V. I. Lenin: Úkoly proletariátu v naší revoluci
září 1917
REVOLUČNÍ OBRANÁŘSTVÍ A JEHO TŘÍDNÍ VÝZNAM
9. Nutno konstatovat, že nejvýznamnějším, nejvýraznějším projevem rnaloburžoasní vlny, která zaplavila „téměř všecko“, je revoluční obranářství. Právě ono je nejhorším nepřítelem dalšího rozvoje a zdaru ruské revoluce.
Kdo tady podlehl a nedovedl se vyprostit, je pro revoluci ztracen. Avšak masy podléhají jinak než vůdci, a jinak, jiným průběhem vývoje a jiným způsobem se vyprošťují.
Revoluční obranářství je jednak plodem oklamání mas buržoasií, plodem slepé důvěřivosti rolníků a části dělnictva, a jednak výrazem zájmů i nazírání malovýrobce, majícího do jisté míry zájem na anexích a bankovních ziscích a „svatě“ střežícího tradice carismu, který demoralisoval Velkorusy úlohou kata vůči jiným národům.
Buržoasie balamutí lid tím, že zneužívá jeho ušlechtilé hrdosti na revoluci a líčí věc tak, jako by se sociálně politická povaha války se strany Ruska změnila touto etapou revoluce, tím že carská monarchie byla nahrazena gučkovsko-mjljukovskou skoro republikou. A lid uvěřil – na čas — do značně míry pod vlivem zděděných předsudků, které jej ponoukaly spatřovat v jiných národech Ruska, kromě národa velkoruského, něco na způsob vlastnictví nebo dědičného statku Velkorusů. Nebylo možné rázem vymýtit ničemnou demoralisaci velkoruského národa carismem, který učil spatřovat v jiných národech něco nižšího, něco „právem“ patřícího Velkorusku.
Od nás se žádá, abychom dovedli vysvětlit masám, že sociálně politická povaha války není určována „dobrou vůlí“ osob a skupin, ba ani národů, nýbrž postavením třídy, která vede válku, politikou třídy, jejímž pokračováním je válka, svazky kapitálu, jakožto panujícího hospodářskéh0 činitele v nynější společnosti, imperialistickým rázem mezinárodního kapitálu, závislostí Ruska — finanční, bankovní a diplomatickou — na Anglii a Francii atd. Není snadné vysvětlit to dovedně a srozumitelně masám, nikdo z nás by to nedovedl hned bez chyb.
Takový a jedině takový musí však být směr nebo lépe řečeno obsah naší propagandy. Sebemenší ústupek revolučnímu obranářství je zradou socialismu, úplným zřeknutím se internacionalismu, ať už je to odůvodněno jakýmikoli líbivými frázemi, jakýmikoli „praktickými“ ohledy.
Heslo „pryč s válkou“ je arci správné, avšak nepřihlíží k svéráznosti úkolů doby, k nutnosti použít jiných metod vůči širokým masám. Připomíná podle mého mínění, heslo „pryč s carem“, s kterým neobratný agitátor „za starých dobrých časů“ šel prostě a přímo na venkov a — byl bit. Prostí stoupenci revolučního obranářství to myslí dobře — nikoliv v osobním smyslu, nýbrž ve smyslu třídním, tj. patří k takovým třídám (dělníci a chudí rolníci), které opravdu z anexí a zdeptání cizích národů nemají prospěch. Jinak je tornu s měšťáky a pány „intelektuály“, kteří velmi dobře vědí, že se nemůže vzdát anexí ten, kdo se nezřekne panství kapitálu, a kteří nestydatě balamutí masy líbivými frázemi, bezměrnými přípověďmi a bezpočetnými sliby.
Prostý stoupenec myšlenky obrany pohlíží na věc prostě, primitivně: „Nechci anexe, na mne ‚doráží‘ Němec, bráním tudíž spravedlivou věc a naprosto ne nějaké imperialistické zájmy“. Takovému člověku je třeba vysvětlovat, znovu a znovu objasňovat, že tu nejde o jeho osobní přání, nýbrž o vztahy a podmínky hromadné, třídní a politické, o spojitost války se zájmy kapitálu a s mezinárodní sítí bank atd. Jedině takový boj proti obranářství má význam a vyhlídky na zdar — snad ne příliš rychlý, avšak jistý a trvalý.