Karel Marx
Berlínská „Nationalzeitung“ prvotním voličům
I Kolín 25. ledna. Zřídka sice, ale tu a tam přece jen můžeme s potěšením spatřit, jak z nánosu, který zanechala dvojí potopa — revoluce a kontrarevoluce — ční ukazatel cesty ze starých dobrých předbřeznových časů. Hory byly přeneseny, údolí zasypána, lesy vyvráceny, ale ukazatel stojí na starém místě, je natřen starými barvami a starý nápis stále ještě hlásá: „Do Kocourkova!“[176]
Takový ukazatel napřahuje k nám z čís. 21 berlínské „Nationalzeitung“[177] svou dřevěnou paži s nápisem: „Prvotním voličům. Do Kocourkova!“
Dobře míněná rada „Nationalzeitung“ prvotním voličům nejdříve vysvětluje:
„Nadešla hodina, kdy se pruský národ podruhé chystá použít těžce vydobytého volebního práva“ (jako by oktrojované, takzvané všeobecné volební právo, vykládané v každé vesnici jinak, bylo stále totéž jako volební právo z 8. dubna![178]) „z něhož mají vzejít mužové, kteří podruhé vysloví smýšlení (!), názory (!!) a vůli (!!!) nikoli jednotlivých stavů a tříd, nýbrž celého národa.“
Pomlčme už o nabubřele neohrabaném stylu této věty, která se dýchavičně vleče od jednoho slova k druhému. Všeobecné volební právo nám tedy má odhalit, jaká je vůle nikoli jednotlivých stavů a tříd, nýbrž celého národa.
Dobrá! A z čeho se skládá „celý národ“?
Z „jednotlivých stavů a tříd“.
A z čeho se skládá „vůle celého národa“?
Z jednotlivých navzájem si odporujících „vůlí“ „jednotlivých stavů a tříd“, tedy právě z té vůle, kterou „Nationalzeitung“ označuje za přímý protiklad „vůle celého národa“.
Velký to logik sedí v „Nationalzeitung“!
Ale pro „Nationalzeitung“ existuje jedna vůle celého národa, která není úhrnem navzájem si odporujících vůlí, nýbrž jednou jedinou určitou vůlí. Jak je to možné?
Je to — vůle většiny.
A co je vůle většiny?
Je to vůle, která vyplývá ze zájmů, životního postavení, existenčních podmínek většiny.
Aby tedy mohli mít jednu a touž vůli, musejí mít členové většiny tytéž zájmy, totéž životní postavení, tytéž existenční podmínky, nebo k sobě musejí být svými zájmy, svým životním postavením, svými existenčními podmínkami prozatím ještě pevně připoutáni.
Zkrátka a dobře: vůle národa, vůle většiny není vůle jednotlivých stavů a tříd, nýbrž vůle jedné, jediné třídy a těch jiných tříd a třídních skupin, které jsou této jediné vládnoucí třídě společensky, tj. průmyslově a obchodně podřízeny.
„Co však z toho vyplývá?“ Vůle celého národa že je vůlí jedné vládnoucí třídy?
Ovšem, a právě všeobecné hlasovací právo je magnetickou střelkou, která, i když teprve po různých výkyvech, nakonec přece jen ukáže na tuto třídu, která je povolána vládnout.
A tato dobrá „Nationalzeitung“ stále ještě blábolí, jak jsme to slýchali v roce 1847, o imaginární „vůli celého národa“!
