Karel Marx



Berlínská krize[1]


Kolín 8. listopadu. Situace vypadá velmi zamotaně, je však velmi jednoduchá.

Král, jak správně poznamenává „Neue Preussische Zeitung“,[2] stojí „na nejširší základně“ svých „dědičných“ práv „z boží milosti“.

Na druhé straně Národní shromáždění nestojí na žádné základně, musí teprve konstituovat, klást základy.

Dva suveréni!

Spojovacím článkem mezi nimi je Camphausen, teorie dohody[3].

Jakmile se už oba suveréni nemohou nebo nechtějí dohodnout, proměňují se ve dva nepřátelské suverény. Králprávo hodit rukavici shromáždění, shromážděníprávo hodit rukavici králi. Větší právo je na straně větší moci. Moc se ověřuje bojem. Boj se ověřuje vítězstvím. Obě moci mohou prokázat své právo pouze vítězstvím, své neprávo pouze porážkou.

Král dosud nebyl konstitučním králem. Je to absolutní vladař, který se pro konstitucionalismus rozhodne, nebo nerozhodne.

Shromáždění dosud nebylo konstituční, je konstituující. Snažilo se dosud konstituovat konstitucionalismus. Může se své snahy vzdát, nebo nevzdat.

Oba, král i shromáždění, se prozatím podřídili konstituční ceremonii.

Králův požadavek, aby byla navzdory většině sněmovny vytvořena Brandenburgova vláda, vláda po jeho libosti, je požadavek absolutního krále.

Právo, které si osobuje sněmovna, zakázat králi přímou deputací vytvoření Brandenburgovy vlády, přísluší absolutní sněmovně.

Král i shromáždění se prohřešili proti konstitučním zvyklostem.

Král i shromáždění se stáhli na své původní posice, král vědomě, sněmovna nevědomě.

Král je ve výhodě.

Právo je na straně moci.

Právní fráze je na straně bezmoci.

Rodbertusova vláda by byla nulou, v níž se plus a minus vzájemně ruší.




Napsal K. Marx 8. listopadu 1848
Otištěno v „Neue Rheinische Zeitung“
čís. 138 z 9. listopadu 1848
  Podle textu novin
Přeloženo z němčiny

__________________________________

Poznámky:

1 Marxův článek „Berlínská krize“ a série článků „Kontrarevoluce v Berlíně“ jsou přímým ohlasem na události kolem příprav a počátku kontrarevolučního státního převratu v Prusku. 1. listopadu 1848 sesadil král Pfuelovu vládu; k moci se dostala otevřeně kontrarevoluční vláda Brandenburgova a Manteuffelova. 9. listopadu byl oznámen královský výnos, že se pruské Národní shromáždění překládá z Berlína do zapadlého městečka Brandenburgu. Tak začal státní převrat, který byl dovršen 5. prosince 1848 rozpuštěním shromáždění. „Neue Rheinische Zeitung“, redigovaná Marxem, rozvinula energickou kampaň, aby mobilisovala masy k boji proti připravovanému kontrarevolučnímu převratu.

Neue Rheinische Zeitung. Organ der Demokratie“ [„Nové porýnské noviny. Orgán demokracie“] — list vycházel za Marxovy redakce jako deník v Kolíně od 1. června 1848 do 19. května 1849.

Marx a Engels ihned po návratu z emigrace do Německa přistoupili k uskutečnění svého plánu — vydávat revoluční tiskový orgán, který by účinně působil na lidové masy. Marx, Engels a jejich stoupenci vycházeli z konkrétních podmínek v Německu a vystoupili na politické dějiště jako levé, fakticky proletářské křídlo demokracie. Tím bylo určeno i zaměření „Neue Rheinische Zeitung“, která vyšla s podtitulem „Orgán demokracie“.

