Karel Marx



Revoluční hnutí v Itálii


Kolín 29. listopadu. Konečně, po šesti měsících téměř nepřetržitých porážek demokracie, po dlouhé řadě neslýchaných triumfů kontrarevoluce, konečně se zas ukazují příznaky brzkého vítězství revoluční strany. Itálie, země, jejíž povstání bylo předehrou k evropskému povstání roku 1848, jejíž porážka byla předehrou k pádu Vídně, Itálie povstává podruhé. Toskána prosadila demokratickou vládu a svou demokratickou vládu si právě vydobyl také Řím.

10. duben v Londýně, 15. květen a 25. červen v Paříži, 6. srpen v Miláně a 1. listopad ve Vídni,[94] to jsou čtyři významná data evropské kontrarevoluce, čtyři milníky označující etapy, jež urazila na svém posledním triumfálním pochodu.

V Londýně nebyla 10. dubna zlomena jen revoluční moc chartistů, byla tu také ponejprv zlomena revoluční propaganda únorového vítězství. Kdo správně posuzuje Anglii a její postavení v moderních dějinách, nemohl se divit tomu, že kontinentální revoluce dosud kolem ní procházely beze stop. Anglie, země, která svým průmyslem a obchodem ovládá všechny tyto revoltující národy kontinentu, a přece je na nich jako na odběratelích poměrně málo závislá, protože má v rukou americké, asijské a australské trhy, země, v níž jsou protiklady moderní buržoasní společnosti, třídní boje mezi buržoasií a proletariátem nejvyvinutější a nejvíce vyhroceny, tato Anglie se vyvíjí víc než kterákoli jiná země svou vlastní, samostatnou cestou. Anglie nemusí slepě tápat jako prozatímní vlády na kontinentě, aby se přiblížila k řešení otázek, k odstranění protikladů, jež je Anglie povolána vyřešit a odstranit dřív než kterákoli jiná země. Anglie nepřebírá revoluci z kontinentu, Anglie bude, až udeří její hodina, kontinentu revoluci diktovat.

Takové bylo postavení Anglie, takový byl nutný důsledek tohoto postavení, a proto lze vítězství „pořádku“ 10. dubna snadno vysvětlit. Ale kdo by se nepamatoval, jak toto vítězství „pořádku“, tento první úder, jímž kontrarevoluce odpověděla na údery února a března, dal kontrarevoluci všude novou oporu, jak vlil do hrudí takzvaných konservativců smělé naděje! Kdo by se nepamatoval, jak se celá občanská garda v celém Německu okamžitě zhlédla ve vystoupení londýnských speciálních konstáblů? Kdo by se nepamatoval, jak zapůsobil tento první důkaz, že hnutí, které vypuklo, není nepřemožitelné!

15. květen v Paříži vytvořil ihned protějšek k vítězství anglické strany klidu. 10. duben postavil hráz vzedmutým vlnám revolučního příboje; 15. květen zlomil jeho sílu přímo u jeho zdroje. 10. duben dokázal, že únorové hnutí není nezadržitelné. 15. květen dokázal, že vzbouřenecké hnutí v Paříži lze potlačit. Revoluce, poražená ve svém centru, musela ovšem podlehnout i na periférii. A to se ukazovalo den ze dne zřetelněji v Prusku a v menších německých státech. Ale revoluční proud byl stále ještě tak silný, že umožnil ve Vídni dvě vítězství lidu, první 15. a druhé 26. května,[95] a vítězství absolutismu v Neapoli, kterého bylo dobyto rovněž 15. května, působilo svými excesy spíš jako protiváha k vítězství pořádku v Paříži. Ještě cosi chybělo: nestačilo, že v Paříži bylo poraženo revoluční hnutí, přímo v Paříži muselo být zbaveno kouzla nepřemožitelnosti i ozbrojené povstání; teprve potom mohla být kontrarevoluce klidná.

