Bedřich Engels
Debaty k zákonu o plakátech
I Kolín 21. dubna. Vracíme se k zasedání z 13. dubna. Po ministrově odpovědi na interpelaci poslance Lisieckého se přechází k debatě o návrhu plakátového zákona.
Pan Rohrscheidt přečetl zprávu ústřední komise a nato podává pan Wesendonk návrh, aby tento vládní návrh byl en bloc zamítnut.
Slova se ujímá pan Arnim (hrabě). Podaný návrh, praví, je nepřípustný. Je to prý totéž jako podat návrh, aby se přešlo k dennímu pořadu. Avšak přes vládní předlohy se nesmí přecházet k dennímu pořadu. Tak to stanoví jednací řád.
Teď teprve pánům z levice svítá, co tím pravice sledovala, když vložila do jednacího řádu paragraf 53. Přes vládní předlohy se nesmí přecházet k pořadu dne. Tato nevinně vypadající věta neříká však nic víc a nic méně než: nesmíte zamítnout žádnou vládní předlohu en bloc, ale jste nuceni projednávat každý její paragraf, třeba jich bylo na tisíc, každý zvlášť.
To je však trochu silné i pro poslance středu. Po delší debatě, v níž obě strany věnují mnoho ostrovtipu na výklad jednacího řádu, popožene konečně předseda jednání tím, že prohlašuje Wesendonkův návrh za přípustný.
Slova se ujímá pan Rupp, veliký Rupp, který byl kdysi sesazen, pronásledován, štván všemi novinami, Rupp, který byl kdysi vyloučen ze Spolku Gustava Adolfa blahé paměti[306]. Pan Rupp pronáší řeč, po které, jak soudí neméně velká a nemenší přítelkyně světla, berlínská „Nationalzeitung“, bude mít levice sotva co dodat nejen ve všeobecné, ale i ve zvláštní debatě. Podívejme se na vyčerpávající řeč „přítele světla“ Ruppa z hlediska čistého rozumu.
Tato vyčerpávající řeč je vskutku pravým produktem světla- milovného ducha, ducha „svobodných obcí“[307], tj. nevyčerpává nic než otřepané fráze, které lze napovídat o plakátech.
Pan Rupp začíná poukazem na to, že vláda a ústřední komise zdůvodňují plakátový zákon každá jinak. Vláda vydává zákon za pouhé policejní opatření v zájmu pouličního provozu a estetiky, kdežto ústřední komise zavrhuje tento neobratný pruský trik a staví do popředí politické důvody. Tímto úvodem otevřel „přítel světla“ stavidla svého kazatelského patosu:
„Tento návrh zákona se tudíž bezesporu řadí k nejdůležitějším otázkám, jež má toto shromáždění posoudit. Vždyť přece nechceme říci“ (nechceme říci !)‚ „že je nám beztak (!) lhostejné, zda je na světě o několik plakátů víc nebo míň, neboť (!) v tom právě tkví vznešený charakter práva a svobody, že i to zdánlivě nejnepatrnější, přichází-li do styku se vznešeným, nabývá ihned vyššího významu (U).“
Když pan Rupp tímto pastorálním úvodem zjistil „vznešený charakter“ a „vyšší význam“ plakátů a naladil své posluchače k zbožnému rozjímání, nechal volně plynout „věčně jasný, křišťálově čistý a plavný“ proud svého čistého rozumu.
Nejprve učinil poněkud povážlivou poznámku, „že se velmi často činí opatření proti zdánlivému nebezpečí, kterými se pak skutečné nebezpečí teprve přivolává“.
Této otřepané frázi vyvolává levice ihned své nadšené bravo. Nato dokazuje pan Rupp stejně důvtipně, že návrh je v rozporu s — oktrojovanou ústavou, kterou pan Rupp vůbec neuznává!
Má to ta levice podivnou politiku: odvolává se na oktrojovanou ústavu a jaio argumenty proti dalším kopancům cituje kopance, které sklidila už v listopadu!
