Karel Marx a Bedřich Engels
Raketová aféra. — Švýcarské povstání[84]
Pověstný policejní ředitel Stieber, doprovázen policejním poručíkem Goldheimem a kriminálním radou Nörnerem, přibyl před několika dny z Berlína se zvláštním posláním nalézt souvislost mezi rotherhithským „prachovým spiknutím“ a berlínským spiknutím „kalabrijských klobouků“.[a] Ze soukromých zdrojů jsem se dověděl, že se sešli v Kensingtonu v domě, kde bydlí Fleury, a že byl přítomen též bývalý ministerský tajemník Hirsch. Den nato měl tento Hirsch tajný rozhovor s ruským konzulem panem Kremerem. Pamatují-li se Vaši čtenáři na můj článek o kolínském procesu[85], jistě si povšimnou, že tu jsou znovu v činnosti tytéž osoby, které zkonstruovaly onen proces.
V sobotu 23. dubna bylo před policejním soudcem v Bow Street, panem Henrym, zahájeno řízení proti panu Haleovi, majiteli výrobny raket v Rotherbithu, kterou vláda úředně zapečetila. Tehdy se vyšetřování týkalo jen toho, zda zabavený výbušný materiál je či není střelný prach. Pan Henry, který odložil vynesení svého rozsudku do včerejška, nyní v rozporu s názorem věhlasného chemika pana Urea prohlásil, že to střelný prach je. Na základě toho uložil Haleovi pokutu 2 šilinky za každou libru střelného prachu, který byl u něho nalezen nad zákonem povolené množství — celkem za 57 liber. W. Hale, jeho syn R. Hale a J. Boylin byli pak povoláni k soudnímu výslechu, aby se zodpovídali z obvinění, že v době od 13. září 1852 do 13. dubna 1853 několikrát vyrobili nebo dali vyrobit různá větší množství raket. Státní návladní Bodkin prohlásil, že W. Hale několikrát rakety marně nabízel britské vládě a že od října 1852 zaměstnával velký počet dělníků, mezi nimi cizí emigranty; že celá jeho činnost byla udržována v co největší tajnosti a že celní záznamy vyvracejí Haleovo tvrzení, že rakety po proclení vyvážel. V závěru řekl:
„Hodnota raket, které byly nalezeny u pana Halea, se odhaduje na 1000 až 2000 liber št. Kde na to vzal peníze? Vždyť pan Hale nedávno ohlásil úpadek a vyrovnal se se svými dlužníky splacením pouhých 3 šilinků za 1 libru.“
Seržant tajné policie J. Saunders prohlásil, že zabavil „1543 naplněných raket, 3629 raketových hlavic, 2482 raketových plášťů, 1955 prázdných raket, 22 železných střel, 2 nástroje na odpalování raket“. Pak předstoupil svědek Uzner, který prohlásil, že byl 15 let důstojníkem pruského dělostřelectva a sloužil v maďarské válce jako major generálního štábu. Byl zaměstnán u Haleů při výrobě raket v Rotherhithu. Než přišel do továrny, strávil pět či šest měsíců ve vězení v Maidstonu pro krádež. Tohoto činu se dopustil, jak vypovídal, z úplného zoufalství. Nejdůležitější část jeho výpovědi zněla doslova takto:
„Haleům mě představil pan Kossuth. Poprvé jsem se kvůli tomu s panem Kossuthem sešel loni v létě, když se vrátil z Ameriky. Asi v polovině září jsem se seznámil se starším panem Halem v bytě pana Kossutha a za jeho přítomnosti. Byl při tom také jakýsi Maďar, Kossuthův pobočník. Pan Kossuth řekl panu Haleovi: ‚Tento člověk sloužil v maďarské armádě, je to bývalý důstojník pruského dělostřelectva a mohu vám ho doporučit jako člověka, kterého byste mohl zaměstnat při výrobě našich raket nebo vašich raket.‘ Nevzpomínám si už, které z těch slov řekl. Pan Kossuth řekl, že budu dostávat mzdu 18 šilinků týdně, a upozornil mě, že to všechno musím zachovat v naprosté tajnosti. Pan Hale mi už prý dá pokyny, co mám dělat. Pan Kossuth mluvil částečně maďarsky a částečně anglicky. Myslím, že pan Hale nerozumí německy. Slovo ‚tajnost‘ mi bylo řečeno německy. Brzy nato mě R. Hale poslal do Pimlica, abych se sešel s panem Kossuthem; setkal jsem se s ním na Pickering Place. Byl tam též W. Hale a ještě jeden Maďar. Měli jsme vyzkoušet odpalovací přístroj. Když jsme byli všichni pohromadě, sestavili jsme přístroj a zkoušeli jsme rakety. Mluvili jsme částečně anglicky, hlavně o kvalitě raket atd. Byli jsme tam asi půldruhé hodiny, a když jsme byli hotovi, požádali nás pan Kossuth a pan Hale, abychom vycházeli z domu opatrně, po jednom; pan Hale se k nám připojil na rohu ulice. I tentokrát nás pan Kossuth několikrát nabádal, abychom udržovali v tajnosti, že má co dělat s raketami.“
Pak byl prostřednictvím tlumočníka vyslýchán další Němec, W. Gerlach. Byl zaměstnán v továrně W. Halea při výrobě raket. Kromě něho tam pracovali tři Maďaři. Panu Haleovi jej doporučil pan Kossuth, ale nikdy je neviděl pohromadě.
Pan Henry, který měl na vybranou, buď uložit pokutu 5 liber št., nebo postoupit záležitost porotě, si zvolil druhou možnost, byl však ochoten propustit oba Haley na záruku. W. Hale však prohlásil, že nehodlá požadovat na některém svém příteli, aby se zaručil za něho nebo za syna, a proto byli obžalovaní převezeni do vězení v Horsemonger Lane.
