Bedřich Engels
Německá ústřední moc[60] a Švýcarsko
Kolín 24. listopadu. V komediích z minulého století, zejména francouzských, nechybí nikdy sluha, který obveseluje publikum tím, že každou chvilku dostane pohlavek nebo štulec a ve zvlášť efektních scénách i kopanec. Role těchto sluhů není jistě nijak vděčná, ale je ještě záviděníhodná proti roli, která zdomácněla na našem frankfurtském říšském divadle: roli říšského ministra zahraničních věcí. Sluha v komedii má aspoň něco, čím se může pomstít — vtip. Ale říšský ministr!
Buďme však spravedliví. Rok 1848 neustlal žádnému z ministrů zahraničních věcí na růžích. Palmerston a Nesselrode byli až dosud rádi, že je nechávají na pokoji. Vzletný Lamartine, který svými manifesty dojímal k slzám i německé staré panny a vdovy, se musel se skleslými a oškubanými křídly stydlivě odplížit ze scény. Jeho nástupce Bastide, který se ještě před rokem jako oficiální trubač války spravedlivě rozhorloval v „National“ a v obskurní „Revue nationale“[61]‘ nad zbabělou politikou Guizotovou, prolévá teď večer co večer tiché slzy při čtení svých oeuvres complètes de la veille[a] a při trpkém pomyšlení, že každým dnem stále víc klesá na úroveň Guizota počestné republiky. Všichni tito ministři však mají jednu útěchu: nedařilo se jim sice ve velkém, ale mohli si to vynahradit v malém — v dánských, sicilských, argentinských, valašských a jiných odlehlých otázkách. Ba i pruský ministr zahraničí pan Arnim, když uzavíral nepříjemné dánské příměří, měl to zadostiučinění, že nebyl jen napálen, ale že také někoho napálil — a tento někdo byl — říšský ministr.
A opravdu, říšský ministr zahraničních věcí jediný ze všech hrál čistě pasivní roli, dostával štulce, ale sám nedal ani jediný. Od prvního dne, kdy nastoupil svůj úřad, je vyvoleným obětním beránkem, na němž si všichni kolegové ze sousedních států vylévali žluč, na němž si chladili žáhu za drobné nepříjemnosti diplomatického života, z nichž i oni dostali svůj díl. A když ho tloukli a trýznili, nevydal ani hlásku, jako jehně, které vedou na porážku. Může snad někdo říci, že mu říšský ministr zkřivil vlásek na hlavě? Německý národ panu Schmerlingovi opravdu nikdy nezapomene, že se odvážil s takovou rozhodností a důsledností obnovit tradice staré svaté říše římské.
Máme ještě konstatovat trpitelskou zmužilost pana von Schmerlinga výčtem jeho diplomatických úspěchů? Máme se znovu vracet k cestě pana Maxe Gagerna z Frankfurtu do Šlesviku, k tomuto důstojnému protějšku někdejší Žofiiny cesty z Memelu do Saska?[62] Máme znovu vytahovat na světlo boží celou tu poučnou historii s dánským příměřím? Máme se zabývat nepodařenou nabídkou na zprostředkování v Piemontu a páně Heckerovou diplomatickou studijní cestou na útraty říše? Není to nutné. Skutečnosti jsou v tak živé paměti a tak zřejmé, že se o nich není třeba ani zmiňovat.
Ale všechno má své meze a nakonec i ten nejtrpělivější jednou ukáže, že má zuby, říká německý šosák. Věren této zásadě třídy, kterou naši páni státníci prohlašují za velkou loajální většinu v Německu, pocítil konečně i pan Schmerling potřebu ukázat, že má zuby. Obětní beránek hledal obětního berana a domníval se, že ho konečně našel ve Švýcarsku. Švýcarsko, které má sotva dva a půl milionu obyvatel, a k tornu ještě republikánů, toto útočiště, odkud Hecker a Struve vpadli do Německa[63] a těžce znepokojili novou svatou říši římskou — cožpak lze najít lepší a přitom bezpečnější příležitost k důkazu, že „velké Německo“ má zuby?