Je-li vláda toho mínění, pokračuje pan Rupp, že tento návrh zákona se netýká svobody tisku, nýbrž pouze používání ulic a náměstí k rozšiřování tiskovin, mohlo by se stejně tak říci, že za censury vládla také tisková svoboda, neboť kontrole nepodléhalo používání tisku, nýbrž pouze rozšiřování jeho výtvorů.
Jen ten, kdo žil v Berlíně za vlády censury, dovede po zásluze ocenit všechnu novost této věty, která již před léty obíhala mezi pokoutními liberály, přesto však teď vyvolala u levice nadšené výkřiky „bravo“ a veselost.
Pan Rupp pak cituje paragraf oktrojované ústavy o svobodě tisku a dopodrobna dokazuje, že Manteuífelův návrh zákona je v křiklavém rozporu s Manteuffelovou ústavou.
Ale, drahý pane Ruppe, tout bonhomme que vous êtes[a], že byste byl nevěděl, že Manteuffel oktrojoval ústavu jen proto, aby těch pár liberálních frází, které jsou v ní obsaženy, potom zase zrušil, ať už zachováním starých nebo zavedením nových roubíkových zákonů?
Ano, pan Rupp zachází tak daleko, že s určitou důkladností vysvětluje pravici, že by mohla sice později, při revisi, pojmout do ústavy plakátový zákon, nyní však že jej musí zamítnout, neboť jinak by předbíhala revisi ústavy!
Jako by pánům z pravice záleželo na důslednosti, a ne spíš na tom, aby co nejrychleji skoncovali s nepříjemným tiskem, s kluby, s pobouřením, s obchodní nedůvěrou a ostatními více či méně revolučními vymoženostmi!
K těmto pádným důvodům dodává nyní pan Rupp ještě tyto banálnosti:
1) Plakáty se odsuzují proto, že šíří pobouření. Předejít pobouření není však věcí právního, nýbrž policejního státu.
2) Přeji si silnou vládu. Ale vláda, která nesnese pobouření a plakáty, není silná vláda.
3) Němci se rádi podřizují vůdci.
4) Tím, že nebyly plakáty, nezabránilo se 18. březnu. („Ni kůň, ni jezdcové“[308] atd.)
5) Revoluce jsou následkem despotismu.
Z toho všeho pan Rupp vyvozuje, že návrh plakátového zákona musí být v Manteuffelově zájmu zamítnut.
„Pánové,“ volá úpěnlivě, „chraňte vládu před sebeklamem, k němuž ji svádí tento zákon jako každý zákon policejního státu!“
Zamítnutí Manteuffelova návrhu by podle pana Ruppa nebylo výrazem nedůvěry Manteuffelovi, nýbrž naopak projevem důvěry k němu. Pan Rupp si přeje, aby se Manteuffel stal onou vytouženou „silnou vládou“, a proto jej nechce oslabit plakátovým zákonem. Myslíte si, že pan Rupp žertuje? Na to nemá ani pomyšlení. Pan Rupp je přítel světla, a přítel světla nikdy nežertuje. Přátelé světla nesnášejí smích, jako jej nesnáší jejich důstojný bratránek Atta Troll[309].
Ale poslední trumf; který pan Rupp vyhazuje, nasazuje jeho řeči korunu:
„Zamítnutí tohoto zákona nemálo přispěje k tomu, aby se uklidnila ta část obyvatelstva, která nemohla souhlasit s uznáním ústavy před její revisí.“
Pan Rupp má zájem na uklidnění té části obyvatelstva, která ještě nestojí na téže straně s Manteuffelem!
