V. I. Lenin: Úkoly proletariátu v naší revoluci
září 1917
JAKÝ MÁ BÝT NÁZEV NAŠÍ STRANY, ABY BYL
VĚDECKY SPRÁVNÝ A POLITICKY NAPOMÁHAL
PROLETARIÁTU JASNĚJI SI UVĚDOMIT
SVÉ ÚKOLY?19. Přecházím k poslednímu bodu, k názvu naší strany. Musíme přijmout název komunistická strana — jak nazýval svou stranu Marx a Engels.
Musíme znovu říci, že jsme marxisté a za základ bereme „Komunistický manifest“, sociální demokracií zkomolený a zrazený ve dvou hlavních bodech: i. dělníci nemají vlasti: „obrana vlasti“ za imperialistické války je zrada socialismu; ii. učení marxismu o státu je II. Internacionálou zkomoleno.
Název „sociální demokracie“ je vědecky nesprávný, jak dokázal nejednou Marx, mimo jiné roku 1875 v „Kritice gothajského programu“, a jak populárněji opakoval Engels roku 1894. Lidstvo může přejít od kapitalismu přímo jen k socialismu, tj. k společnému vlastnictví výrobních prostředků a k distribuci výrobků podle práce. Naše strana se dívá dále vpřed: socialismus musí nezbytně postupně přerůst v komunismus, na jehož praporu je napsáno: „Každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb“.
To je můj první závěr.
Druhý závěr: vědecky nesprávná je i druhá část názvu naší strany (sociální demokraté). Demokracie je jednou z forem státu. My, marxisté, jsme však odpůrci každého státu.
Vůdcové II. Internacionály (1889—1914), pánové Plechanov, Kautský a jim podobní lidé, zvulgarisovali a znetvořili marxismus.
Marxismus se liší od anarchismu tím, že uznává nutnost státu pro přechod k socialismu — avšak (a v tom tkví rozdíl od Kautského a spol.) nikoli takového státu, jakým je obvyklá parlamentní buržoasní demokratická republika, nýbrž takového státu, jakým byla Pařížská komuna roku 1871 a jakým jsou Sověty dělnických zástupců roku 1905 a 1917.
Můj třetí závěr: život vytvořil, revoluce vytvořila už fakticky u nás, byť v nevyvinuté, zárodečné formě, právě tento nový „stát“, který není státem ve vlastním smyslu.
To je už otázka praxe mas, a nikoli jen theorie vůdců.
Stát ve vlastním smyslu je panstvím, které nad masami vykonávají oddíly ozbrojených lidí, odloučené od lidu.
Náš rodící se nový stát je také státem, neboť nezbytně potřebujeme oddíly ozbrojených lidí, nezbytně potřebujeme nejpřísnější pořádek, nezbytně potřebujeme nelítostné násilné potlačení jakýchkoli pokusů carské a gučkovsko-buržoasní kontrarevoluce.
Avšak náš rodící se nový stát není už státem ve vlastním smyslu, neboť v řadě míst Ruska těmito oddíly ozbrojených lidí je sama masa, veškerý lid, a ne někdo nad lidem dosazený, od něho odloučený, privilegovaný, a prakticky nesesaditelný.
Nedívejte se zpět, nýbrž vpřed, nedívejte se na demokracii obvyklého buržoasního typu, která upevňovala panství buržoasie pomocí starých, monarchických správních orgánů, policie, armády a byrokracie.
Dívejte se vpřed na rodící se novou demokracii, která už přestává být demokracií, neboť demokracie je panstvím lidu, a sám ozbrojený lid nemůže panovat nad sebou samým.
Slovo demokracie je v aplikaci na komunistickou stranu nejen vědecky nesprávné. Nyní, po březnu roku 1917, je to clona, která je stavěna před oči revolučního lidu a překáží mu, aby volně, směle a z vlastního popudu budoval nové: Sověty dělnických, rolnických a všemožných jiných zástupců jako jedinou moc ve „státě“, jako předzvěst „odumírání“ jakéhokoli státu.
Můj čtvrtý závěr: je třeba přihlížet k objektivní světové situaci socialismu.
