Karel Marx
Londýnský tisk. — Napoleonova politika v turecké otázce
Londýn 25. března 1853
Do dnešního rána nedošly z Turecka další autentické zprávy. V dnešním čísle listu „Morning Herald“[25] tvrdí jeho pařížský zpravodaj, že podle informací z hodnověrného pramene vstoupili Rusové do Bukurešti. V listu „Courrier de Marseille“ z 20. t. m. čteme:
„Dostalo se nám možnosti seznámit naše čtenáře s obsahem nóty, kterou odevzdal pan Ozerov Vysoké Portě hned po odjezdu hraběte Leiningena a před hrubou provokací knížete Menšikova přímo v dívánu. Tato diplomatická nóta se týká zejména následujících bodů: Hrabě Nesselrode si velmi důrazně stěžoval, že Porta přes svůj oficiální slib, že nenapadne Černohorce, zahájila proti tomuto lidu krvavou válku, což petrohradskou vládu nanejvýš rozladilo. Aby tedy byla Černohorcům zajištěna dostatečná ochrana a aby byli uchráněni dalších útrap, hodlá Rusko vyzvat Portu, aby uznala nezávislost Černé Hory. Nóta též obsahuje protest proti blokádě albánského pobřeží a v závěru požaduje na sultánovi, aby propustil ty ministry, kteří neustále vyvolávali rozmíšky mezi oběma vládami. Turecko prý po doručení nóty dalo najevo ochotu vyhovět, i když s politováním, v tomto jediném bodě týkajícím se propuštění ministrů, zejména Fuada efendiho, sultánova švagra, který byl již nahrazen Refatem pašou, stoupencem Ruska. Porta však odmítla uznat nezávislost Černé Hory. Tehdy se kníže Menšikov, aniž předtím vykonal obvyklou zdvořilostní návštěvu u ministra zahraničních věcí a v rozporu s diplomatickými zvyklostmi, dostavil přímo do dívánu a snažil se jej vyhrožováním přimět, aby splnil jeho požadavky. Porta byla proto nucena požádat o ochranu Anglii a Francii.“
Ve starém Řecku se říkalo o řečníkovi, který byl placen, aby mlčel, že má na jazyku býka. Je třeba poznamenat, že býk se říkalo stříbrnému penízi dováženému z Egypta.[26] Pokud jde o „Times“[27], lze o nich říci, že po celou dobu oživení východní otázky měly rovněž na jazyku býka, ne-li proto, aby mlčely, tedy alespoň proto, aby mluvily vhodně. Nejprve tento důmyslný list hájil rakouský zásah v Černé Hoře, a to z křesťanských pohnutek. Ale později, když zasáhlo Rusko, přestal používat tohoto argumentu a tvrdil, že jde pouze o rozepři mezi řeckou a římskou církví, která se naprosto netýká „oveček“ anglikánské církve. Pak se zabýval významem tureckého obchodu pro Velkou Británii a z jeho velké důležitosti vyvozoval, že kdyby turecký svobodný obchod byl nahrazen ruským prohibicionismem a rakouským protekcionismem, mohla by tím Velká Británie jedině získat. Pak se všemožně snažil dokázat, že Anglie je odkázána v potravinách na ruské dodávky, a proto se musí mlčky sklonit před carovými geografickými záměry. Jaká líbezná poklona obchodnímu systému, který „Times“ vychvalují, a jak roztomilá argumentace, že pro zmírnění anglické závislosti na Rusku se musí Černé moře stát ruským jezerem a Dunaj ruskou řekou! Pak, když byl list zahnán z těchto neudržitelných pozic, ustoupil k všeobecnému prohlášení, že se turecká říše nezadržitelně rozpadá — což podle názorů „Times“ je přesvědčivým důkazem, že se Rusko musí okamžitě stát jejím správcem a nástupcem. Potom zase „Times“ doporučovaly, aby obyvatelé Turecka byli vydáni „očistnému proudu“ a civilizačnímu vlivu Ruska a Rakouska, přičemž připomínaly starou průpovídku, že moudrost přichází od východu, ale zapomněly na své vlastní nedávné tvrzení, že „Rakousko udržuje v provinciích a královstvích své vlastní říše stav neomezené zvůle a správní tyranie, nepodřízený naprosto žádným zákonům“. V závěru si „Times“ s ohromující drzostí pochvalují „brilantnost“ svých úvodníků o východní otázce!
Všechen londýnský tisk, ranní i večerní, denní i týdenní, se svorně postavil proti „vedoucímu listu“. „Morning Post“[28] se posmívá inteligenci svých kolegů z „Times“ a vytýká jim, že záměrně rozšiřují nesprávné a nesmyslné informace. „Morning Herald“ nazývá „Times“ „naším židovsko-rakousko-ruským současníkem“, „Daily News“[29] stručněji „Brunnovovým orgánem“. Jejich rodný bratr, list „Morning Chronicle“[30], jim zasazuje tuto ránu:
„Novináři, kteří doporučují pro obchodní úspěchy tuctu velkých řeckých firem vydat tureckou říši Rusku, si plným právem činí nárok na monopol brilantnosti !“
„Morning Advetiser“[31] připomíná:
„‚Times‘ právem tvrdí, že jsou ve své obhajobě ruských zájmů osamoceny... Jsou tištěny v anglické řeči. To je ale všechno, co je na nich anglického. Kdykoli jde o Rusko, jsou zcela ruské.“
Není pochyby, že ruský medvěd neschová drápy, dokud si nebude jist dočasnou „entente cordiale“ mezi Anglií a Francií.[32] A teď si všimněme jedné obdivuhodné náhody. Téhož dne, kdy se „Times“ snažily přesvědčit vážené lordy Aberdeena a Clarendona, že celá turecká záležitost je pouhou šarvátkou mezi Francií a Ruskem, přišel pan Granier de Cassagnac, kterého Guizot nazýval „le roi des drôles“[a], v listu „Constitutionnel“[33] na to, že jde vlastně jen o spor mezí lordem Palmerstonem a carem. Vskutku, čtemc-li tyto listy, chápeme, proč měli řečtí řečníci na jazyku makedonského býka v době, kdy hřímaly Démosthenovy filipiky.