Takoví jsou pánové z levice! Mají až po krk bouřlivého hnutí, a protože jsou poslanci a uznávají, že proti diktatuře šavle nic nesvedou, nepřejí si nic jiného, než aby se už skoncovalo s nudnými otázkami zásad, aby ústava byla pro forma revidována a prohlášena za platnou a „revoluce ukončena“. A pak jim kyne pohodlný život v konstitučním šlendriánu, se žvaněním o ničem, intrikami a protežováním, střídáním ministrů atd., onen olympský blahobytný život, jaký vedli francouzští Odilonové, Thiersové a Moléové po 18 let v Paříži a kterému Guizot s oblibou říkal hra konstitučních institucí. Jen co to půjde s tím nepohodlným revolučním hnutím trochu s kopce, pak už nebude Waldeckova vláda žádnou nemožností! A pro republiku není přece lid ještě dost zralý!
Po řeči pana Ruppa zbývá ještě říci všechno. Předně nejde o omezení svobody tisku všeobecně, nýbrž především o omezení tiskové svobody u plakátů. Bylo třeba promluvit o účinku plakátů, obhajovat „pouliční literaturu“ a zejména se postavit za právo dělníků na bezplatnou literaturu, kterou plakáty představují. Právo na pobuřování pomocí plakátů se nemělo omlouvat, nýbrž otevřeně zastávat. O tom však neřekl pan Rupp ani slovo. Opakuje suše slavnostním tónem staré fráze o svobodě tisku, které jsme už za třiatřicet let vlády censury poznali ze všech stran, a protože řekl všechno, co pánové z „Nationalzeitung“ o této otázce vědí, soudí „Nationalzeitung“, že pan Rupp otázku vyčerpal.
Po „příteli světla“ Ruppovi se ujímá slova „muž temna“ Riedel. Ale řeč pana Riedela je příliš pěkná, než abychom o ní psali naspěch. A demain donc, citoyen Riedel![b]
II Kolín 23. dubna. Poslanec Riedel pronesl nesporně nejklasičtější řeč v celé debatě. Zatímco se na ministerských lavicích zachovávají ještě určité ohledy, zatímco sám Manteuffel používá ještě určitých zdánlivě konstitučních obratů a nanejvýš ten nemotora parvenu von der Heydt tu a tam vypadne ze své konstituční role, nedělá pan Riedel z Barnim-Angermünde žádné okolky a vystupuje jako pravý, nefalšovaný rodák z Ukerské marky. Ještě nikdy nebyl žádný volební okres tak dobře zastoupen jako okres pana Riedela.
Pan Riedel začíná svou řeč otázkou: Co jsou to plakáty? a odpovídá na ni:
„Plakáty ve vlastním smyslu slova jsou veřejná prohlášení, která mají mit uklidňující vliv na mysl veřejnosti.“
Takové je „poslání plakátů“ podle etymologie pana Riedela.
Nehodláme se zatím s panem Riedelem přít o původ slova „plakát“. Upozorňujeme pouze na to, že si pan Riedel mohl ušetřit všechnu svou etymologickou námahu, kdyby si byl přečetl osnovu zákona. Ta nepojednává jenom o „plakátech“, nýbrž o „vývěskách“, a ty přece nemají „ve vlastním smyslu slova“ žádné jiné „poslání“ než být vyvěšeny.
Místo toho se pan Riedel spravedlivě rozhořčuje nad tím, že se jména „plakát“ zneužívá takovýmto hanebným způsobem:
„Plakáty slouží zpravidla pouze k tomu, aby rozněcovaly vášně a zažíhaly hříšný plamen nenávisti nebo pomsty, zejména proti vrchnosti... Plakáty jsou tedy zpravidla právě opakem toho, co praví jejich jméno. Používání plakátů je tedy obyčejné zneužití“ (totiž jména) ‚ „a proto se ptáme: mají tedy místní policejní orgány tento nešvar s plakáty“ (totiž toto zneužití jména „plakát“) „podporovat? Má se snad policie stát tak říkajíc spoluviníkem na tomto zlořádu, který způsobují plakáty“ (vývěsky, které vůbec nejsou plakáty, tj. uklidňujícími vyhláškami)?
Krátce a dobře: má se tedy v budoucnu používat plakátu „podle jeho poslání“ (tj. podle významu slova plakát) nebo ne?
