V. I. Lenin: Úkoly proletariátu v naší revoluci
září 1917
SVÉRÁZNÉ DVOJVLÁDÍ A JEHO TŘÍDNÍ VÝZNAM
5. Hlavní zvláštní stránkou naší revoluce, stránkou, která nejnaléhavěji vyžaduje, abychom ji důkladně promyslili, je dvojvládí, které se utvořilo hned v prvních dnech po vítězství revoluce.
Toto dvojvládí se zračí v existenci dvou vlád: hlavní, opravdové, skutečné vlády buržoasie, „Prozatímní vlády“ Lvova a spol., která má v rukou všecky mocenské orgány, a dodatečné, pobočné, „kontrolující“ vlády v podobě Petrohradského sovětu dělnických a vojenských zástupců, která sice nemá v rukou orgány státní moci, opírá se však přímo o zjevnou a absolutní většinu lidu, o ozbrojené dělníky a vojáky.
Třídní zdroj tohoto dvojvládí a jeho třídní význam tkví v tom, že ruská revoluce v březnu 1917 nejenom smetla celou carskou monarchii, nejenom odevzdala veškerou moc buržoasii, nýbrž také dospěla těsně k revolučně demokratické diktatuře proletariátu a rolnictva. Právě takovou diktaturou (tj. mocí, opírající se nikoliv o zákon, ale o bezprostřední sílu ozbrojených mas obyvatelstva), a to diktaturou jmenovaných tříd, je Petrohradský sovět a jiné, místní sověty dělnických a vojenských zástupců.
6. Další, nanejvýš důležitou zvláštní stránkou ruské revoluce je, že Petrohradský sovět vojenských a dělnických zástupců, těšící se podle všech známek důvěře většiny místních sovětů, dobrovolně odevzdává státní moc buržoasii a její Prozatímní vládě, dobrovolně jí ustupuje prvenství, neboť se s ní dohodl, že ji bude podporovat, spokojuje se úlohou pozorovatele, kontrolora nad svoláním Ústavodárného shromáždění (lhůtu k jeho svolání Prozatímní vláda dosud ani neohlásila).
Tato neobyčejná svéráznost, v takové formě v dějinách nevídaná, způsobila, že dvě diktatury: diktatura buržoasie (neboť vláda Lvova a spol. je diktaturou, tj. mocí, opírající se nikoli o zákon, a nikoli o předem vyjádřenou vůli lidu, nýbrž o akt násilného uchopení moci, provedený určitou třídou, a to buržoasií) a diktatura proletariátu a rolnictva (Sovět dělnických a vojenských zástupců) se vzájemně propletly v jedno.
Je naprosto nesporné, že se takové „propletení‘‘ dlouho udržet nemůže. Dvě státní moci ve státě být nemohou. Jedna z nich musí zmizet a veškerá buržoasie Ruska se již ze všech sil, všemi prostředky a všude snaží, aby odstranila, ochromila a učinila bezvýznamnými Sověty vojenských a dělnických zástupců, aby vytvořila jednovládí buržoasie.
Dvojvládí vyjadřuje jedině přechodný stav ve vývoji revoluce, kdy revoluce zašla dále než obyčejná buržoasně demokratická revoluce, avšak nedospěla ještě k „čisté‘‘ diktatuře proletariátu a rolnictva.
Třídní význam (a třídní vysvětlení) této přechodné nejisté situace záleží v tom: jako každá revoluce, i naše revoluce si vyžádala obrovského hrdinství, sebeobětavosti mas v boji proti carismu, a také hned vtáhla do hnutí neobyčejně obrovský počet indiferentních lidí.
Jedním z hlavních, vědeckých a prakticko-politických znaků každé skutečné revoluce je, že neobyčejně rychle, příkře a prudce stoupá počet „indiferentních lidí“, přecházejících k aktivní, samostatné a činorodé účasti na politickém životě, na utváření státu.
Tak je tomu i v Rusku. V Rusku to nyní vře. Miliony a desetimiliony lidí, které deset let politicky spaly, poněvadž byly politicky zdeptány úžasným útiskem carismu a nucenou prací pro statkáře a fabrikanty, procitly a začaly se včleňovat do politiky. A kdo jsou tyto miliony a desetimiliony? Většinou malovýrobci, maloměšťáci, lidé, stojící uprostřed mezi kapitalisty a námezdními dělníky. Rusko je nejmaloburžoasnější země ze všech evropských zemí.
Obrovská maloburžoasní vlna zaplavila všecko a pohltila třídně uvědomělý proletariát nejen svou početností, nýbrž i ideologicky, tj. nakazila, zasáhla velmi široké kruhy dělnictva maloburžoasními názory na politiku.
Drobná buržoasie v životě závisí na buržoasii, neboť sama žije po pansku a nikoli po proletářsku (ve smyslu postavení v společenské výrobě), a způsobem svého smýšlení jde v šlépějích buržoasie.
Slepá důvěřivost ke kapitalistům, nejzapřisáhlejším nepřátelům míru a socialismu — tento zjev charakterisuje nynější politiku mas v Rusku, tento zjev vyrostl s revoluční rychlostí na sociálně hospodářské základně země, která je ze všech evropských zemí nejmaloburžoasnější. To je třídní podklad „dohody“ (zdůrazňuji, že mám na mysli ne tak formální dohodu, jako faktickou podporu, dohodu uzavřenou mlčky, podle níž byla moc důvěřivě a slepě přenechána buržoasii, dohodu mezi Prozatímní vládou a Sovětem dělnických a vojenských zástupců) — dohody, která dala Gučkovům tučné sousto, skutečnou moc, kdežto Sovětu — sliby, poctu (do určité doby), pochlebování, fráze, ujišťování a komplimenty Kerenských.
Nedostatečná početnost proletariátu v Rusku, jeho nedostatečná uvědomělost a organisovanost — toť rub téhož zjevu.
Všecky narodnické strany, nevyjímaje sociální revolucionáře, byly vždy maloburžoasní, také strana Organisačního výboru (Čcheidze, Ceretěli a j.); bezpartijní revolucionáři (Stěklov a j.) stejně podlehli vlně, nebo jí neodolali, nebyli s to jí odolat.