Ihned byla poslána hlavnímu kantonu[64] Bernu „energická“ nóta protestující proti rejdům emigrantů. Ale hlavní kanton Bern odpověděl „velkému Německu“ jménem „malého“ Švýcarska u vědomí svého dobrého práva neméně energicky. To však pana $chmerlinga nijak nezastrašilo. Ukázal zuby obdivuhodně rychle, a již 23. října byla vypracována nová, ještě „energičtější“ nóta a 2. listopadu odevzdána hlavnímu kantonu. Tenkrát už pan Schrnerling hrozil nezvedenému Švýcarsku metlou. Bern byl ještě pohotovější než říšský ministr, odpověděl už dva dny nato stejně klidně a rozhodně jako předtím, a pan Schmerling tedy nyní začne se svými „zákroky a opatřeními“ proti Švýcarsku. Právě se tím horlivě zabývá, jak prohlásil ve frankfurtském shromáždění.
Kdyby tato hrozba byla jen obvyklou říšskou fraškou, jakých jsme v tomto roce viděli už tolik, neztráceli bychom o ní ani slovo. Protože však pošetilost našich říšských Don Quijotů či spíše Sanchů v řízení zahraničních záležitostí ostrova Baratarie nezná mezí, může se snadno stát, že se tímto švýcarským konfliktem zapleteme do všelijakých nových těžkostí. Quidquid delirant reges atd.[65]
Podívejme se tedy na říšskou nótu Švýcarsku trochu blíž.
Je známo, že Švýcaři mluví špatnou němčinou a nepíší o mnoho lépe. Avšak bernská odpověď je co do stylu mistrovským dílem goethovské dokonalosti ve srovnání se školáckou, nemohoucí, o výraz neustále zápasící němčinou říšského ministerstva. Zdá se, že švýcarský diplomat (prý sám spolkový kancléř Schiess) psal schválně zvlášť čistým, plynným a vybraným jazykem, aby už tím vytvořil ironický kontrast k nótě říšského správce, kterou by jistě nenapsal hůř žádný z Jelačičových červenokabátníků. V říšské nótě jsou věty naprosto nesrozumitelné nebo zase beznadějně kostrbaté, jak uvidíme dále. Nejsou však právě tyto věty napsány „řečí přímosti, kterou si v mezinárodních stycích ukládá vláda říšského správce vždy za svou povinnost“?
Pokud jde o obsah, nevede se panu Schmerlingovi o nic lépe. Hned v prvním odstavci připomíná
„skutečnost, že se o německé nótě z 30. června t. r., než na ni byla odeslána odpověď, jednalo ve sněmu několik týdnů tónem, který by učinil v té době pobyt zástupce Německa ve Švýcarsku nemožným“. (Zde máme hned ukázku stylu!)[66]
Bern je tak dobromyslný, že dokazuje „vládě říšského správce“ na základě sněmovních protokolů, že se tyto „několikatýdenní“ debaty omezily na jedno jediné krátké jednání v jediném dni. Jak je vidět, než by náš říšský ministr nahlédl do spisů, důvěřuje raději své popletené paměti. Najdeme pro to ještě více důkazů.
Vláda říšského správce může ostatně vidět v této úslužnosti hlavního kantonu, v ochotě, s níž napomáhá její slabé paměti, důkaz „přátelského sousedského smýšlení“ Švýcarska. Vskutku, kdyby vládě říšského správce napadlo mluvit v nějaké nótě podobným způsobem o anglických parlamentních debatách, ukázal by jí Palmerston se svou suchou povýšeností docela jinak dveře! Pruský a rakouský vyslanec v Londýně by jí mohli vyprávět, co se říká veřejně o jejich státech a nótách, a nikomu ani nenapadne, že by tím byl jejich pobyt v Londýně znemožněn. Tito školáci chtějí udělovat Švýcarsku lekce mezinárodního práva a samí ani nevědí, že z jednání svrchovaných shromáždění se jich týká pouze to, co bylo usneseno, a ne to, o čem se tam mluvilo! Tito logikové tvrdí v téže nótě, že „Švýcarsko snad ví, že útoky na svobodu tisku nemohou vycházet z Německa“ (stačí jen otisknout tyto řádky v „Neue Rheinische Zeitung“, aby ihned vyšla najevo jejich krutá ironie) — a chtějí se vměšovat dokonce do svobody rokování tehdejších nejvyšších švýcarských orgánů.
