Revoluční hnutí

Karel Marx

Revoluční hnutí

Kolín 31. prosince. Nikdy ještě nezačínalo žádné revoluční hnutí tak povznášející předehrou jako revoluční hnutí roku 1848. Papež mu dal církevní posvěcení a Lamartine vyluzoval na své Aeolově harfě nejněžnější filantropické melodie na text „fraternité“, sbratření všech členů společnosti a celých národů.

V náruč spějte, miliony,
polibek, v němž celý svět!^{^[150]}

V této chvíli sedí papež, tento „iniciatore“ Itálie, vyhnaný z Říma, v Gaetě pod ochranou krvežíznivého idiota Ferdinanda,^{^[151]} intrikuje proti Itálii s jejím odvěkým úhlavním nepřítelem Rakouskem, kterému ve svých šťastnějších dobách hrozil klatbou. Poslední presidentské volby ve Francii dokázaly nepopularitu zrádce Lamartina statisticky. Není nic lidumilnějšího, humánnějšího, nemohoucnějšího než revoluce v únoru a v březnu, nic brutálnějšího než neodvratné následky této humanity slabošství. Důkazy: Itálie, Polsko, Německo a především červnoví poražení.

Ale porážka francouzských dělníků v červnu byla také porážkou červnových vítězů. Ledru-Rollin a ostatní montagnardi byli vytlačeni stranou buržoasních republikánů, stranou „Nationalu“; strana „Nationalu“ byla vytlačena dynastickou oposicí, Thiersem-Barrotem; a i ta by byla musela ustoupit legitimistům,^{^[152]} kdyby koIoběh tří restaurací nebyl uzavřen a kdyby Ludvík Napoleon nebyl jen pouhou urnou, do níž francouzští rolníci vhodili svou přihlášku do revolučního sociálního hnutí a francouzští dělníci své odsouzení všech vůdců dřívějších epoch, Thierse-Barrota, Lamartina a Cavaignaca—Marrasta. Ale mějme na paměti, že porážka francouzské revoluční dělnické třídy měla nevyhnutelně za následek porážku francouzské republikánské buržoasie, jíž proletariát právě podlehl.

Porážka dělnické třídy ve Francii a vítězství francouzské buržoasie byly zároveň novým zotročením národů, které odpověděly na kokrhání galského kohouta heroickými pokusy o osvobození. Polsko, Itálie a Irsko byly znovu vydány napospas drancování, hanobení, vraždění pruských, rakouských a anglických biřiců. Porážka dělnické třídy ve Francii a vítězství francouzské buržoasie byly zároveň porážkou středních tříd ve všech evropských zemích, kde se střední třídy na okamžik spojily s lidem a odpověděly na kokrhání galského kohouta krvavým vzbouřením proti feudalismu. Neapol, Vídeň, Berlín! Porážka dělnické třídy ve Francii a vítězství francouzské buržoasie byly zároveň vítězstvím Východu nad Západem, vítězstvím barbarství nad civilisací. Ve Valašsku začali Rusové a jejich nástroj Turci utlačovat Rumuny; ve Vídni zardousili Chorvati, panduři, Češi, serežani a podobná holota germánskou svobodu a v této chvíli je car v Evropě všudypřítomný. Svržení buržoasie ve Francii, vítězství francouzské dělnické třídy a osvobození dělnické třídy vůbec je tedy heslem evropského osvobození.

Ale země, která dělá z celých národů své proletáře, která svými obrovitými pažemi svírá celý svět v objetí, která již jednou uhradila svými penězi výlohy evropské restaurace, země, v jejímž vlastním lůně dosáhly třídní protiklady nejvyhraněnější, nejhanebnější podoby — Anglie — se zdá být skálou, o niž se rozbíjejí revoluční vlny a která vyhladovuje novou společnost už v matčině lůně. Anglie ovládá světový trh. Převrat v ekonomických vztazích kterékoli země evropského kontinentu, ba celého evropského kontinentu bez Anglie, je bouří ve sklenici vody. Průmyslové a obchodní poměry uvnitř každého národa závisí na jeho stycích s jinými národy, jsou podmíněny jeho poměrem k světovému trhu. Světový trh však ovládá Anglie a Anglii ovládá buržoasie.