Dále. Po tomto povznášejícím úvodu nás „Nationalzeitung“ udiví mnohoznačnou poznámkou:
„V lednu 1849 je jiná situace než v květnových dnech roku 1848, tak plných naděje a povznesenosti (proč ne také nábožnosti?).“
Tenkrát bylo vše samý květ,
paprsky slunce se smály,
ptáci zpívali toužebně
a lidé zadoufali —
myslili:[179]„Tenkrát se zdáli být všichni zajedno v tom, že je teď třeba plně a bez prodlení uskutečnit velké reformy, která by byly v Prusku už dávno provedeny, kdyby se bylo pokračovalo v budování na základech z let 1807—1814, v tehdejším duchu a v souladu s tím, že od té doby vzrostla kultura a rozhled.“
„Tenkrát se zdáli být všichni zajedno!“ Jak naivní, božsky naivní je „Nationalzeitung“! Tenkrát, když se gardy se zuřivým skřípěním zubů stahovaly z Berlína, kdy princ Pruský musel odtud honem utíkat v postiliónské kazajce, kdy se vysoká šlechta a vysoká buržoasie užíraly zlostí nad tím, jaká pohana stihla krále na zámeckém nádvoří, když ho lid přinutil smeknout čapku před březnovými mrtvými — „tenkrát se zdáli být všichni zajedno“!
Přisámbůh, dost na tom, že si něco takového namlouvali! Ale teď, kdy nezbývá než uznat, že byli napáleni, ještě svou napálenou lehkověrnost vytrubovat do světa — opravdu, cʼest par trop bonhomme ![a]
A v čem tedy „se zdáli být všichni zajedno“?
V tom, že „je teď třeba.., uskutečnit velké reformy, které by už byly... provedeny, kdyby se bylo pokračovalo v budování...“
V tom byli, ne se zdáli být všichni zajedno.
Veliká vymoženost března, vyjádřená důstojným jazykem!
A jaké „reformy“ to byly?
Vývoj „základů z let 1807—1814, v tehdejším duchu a v souladu s tím, že od té doby vzrostla kultura a rozhled“.
Tj. v duchu let 1807—1814, a zároveň v úplně jiném duchu.
„Tehdejší duch“ záležel docela jednoduše v čistě materiálním tlaku tehdejších Francouzů na tehdejší pruskou junkerskou monarchii a také v tehdejším rovněž málo příznivém finančním deficitu pruského království. Aby byli buržoa i sedlák s to platit daně, aby se u královsko-pruských poddaných zavedly aspoň naoko některé z reforem, jimiž Francouzi zaplavili dobytá německá území — zkrátka proto, aby se zas trochu vyspravila zpuchřelá, ve všech švech praskající hohenzollernská monarchie, bylo zavedeno několik skoupých takzvaných městských řádů, výkupních řádů, vojenských institucí atd. Všechny tyto reformy vynikaly jen tím, že zůstávaly o celé století pozadu za francouzskou revolucí z roku 1789, ba dokonce za anglickou z roku 1640. A to mají být základy pro revoluční Prusko?
Ale staropruská domýšlivost vidí v Prusku vždycky střed světových dějin, zatímco ve skutečnosti dějiny vláčejí tento „stát rozumu“ za sebou v blátě. Tato staropruská domýšlivost musí pochopitelně ignorovat, že dokud Prusko nedostalo od Francouzů pár kopanců, dřepělo klidně na nevyvinutých základech z let 1807—1814 a ani se nehnulo. Musí ignorovat, že když veleslavná byrokraticko-junkerská královsko-pruská monarchie dostala loni v únoru od Francouzů nový a tak důkladný kopanec, že se ze svých „základů z let 1807—1814“ co nejveleslavněji skutálela, byly tyto základy už dávno zapomenuty. Musí ignorovat, že královsko-pruské monarchii nešlo vůbec o tyto základy, nýbrž jen o to, aby odvrátila další následky rány, kterou jí uštědřila Francie. Ale to všechno pruská domýšlivost ignoruje, a když najednou dostane kopanec, křičí po zpuchřelých základech z let 1807—1814 jako děcko po chůvě!
Jako by Prusko z roku 1848 svým územím, průmyslem, obchodem, dopravními prostředky, kulturou a třídními poměry nebylo úplně jinou zemí než Prusko „základů z let 1807—1814“!
Jako by od té doby nezasáhly do jeho dějin dvě úplně nové třídy, průmyslový proletariát a třída svobodných rolníků, jako by pruská buržoasie z roku 1848 nebyla úplně jiná buržoasie než bojácné, pokorné a vděčné maloměšťáctvo z doby „základů“!
