Karel Marx
Novoroční blahopřání
Kolín 8. ledna. Blahopřeje-li nám k Novému roku pastor a kantor, kostelník a šlapač měchů, bradýř a ponocný, polní hlídač, hrobník atd., je to starý, stále se obnovující mrav, a přijímáme to lhostejně.
Jen rok 1849 se nespokojuje starobylým obyčejem. Svůj příchod vyznačuje něčím, co tu ještě nebylo — novoročním blahopřáním pruského krále.
Zrodilo se novoroční přání neadresované ani pruskému lidu, ani „Mým milým Berlíňanům“[153], nýbrž „Mé armádě“.
V tomto novoročním poselství pohlíží král „s pýchou“ na armádu, protože zůstalavěrná, „když“ (březnové) „vzbouření porušilo pokojný rozvoj svobodomyslných institucí, k nimž jsem chtěl obezřele vést Svůj lid“.
Dříve se mluvilo o březnových událostech, o „nedorozumění“ a podobně. Teď už není žádného obalování zapotřebí: březnová „nedorozumění“ se nám otloukají o hlavu jako „vzbouření“.
Z královského novoročního blahopřání vane na nás týž duch jako ze sloupců „rytířky kříže“. Tak jako se v blahopřání mluví o „vzbouření“, mluví se v listu o bezectných „březnových zločincích“, o zločinné chátře, která v březnu porušila klid berlínského dvorského života.
Zeptáme-li se, proč je březnové „vzbouření“ tak nadmíru pobuřující, dostaneme odpověď: „protože porušilo pokojný rozvoj svobodomyslných (!!) institucí atd.“.
Kdybyste neodpočívali na Friedrichshainu[154], vy březnoví vzbouřenci, jistě by vás teď odměnili „prachem a olovem“ nebo doživotní káznicí. Vždyť jste ve své bezbožnosti porušili „pokojný rozvoj svobodomyslných institucí“! Je snad třeba připomínat onen královsko-pruský rozvoj „svobodomyslných institucí“ ‚ nejsvobodomyslnější rozvoj rozhazovačství, „pokojné“ šíření svatouškovství a královsko-pruského jezuitství, pokojný rozvoj policajtštiny a kasárnictví, špiónství, šejdířství, pokrytectví, zpupnosti a konečně nejodpornějšího zesurovění lidu vedle nejnestoudnější korupce v takzvaných vyšších třídách? Není to třeba připomínat už proto, že stačí jen se rozhlédnout, jen vztáhnout ruku, abychom před sebou uviděli tento „porušený rozvoj“ opět v plném květu a potěšili se z dvojnásobku zmíněných „svobodomyslných institucí“.
„Moje armáda,“ praví se dále v královském blahopřejném poselství, „osvědčila svou starou slávu a dobyla novou.“
No ovšem. Dobyla tolik slávy, že by si mohli osobovat větší nanejvýš Chorvati.
Ale kde a jak dobyla? Předně „ozdobila své prapory novými vavříny, když Německo potřebovalo Naše zbraně ve Šlesviku“.
Pruská nóta majora Wildenbrucha dánské vládě[155] — to je základna, na níž vyrostla nová pruská sláva. Celé vedení války se výborně hodilo k této nótě, která dánského pana bratránka ujišťovala, že to pruská vláda vůbec nemyslí vážně, že jen hází republikánům vnadidlo a ostatním lidem písek do očí, aby tak získala čas. A získat čas znamená získat vše. Potom se budou moci docela snadno dohodnout.
Pan Wrangel, o němž mělo veřejné mínění už delší dobu falešné představy, pan Wrangel opustil Šlesvik-Holštýn tajně jako zloděj v noci. Cestoval v civilu, aby nebyl poznán. V Hamburku ho odmítli ubytovat všichni hostinští. Byly jim mnohem milejší jejich domy a okna a dveře v nich, než vavříny pruské armády, které tento proslulý pán ztělesňoval a kterými lid opovrhoval. Nezapomínejme také, že jediný úspěch v tomto tažení plném zbytečných a nesmyslných manévrů, dokonale připomínajících proceduru starých říšských soudů (viz čísla našeho listu z tehdejší doby[156]) ‚ byl strategickou chybou.
Jediné, co při tomto polním tažení překvapuje, je neslýchaná drzost Dánů, kteří vesele vodili pruskou armádu za nos a úplně odřízli Prusko od světového trhu.
Dovršením pruské slávy v tomto směru pak byla mírová jednání s Dánskem a jejich výsledek, příměří v Malmö.[157]
Když mohl římský císař čichaje k penízi, vybranému za daň ze záchodů, říci: „non olet“ (není cítit), pak na pruských vavřínech dobytých ve Šlesviku-Holštýnu je naopak nesmazatelným písmem napsáno: „olet“! (smrdí).
Za druhé, „Moje armáda překonala vítězně útrapy a nebezpečenství, když bylo třeba potlačit povstání ve Velkovévodství poznaňském“.
