Bedřich Engels



Co bude s evropským Tureckem?

Viděli jsme, jak se zatvrzelá nevědomost, tradiční rutina, dědičná duševní lenost evropských státníků vyhýbá i pokusu odpovědět na tuto otázku. Aberdeen a Palmerston, Metternich a Guizot, nemluvě ani o jejich republikánských a konstitučních nástupcích z let 1848—1852, kteří zůstanou provždy bezejmenní — těm všem zoufale chybělo jakékoli řešení.

A po celou tu dobu Rusko krok za krokem, pomalu, ale nezadržitelně postupuje k Cařihradu, přes všechny diplomatické nóty, pikle a manévry Francie a Anglie.

Tento vytrvalý postup Ruska, který všechny strany ve všech evropských zemích doznávají, oficiální státníci nikdy nevysvětlili. Ti vidí účinky, vidí všechny důsledky, ale příčina jim zůstává skryta, třebaže je tak prostá.

Hlavní hybnou silou, která žene Rusko k Cařihradu, je právě to opatření, které mu mělo v postupu zabránit: jalová, nikdy neuskutečňovaná teorie statu quo.

Co znamená tento status quo? Pro křesťanské poddané Porty znamená prostě věčné udržování tureckého útlaku. Dokud zůstávají pod jařmem turecké nadvlády, zůstává pro ně hlava pravoslavné církve, vládce nad šedesáti milióny pravoslavných, jejich přirozeným osvoboditelem a ochráncem, ať už je jinak čímkoli. A tak se deset miliónů pravoslavných křesťanů v evropském Turecku musí obracet o pomoc k Rusku, a nutí je k tomu týž diplomatický systém, který byl vynalezen proto, aby pronikání Ruska zabránil.

Podívejme se na fakta, jak je zaznamenala historie. Ani před vládou Kateřiny II. nevynechalo Rusko jedinou příležitost k získání výhod v Moldavsku a Valašsku. Příslušné výsady nabyly nakonec v drinopolské smlouvě (l829)[45] takových rozměrů, že tato knížectví jsou dnes podřízena víc Rusku než Turecku. Když v roce 1804 vypukla srbská revoluce, Rusko ihned vzalo odbojné rajáhy pod svou ochranu, podporovalo je ve dvou válkách, a pak dvěma smlouvami zajistilo jejich zemi vnitřní nezávislost.[46] A když se vzbouřili Řekové, kdo rozhodl o výsledku zápasu? Ani Ali paša z Janiny a jeho pikle a vzpoury[47], ani bitva u Navarina, ani francouzská armáda, která obsadila Moreu, ani londýnské konference a protokoly, ale pochod Dibičovy ruské armády napříč Balkánem do údolí Marice.[48] A zatímco Rusko začalo neohroženě roztrhávat Turecko, západní diplomaté dál zaručovali a udržovali posvátný status quo a nedotknutelnost osmanské říše!

Dokud hlavní zásadou západní diplomacie zůstane tradiční udržování statu quo stůj co stůj a ochrana nezávislosti Turecka v jeho dnešní podobě, dotud bude devět desetin obyvatelstva evropského Turecka považovat Rusko za svou jedinou oporu, svého osvoboditele, svého mesiáše.

Představme si na chvíli, že se řecko-slovanský poloostrov zbaví turecké nadvlády, že tam bude vláda lépe vyhovující požadavkům lidu. Jaké bude potom postavení Ruska? Vždyť je všeobecně známé, že v každém státě, kterýse objevil na tureckém území a získal buď úplnou, nebo částečnou nezávislost, vznikla silná protiruská strana. Jestliže tomu tak bylo v době, kdy ruská podpora byla jejich jedinou zárukou proti tureckému útlaku, co teprve můžeme čekat, až zmizí strach z tureckého útlaku?

Ale bude-li turecká moc zatlačena za Bospor, osvobodí-li se všechny ty různé národnosti a náboženské skupiny žijící na Balkánském poloostrově, budou-li otevřeny dveře záměrům a machinacím, protichůdným snahám a zájmům všech evropských velmocí — což to nevyvolá všeobecnou válku? Tak se táže diplomatická zbabělost a rutina.