Jak velice se Manteuffel mýlil, když podkládal plakátovému zákonu jednak policejní, jednak estetické důvody (okrasa ulice). A jak chybila ústřední komise, když podporovala zákon politickými důvody! Zákon je nutný — z etymologických důvodů, a vlastně by se měl nazývat: zákon o navrácení „pravého významu“ slovu plakát.
Důkladný pan Riedel při tom ovšem střelil důkladně vedle. Kdybychom se, ovšem riskujíce, že budeme své čtenáře k smrti nudit, chtěli pustit s panem Riedelem do etymologické debaty, mohli bychom mu za pomoci Diezovy gramatiky dokázat, že slovo plakát naprosto nepochází z latinského placare[c], nýbrž je to zkomolené francouzské slovo placard[d], které opět souvisí se slovem plaque[e], a to je zas německého původu. Tím berou všechny páně Riedelovy uklidňující teorie za své.
To je ovšem panu Riedelovi úplně jedno, a právem. Celá jeho uklidňující teorie je pouze školácké captatio benevolentiae[f], za nímž se skrývá pokus nahnat majetným třídám pořádný strach.
Plakáty „rozněcují vášně“, „zažehují hříšný plamen nenávisti a pomsty, zejména proti vrchnosti“, „vyzývají nerozvážné masy k demonstracím, které ohrožují (!) pořádek a překračují meze zákonné svobody“. A proto se musí plakáty zakázat.
Jinými slovy: spojení feudální pánové, byrokrati a buržoové si loni na podzim šťastně provedli svůj státní převrat silou zbraní a chtějí nám k tomu nyní pomocí sněmoven naoktrojovat doplňující zákony, které ještě potřebují, aby mohli v klidu užívat svého vítězství. Mají až po krk „vášní“ a použijí každého prostředku, aby uhasili „hříšný plamen nenávisti a pomsty proti vrchnosti“, která je pro ně právě tou nejžádoucnější vrchností na světě, aby obnovili „pořádek“, a „zákonnou svobodu“ omezili opět na takovou míru, která jim vyhovuje. A jaká je tato míra, vysvítá z toho, že pan Riedel označuje velkou většinu lidu za „nesoudnou masu“.
Pan Riedel nemá slov, aby tuto „nesoudnou masu“ dost očernil. Pokračuje:
„Těmto sdělením“ (oznámeným plakáty) „věnují největší pozornost ony třídy lidu, které jsou nejméně zvyklé na písemná sdělení a nedovedou s opatrností a nedůvěrou posoudit a přezkoumat věrohodnost písemných sdělení, tak jako to dělá veřejnost zvyklá na čtení a poučená o klamání tisku...“
Kdo je tedy tato nesoudná masa, tato třída nejméně zvyklá na písemná sdělení? Jsou to snad ukerští rolníci? Ne; neboť předně ti jsou „jádro národa“; za druhé nečtou plakáty a za třetí zvolili pana Riedela. Pan Riedel nemíní nikoho jiného než městské dělníky, proletariát. Plakáty jsou hlavní prostředek, jímž je možno působit na proletariát; proletariát je celým svým postavením revoluční; proletariát, třída stejně utiskovaná konstitučním jako absolutním režimem, je příliš odhodlán sáhnout opět ke zbrani; a právě ze strany proletariátu hrozí největší nebezpečí, a proto pryč se vším, co by mohlo v proletariátu živit revoluční vášně!
A co víc pomáhá udržovat v dělnictvu revoluční vášně než právě plakáty, které změní každé nároží ve velké veřejné noviny, z nichž se kolemjdoucí dělníci dovídají o denních událostech a jejich významu, seznamují se s různými názory a protinázory, a zároveň se stýkají s lidmi různých tříd a různého mínění, s nimiž mohou o plakátech diskutovat, zkrátka, kde mají současně klub i noviny, a to všechno aniž zaplatí jediný haléř?