„Není vůbec sporu o zásadách. Nejde o právo asylu ani o svobodu tisku. Švýcarsko snad ví, že útoky proti těmto právům nemohou vycházet z Německa. Prohlásilo nejednou, že nebude trpět jejich zneužívání, uznalo, že právo asylu se nesmí stát pro Švýcarsko živností“ (co to má znamenat?), „pro Německo válečnýrn stavem“ (právo asylu válečným stavem, to je němčina!), „že musí být rozdíl mezi útočištěm pro pronásledované a skrýší pro zbojníky.“
„Skrýše pro zbojníky!“ Přitáhli snad Rinaldo Rinaldini a všichni vůdci loupežníků, vydaní u Gottfrieda Basse v Quedlinburgu, se svými bandami z Abruzz na Rýn, aby v příhodné chvíli vydrancovali jižní Bádensko? Blíží se snad Karel Moor z českých lesů? Nezanechal snad Janek hrdlořez[67] také synovce, který by chtěl jako „synovec svého strýce“[68] uplatňovat ze Švýcarska nárok na obnovení vlády své dynastie? Nic takového! Struve, který sedí v bádenském vězení, jeho paní a několik dělníků, kteří přešli beze zbraní hranice, to jsou ti „zbojníci“, kteří měli nebo prý ještě mají ve Švýcarsku své „skrýše“. Říšské moci nestačí, že se může mstít na těch, které zajala, ztratila už natolik všechen stud, že častuje přes Rýn nadávkami i ty, kteří jí šťastně uklouzli.
„Švýcarsko ví, že se po něm nežádá pronásledování tisku, že se nemluví o novinách a letácích, nýbrž o jejich původcích, kteří vedou u samých hranic dnem i nocí špinavou podloudnickou válku proti Německu masovým pašováním paličských spisů.“
„Pašování!“ „Paličské spisy!“ „Špinavá podloudnická válka!“ Výrazy jsou stále vybranější, stále diplomatičtější — ale což si vláda říšského správce „neuložila za svou povinnost mluvit řečí přímosti“?
A opravdu, „přímost“ její řeči je podivuhodná! Nežádá po Švýcarsku pronásledování tisku; nemluví o „novinách a letácích“, nýbrž o „jejich původcích“, a těm má Švýcarsko zabránit v činnosti. Ale, poctivá „vládo říšského správce“, jestliže se v Německu zavádí proces proti nějakému listu, například proti „Neue Rheinische Zeitung“, jde tu o list, který už všichni mají v rukou a který už nemůže být stažen z oběhu, nebo o „původce“, kteří jsou zavíráni a poháněni před soud? Tato výtečná vláda nežádá pronásledování tisku, ale jen původců tisku. Poctivé duše! Podivuhodná „řeč přímosti“!
Tito původci „vedou masovým pašováním paličských spisů špinavou podloudnickou válku proti Německu“. Tento zločin „zbojníků“ je opravdu neodpustitelný, tím spíše, že se páše „dnem i nocí“, a že to Švýcarsko trpí, to je do nebe volající porušení mezinárodního práva.
Z Gibraltaru se pašují do Španělska celé lodní náklady anglického zboží a španělští páteři prohlašují, že Angličané odtud vedou „pašováním evangelických paličských spisů“, například španělských biblí biblické společnosti, špinavou podloudnickou válku proti katolické církvi. Barcelonští fabrikanti proklínají právě tak rozhořčeně špinavou podloudnickou válku, která se odtamtud vede pašováním anglického kalika proti španělskému průmyslu. Ale kdyby si na to španělský vyslanec jen zkusil postěžovat, Palmerston by mu odpověděl: thou blockhead[b], právě proto jsme přece obsadili Gibraltar! Všechny ostatní vlády měly však dosud příliš mnoho taktu, vkusu a rozvahy, aby si v nótách stěžovaly na podloudnictví. Ale naivní vláda říšského správce mluví jen „řečí přímosti“ a naprosto upřímně prohlašuje, že Švýcarsko porušilo mezinárodní právo, protože bádenská pohraniční stráž nedává dost dobrý pozor.