Co se týče „vítězných útrap“, jsou to tyto: Prusko využilo za prvé ušlechtilých, úlisnými řečmi z Berlína živených ilusí Poláků, kteří viděli v Pomořancích své německé bratry ve zbrani proti Rusku, rozpustili proto klidně svou armádu, dovolili Pomořancům vstoupit do země, a sbírali znovu rozptýlené kádry teprve tehdy, když je, bezbranné, Prušáci hanebně terorisovali. A teď hrdinské činy Prušáků! Ne za války, nýbrž po válce se odehrály hrdinské činy „veleslavné“ pruské armády. Když byl Mieroslawski představen červnovému vítězi, první Cavaignacovou otázkou bylo, jak to Prušáci udělali, že byli u Miloslawi poraženi (můžeme to dokázat svědectvím osob, které to slyšely na vlastní uši). 3000 Poláků ozbrojených sotva kosami a píkami dvakrát porazí a dvakrát donutí k ústupu 20 000 pruských vojáků, dobře organisovaných a bohatě vybavených děly. Divoce prchající pruská jízda sama rozprášila pruskou pěchotu. Polští povstalci udrželi Miloslaw; dvakrát vypráskali kontrarevoluci z města. Ještě hanebnější než porážka u Miloslawi bylo konečné vítězství Prusů u Wrześnie, připravené jejich předchozí porážkou. Když se neozbrojený, ale herkulovský protivník střetne se zbabělcem obrojeným pistolemi, zbabělec prchá a z náležité vzdálenosti vystřelí z pistolí. Tak to udělali Prušáci u Wrześnie. Prchli až do vzdálenosti, odkud mohli na píky a kosy, které, jak známo, na dálku nic nezmohou, vypálit kartáče, granáty plněné 150 kulemi, a šrapnely. Šrapnely stříleli zatím jen Angličané proti východoindickým polodivochům. Teprve chrabří Prusové v panické hrůze před polskou statečností a u vědomí vlastní slabosti použili šrapnelů proti takzvaným spoluobčanům. Museli přirozeně hledat způsob, jak zabíjet Poláky hromadně z dálky. Z blízka byli Poláci příliš strašní. Takové bylo slavné vítězství u Wrześnie! Ale jak řečeno, začínají hrdinské činy pruské armády teprve po válce, jako začínají hrdinské činy žalářníků po rozsudku.
Tato sláva pruského vojska v dějinách nepohasne; zárukou toho jsou tisíce Poláků povražděných díky pruské zradě a černobílé zákeřnosti šrapnely, kulkami atd., tisíce Poláků ocejchovaných později pekelným kamínkem[158].
O těchto druhých vavřínech kontrarevoluční armády podaly dostatečné svědectví dědiny a města, zapálené pruskými hrdiny, polští obyvatelé pobití a zmasakrovaní pažbami a bodáky ve svých domovech, drancování a nejrůznější pruské surovosti.
Nehynoucí sláva těmto pruským válečníkům v Poznaňsku, kteří proklestili cestu, po níž hned nato vykročil neapolský katan[159], když rozstřílel své věrné hlavní město a vydal je na 24 hodin v plen své soldatesce! Čest a sláva pruskému vojsku z poznaňského tažení! Neboť bylo zářným příkladem Chorvatům, serežanům, Ortochanům a jiným hordám Windischgrätze a společníků a podnítilo je, jak dokazuje Praha (v červnu), Vídeň, Prešpurk[a] atd.,[160] k důstojnému následování.
A i tuto odvahu vůči Polákům diktoval konec konců Prušákům jen strach z Rusů.
„Do třetice všeho dobrého.“ Tedy i „Moje armáda“ musela dobýt trojnásobné slávy. A příležitost nedala na sebe dlouho čekat. Neboť „její účast při udržování pořádku (!) v jižním Německu dobyla pruskému jménu nové uznání“.
Jen člověk zlomyslný nebo neuznalý by mohl popřít, že „Moje armáda“ poskytla Spolkovému sněmu — který se při překřtívání modernisoval a dal se nazvat ústřední mocí — znamenité biřické a četnické služby. Rovněž nelze vyvrátit, že si pruské jméno dobylo dokonalého uznání při potírání jihoněmeckého vína, masa, cidru atd. Vyhladovělí Braniboři, Pomořanci atd. si vykrmili patriotická bříška, žízniví se občerstvili, a vůbec všechno, co jim jihoněmečtí hostitelé předložili, dokázali spořádat s tak heroickou odvahou, že si tam pruské jméno všude získalo hlasité uznání. Škoda, že ještě nebyl zaplacen účet za ubytování: uznání by bylo ještě hlasitější.
Sláva „Mé armády“ je vlastně nevyčerpatelná; přece však nelze přejít mlčením, že „kdykoli jsem zavolal, byla připravena, dokonale věrná, dokonale disciplinovaná“; stejně podivuhodné je, a sděluje se to potomkům, že „Moje armáda čelila hnusným pomluvám svým skvělým duchem a ušlechtilou ukázněností“.