Pokud jde o britskou aristokracii, kterou představuje koaliční vláda, ta by v případě potřeby obětovala britské národní zájmy svým vlastním třídním zájmům a připustila by upevnění mladého despotismu na Východě v naději, že v něm najde oporu pro svou stárnoucí a neduživou oligarchii na Západě. Pokud jde o Ludvíka Napoleona, ten váhá. Všechny jeho sympatie jsou na straně samovládce, jehož vládní systém zavedl ve Francii, a všechny jeho antipatie se obracejí proti Anglii, jejíž parlamentní systém ve své zemi zničil. Kromě toho, jestliže dovolí carovi plenit na Východě, dovolí možná car jemu plenit na Západě. Na druhé straně si je docela dobře vědom toho, jaké city chová Svatá aliance k „chánovi povýšenci“. Proto provádí obojakou politiku a chce ošálit evropské velmoci, jako ošálil parlamentní strany ve francouzském Národním shromáždění. Zatímco se okázale bratříčkuje s anglickým vyslancem v Turecku lordem Stratfordem de Redcliffe, snaží se současně nejsvůdnějšími sliby navnadit ruskou kněžnu Livenovou, a vysílá k sultánovu dvoru pana de la Coura, horlivého zastánce rakousko-francouzského spojenectví proti spojenectví anglo-francouzskému. Dává toulonskému loďstvu příkaz, aby plulo do řeckých vod, a den nato oznamuje v „Moniteuru“, že to učinil bez jakýchkoli předběžných porad s Anglií. Zatímco jednomu svému orgánu, „Pays“[34], ukládá, aby vzbuzoval dojem, že východní otázka je pro Francii nesmírně důležitá, dává svolení, aby jiný jeho orgán, „Constitutionnel“, otiskl prohlášení, že se tato otázka týká Ruska, Rakouska a Anglie, kdežto Francie na ní má jen velmi vzdálený zájem, a proto tu může jednat zcela nezávisle. Kdo nabídne víc, Rusko nebo Anglie? — tak zní pro něj otázka.
Napsal K. Marx 25. března 1853
Otištěno v „New-York Daily Tribune“,
čís. 3739 z 11. dubna 1853
Podpis: K a r e l M a r xPodle textu novin
Přeloženo z angličtiny
__________________________________
Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a — králem bláznů. (Pozn. red.)
25 „The Morning Herald“ [„Ranní věstník“] — anglický konzervativní deník, vycházel v Londýně v letech 1780—1869.
26 Tím se myslí peníz, na němž je vyobrazen egyptský posvátný býk Apis; ve starém Řecku obíhaly takové mince s vyobrazením zvířat zejména před 5. stoletím před n. 1.
27 „The Times“ [„Doba“] — největší anglický konzervativní deník; založen v Londýně roku 1785.
28 „The Morning Post“ [„Ranní pošta“] — anglický konzervativní deník; vycházel v Londýně v letech 1772—1937. V polovině 19. století byl orgánem pravicových živlů strany whigů, které se seskupily kolem Palmerstona.
29 „The Daily News“ [„Denní zprávy“] — anglické liberální noviny, orgán průmyslové buržoazie; vycházely pod tímto názvem v Londýně v letech 1846—1930.
30 „The Morning Chronicle“ [„Ranní kronika“] — anglický buržoazní deník, který vycházel v Londýně v letech 1770—1862; orgán whigů, počátkem padesátých lct orgán peelovců, později konzervativců.
31 „The Morning Advertiser“ [„Ranní oznamovatel“] — anglický deník, založený v Londýně roku 1794; v padesátých letech 19. století orgán radikální buržoazie.
32 „Entente cordiale“ („srdečná shoda“) — tak se nazývalo sblížení mezi Francií a Anglií po červencové revoluci z roku 1830. Přes tuto „srdečnou shodu“ docházelo jak v třicátých letech, tak i později často k zostření anglo-francouzských rozporů v některých mezinárodních otázkách, zejména ve východní otázce.
33 „Le Constitutionnel“ [„Konstituční noviny“] — francouzský buržoazní deník; vycházel v Paříži v letech 1815—1870; ve čtyřicátých letech byl orgánem umírněného křídla orleanistů; za revoluce z roku 1848 vyjadřoval názory kontrarevoluční buržoazie seskupené kolem Thierse; po státním převratu z 2. prosince 1851 bonapartistický list.
34 „Le Pays“ [„Země“] — francouzský deník založený v Paříži roku 1849; za druhého císařství (1852— 1870) polooficiální orgán vlády Napoleona III.; měl podtitul „Journal de lʼEmpire“ [„Časopis císařství“].