„Švýcarsku musí být také konečně jasné, že právo ciziny uchránit se takových nepřístojností nemůže záviset na tom, zda švýcarské úřady mají dost moci nebo vůle, aby je znemožnily.“
Vládě říšského správce je jak se zdá úplně „jasné, že právo“ Švýcarska nechat na pokoji každého, kdo se podřizuje zákonům země, i kdyby pašováním atd. vedl špinavou podloudnickou válku atd., „nemůže záviset na tom, zda německé úřady mají dost moci nebo vůle“, aby toto podloudnictví „znemožnily“. Ať si vláda říšského správce vezme k srdci odpověď, kterou dal Heine Hamburčanovi na jeho lamentaci o velikém požáru:
„lepší si opatřte zákony
a lepší stříkačky k tomu“[69] —a nebude se už muset nadále zesměšňovat přímostí své řeči.
„Spor je pouze o fakta,“ praví se dále, a konečně tedy uslyšíme nejen o špinavé podloudnické válce, ale i o několika jiných, závažných faktech. Hoříme netrpělivostí.
„Vysoká vláda hlavního kantonu, odvolávajíc se na svou neznalost, žádá, aby jí byl dán určitý důkaz o činech, které by potvrzovaly obvinění vznesená proti švýcarským úřadům.“
Zřejmě velmi rozumný požadavek ze strany vysoké vlády hlavního kantonu. A vláda říšského správce tomuto oprávněnému požadavku jistě ochotně vyhoví?
Kdepak. Jen poslouchejte:
„Ale sporné řízení mezi vládami o všeobecně známých věcech nebývá zvykem národů.“
Hle, jaké peprné lekce mezinárodního práva se tu dostává arogantnímu malému Švýcarsku, které se domnívá, že může jednat s vládou říšského správce velikého Německa stejně drze jako kdysi malé Dánsko. Mělo by se poučit z dánského příměří a být skromnější. Jinak by to s ním mohlo také stejně dopadnout.
Požádá-li sousední stát, aby mu byl vydán sprostý zločinec, přistupuje se ke spornému řízení, ať už je zločin jakkoli „všeobecně známý“. Ale sporné řízení, či spíše pouhý důkaz viny, o nějž Švýcarsko žádá, než zakročí — ne proti přeběhlým sprostým zločincům, ani proti uprchlíkům, nýbrž proti svým vlastním, lidem demokraticky zvoleným úředníkům — takovýto důkaz „nebývá zvykem národů“! Opravdu, „řeč přímosti“ se nezapře ani na okamžik. Příměji už nelze přiznat, že tu žádných důkazů není.
A teď následuje krupobití otázek, v nichž se vypočítávají všechna tato všeobecně známá fakta.
„Pochybuje někdo o činnosti[c] německých buřičů ve Švýcarsku?“
Zajisté nikdo, právě tak jako nikdo nepochybuje o „činnosti“ pana Schmerlinga ve Frankfurtu. Že němečtí uprchlíci ve Švýcarsku většinou něco „činí“, je jasné, je jen otázka, co činí, a to zřejmě neví ani pan Schmerling, jinak by to řekl.
„Pochybuje někdo o emigrantském tisku?“
Zajisté nikdo. Ale vždyť sám pan Schmerling prohlašuje, že útoky proti svobodě tisku nemohou přicházet z Německa. A kdyby přicházely, Švýcarsko by je jistě dovedlo odmítnout. Co tedy znamená tato otázka? Přeložíme-li ji z „řeči přímosti“ do srozumitelného jazyka, znamená jen jedno: Švýcarsko má zrušit svobodu tisku pro uprchlíky. A un autre, monsieur de Schmerling![d]
„Cožpak má Německo dokazovat před Evropou, že se konaly poutě do Muttenze?“
Zajisté ne, chytrá „vládo říšského správce“. Ale dokázat, že tyto poutě byly příčinou Struvova vpádu nebo nějakého jiného podniku, který by lépe odůvodňoval stížnosti proti Švýcarsku, to dokázat by nedělalo vládě říšského správce žádnou hanbu, ale zato tím větší potíže.