A to se stalo v Paříži ve čtyřdenní bitvě od 23. do 26. června. Čtyři dny kanonády — a bylo po nedobytnosti barikád, po nepřemožitelnosti ozbrojeného lidu. Co jiného dokázal Cavaignac svým vítězstvím, než že zákony válečného umění platí víceméně pro ulici jako pro defilé, pro barikády jako pro záseky a bašty? Že 40 000 nedisciplinovaných ozbrojených dělníků bez děl a houfnic a bez přísunu střeliva nemohlo vzdorovat víc než čtyři dny organisované armádě 120 000 starých vojáků a 150 000 národních gardistů, podporované velmi dobrým a velmi početným dělostřelectvem a bohatě zásobené střelivem? Cavaignacovo vítězství bylo nejhrubším rozdrcením slabšího protivníka sedmeronásobnou přesilou, bylo to nejneslavnější vítězství, jaké kdy bylo vybojováno, a tím neslavnější, čím víc krve stálo přes obrovskou přesilu. A přece nad ním svět užasl jako nad zázrakem — protože toto vítězství přesily odňalo pařížskému lidu, pařížským barikádám nimbus nepřemožitelnosti. 300 000 Cavaignacových vojáků neporazilo pouze 40 000 dělníků; v těchto 40 000 dělnících porazili, aniž to věděli, evropskou revoluci. Všichni víme, jaká nezadržitelná, zběsilá reakce se od tohoto dne rozpoutala. Teď ji už nebylo možno zastavit; konservativní moc zdolala pařížský lid granáty a kartáči, a co bylo možné v Paříži, mohlo se udělat také jinde. Demokracii pak už nezbylo, než aby se po této rozhodující porážce dala na co nejčestnější ústup, a alespoň krok za krokem hájila v tisku, na lidových shromážděních a v parlamentech posice, které už nebylo možno udržet.

Další velkou ranou byl pád Milána. Po pařížském červnovém vítězství je opětné dobytí Milána Radeckým vskutku prvořadou evropskou událostí. Dvouhlavý orel na kopuli milánského dómu neznamenal jenom pád celé Itálie, znamenal také vzkříšení těžiska evropské kontrarevoluce, vzkříšení Rakouska. Itálie poražena a Rakousko vzkříšeno — co si mohla kontrarevoluce ještě přát? A skutečně, s pádem Milána ochabla ihned v Itálii revoluční energie, v Římě padl Mamiani, v Piemontu byli poraženi demokrati; a zároveň pozvedla reakční strana v Rakousku opět hlavu a z hlavního stanu Radeckého, svého centra, začala s novou odvahou spřádat intriky po všech provinciích. Teprve teď přešel Jelačič do útoku, teprve teď se plně uskutečnila velká aliance kontrarevoluce s rakouskými Slovany.

O malých intermezzech, v nichž kontrarevoluce dosáhla lokálních vítězství a dobyla jednotlivých provincií, o frankfurtské porážce atd. nemluvím. To všechno má pouze místní, snad národní, ne však evropský význam.

1. listopadu bylo konečně dílo, započaté v den Custozy[96], dovršeno: tak jako vtáhl Radecký do Milána, vtáhli Windischgrätz a Jelačič do Vídně. Cavaignacovy metody bylo použito proti největšímu a nejaktivnějšímu ohnisku německé revoluce, a s úspěchem — stejně jako v Paříži byla i revoluce ve Vídni udušena v krvi a v dýmajících troskách.

Ale vypadá to skoro tak, že vítězství z 1. listopadu je zároveň bodem, kdy nastává zpětný pohyb a začíná krize. Pokus opakovat krok za krokem vídeňské hrdinství v Prusku ztroskotal; v nejlepším případě, dokonce i kdyby země přestala podporovat ústavodárné shromáždění, může koruna očekávat jen polovičaté, ne však rozhodné vítězství, a buď jak buď je první ochromující dojem z vídeňské porážky zlomen, zlomen nemotorným pokusem napodobit ji do všech podrobností.