Osvobození Evropy, ať už tím, že utlačované národy dobudou nezávislosti, nebo tím, že bude svržen feudální absolutismus, je tedy podmíněno vítězným povstáním francouzské dělnické třídy. Ale každý sociální převrat ve Francii nutně ztroskotá na anglické buržoasii, na průmyslové a obchodní světovládě Velké Británie. Každá dílčí sociální reforma ve Francii a vůbec na evropském kontinentě je a zůstává, pokud jde o její definitivnost, pouhým zbožným přáním. A stará Anglie bude svržena jen světovou válkou, neboť jedině válka může dát chartistické straně, organisované anglické dělnické straně, podmínky k úspěšnému povstání proti jejím mocným utlačovatelům. Až budou chartisté v čele anglické vlády — teprve tehdy vstoupí sociální revoluce z říše utopie do říše skutečnosti. Ale každá evropská válka, do níž se zaplete Anglie, je válka světová. Povede se v Kanadě i v Itálii, ve Východní Indii i v Prusku, v Africe i na Dunaji. A evropská válka bude prvním důsledkem vítězné dělnické revoluce ve Francii. Anglie bude stát stejně jako za dob Napoleonových v čele kontrarevolučních armád, ale válka ji vrhne do čela revolučního hnutí a Anglie odčiní, čím se provinila na revolucích 18. století.

Revoluční povstání francouzské dělnické třídy, světová válka — to je perspektiva roku 1849.

Napsal K. Marx 31. prosince 1848
Otištěno v „Neue Rheinische Zeitung“
čís. 184 z 1. ledna 1849

Podle textu novin
Přeloženo z němčiny

__________________________________

Poznámky:

150 Ze Schillerovy básně „Óda na radost“.

151 Papež Pius IX. dal brzy po svém zvolení roku 1846 podnět k celé řadě liberálních reforem (částečná amnestie politických vězňů, zrušení předběžné censury atd.), aby zabránil vzestupu národního hnutí. Po lidovém povstání v Římě uprchl 24. listopadu 1848 do pevnosti Gaety na území neapolského království.

152 Hora čili montagnardi — strana maloburžoasních demokratických republikánů, vedených Ledru-Rollinem, seskupená kolem listu „La Réforme“ [„Reforma“], který vycházel v Paříži v letech 1843 až 1850; patřili k ní také maloburžoasní socialisté v čele s Louis Blancem.

Strana „Nationalu“, vedená Armandem Marrastem, sdružovala umírněné buržoasní republikány, kteří se opírali o průmyslovou buržoasii a s ní spojenou část liberální inteligence; orgánem této strany byl ve čtyřicátých letech list „Le National“ [„Národní noviny“], který vycházel v Paříži v letech 1830 až 1851.

Dynastická oposice — oposiční skupina ve francouzské poslanecké sněmovně za červencové monarchie. Její zástupci vyjadřovali nálady liberálních kruhů průmyslové a obchodní buržoasie, usilovali o umírněnou volební reformu, v níž viděli prostředek k odvrácení revoluce a zachování orleánské dynastie. Vůdcem dynastické oposice byl Odilon Barrot.

Legitimisté — stoupenci bourbonské dynastie, svržené roku 1830, která byla představitelkou zájmů velkých dědičných pozemkových vlastníků. V boji proti vládnoucí orleánské dynastii, opírající se o finanční aristokracii a velkoburžoasii, uchylovala se část legitimistů často k sociální demagogii a vydávala se za zastánce pracujících proti buržoasním vykořisťovatelům.