Ale to je právě to, co si pánové z pravice nepřejí. A mají pravdu. Ze strany proletariátu jim hrozí největší, ba jediné nebezpečí — a proč by se oni, kteří mají moc v rukou, neměli snažit toto nebezpečí všemi prostředky potlačit?
Proti tomu by nemohl nikdo nic namítat. Žijeme s boží pomocí už takových šest měsíců pod diktaturou šavle. Neděláme si nejmenší iluse, víme, že jsme v otevřeném válečném stavu s našimi odpůrci, známe prostředky, jimiž naše strana jedině může dosáhnout moci. Nebudeme se natolik blamovat, abychom činili morální výtky nyní vládnoucí trojjediné alianci junkerů, byrokratů a buržoů, která se všemožně snaží nás porobit. Kdyby se nám už zásadně neprotivil vysoce morální kazatelský tón a uvzdychaný patos morálního rozhorlení, vystříhali bychom se už jenom proto takovéto plané polemiky frází, že máme v úmyslu jednou to našim odpůrcům odplatit.
Připadá nám jen podivné, že páni, kteří nyní vládnou a mají oficiální většinu, nemluví tak otevřeně jako my. Pan Riedel např. je takový zarytý Ukermarkovec, jak si jen lze přát, a přece se nedovede přemoci, aby v závěru neujišťoval:
„Ovšemže není mým úmyslem klást nějaké závory svobodné výměně názorů. Pohlížím na duchovní boj za pravdu jako na svaté právo svobodných národů, kterého se nikdo nesmí dotknout.“
A na jiném místě chce pan Riedel
„připustit rozšiřování plakátů v takových formách, v nichž vůbec mohou být literární výtvory rozšiřovány“.
Co mají po všem předchozím vysvětlování tyto fráze znamenat? Nynější vláda a vůbec konstituční monarchie se dnes nemůže v civilisovaných zemích udržet, existuje-li tam svobodný tisk. Dovolit svobodu tisku a volné soutěžení názorů znamená připustit třídní boj v oblasti tisku. A vytoužený pořádek, toť právě potlačení třídního boje, to je roubík nasazený utlačovaným třídám. Proto musí strana klidu a pořádku zrušit volnou soutěž názorů v tisku, musí si zajistit tiskovými zákony, zákazy atd. pokud možno monopol trhu, musí pokud možno přímo potlačit zejména bezplatnou literaturu plakátů a zdarma rozdávaných letáků. To všechno tito pánové vědí, ale proč to neřeknou rovnou do očí?
Vskutku, pane Riedele, proč nedáte raději hned návrh na obnovení censury? Neexistuje lepší prostředek, jak potlačit „vášně“, uhasit „hříšný plamen nenávisti a pomsty proti vrchnosti“ a zajistit „meze zákonné svobody“. Voyons citoyen Riedel, soyons francs![g] Vždyť to nakonec stejně tak dopadne!
Pan Riedel odchází z tribuny. Slova se ujímá ministr spravedlnosti, justiční rada Simons z Elberfeldu, potomek právě takové buržoasní rodiny z Wuppertalu, jako je rodina von der Heydtova.
Pan Simons přistupuje k projednání otázky nesmírně důkladně. Je vidět, že je v ministerstvu spravedlnosti ještě nováčkem.
Plakáty se vyvěšují na veřejných ulicích a náměstích, praví pan ministr spravedlnosti. Tedy, „je třeba vrátit se k otázce, jaké poslání mají veřejné ulice a náměstí!!“
Pan Riedel sice stanovil „poslání“ a „vlastní smysl slova“ plakátů způsobem hodným uznání. Ale o to vůbec nejde. Jde spíš o „poslání ulic a náměstí“. A zde si pan ministr spravedlnosti dobývá nehynoucí vavříny.
Je možno představit si hezčí dětskou školku, než je tato sněmovna, kde se docela vážně debatuje o poslání ulic a náměstí, o gramatické i jiné školní moudrosti?
Jaké je tedy „poslání ulic a veřejných náměstí“?