A zatímco sever Evropy byl buď opět uvržen do otroctví z roku 1847, nebo těžce hájí proti kontrarevoluci vymoženosti prvních měsíců, Itálie opět náhle znovu povstává. Livorno, jediné italské město, které pád Milána vyburcoval k vítězné revoluci, toto Livorno konečně strhlo svým demokratickým elánem celou Toskánu a prosadilo rozhodně demokratickou vládu, rozhodnější, než jaká kdy byla v nějaké monarchii, a tak rozhodnou, jaká byla jen v málokteré republice — vládu, která odpovídá na pád Vídně a obnovení Rakouska vyhlášením italského ústavodárného Národního shromáždění. A revoluční pochodeň, kterou tím tato demokratická vláda vrhla mezi italský lid, zažehla požár: v Římě povstal lid spolu s národní gardou a armádou jako jeden muž, svrhl lavírující, kontrarevoluční vládu, vybojoval si demokratickou vládu, a první z požadavků, které si vydobyl, je: vláda na základě italského národního principu, tj. Guerazziův návrh na obeslání italské konstituanty.

Není pochyb, že Piemont a Sicílie budou následovat. Budou následovat, jako následovaly v minulém roce.

A co bude dál? Bude toto druhé vzkříšení Itálie ve třech letech stejně jako první úsvitem nového rozmachu evropské demokracie? Skoro to tak vypadá. Míra kontrarevoluce je dovršena až po okraj. Francie se chystá vrhnout do náruče dobrodruha, jen aby ušla panství Cavaignaca a Marrasta, Německo je roztříštěnější než kdy jindy, Rakousko zkrušeno, Prusko na prahu občanské války, všechny, všechny iluse února a března nemilosrdně rozdupány bouřlivým krokem dějin.

Lid se už opravdu nemá čemu naučit z nových vítězství kontrarevoluce!

Kéž při nadcházejících událostech uplatní včas a bez bázně poučení těchto posledních šesti měsíců.




Napsal K. Marx 29. listopadu 1848
Otištěno v „Neue Rheinische Zeitung“
čís. 156 z 30. listopadu 1848
  Podle textu novin
Přeloženo z němčiny

__________________________________

Poznámky:

94 10. dubna 1848 byla v Londýně zásahem vojsk a zvláštní pořádkové služby (special constables) zmařena chartistická demonstrace; chartisté chtěli parlamentu odevzdat třetí petici, žádající přijetí Lidové charty.

15. května 1848 bylo s pomocí buržoasní národní gardy potlačeno revoluční vystoupení pařížských dělníků.

25. června 1848 bylo utopeno v krvi povstání pařížského proletariátu.

6. srpna 1848 dobyla rakouská vojska Milán a potlačila národně osvobozenecké hnutí v severní Itálii.

1. listopadu 1848 obsadila Windischgrätzova vojska Vídeň.

95 Vítězství lidu ve Vídni 15. a 26. května. — 15. května 1848 zahájili ve Vídni dělníci a studenti ozbrojený boj proti ústavě, kterou vyhlásila Pillersdorfova vláda 25. dubna. Touto ústavou se zaváděl dvoukomorový systém a dělníci jako nemajetní neměli být připuštěni k volbám. Feudální břemena rolníků zůstávala. Dělníci a studenti bojovali také proti vládnímu výnosu o rozpuštění revolučního ústředního výboru, v němž byli zástupci studentů a národní gardy a který se v těch dnech stal centrem boje proti ústavě.

Vláda byla nucena odvolat výnos o rozpuštění ústředního výboru, prohlásit, že ústava je jen prozatímní, a oznámit, že říšský sněm bude mít jen jednu sněmovnu. Zároveň byl odvolán volební census.

26. května 1848 rozpustila vláda akademickou legii, vojenskou organisaci revolučních studentů. Znovu došlo k dělnickým a studentským bouřím, a tak byla vláda nucena odvolat i toto nařízení a učinit další ústupky.

96 U Custozy (severní Itálie) porazila 25. července 1848 rakouská armáda pod velením Radeckého piemontskou armádu.