Bern je opět tak úslužný, že dělá víc, než „je zvykem národů“, a připomíná panu Schmerlingovi, že poutě do Muttenze[70] platily právě Heckerovi, že Hecker byl proti druhému vpádu, že dokonce, aby rozptýlil jakékoli pochybnosti o svých úmyslech, odjel do Ameriky, že mezi poutníky byli vynikající členové německého Národního shromáždění. Bern je tak delikátní, i vůči nedelikátní nótě pana Schmerlinga, že neuvádí poslední a nejpádnější argument: že se totiž „poutníci“ vrátili opět do Německa a tam mohli být vládou říšského správce kdykoli pohnáni k odpovědnosti za jakékoli trestné činy, za veškerou svou „činnost“ v Muttenzi. Že se tak nestalo, je nejlepším důkazem, že vláda říšského správce nemá nic, co by mohla klást poutníkům za vinu, že tedy tím méně může v tomto směru něco vytýkat švýcarským úřadům.
„Nebo shromáždění v Birsfeldu?“
„Řeč přímosti“ je krásná věc. Kdo si tuto řeč, jako vláda říšského správce, „uložil za svou povinnost v mezinárodních stycích“, tomu stačí pouze dokázat, že se v Birsfeldu konala vůbec nějaká shromáždění, nebo že to byla shromáždění uprchlíků, aby mohl švýcarským úřadům vytýkat hrubé porušení mezinárodního práva. Ostatní smrtelníci by ovšem museli napřed dokázat, co na těchto shromážděních odporovalo mezinárodnímu právu. Ale to jsou „všeobecně známá fakta“, tak všeobecně známá, že bych se vsadil, že se mezi čtenáři „Neue Rheinische Zeitung“ nenajdou ani tři, kteří vůbec vědí, o jakých shromážděních pan Schmerling mluví.
„Anebo zbrojení strůjců zla, kteří smějí bezuzdně řádit podél hranic, v Rheinfelden, Zurzachu, Gottliebenu a v Laufenu?“
Chvála bohu! Konečně se dovíme něco bližšího o „činnosti“ uprchlíků. Křivdili jsme panu von Schmerlingovi, když jsme se domnívali, že neví, co uprchlíci tropí. On však nejenže ví, co tropí, ale také kde to tropí. Kde to tropí? V Rheinfelden, v Zurzachu, v Gottliebenu a Laufenu, podél hranic. Co tropí? „Řádí!“
„Řádí!“ Hrozné zneuctění veškerého mezinárodního práva — řádí! Copak činí vláda říšského správce, aby neporušila mezinárodní právo — snad „neřádí“?
Ale pan von Schmerling mluví o „zbrojení“. A protože řada z měst, kde k hrůze celé říše řádí uprchlíci, patří ke kantonu Aargau, uvádí jej hlavní kanton jako příklad. Dělá opět víc, než je povinen, víc, než „bývá zvykem národů“, a nabízí, že dokáže „sporným řízením“, že tehdy žilo v kantonu Aargau jen 25 uprchlíků, že jen 10 z nich se zúčastnilo druhého tažení Struvových dobrovolníků a že i ti přešli do Německa neozbrojeni. To bylo celé to „zbrojení“. Ale co to znamená? Ostatních 15, kteří zůstali ve Švýcarsku, to byli právě ti nejnebezpečnější. Zůstali zřejmě jen proto, aby mohli dál nerušeně „řádit“!
To jsou ta závažná obvinění „vlády říšského správce“ proti Švýcarsku. Nemůže uvést nic dalšího a také nepotřebuje, neboť to „nebývá zvykem národů“ atd. Je-li Švýcarsko tak nestydaté, že je tato obvinění ještě nezdrtila, pak je zaručeně zdrtí „rozhodnutí“ a „opatření“ vlády říšského správce. Svět prahne po tom, aby zvěděl, jaká budou tato rozhodnutí a opatření, a to tím víc, že je pan Schmerling připravuje v největší tajnosti a ani frankfurtskému shromáždění nechce sdělit nic bližšího. Švýcarský tisk již mezitím dokázal, že všechny represálie, jichž může pan Schmerling použít, poškodí mnohem víc Německo než Švýcarsko, a podle všech zpráv očekávají Švýcaři „opatření a rozhodnuti“ vlády říšského správce s největším humorem. Uvidíme, zda budou mít takový humor i páni ministři ve Frankfurtu, zejména dojdou-li mezitím anglické a francouzské nóty. Jedno však je jisté: celá věc skončí jako dánská válka — novou blamáží, která však tentokrát postihne jen oficiální Německo.