Jako bojový orgán proletářského křídla demokracie vychovávala „Neue Rheinische Zeitung“ lidové masy a burcovala je do boje proti kontrarevoluci. Redakce se snažila pohotově informovat čtenáře o všech nejdůležitějších událostech německé a evropské revoluce, a proto se často vydávalo i druhé vydání; jestliže se materiál nevešel na čtyři stránky, vydávaly se přílohy k základnímu číslu, a jestliže došly další důležité zprávy, vydávaly se zvláštní přílohy a zvláštní vydání, tištěné jako letáky. Úvodníky, které určovaly stanovisko listu k nejdůležitějším otázkám revoluce, psali zpravidla Marx nebo Engels. Tyto články jsou označeny: „*Kolín“ a „**Kolín“. Někdy byly redakční články označené jednou hvězdičkou umístěny v jiných rubrikách listu (ve zprávách z Itálie, Francie, Anglie, Uher a jiných zemí). Každý z redaktorů listu se kromě toho, že zpracovával korespondenci a pomáhal šéfredaktorovi v organisačních záležitostech, zabýval přesně vymezeným okruhem otázek. Engels psal kritické přehledy o debatách berlínského a frankfurtského Národního shromáždění a také druhé sněmovny pruského zemského sněmu, články o revoluční válce v Uhrách, o národně osvobozeneckém hnutí v Itálii, o válce ve Šlesviku-Holštýnu a v listopadu 1848 až lednu 1849 několik článků o Švýcarsku. Wilhelm Wolff psal články o agrární otázce v německé revoluci, o postavení rolníků a o rolnickém hnutí, zejména ve Slezsku, a také řídil rubriku „Z domova“. Georg Weerth řídil rubriku veršovaných i proaických fejetónů. Ernst Dronke, který byl po určitou dobu dopisovatelem „Neue Rheinische Zeitung“ ve Frankfurtu nad Mohanem, napsal několik článků o Polsku a v březnu až květnu 1849 přehledy o událostech v Itálii. Ferdinand Wolf byl po dloubou dobu dopisovatelem listu v Paříži. Účast Heinricha Bürgerse se podle Marxova a Engelsova svědectví omezila na jediný článek, a ten ještě Marx důkladně přepracoval. Ferdinand Freiligrath, který vstoupil do redakce v říjnu 1848, otiskoval v listu své revoluční básně.

Rozhodný a nesmiřitelný postoj listu, jeho bojovný internacionalismus, uveřejňování politických odhalení usvědčujících pruskou vládu i místní kolínské úřady, to všechno vyvolávalo proti listu hned od počátku štvanice feudálně monarchistického a liberálně buržoasního tisku a pronásledování ze strany vlády. Úřady odepřely Marxovi právo na pruské občanství, aby mu ztížily pobyt v Porýnské provincii, a vyvolaly proti redaktorům listu, především proti Marxovi a Engelsovi, celou řadu soudních procesů. Po zářijových událostech v Kolíně vyhlásily tam vojenské orgány 26. září 1848 stav obležení a zastavily některé demokratické listy, mezi nimi i „Neue Rheinische Zeitung“. Engels, Dronke a Ferdinand Wolf, kterým hrozilo zatčení, museli dočasně opustit Kolín; Wilhelm Wolff byl nucen odjet na čas do Falce a nato se po několik měsíců musel skrývat před policejním pronásledováním přímo v Kolíně. Do ledna 1849 spočívalo hlavní břemeno práce v redakci včetně psaní úvodníků na Marxovi, protože Engels byl nucen odjet z Německa.

Přes všechno pronásledování a překážky ze strany policie hájila „Neue Rheinische Zeitung“ statečně zájmy revoluční demokracie a proletariátu. V květnu 1849 za všeobecného nástupu kontrarevoluce pruská vláda využila toho, že Marxovi bylo odepřeno pruské občanství, a vydala příkaz, aby byl vypovězen z pruského území. Marxovo vypovězení a represálie proti ostatním redaktorům „Neue Rheinjsche Zeitung“ byly příčinou, že list přestal vycházet. Poslední, 301. číslo „Neue Rheinische Zeitung“, vytištěné rudou barvou, vyšlo 19. května 1849. V článku na rozloučenou, v němž se redaktoři listu obracejí ke kolínským dělníkům, prohlašují, že „jejich posledním slovem vždy a všude bude: osvobození dělnické třídy!“.

2 Marx má na mysli článek „Brandenburgova vláda“, uveřejněný 5. listopadu 1848 v „Neue Preussische Zeitung“.

„Neue Preussische Zeitung“ [„Nové pruské noviny“] — německý deník, který vycházel od června 1848 v Berlíně; byl orgánem kontrarevoluční dvorské kamarily a pruských junkerů. Byl též znám pod názvem „Kreuz-Zeitung“ [„Křížové noviny“], protože v jeho záhlaví byl vyobrazen kříž.

3 Podle „teorie dohody“ („Vereinbarungstheorie“), kterou pruská buržoasie ústy Camphausenovými a Hansemannovými ospravedlňovala svou zradu, mělo se pruské Národní shromáždění, zůstávajíc „na půdě práva“, omezit na zavedení konstitučního zřízení v dohodě s korunou.