Samozřejmě nelze očekávat, že by všichni ti Palmerstoni, Aberdeenové, Clarendoni a všichni ti ministři zahraničních věcí na kontinentě něco takového podnikli. Pouhé pomyšlení na to jim nahání hrůzu. Ale ten, kdo se při studiu dějin naučil obdivovat věčným proměnám lidských osudů, v nichž nic není stálé kromě nestálosti a nic není neměnné kromě změny, ten, kdo pozoroval neúprosný pochod dějin, jež se svými koly nemilosrdně valí přes trosky říší a drtí celé generace, aniž je považuje za hodny soucitného pohledu, zkrátka ten, kdo nezavírá oči před skutečností, že žádná demagogická výzva a žádné vyhlášení vzpoury nebylo nikdy tak revoluční jako prosté záznamy v dějinách lidstva, ten, kdo umí ocenit nesmírně revoluční charakter naší doby, kdy se spojily pára a vítr, elektřina a tiskařský lis, dělostřelectvo a nálezy zlata, aby přivodily za jediný rok víc změn a revolucí, než se kdykoli dříve událo za celé století — ten se jistě nezalekne řešení historické otázky jen proto, že by její správné vyřešení mohlo snad vyvolat evropskou válku.

Nikoli, diplomaté a vlády jednající postaru tuto potíž nevyřeší. Řešení tureckého problému, stejně jako ostatních velkých problémů, je vyhrazeno evropské revoluci. A nebude přehnané, přiřadíme-li tuto napohled vzdálenou otázku k těm, které zákonitě patří do sféry onoho velkého hnutí. Hraniční kameny revoluce se od roku 1789 posunují stále dál. Předními strážemi minulé revoluce byly Varšava, Debrecín a Bukurešť, předsunutými postaveními příští revoluce se musí stát Petrohrad a Cařihrad. To jsou dva zranitelné body, kde je třeba zaútočit na ruský protirevoluční kolos.

Bylo by pouhým fantazírováním, kdybychom se snažili podat podrobný plán možného rozdělení tureckého území v Evropě. Takových plánů by bylo možno vymyslet dvacet a každý z nich by byl stejně pravděpodobný jako ostatní. Naším úkolem není vypracovávat fantastické programy, nýbrž vyvodit obecné závěry z nesporných faktů. A takto posuzována, má otázka dva aspekty.

Především je tu nezvratná skutečnost, že poloostrov, všeobecně nazývaný evropské Turecko, je přirozeným dědictvím jihoslovanské rasy. K této rase náleží sedm z dvanácti miliónů jeho obyvatel. Po dvanáct století jí náleží tamní půda.Jejími soupeři jsou — kromě malé části obyvatelstva, která přijala řecký jazyk, ač je ve skutečnosti slovanského původu — turečtí a arnautští barbaři, kteří byli už dávno usvědčeni z nejzatvrzelejšího odporu proti všemu pokroku. Naproti tomu Jihoslované jsou ve vnitrozemských krajích jedinými nositeli civilizace. Netvoří sice ještě národ, mají však mocné a poměrně osvícené národní jádro v Srbsku. Srbové mají vlastní dějiny a literaturu. Svou nynější vnitřní nezávislost získali jedenáctiletým chrabrým bojem proti početní převaze. V posledních dvaceti letech rychle vzrůstala jejich kultura a rozšiřovaly se prostředky civilizace. Křesťané z Bulharska, Trácie, Makedonie a Bosny v nich vidí středisko, kolem něhož se všichni budou muset semknout v příštím úsilí o nezávislost a národní svébytnost. Lze ostatně říci, že čím víc se upevňovalo Srbsko a srbská národní svébytnost, tím víc byl zatlačován do pozadí přímý vliv Ruska na turecké Slovany. Aby totiž Srbsko mohlo udržet své zvláštní postavení jako křesťanský stát, bylo nuceno si od západní Evropy vypůjčit její politické instituce, školy, vědecké poznatky, průmyslovou organizaci. Tím lze vysvětlit tu anomálii, že Srbsko, přestože je pod ochranou Ruska, si hned po osvobození vytvořilo konstituční monarchii.