Tkví v tom, že ulice atd. „nesmějí být vydány všanc jakémukoli i veřejnému použití“. Neboť: „takovéto poslání ulic atd. nemůže být prokázáno!!“
K tomu tedy máme takzvaného ministra spravedlnosti, aby nám dával takováto důvtipná vysvětlení. Vskutku, teď chápeme, proč se pan Simons ostýchal dát se představit sněmovně.
Celý ostatní obsah ministrovy řeči nestojí ovšem vedle tohoto skvělého výkonu za řeč. Pod zdáním podivuhodné sečtělosti ve francouzské jurisprudenci uvádí pan Sitnons několik starobylých reminiscencí ze své dřívčjší praxe prokurátora. Následují pak takovéto věty:
„Tato otázka naléhavosti musí být bezpodmínečně (!) zodpovězena kladně, přinejmenším (!!) je to mé mínění (!!!) vzhledem k pochybnostem (!!!!), které tu byly vzneseny (!!!!!).“
A konečně chce pan Simons „schválit zákonnou základnu omezení plakátů“.
Schválit základnu! Kde jste se naučil této řeči, pane Simonsi?
Po podobných řečnických výkonech pana Riedela a Simonse se ovšem nemůžeme blíže zabývat řečí pana Berendse, který se po nich ujímá slova. Pan Berends správně vycítil, že zákaz plakátů je namířen přímo proti proletariátu, ale tuto svou myšlenku nedovedl dostatečně vyložit.
Všeobecná debata je uzavřena. Pro odmítnutí návrhu en bloc hlasuje 152 poslanců, proti rovněž 152. Z levice chybí bez omluvy pan Kyll z Kolína. Kdyby byl pan Kyll přítomen, byl by plakátový zákon jednoznačně zamítnut. Panu Kyllovi děkujeme tedy za to, že návrh zákona byl zčásti přijat.
Zvláštní debatou se už nebudeme zabývat. Její výsledek je znám: podomní obchodníci s knihami jsou postaveni pod policejní dozor.
Za to ať poděkují panu Kyllovi!
Napsal B. Engels 21. a 23. dubna 1849
Otištěno v druhém vydání „Neue Rheinische Zeitung“
čís. 279 a 283 z 22. a 27. dubna 1849Podle textu novin
Přeloženo z němčiny__________________________________
Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a — při vší své prostoduchosti. (Pozn. red.)
b Tak tedy na shledanou zítra, občane Riedele! (Pozn. red.)
c — uklidňovat, upokojovat, mírnit. (Pozn. red.)
d — oznámení, vývěska, plakát. (Pozn. red.)
e — tabulka s nápisem. (Pozn. red.)
f — vemlouvání se do přízně. (Pozn. red.)
g Hleďte, občane Riedele, buďme upřímní! (Pozn. red.)
306 Spolek Gustava Adolfa (založený roku 1832) — náboženská organisace pro pomoc protestantským obcím v katolických oblastech v Německu; Rupp, bývalý pastor v Královci, který byl zbaven své hodnosti pro kritiku církevní dogmatiky, byl roku 1846 z tohoto spolku vyloučen.
307 „Přátelé světla“ — náboženský směr vzniklý roku 1841 a namířený proti pietismu, který tehdy vládl v oficiální protestantské církvi a vyznačoval se přehnaným mysticismem a pobožnůstkářstvím. Tato náboženská oposice byla jednou z forem, jíž se ve čtyřicátých letech 19. stol. projevovala nespokojenost německé buržoasie s reakčním režimem v Německu. Roku 1846 vytvářelo hnutí „přátel světla“ tzv. „svobodné obce“, které se odtrhly od oficiální protestantské církve.
308 Verš z pruské hymny.
309 Atta Troll — hlavní osoba Heinovy stejnojmenné básně. Na mnoha místech této básně, zejména v 7. kapitole, se mluví o tom, jak se mrzoutskému medvědu protiví smích lidí.