Jak lichotivé je pro „Mou armádu“ blahopřání, které v ní vyvolává příjemné vzpomínky na „dokonalou disciplinovanost“ a „ušlechtilou ukázněnost“, a tím i znova na její hrdinské činy ve velkovévodství[b], a pak také na vavříny, jimiž se ověnčila v Mohuči, ve Svídnici, Trevíru, Erfurtu, Berlíně, Kolíně, Düsseldorfu, Cáchách, Koblenci, Münsteru, Mindenu atd. Ale my ostatní, kteří nepatříme k „Mé armádě“, si při tom rozšiřujeme své omezené chápání poddanské věrnosti. Střílet starce a těhotné ženy, krást (protokolárně zaznamenáno v okolí Ostrowa), tlouci pokojné občany pažbami a šavlemi, demolovat domy, vystupovat v noci se zbraněmi ukrytými pod pláštěm proti neozbrojeným lidem, zbojnictví (vzpomeňte si na dobrodružství u Neuwiedu) — takovému a podobnému heroismu se v křesťansko-germánském jazyce říká „dokonalá disciplinovanost“, „ušlechtilá ukázněnost“! Ať žije ukázněnost a disciplinovanost, neboť ty, kdo byli pod touto firmou povražděni, už přece nikdo nevzkřísí!
Těchto několik míst z královsko-pruského novoročního blahopřání nám ukazuje, že tento dokument si svým významem a duchem v ničem nezadá s manifestem vévody Brunšvického z roku 1792[161].
Napsal K. Marx 8. ledna 1849
Otištěno v „Neue Rheinische Zeitung“
čís. 190 z 9. ledna 1849Podle textu novin
Přeloženo z němčiny__________________________________
Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a — tehdejší název Bratislavy. (Pozn. red.)
b — poznaňském. (Pozn. red.)
153 „Mým milým Berlínanům“ — provolání pruského krále Bedřicha Viléma IV., vydané 19. března 1848 ráno, ve chvíli, kdy vrcholilo lidové povstání v Berlíně.
„Mému lidu a německému národu“ — provolání Bedřicha Viléma IV., vydané 21. března 1848.
154 Friedrichshain — hřbitov v Berlíně, na němž byli pochováni bojovníci padlí na barikádách při povstání 18. března 1848.
155 V nótě, kterou odevzdal major Wildenbruch jako tajný kurýr pruského krále 8. dubna 1848 dánské vládě, se prohlašovalo, že válku ve Šlesviku-Holštýnu prý Prusko nevede proto, aby odtrhlo tato vévodství od Dánska, nýbrž jedině proto, aby potřelo „radikální a republikánské živly v Německu“. Pruská vláda se všemožně vykrucovala, aby nemusela oficiálně přiznat existenci tohoto kompromitujícího dokumentu.
156 Míní se tu Engelsovy články „Válečná komedie ve Šlesviku-Holštýnu“ (zde) a „Příměří s Dánskem“ (dva články zde a zde) — Marx—Engels, Spisy 5.
157 Pod vlivem březnové revoluce 1848 vypuklo ve Šlesviku a Holštýnu národně osvobozenecké povstání proti Dánsku, do něhož se vmísily státy Německého spolku v čele s Pruskem a zahájily proti Dánsku vojenské tažení; zanedlouho však bylo jasné, že pruská vláda nemá v úmyslu hájit zájmy národně osvobozeneckého hnutí ve Šlesviku a Holštýnu. Příměří, uzavřené v Malmö 26. srpna 1848 na dobu sedmi měsíců, anulovalo revolučně demokratické vymoženosti ve Šlesviku a Holštýnu a fakticky zachovávalo dánské panství v obou vévodstvích. Válka mezi Pruskem a Dánskem začala znovu koncem března 1849, trvala do roku 1850 a skončila vítězstvím Dánska. Šlesvik a Holštýn zůstaly částí dánského království.
158 Na rozkaz pruského generála Pfuela byly zajatým účastníkům poznaňského povstání z roku 1848 holeny hlavy a lápisem (pekelným kamínkem) vypalován cejch na rukou a na uších.
159 Jde o Ferdinanda II., krále obou Sicilií, který 15. května 1848 krutě potlačil lidové povstání v Neapoli. Viz Engelsův článek „Nový hrdinský čin bourbonské dynastie“ (Marx—Engels, Spisy 5 zde).
160 Windischgrätzova vojska potlačila v červnu 1848 pražské povstání, kolem 1. listopadu rozdrtila povstání ve Vídni a v prosinci 1848 zahájila tažení proti národně osvobozeneckému hnutí v Uhrách a obsadila Bratislavu a jiná města.
161 Vévoda Brunšvický, vrchní velitel rakousko-pruské armády vyslané proti revoluční Francii, vyhrožoval v manifestu z 25. července 1792 francouzskému lidu, že srovná Paříž se zemí.