Ale coje to všechno platné. Čacký Prušák nesmí znát nic jiného než své „základy z let 1807—1814“. To jsou jednou základy, na těch se bude budovat, a basta.
Počátek jednoho z nejkolosálnějších dějinných převratů se scvrkne v konec jednoho z nejtitěrnějších pseudoreformních švindlů — tak se chápe revoluce ve starém Prusku!
A v tomto samolibě omezeném blouznění z vlasteneckých dějin „zdáli se být všichni zajedno“ — ovšem, chvála bohu, jen v Berlíně!
Dále.
„Ty stavy a třídy, které se měly vzdát privilegií a výsad... na nichž bylo, aby měly v budoucnu jen stejná práva se všemi svými spoluobčany... zdály se k tornu připraveny — naplněny přesvědčením, že starý pořádek je už neudržitelný, že je to jejich vlastní správně pochopený zájem...
Koukněte se na jemnocitného a z duše pokorného měšťáka — jak znovu překrucuje revoluci! Šlechta, páteři, byrokrati, důstojníci „se zdáli připraveni“ vzdát se svých privilegií, ne proto, že je k tomu donutil ozbrojený lid, že je v první hrůze před evropskou revolucí nezadržitelně postupující demoralisace a desorganisace ve vlastních řadách zbavila schopnosti odporu — to ne! Pokojné, blahovolné a pro obě strany výhodné „transakce“ (řečeno s panem Camphausenem) z 24. února a 18. března[180] je „naplnily přesvědčením“, že je to „jejich vlastní správně pochopený zájem“!
Březnová revoluce, ba dokonce 24. únor jako správně pochopený zájem pánů krautjunkerů, konsistoriálních radů, vládních radů a gardových poručíků — to je přece vskutku pyramidální objev!
Ale, bohužel, „dnes už to není takové. Užívači a stoupenci starých pořádků se ani zdaleka nemají k tornu, aby konali svou povinnost (!) a sami pomohli odklidit staré sutiny a vystavět nový dům, a chtějí jen podepřít staré trosky, pod nimiž se půda tak povážlivě zakymácela, a okrášlit je několika formami hodícími se zdánlivě k nové době.“
„Dnes už to není takové“, jaké se to zdálo být v květnu, tj. už to není takové, jaké to nebylo v květnu, čili je to právě takové, jaké to bylo v květnu.
Takovou němčinou píší v berlínské „Nationalzeitung“, a ještě se tím pyšní.
Zkrátka: Květen 1848 a leden 1849 se liší jen zdáním. Dříve se zdálo, že kontrarevolucionáři uznávají svou povinnost, dnes ji skutečně a upřímně neuznávají, a nad tím pokojný buržoa běduje. Je přece povinností kontrarevolucionářů, aby se ve svém vlastním správně pochopeném zájmu vzdali svých zájmů! Je jejich povinností, aby si sami přeřezali tepny — a přece to nedělají — běduje muž správně pochopeného zájmu!
A proč teď vaši nepřátelé nedělají to, co, jak říkáte, je přece jejich povinností?
Protože vy sami jste na jaře nekonali svou „povinnost“, — protože jste se tehdy, když jste byli silní, chovali jako baby a třásli se před revolucí, která vám měla přinést velikost a moc; protože jste sami nechali staré sutiny sutinami a samolibě se zhlíželi ve svatozáři polovičního úspěchu! A teď, kdy kontrarevoluce přes noc zesílila a stoupá si vám na šíji, teď, kdy se vám povážlivě kymácí půda pod nohama, teď chcete, aby se kontrarevoluce stala vaší služebnicí, aby odklidila sutiny, k jejichž odklizení jste vy měli příliš málo síly a příliš málo odvahy; ona mocná se má obětovat vám slabým?
Jste to ale dětinové! Ale počkejte chviličku, a povstane lid a jedním mocným úderem vás srazí k zemi i s kontrarevolucí, na niž vy teď tak bezmocně štěkáte!