Svědecké výpovědi jsou zřejmě v přímém rozporu s dopisem, který o věci napsal Hale mladší a s jehož obsahem jsem Vás už seznámil,[86] i s Kossuthovými dopisy kapitánu Mayne Reidovi a lordu Dudley Stuartovi, kde tvrdí, že mu není nic známo ani o Haleovi, ani o jeho raketách. Bylo by však nesprávné vyvozovat z toho nějaké závěry, dokud Kossuth nepodá další vysvětlení. Pokud jde o Uznera, lze snad právem označit za ostudu, že náš nadaný krajan v emigraci, člověk ochotný pracovat, jak to dokazuje skutečnost, že se uvolil stát obyčejným dělníkem za 18 šilinků týdně, byl dohnán zoufalou bídou ke krádeži, zatímco někteří němečtí emigranti, pověstní povaleči, si osobují právo skrovné prostředky určené revolucionářům promarňovat na svévolně podnikané misijní cesty, na směšné komploty a hospodské conciliabules[b].
V pátek 22. dubna vypuklo znovu povstání ve švýcarském Freiburgu, od poslední války Sonderbundu[87] už páté. Povstání mělo být zahájeno současně v celém kantonu, ale ve stanovenou chvíli většina spiklenců nevystoupila. Tři „kolony“, které slíbily účast, se nedostavily. Povstalci, kteří skutečně vtrhli do města, byli převážně z okresu Farvagny a z obcí Autigny, Prez, Torny, Middes a ostatního okolí. O půl páté ráno oddíl 400 venkovanů, všichni s barvami Sonderbundu a se znamením bohorodičky na korouhvi, táhl na Freiburg silnicí od Lausanne v čele s plukovníkem Perrierem a známým selským vůdcem Carrardem, který vedl povstání v roce 1851 a byl Velkou radou omilostněn. Asi v pět hodin vtáhli do města Rybničnou branou (Porte des Etangs), zmocnili se koleje a zbrojnice, kde ukořistili 150 pušek. Začalo se zvonit na poplach, městská rada okamžitě vyhlásila stav obležení a major Gerbex se ujal velení nad shromážděnou občanskou gardou. Rozkázal, aby v ulicích za kolejí byla umístěna děla, a vyslal oddíl střelců, aby vyrazili kupředu a zaútočili na vzbouřence. Střelci vystoupili po obou schodištích ke koleji a brzy vypudili sedláky od oken budovy. Boj trval asi hodinu, útočníci už měli osm mrtvých a osmnáct raněných, když povstalci po marném pokusu uniknout zadními ulicemi, kde byli zasaženi kartáčovou palbou, vyslali vyjednávat kněze s bílou vlajkou a oznámili, že jsou ochotni se vzdát.
Výbor občanské gardy okamžitě vytvořil polní soud, který odsoudil plukovníka Pernera k třiceti letům vězení; soud stále ještě zasedá. Zajatců je asi dvě stě, mezi nimi Wuilleret, Weck a Chollet. Předseda známého výboru v Posieux, Charles, byl rovněž spatřen u romontské brány, zajat však nebyl. Kromě faráře z Torny-le Grand jsou mezi zajatci dva další kněží. Pokud jde o způsobené škody, zdá se, že s tím kanton nemá velké starosti, neboť by na to stačila polovina majetku patricije pana Wecka.
Napsali K. Marx a B. Engels
mezi 26. a 29. dubnem 1853
Otištěno v „New-York Daily Tribune“,
čís. 3768 ze 14. května 1853
Podpis: K a r e l M a r xPodle textu novin
Přeloženo z angličtiny
__________________________________
Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)b — schůzky, sezení. (Pozn. red.)
84 K tomuto Marxovu článku připojila redakce „New-York Daily Tribune“ část jiného článku (o událostech ve Švýcarsku), který do New Yorku poslal Marx, ale napsal jej Engels. Engelsův článek vyšel v „Tribune“ s Marxovým jménem a pod názvem „Politická situace švýcarské republiky“ (viz další článek). Ve Spisech jsou oba články otištěny tak, jak vyšly v „Tribune“.
85 Tím se myslí článek „Nedávný proces v Kolíně“ (viz Marx-Engels, Spisy 8, zde). Článek napsal na Marxovu žádost Engels, neboť Marx tehdy pracoval na brožuře „Odhalení o kolínském procesu proti komunistům“. Článek vyšel v „Tribune“ s Marxovým podpisem, protože Engels nebyl oficiálním dopisovatelem tohoto listu.
86 Marxova zmínka se zřejmě týká článku, který v „New-York Daily Tribune“ nevyšel a který se nezachoval.
87 Sonderbund — separátní spolek sedmi hospodářsky zaostalých katolických švýcarských kantonů, který byl založen roku 1843, aby zabránil provedení pokrokových buržoazních reforem ve Švýcarsku a udržel výsady církve a jezuitů. Když se v červenci 1847 švýcarský sněm usnesl na rozpuštění Sonderbundu, zahájil Sonderbund počátkem listopadu válku proti ostatním kantonům. 23. listopadu 1847 byla armáda Sonderbundu rozdrcena vojsky spolkové vlády. Vedoucí činitelé Sonderbundu — reakční separatistické živly z řad katolického duchovenstva a nejvyšších patricijských špiček v jednotlivých městech — se však snažily i po porážce Sonderbundu mařit provádění liberálních reforem a pokoušely se zmocnit vlády v jednotlivých kantonech; při těchto svých pokusech se opíraly o zaostalou, konzervativní část rolnictva.