se ultimativní formou, aby byly přijaty požadavky, které Menšikov formuloval před svým odjezdem z Cařihradu. Podle těchto požadavků měl sultán zaručit výsady pravoslavných poddaných, nad nimiž se fakticky zaváděl carův protektorát. Nesselrode hrozil, že bude použito vojenských opatření — čímž myslel okupaci Moldavska a Valašska — nebude-li toto ultimátum přijato. Turecko odpovědělo dopisem Rešida paši z 16. (4.) června 1853, a protože za ním stála Anglie a Francie, požadavky carské vlády odmítlo.
136 „Le Sémaphore de Marseille“ [„Marseillský maják“] — francouzský buržoazní deník, vycházel v Marseille v letech 1827—1945.