II Kolín 27. ledna. Ve svém prvním článku jsme nepřihlédli k okolnosti, která by ovšem mohla „Nationalzeitung“ zdánlivě ospravedlňovat: „Nationalzeitung“ nepíše svobodně — je ve stavu obležení. A za stavu obležení musí ovšem zpívat:
Nechtěj mých slov, chtěj, abych něma,
mé tajemství mi povinností je,
své celé nitro bych ti odhalila,
však osud nedovoluje.[181]Ale ani za stavu obležení nevycházejí noviny proto, aby říkaly opak toho, co si myslí, a kromě toho nemá stav obležení s první polovinou zmíněného článku, jíž jsme se zatím zabývali, nic společného.
Stav obležení nemůže za to, že „Nationalzeitung“ má nabubřelý, nejasný styl.
Stav obležení nemůže za to, že si „Nationalzeitung“ dělala po březnu všelijaké prostoduché iluse.
Stav obležení „Nationalzeitung“ nikterak nenutí, aby vydávala revoluci roku 1848 za přívěsek reforem z let 1807—1814.
Zkrátka, stav obležení „Nationalzeitung“ nikterak nenutí, aby měla tak absurdní představy o vývoji revoluce a kontrarevoluce z roku 1848, které jsme u ní zjistili před dvěma dny. Ne na minulost, jen na přítomnost se vztahuje stav obležení.
Proto jsme při kritice první poloviny zmíněného článku ke stavu obležení nepřihlíželi, a právě proto k němu budeme přihlížet dnes.
Když „Nationalzeitung“ skončila svůj historický úvod, obrací se k prvotním voličům s těmito slovy:
„Jde o to zajistit započatý pokrok, zachovat vymoženosti.“
Jaký „pokrok“? Jaké „vymoženosti“? „Pokrok“, že „dnes už to není takové“, jaké se to „zdálo“ být v květnu? „Vymoženost“, že „užívači starých pořádků se ani zdaleka nemají k tomu, aby konali svou povinnost a sami pomohli odklidit staré sutiny“? Nebo naoktrojované „vymoženosti“, které „podpírají staré trosky a okrašlují je několika formami hodícími se zdánlivě k nové době“?
Stav obležení, pánové z „Nationalzeitung“, neomlouvá bezmyšlenkovitost a zmatenost.
„Pokrok“, který byl zatím znamenitě „započat“, je cesta zpět ke starému systému, a po této pokrokové cestě kráčíme den co den dál.
Jediná „vymoženost“, která nám zůstala — a to není žádná specificky pruská, žádná „březnová“ vymoženost, nýbrž výsledek evropské revoluce z roku 1848 — je nejvšeobecnější, nejrozhodnější, nejkrvavější a nejnásilnější kontrarevoluce, která je však sama jen fází evropské revoluce, a proto nutně povede k novému, všeobecnému a vítěznému revolučnímu protiúderu.
Ale možná, že to „Nationalzeitung“ ví právě tak dobře jako my, jenomže to vzhledem ke stavu obležení nesmí říci? Poslouchejte:
„Nechceme pokračování revoluce; jsme nepřáteli vší anarchie, každého násilí a zvůle; chceme zákonnost, klid a pořádek.“
Stav obležení vás, pánové, nutí nanejvýš k tomu, abyste mlčeli, ne však k tomu, abyste mluvili. Citovanou větu bereme proto na vědomí: říkáte-li ji vy, tím lépe; říká-li ji stav obležení, pak jste neměli mluvit za něj. Buď jste revoluční, nebo nejste. Jestliže ne, jsme předem protivníci; jestliže ano, pak jste měli mlčet.
Vy však mluvíte s takovým přesvědčením, máte tak počestnou minulost, že můžeme klidně předpokládat, že stav obležení nemá s tímto ujištěním nic společného.
„Nechceme pokračování revoluce.“ To znamená: chceme pokračování kontrarevoluce. Neboť z násilné kontrarevoluce — to je historická skutečnost — se nelze dostat buď vůbec, nebo jen revolucí.