Tato situace je zcela jiná, než byla v letech 1871—1914, kdy se Marx a Engels vědomě smiřovali s nesprávným, oportunistickým názvem „sociální demokracie“. Neboť tehdy, po porážce Pařížské komuny, dala historie na pořad dne pozvolnou organisační a uvědomovací práci. Jiné nebylo. Anarchisté neměli (a nadále nemají) zásadné pravdu nejen theoreticky, nýbrž i hospodářsky a politicky. Anarchisté nesprávně zhodnotili poměry, neboť nepochopili světovou situaci: anglický dělník, zkorumpovaný imperialistickými zisky, poražená Komuna v Paříži, buržoasně nacionální hnutí v Německu, které právě zvítězilo (1871), polonevolnické Rusko, spící staletým spánkem.
Marx a Engels správně zhodnotili poměry, pochopili mezinárodní situaci, pochopili úkoly pozvolného přibližování k počátku sociální revoluce.
Pochopme i my úkoly a zvláštní stránky nové epochy. Nenapodobujme také-marxisty, o kterých Marx pravil: „Zasel jsem sémě dračí a sklidil blechy“.
Objektivní nutnost kapitalismu, který přerostl v imperialismus, zplodila imperialistickou válku. Válka přivedla veškeré lidstvo na pokraj propasti, zkázy veškeré kultury, zbarbarštění a zkázy dalších milionů, nesčetných milionů lidí.
Není jiného východiska kromě revoluce proletariátu.
A v takové chvíli, kdy tato revoluce začíná, kdy činí své první, nesmělé, nejisté a neuvědomělé kroky, příliš důvěřivé vůči buržoasii — v takové chvíli většina (to je pravda, to je fakt) „sociálně demokratických“ vůdců, „sociálně demokratických“ parlamentníků, „sociálně demokratických“ časopisů - a vždyť právě takové jsou orgány k ovlivňování mas — většina z nich zradila socialismus, zpronevěřila se socialismu a přešla na stranu „své“ nacionální buržoasie.
Masy byly uvedeny ve zmatek, popleteny a oklamány těmito vůdci.
A my snad máme podporovat tento klam, usnadňovat jej tím, že budeme lpět na starém a zastaralém názvu, který shnil stejně, jako shnila II. Internacionála!Ať „mnozí‘‘ dělníci chápou označení sociální demokracie poctivě. Je na čase učit se rozlišovat subjektivní od objektivního.
Subjektivně jsou tito sociálně demokratičtí dělníci nejvěrnějšími vůdci proletářských mas.
Avšak objektivní, světová situace je taková, že starý název naší strany usnadňuje klamání mas, brzdí postup vpřed, neboť na každém kroku, v každém časopisu, v každé parlamentní poslanecké frakci spatřuje masa vůdce, tj. lidi, jejichž slova se rozléhají hlasitěji, jejichž skutky jsou viditelné širšímu kruhu — a ti všichni jsou „také sociální demokraté“, ti všichni jsou „pro jednotu“ se zrádci socialismu, se sociálšovinisty a ti všichni předkládají k zaplacení staré směnky, vydané „sociální demokracií“...
A argumenty proti?.. „Spletou si nás s anarcho-komunisty. . .‘‘
Proč se nebojíme, že si nás spletou se sociálními nacionály a sociálními liberály, s radikálními socialisty, touto nejčelnější a v buržoasním klamání mas nejprohnanější buržoasní stranou ve francouzské republice?.. „Masy si zvykly, dělníci si ‚oblíbili‘ svou sociálně demokratickou stranu. . .“Tohle je jediný argument, je to však argument, který ignoruje jak marxistickou vědu, tak i úkoly zítřka za revoluce, jak objektivní situaci světového socialismu, tak i hanebný bankrot II. Internacionály, tak i zmaření praktické práce houfy „také-sociálních demokratů“, obklopujících proletáře.
Je to argument, který lpí na bezduché rutině a který vyvěrá ze stavu lethargie, ze setrvačnosti.
My však chceme přebudovat svět. Chceme skončit světovou imperialistickou válku, do které jsou zataženy stamiliony lidí, zapleteny zájmy mnoha stamiliard kapitálu, válku, kterou není možno ukončit opravdu demokratickým mírem bez proletářské revoluce, největší v dějinách lidstva.
A bojíme se sebe samých. Držíme se „obvyklé“, „oblíbené“ špinavé košile...
Je na čase svléci špinavou košili, je na čase vzít si čisté prádlo.
Petrohrad 10. dubna 1917.