Jakmile budou turečtí Slované osvobozeni, pak přes všechnu příbuznost s Rusy a přes společné náboženství budou jejich zájmy v přímém rozporu. Příčinou toho jsou obchodní potřeby vyplývající ze zeměpisné polohy obou zemí. Rusko je kompaktní vnitrozemský stát s převážně zemědělskou a v budoucnu snad i s průmyslovou výrobou. Naproti tomu řecko-slovanský poloostrov, s poměrně malou rozlohou, ale s neobvykle dlouhým pobřežím obklopeným třemi moři, z nichž jedno ovládá, je převážně zemí tranzitního obchodu, i když má nejlepší předpoklady pro vlastní výrobu. Rusko usiluje o monopolizování, Jihoslované o rozšíření trhu. Kromě toho si konkurují ve Střední Asii; ale zatímco Rusové mají hlavní zájem na tom, aby vyloučili všechno jiné zboží než vlastní, Jihoslované mají právě teď hlavní zájem na tom, aby zavedli na východních trzích západoevropské výrobky. Jak se tedy mohou tyto dva národy shodnout? Ve skutečnosti mají turečtí Jihoslované a Řekové i dnes mnohem víc společných zájmů se západní Evropou než s Ruskem. A jakmile bude železnice, která zatím vede z Ostende, Le Havru a Hamburku do Pešti, prodloužena do Bělehradu a Cařihradu (o čemž se nyní uvažuje), pak bude vliv západní civilizace a západního obchodu v jihovýchodní Evropě trvalý.

A kromě toho: Slované v Turecku trpí zejména tím, že jsou porobeni muslimskými vojenskými okupanty, které musejí vydržovat. Tito vojenští okupanti drží ve svých rukou všechny veřejné funkce — vojenské, správní i soudní. Čím jiným je však ruský vládní systém tam, kde není promíšen s feudálními institucemi, než vojenskou okupací, kde je správní i soudní hierarchie organizována po vojensku a kde to všechno platí lid? Jestliže si někdo myslí, že se takový systém může Jihoslovanům líbit, nechť si prostuduje dějiny Srbska od roku 1804. Od Karadjordje, který vydobyl Srbsku nezávislost, se lid odvrátil a Miloš Obrenovič, který jeho nezávislost obnovil, byl potupně vyhoštěn ze země, protože se pokoušeli zavádět ruský autokratický systém s nevyhnutelně jej doprovázející korupcí, polovojenskou byrokracií a pašovským vyděračstvím.

Prosté a konečné řešení otázky je tedy takové: Historie i současná fakta shodně ukazují, že na troskách muslimské říše v Evropě vyroste svobodný a nezávislý křesťanský stát. Příští revoluční nápor dá s největší pravděpodobností toto řešení na pořad dne, neboť téměř jistě rozpoutá dlouho dozrávající konflikt mezi ruským absolutismem a evropskou demokracií. Tohoto konfliktu se musí zúčastnit Anglie, ať bude mít v té době vládu v rukou kdokoli. Anglie nemůže nikdy dovolit, aby se Rusko zmocnilo Cařihradu. Pak se bude muset postavit na stranu carových nepřátel a podporovat vybudování nezávislé slovanské vlády, jež by nahradila zchátralou a přemoženou Vysokou Portu.[49]



Napsal B. Engels začátkem dubna 1853
Otištěno jako úvodník
v „New-York Daily Tribune“,
čís. 3748 z 21. dubna 1853
  Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny

__________________________________

Poznámky:

45 Drinopolská smlouva — mírová smlouva uzavřená v září 1829 mezi Tureckem a Ruskem po porážce Turecka ve válce z let 1828—1829. Podle této smlouvy připadlo Rusku ústí Dunaje s ostrovy v dunajské deltě a značná část východního pobřeží Černého moře na jih od ústí Kubáně. Turecko muselo uznat autonomii Moldavska a Valašska a poskytnout jim právo, aby si samy volily své panovníky. Tuto autonomii mělo zaručovat Rusko; tím se fakticky ustanovil nad oběma knížectvími protektorát ruského cara. Turecká vláda se rovněž zavazovala, že uzná Řecko jako samostatný stát spojený s Tureckem jen tím, že bude sultánovi odvádět roční poplatek. Dále se Turecko zavázalo, že dodrží všechny dřívější dohody o autonomii Srbska a že tuto autonomii uzákoní zvláštním fermanem.

46 Tím se myslí rusko-turecké války z let 1806—1812 a 1828—1829 a mírové smlouvy — bukurešťská (1812) a drinopolská (1829) — jimiž tyto války skončily. O významu těchto válek a smluv pro nezávislost Srbska viz poznámky [37] a [45].

47 Janinský paša Ali Tepelenský (podle rodiště Tepelené v Albánii) byl fakticky nezávislým vladařem rozlehlé oblasti v jihozápadní části Balkánského poloostrova ( k jeho državám patřily i Epirus, Albánie, jižní Makedonie aj. a jejich centrem bylo město Janina). Paša vedl od roku 1820 otevřenou válku se sultánem. Svými akcemi proti tureckému vojsku do jisté míry přispěl k úspěchu řeckého povstání, jeho boj však měl — na rozdíl od řeckého národně osvobozeneckého hnutí — charakter separatistického feudálního boje a skončil roku 1822 porážkou.

48 O bitvě u Navarina viz poznámku [38].

Po zahájení vojenských akcí mezi Ruskem a Tureckem na jaře roku 1828 bylo v srpnu téhož roku na jih Řecka, na Moreu (Peloponnésos) dopraveno francouzské vojsko pod velením generála Maisona. Francouzi, kteří téměř nenarazili na odpor turecko-egyptských vojsk, obsadili celý poloostrov. Výprava, zorganizovaná pod záminkou pomoci Řekům, měla zabránit rozšíření ruského vlivu na Balkáně a upevnit pozice Francie v této oblasti.

Londýnské konference zástupců Anglie, Ruska a Francie se konaly v letech 1827—1829. Jednalo se na nich o Řecku. 6. července 1827 uzavřely tyto tři velmoci v Londýně konvenci, jíž se potvrzoval protokol ze 4. dubna (23. března) 1826, podepsaný Anglií a Ruskem v Petrohradě. Podle tohoto protokolu se Řecku přiznávalo právo na autonomii. Stejně jako protokol obsahovala i konvence dohodu o diplomatickém uznání Řecka a rovněž o ozbrojeném zásahu v řecko-tureckém konfliktu. Na základě toho byly do řeckých vod vypraveny spojenecké eskadry, které pak svedly bitvu u Navarina. Na londýnských konferencích bylo podepsáno několik dalších dokumentů týkajících se Řecka, mimo jiné protokol z 22. března 1829, jímž se stanovily hranice řeckého státu a podle něhož měla být v Řecku nastolena monarchická forma vlády. Avšak tyto dohody, stejně jako demarše Anglie a Francie, které se snažily dosáhnout vyřešení konfliktu diplomatickou cestou, aby nedošlo k porážce Turecka v rusko-turecké válce, nezviklaly nesmiřitelný postoj Porty v otázce Řecka; teprve vítězství ruských vojsk v tažení roku 1829 donutilo Portu k ústupkům.

49 K textu, který vyšel v „New-York Daily Tribune“, připojila redakce na konec článku tento dodatek: „Dnes je povinností všech, kdo chtějí pomoci věci lidu v Evropě, všemožně podporovat rozvoj průmyslu, vzdělání, respektování zákona a instinktu svobody a nezávislosti v křesťanských zemích porobených Tureckem. Na tom závisí budoucnost míru a pokroku v celém světě. Kdo chce sklidit úrodu, nesmí se lekat žádné námahy vynaložené na obdělání a osetí půdy.“