„Nechceme pokračování revoluce“, to znamená: uznáváme, že revoluce je skončena, že dosáhla svého cíle. A cílem, k němuž revoluce dospěla 21. ledna 1849, kdy byl napsán zmíněný článek — tímto cílem byla právě kontrarevoluce.
„Jsme nepřáteli vší anarchie, každého násilí a zvůle.“
Tedy i nepřáteli „anarchie“, která nastupuje po každé revoluci až do upevnění nových poměrů, nepřáteli „násilnosti“ z 24. února a 18. března, nepřáteli „zvůle“, která nemilosrdně boří zpuchřelé pořádky a jejich ztrouchnivělé zákonné pilíře.
„Chceme zákonnost, klid a pořádek!“
Vskutku, dobře jste si vybrali chvíli, abyste se klaněli „zákonnosti, klidu a pořádku“, abyste protestovali proti revoluci, abyste přizvukovali triviálním lamentacím proti anarchii, násilí a zvůli! Dobře jste si vybrali právě tu chvíli, kdy byla revoluce pod ochranou bodáků a kanonů oficiálně ocejchována jako sprostý zločin, kdy se „anarchie, násilí a zvůle“ uvádějí nepokrytě do praxe dekrety kontrasignovanými králem, kdy se „zákona“, který nám kamarila oktrojuje, používá vždy proti nám, ale nikdy pro nás, kdy „klid a pořádek“ záleží v tom, že se kontrarevoluci popřává „klid“, aby mohla obnovit svůj staropruský „pořádek“ věcí.
Nikoli, pánové, vašimi ústy nemluví stav obležení, mluví jimi nefalšovaný, do berlínštiny přeložený Odilon Barrot, se vší svou omezeností, se vší svou nemohoucností, se všemi svými zbožnými přáními.
Žádný revolucionář nemůže být tak beztaktní, tak dětinský, tak zbabělý, aby zapřel revoluci právě ve chvíli, kdy kontrarevoluce slaví své nejskvělejší triumfy. Nemůže-li mluvit, tedy jedná, a nemůže-li jednat, pak je raději úplně zticha.
Ale možná, že pánové z „Nationalzeitung“ dělají mazanou politiku? Možná, že jsou tak ústupní proto, aby v předvečer voleb získali pro oposici ještě část takzvaných umírněných?
Hned od prvního dne, kdy se přes nás začala valit kontrarevoluce, jsme říkali, že od nynějška jsou už jen dvě strany, „revolucionáři“ a „kontrarevolucionáři“; už jen dvě hesla, „demokratická republika“ nebo „absolutní monarchie“[b]. Všechno, co je mezi tím, nejsou už strany, nýbrž pouhé frakce. Kontrarevoluce učinila všechno, aby náš výrok potvrdila. Nejskvělejším jeho potvrzením jsou volby.
A v takové době, kdy strany vystupují tak příkře proti sobě, kdy se vede nejrozhořčenější boj a kdy jen drtivá přesila organisované soldatesky zabraňuje tomu, aby byl vybojován se zbraní v ruce — v takovéto chvíli přestává každá kompromisní politika. Musíš být sám Odilonem Barrotem, abys mohl hrát v takové chvíli roli Odilona Barrota.
Ale naši berlínští Barrotové mají své výhrady, své podmínky, své interpretace. Jsou sice vzdychalové[182], ale ne ledajací vzdychalové; jsou to vzdychalové s „ale“, vzdychalové kroťoučké oposice:
„Ale my chceme nové zákony, jaké žádá procitnuvší svobodný duch lidu a zásada rovnoprávnosti; chceme skutečné demokraticko-konstituční zřízení“ (tj. skutečný nesmysl); „chceme klid, který se neopírá jen o bodáky a stavy obležení — klid, který je politicky a mravně (!) odůvodněným upokojením myslí, vyvolaným přesvědčením stvrzeným činy a opatřeními, že každé třídě lidu její právo atd. atd.“
Můžeme si ušetřit práci a nedopisovat tuto frázi, psanou s ohledem na stav obležení, do konce. Zkrátka, pánové „nechtějí“ revoluci, nýbrž jen malou kytici z výsledků revoluce; trochu demokracie, ale také trochu konstitucionalismu, několik nových zákonů, zrušení feudálních institucí, občanskou rovnost atd. atd.