Napsal B. Engels 24. listopadu 1848
Otištěno v „Neue Rheinische Zeitung“
čís. 153 z 26. listopadu 1848Podle textu novin
Přeloženo z němčiny__________________________________
Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a — včerejších sebraných spisů. (Pozn. red.)
b — ty ťulpase. (Pozn. red.)
c Zde a v následujícím odstavci hříčka s dvojím významem slovesa treiben (provozovat — tropit) a podst. jména das Treiben (ruch, činnost — rejdy). (Pozn. čes. red.)
d S tím na nás nechoďte, pane Schmerlingu! (Pozn. red.)
60 Frankfurtské Národní shromáždění se 28. června 1848 usneslo, že má být vytvořena prozatímní ústřední moc skládající se z říšského správce (na tento úřad byl navržen rakouský arcivévoda Jan) a říšské vlády. Prozatímní ústřední moc, která neměla vlastní rozpočet a armádu, neměla žádnou reálnou moc a byla jen vykonavatelem kontrarevoluční politiky německých panovníků.
61 „Le National“ [„Národní noviny“] — francouzský deník, který vycházel v Paříži od roku 1830 do roku 1851; ve čtyřicátých letech byl orgánem umírněných buržoasních republikánů; Jules Bastide byl v letech 1836—1846 redaktorem zahraničně politické rubriky listu.
„Revue Nationale“ [„Národní revue“] — časopis křesťanskodemokratického směru, který vydával Philippe Buchez a Jules Bastide v Paříži od května 1847 do července 1848
62 Cesta Maxmiliana Gagerna do Berlína a Šlesviku, kde se měl z pověření vlády říšského správce účastnit jednání o příměří s Dánskem, skončila naprostým neúspěchem, protože Prusko a Dánsko představitele bezmocné ústřední moci úplně ignorovaly.
Marx srovnává tuto bezvýslednou Gagernovu cestu s osudem hrdinky románu Johanna Timothea Hermese „Sophiens Reise von Memel nach Sachsen“ [„Žofiina cesta z Memelu do Saska“], který byl v Německu koncem 18. a počátkem 19. století velmi rozšířen; Žofie strávila na své cestě přes deset let, aniž se dostala k cíli.
63 V dubnu 1848 vypuklo v Bádensku republikánské povstání, v jehož čele stáli maloburžoasní demokraté Friedrich Hecker a Gustav Struve. Bylo zahájeno vpádem republikánských oddílů od švýcarských hranic. Koncem dubna bylo toto špatně připravené a špatně organisované povstání potlačeno.
64 Hlavní kanton (Vorort) se nazýval ten ze švýcarských kantonů, kde se konalo zasedání Spolkového sněmu (Tagsatzung) a později Spolkového shromáždění.
65 Quidquid delirant reges, plectuntur Achivi — ať cokoli činí pomatení vládci, vše odpykají Achajští (Horatius, „Poslání“, kniha I, poslání II).
66 Tato nóta německé ústřední moci zaslaná bernské vládě, datovaná 23. října 1848, byla uveřejněna ve „Frankfurter Oberpostamts-Zeitung“ 6. listopadu 1848.
67 Rinaldo Rinaldini — hrdina stejnojmenného románu německého spisovatele Christiana Augusta Vulpia; tento román, který patří mezi takzvané „zbojnické“ romány, vyšel koncem 18. století a byl velmi populární.
Karel Moor — hlavní hrdina Schillerova dramatu „Loupežníci“. Janek hrdlořez (Schinderhannes) — přezdívka německého loupežníka Johanna Bücklera, který žil koncem 18. a počátkem 19. století.
68 Narážka na Ludvíka Bonaparta, který spekuloval se svým příbuzenstvím s Napoleonem I.
69 Heine, „Německo. Zimní pohádka“, kap. XXI.
70 Po porážce bádenského republikánského povstání v dubnu 1848 emigroval jeden z jeho vůdců Friedrich Hecker do Švýcarska, kde žil ve vesnici Muttenz (kanton Basilej); v září pak odjel do Ameriky.