Jinými slovy, pánové z „Nationalzeitung“ a pánové z bývalé berlínské levice[183], jichž je „Nationalzeitung“ orgánem, chtějí na kontrarevoluci dosáhnout přesně toho, pro co je kontrarevoluce rozehnala.
Ničemu se nenaučili a nic nezapomněli!
Všechno, co pánové „chtějí“, jsou věci, kterých by mohli dosáhnout leda novou revolucí. Ale novou revoluci nechtějí.
Nová revoluce by jim však přinesla také docela jiné věci než shora uvedené skromné buržoasní požadavky. A proto mají tito pánové docela pravdu, když revoluci nechtějí.
Ale nejlepší na tom je, že historický vývoj se pramálo stará o to, co „chtějí“ nebo „nechtějí“ Barrotové. Pařížský originál Barrota „chtěl“ 24. února prosadit také jen docela skromné reformy, a hlavně ministerské křeslo pro sebe; a sotvaže ulovil obojí, vlny se nad ním zavřely a pan Barrot zmizel s celou svou ctnostnou, maloburžoasní družinou v revoluční záplavě. I teď, kdy konečně zase ulovil ministerstvo, „chce“ zase všelicos; ale nic z toho, co chce, se neděje. To byl odjakživa úděl Barrotů. A tak se povede i berlínským Barrotům.
Budou dál, za stavu obležení nebo bez něho, otravovat veřejnost svými zbožnými přáními, nanejvýš prosadí několik těchto přání na papíře, a nakonec je buď koruna, nebo lid pošle na odpočinek. Ale na odpočinek půjdou určitě.
Napsal K. Marx 25.— 27. ledna 1849
Otištěno v „Neue Rheinische Zeitung“
čís. 205 a v druhém vydání č. 207
z 26. a 28. ledna 1849Podle textu novin
Přeloženo z němčiny__________________________________
Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a — to je už víc než hloupé! (Pozn. red.)
b Viz v Buržoasie a kontrarevoluce zde. (Pozn. red.)
176 V originále Schilda — město, jehož obyvatelé, Šildští, hrdinové stejnojmenné německé lidové knihy z konce 16. století („Schildbürger“) se stali symbolem šosácké zabedněnosti a tuposti.
177 „National-Zeitang“ [„Národní noviny“] — německý buržoasně liberální list, který vycházel od roku 1848 v Berlíně.
178 Volební zákon z 8. dubna 1848 stanovil volební řád do shromáždění svolaného, aby „v dohodě s korunou“ vypracovalo pruskou ústavu na základě všeobecného volebního práva, omezeného ovšem systémem nepřímých (dvoustupňových) voleb. Zákon z 6. prosince 1848, vydaný ihned po oktrojované ústavě, dával volební právo jen takzvaným „samostatným Prusům“ (viz poznámku [284] zde).
179 Heine, „Německo. Zimní pohádka“, kapitola VIII.
180 24. února 1848 svrhl francouzský lid monarchii Ludvíka Filipa.
18. břgna 1848 začala revoluce v Prusku boji na barikádách v Berlíně.
181 Goethe, „Viléma Meistera léta učednická“, kniha V, kapitola 16 (známo také jako báseň „Mignon“).
182 O vzdychalech viz poznámku [170] zde.
183 K levici v pruském Národním shromáždění patřili mimo jiné poslanci Waldeck, Jacoby, Georg Jung, Julius Berends a dʼEster. „Neue Rheinische Zeitung“ často kritisovala váhavost a nerozhodnost levice a vybízela ji k energickému postupu a k mimoparlamentnímu boji.